Tehdy si musel každý ve své ordinaci poradit se vším sám – od trhání zubů po porody a drobné chirurgické výkony. Medicínu musí člověk milovat a mít především rád lidi, mít o ně zájem, vítá nás půvabná vitální dáma. MUDr. Irma Němečková pracuje jako praktická lékařka více než 70 let, léčí dokonce už i pravnuky svých původních pacientů a má jich ve své péči ještě kolem stovky. Těší mě, že mi pacienti stále důvěřují. Na podchycení začátků mnohých chorob není třeba hned tolik odborných vyšetření a všechna ta technika -nejdůležitější jsou stále jako dříve oči, uši a ruce, usmívá se.

Z Prahy na Vysočinu …

Nepochází z lékařské rodiny, ale doktorkou chtěla být už od mládí. Už ve čtrnácti letech psala v kompozici, že bych chtěla být dětskou lékařkou. Po maturitě šla na lékařskou fakultu v Praze a promovala jako jedna z posledních těsně před válkou, v březnu 1939. Její diplom nese ještě československý státní znak.
Snad řízením osudu, jak sama říká, se seznámila s budoucím manželem na praxi v nemocnici v Hradci Králové – ona tam odjela náhodou namísto do Strakonic, on tam byl na krátkodobé stáži. Ačkoli prý měla tehdy více ctitelů, doktor Němeček jí imponoval jako lékař, začal za ní jezdit do Prahy a nakonec se vzali.
Manžel se toužil vrátit na rodnou Vysočinu a v roce 1940 začali tedy společnou praxi ve Světlé nad Sázavou. Po Praze se jí vždycky stýskalo. Byla společenská, ráda hrála tenis, tančila a těšila se, že bude pracovat na klinice. Ale život zamíchal karty jinak. A když mě tísnilo malé město, utíkala jsem do Prahy, tam jsem mohla volně vydechnout.
Ráda se zase vracela, velmi si totiž zamilovala okolní krajinu.

Zubařina, to je dřina

Přestože by se byla nejraději specializovala na gynekologii nebo pediatrii, díky praktickému rozhodnutí manžela si ještě stihla do zavření vysokých škol dodělat zubní specializaci. Byla to pěkná dřina, celý den stát u křesla, říká. Aby se nenudila, naučila se dělat resekce, extrakce osmiček a jiné těžší zákroky. Doktorka Němečková byla dokonce dlouho jediným zubním lékařem na okrese, který tehdy zodpovídal za práci dentistů (zubních techniků).
Ironií osudu se jí často stávalo, že pacienti říkali: paní Němečková, já byl včera u pana doktora XY (míněn jeden z dentistů) …Tomu jsem se musela smát, vzpomíná s nadhledem.
Opravovat zuby ji ale moc nebavilo, tak se těšila na soboty a neděle, kdy za odměnu střídala manžela v lékařské praxi.

Nejhorší noc

Dříve vypadala praktická medicína úplně jinak než dnes, jezdili jsme, když bylo potřeba, ve dne v noci na návštěvy. Měli jsme Tatru Hadimršku, ale v zimě bylo často tolik sněhu, že jsme se za pacienty dostali jen na saních, tažených koňmi. Jednou jsem takhle v noci jela k porodu do Josefova Dolu, asi 3 km od Světlé. Žena měla již 2 děti, porod pokračoval dobře, ale nešlo ven lůžko a maminka krvácela. Jak cítila, že z ní uniká život, začala se loučit s dětmi a já věděla, že jde o minuty. Dělala jsem to poprvé v životě, znala jsem to jen teoreticky, ale nakonec se mi podařilo přirostlou placentu odloupnout i zastavit krvácení. V šest ráno jsem jela domů na saních celá šťastná, že to tak dopadlo, vzpomíná ještě dnes se slzami v očích. To jsem právě na medicíně milovala.
Pohotovostní služby denní i noční vykonávala do svých 78 let, a ráda na ně vzpomíná.
V terénu však není vždy snadné určit správnou diagnózu a rychle se rozhodnout – k lékařské profesi patří určitě i velký kus štěstí!

Tajemný vrch Melechov

Má ráda zdejší přírodu, obzvlášť příběhy opředený blízký kopec Melechov, kde se prý setkávali Husité. Melechov podle některých pramenů bývá označován jako bájný Oreb. Za 2.  světové války tady někde Němci vystavěli podzemní sklady, v lesích okolo Konkovic se schovávali partyzáni. Těsně před koncem války zde paní doktorka na vozové cestě mezi poli ošetřovala ruského parašutistu – měl zlomený kotník, ale do nemocnice nemohl, tam by ho zastřelili. Jmenoval se Michal, Míša, no tak jsem ho ošetřila, vzpomíná a dodává: Strach jsem měla a navíc malé dítě. Myslím, že nám šlo všem o život a Němci měli tehdy ještě dost síly, i když bylo dva měsíce před koncem války. Po válce ji chtěli vyznamenat a dokonce dostala hodnost kapitána. A to neumím po vojensku ani pozdravit. Kolegové, kteří byli na vojně, mi tu vysokou šarži záviděli, směje se.

Osud

S manželem měli hezký život, vychovali syna, který je dnes zubním lékařem v Německu. Ale byli jsme každý jiný. On rád po ordinaci usedl na pionýra a jel do lesa. Byl vášnivý nimrod, já byla spíše společenská, ráda jsem tančila, hrála tenis, lyžovala. Já byla ranní ptáče, on spíš rád ponocoval, vypráví. Když ale šel manžel v noci do vany, ponocovala i ona, vždy si nařizovala budík, aby ho kontrolovala, jestli neusnul. Měla strach, aby se neutopil.
Manžel paní Irmy vůbec miloval vodu, rád se koupal a rád plaval daleko, také ji tím někdy strašil. V roce 1984 bylo horké léto a jedno červencové odpoledne jsme jeli k nedalekému rybníku, kde měli naši známí mlýn. Manžel se už nemohl dočkat, až si zaplave. Známí nás už volali na svačinu, ale muž se nemohl koupání nabažit. Když jsme se konečně rozhodli k návratu na břeh, ponořil se ještě pod vodu, jak to míval ve zvyku, a já si říkala, že tentokrát mu opravdu vyhubuji, že mě tak straší. Ale on už se nevynořil, vzpomíná s pohnutím. Utopil se kousek vedle mě a já mu nemohla pomoci. Našli ho až potápěči druhý den.

Zdánlivá maličkost

Na počátku bylo drobné zranění. Pes mě kopl do nohy, vůbec se to nehojilo, popisuje. Udělal se jí bércový vřed. Aby nohu zachránila, dělala, co mohla. Nic nezanedbala – jezdila několikrát do měsíce na kliniku do Brna, do Hradce, syn posílal drahé léky z Německa, ale nakonec nemohla bolestmi ani spát, dostala otravu krve a jediným řešením byla amputace. Nelituju, že jsem nezemřela, říká pevným hlasem doposud půvabná dáma, sedí rovně ve svém kolečkovém křesle, její gestikulace je čilá a dívá se před sebe hezkýma modrýma očima. Jen mě někdy trápí, že jsem tolik závislá na okolí, posteskne si. Nemám ale už sílu, učit se chodit o berlích, protézu nechci. Ale jinak mám ještě ze života radost, jsem ráda, že jsem co platná a že mohu pomáhat. Syn jí má někdy za zlé, že ještě ordinuje, raději by viděl, kdyby odpočívala. Ale mě to vlastně drží při životě, nemyslím na své trable, ale snažím se pomoci jiným.

Jsem životní optimista

Nikdy jsem se vlastně sebou moc nezabývala, neměla jsem na to čas, prozrazuje svůj recept na dlouhověkost paní Irma. Stále byla práce – pacienti, noční služby, pak nákupy, rodina. Co jí dělá radost? Mám ráda návštěvy, malé děti. Těší mě sledovat, jak rostou, jaké dělají pokroky. A ráda čtu. To stále dobře zvládá i v němčině a francouzštině. Také ráda hrála na klavír, a je smutná, že letos na Vánoce si poprvé nezahrála – nemůže se dostat s vozíkem k pianu. Moc ráda také řídila svůj automobil Ford Sierra – řídila do dvaadevadesáti.
A jídlo? Tomu moc nedám, nikdy jsem se nepřejídala. Mám ráda meruňkové knedlíky, svíčkovou, jím hodně zeleniny a ovoce. Ale ve formě ji drží i pravidelné cvičení. Jeden náš bývalý řidič, co se po úraze dostal na vozík, mi radil, ať co nejdříve po amputaci nohy vstanu z postele. Poslechla ho, cvičí sama každý den a několikrát týdně s rehabilitačními sestrami. Je důležité se prostě nezastavit!
Když jsme se loučili, chystala se paní Irma psát gratulaci ke stým narozeninám své pacientce paní Zelenkové …