Jedna z příčin těchto onemocnění jste vy sami. Takzvané civilizační choroby nejsou nutným důsledkem civilizace, jako spíše naší neschopnosti rozumně a zdravě žít. Ateroskleróza a ischemická choroba srdeční, ani jejich projevy v podobě anginy pectoris nebo infarktu, nejsou ničím novým. Infarktem lze vysvětlit některá úmrtí popsaná již v bibli, stopy aterosklerózy se našly u mumií egyptských faraonů, a postižení srdce v důsledku poruchy jeho krevního zásobení znal i středověk. Již tehdy však bylo možno vystopovat i jejich spojitost s určitými jevy nebo zvyky, patřícími k životu lepších nebo chcete-li civilizovanějších lidí. Byli to ti majetnější, kteří si mohli dovolit hodně jíst a pít, málo se pohybovat a utěšeně tloustnout. Stresem spojeným s honbou za místem na společenském žebříčku si zvyšovali krevní tlak.

Když moderní civilizace udělala z tohoto gluteálně-intelektuálního čili hýžďově-rozumářského životního stylu masovou záležitost, logicky přibylo i s tím spojených onemocnění. Prakticky každý obyvatel vyspělých zemí světa dnes žije lépe než středověký král. Spolu s četnými radostmi si ovšem pouští k tělu a srdci i mnohá nebezpečí – ať už je to nadměrná konzumace jídla, alkoholu a cigaret či všeobecně nervóznější tempo a životní styl s neustálou honbou… za čím vlastně?

Je samozřejmé, že základním určujícím faktorem toho, zda, jak a kdy onemocníme, jsou naše genetické dispozice. Právě proto by ti, jejichž otec či matka předčasně zemřeli na některou z uvedených chorob, měli stylu svému života věnovat větší pozornost. Proč předávat svým dětem kromě genů i nezdravé návyky? Vždyť náchylnost k onemocnění se dědí i u rodinného stolu (jak a co dětem vaříme) a při trávení rodinného volného času (zda ho trávíme vsedě či vleže u televize, nebo tělesnou aktivitou v přírodě či v tělocvičně).

Tzv. civilizačními chorobami platíme daň za to, že moderní civilizace odstranila takové hrozby našemu zdraví a životům, jako byly vysoká dětská úmrtnost, epidemie moru a dalších infekčních chorob – mnohem více z nás má tedy šanci dožít se svého infarktu. Cenou za to, že nezemřeme krátce po narození, nehrozí nám sežrání dravou šelmou při lovu ve dvaceti a úmrtí na mor či tyfus ve třiceti, může být infarkt v osmdesáti či devadesáti. S tím bohužel mnoho nenaděláme. Je ale určitě docela zbytečné chodit infarktu naproti a umetat mu cestičku k našemu srdci. Cesta ke zdravému srdci vede přes zdravý mozek. Zkuste si ho zachovat. Místo zbytečných obav z hrozeb prezentovaných v senzacechtivých médiích věnujte pozornost hrozbám skutečným. Nebojte se ničeho – leda sami sebe.