Jan Kervitcer a běh, to je spojení, které funguje už více jak 60 let. Zkušený a známý trenér několikanásobných mistrů republiky Petra Pechka, Viktora Šinágla, Marka Chrasciny se i ve svých 80 letech věnuje výkonnostním i hobby běžcům. Tréninkový deník si vede od patnácti let, naběhal podle něj přes 80 000 kilometrů. Ročně má v aplikaci Garmin zaznamenáno kolem 860 sportovních aktivit.

Kde berete vaši neutuchající energii? Držíte si nějaký stálý režim?

Když jsem v roce 2010 šel do důchodu a bylo mi 67 let, tak jsem začal přemýšlet o tom, že musím dodržovat určitý režim. Věděl jsem, že musím vstávat pořád stejně, tedy v sedm hodin, maximálně v půl osmé. Začnu ranní hygienou, sprchu začnu vlažnější vodou a potom minutu studenou. Pak se obléknu a jdu běhat.

Sportováním si člověk život neprodlouží, ale výrazně zkvalitní stáří.

Kolik kilometrů dáte při vaší denní rutině?

Úvodní běhání se pohybuje od dvou kilometrů, maximálně běhám šest až sedm kilometrů, to výjimečně. Průměrně kolem 3 kilometrů. Po běhání asi hodinu cvičím a pak následuje ještě třeba 600 metrů výklus. Všechno absolvuji na lačno, před během ani nepiju, snídaně následuje až po sportovních aktivitách. Zhruba kolem 10 hodiny začínám fungovat a pracovat.

Doporučíte tento model i dalším seniorům?

Určitě lidem, kteří se chtějí udržet v nějaké kondici. Řídím se i heslem podle kardiologa Pirka, kterého jsem připravoval na maraton, že sportováním si člověk život neprodlouží, ale výrazně zkvalitní stáří. Pokud člověk bude mít štěstí a nepotkají ho žádné větší nemoci, aby se o něj musel někdo starat, tak se může hýbat až do smrti.

Máte každý den energii na ranní výběh, když fungujete na lačno?

Od té doby, kdy jsem v důchodu, to dělám nepřetržitě. Výjimkou je pouze, když musím někam neodkladně odjet nebo venku vyloženě leje, to pak využiju rotoped a ujedu za hodinku třeba 20 až 25 kilometrů.

V kolik chodíte spát, když brzy ráno vybíháte?

Řadu let už špatně spím, průměrně třikrát v noci vstanu a jdu na záchod. Do postele většinou ulehám mezi 11-12 hodinou. Na běhání ale člověk musí mít energii a tu já mám od večera, i proto chodím běhat na lačno. Možná i díky tomu jsem za posledních 15 let nepřibral a moje váha se pohybuje mezi 70 až 75 kilogramy.

Řešíte nějak významně stravu?

Miluji zeleninu, takže si často dělám zeleninové saláty. Rád piju kefír a acidofilní mléko, takže hodně dbám na mléčné výrobky. Mám rád i ryby, takže jednou týdně v jídelníčku rozhodně nechybí. Beru to tedy tak, že si mohu občas dovolit i nějakou tu uzeninu, maso samozřejmě jím. Snažím se tak o pestrou stravu a z doplňků stravy beru green trio, pangamin na střeva a Franta Pechek mi dováží z pivovaru pivní kvasinky. Jinak jídlo mi dělá manželka, saláty si připravuji sám. Z léků používám jenom fokusin na prostatu, žádné jiné prášky neberu, za což jsem hodně rád.

Jaký byl váš režim, když jste měl normální zaměstnání?

Když jsem chodil do práce, tak jsem se doma v rychlosti nasnídal, vyrazil na poslední chvíli a v práci jsem měl v deset hodin snídani číslo dvě. Na běh byl čas až potom po práci kvečeru nebo na tréninku, který jsem vedl.

Svaly a hlavně záda potřebují pořád protahovat, to zdůrazňuji pro všechny, aby se tomu věnovali.

Zanedbal jste něco v minulosti?

Mrzí mě období ve věku 55 až 65 let, kdy jsem se k tréninku dostal až po práci nebo na tréninků svěřenců. Víc jsem pak začal běhat až v důchodu a nejvíc jsem zanedbal cvičení. Svaly a hlavně záda potřebují pořád protahovat, to zdůrazňuji pro všechny, aby se tomu věnovali. Pokud to člověk nezačne dělat včas, tak to ve stáří nedožene. Chodím ohnutý a teď už s tím nic neudělám. Mám problém si natáhnout ponožky, proto mám i nazouvač. I když pořád cvičím, mám problém něco zvednout. Začal jsem pozdě, takže určitě nečekejte na důchod, ale cvičte průběžně.

Každý den cvičím stejně, občas udělám minimální obměnu. Možná překvapením pro někoho bude, že vždy udělám 60 kliků na jeden zátah, nejdu sice až úplně na zem, ale většinou v prvních deseti minutách cvičení ten počet udělám. Shyby zvládnu třeba jen dva nebo tři. Na srovnání zad mi pomáhají elastické gumy a tzv. systém smíšek, což mobilizuje a stabilizuje páteř. Toto cvičení provádím zhruba deset minut.

V České republice běhá opravdu hodně lidí a těžko říct, kdy vůbec nastal pravý běžecký boom. Každopádně covidové období pomohlo tomu, že začalo běhat ještě více lidí, kteří do té doby kouzlo tak prostého pohybu neznali. Člověk to může pozorovat třeba na běžecké aplikaci Garmin Connect nebo Strava. Pak samozřejmě naživo v lesích a ve městě především na cyklostezkách. Je to ale celosvětový trend. Kamkoliv člověk vyrazí tak potká spoustu běžců. Co si myslíte o tom, že lidé jsou v současné době ochotni zaplatit za startovné na nejen městské masové běhy od 500 do třeba 2500 korun?

Všechno je to o vývoji. Příkladem jsou Keňané, kde je běhání otázkou obživy. Tím, že běhají po celém světě, tak dodávají živobytí svým rodinám a kmen dále vzkvétá. Je to dáno mentalitou lidí. Takový je trend a těžko se s tím dá něco dělat.

Třeba na Vltava Run je startovné pro tým 23 000 Kč. Neztrácí to už to kouzlo samotného běhání, že se běžci sejdou v přátelské atmosféře, zaplatí symbolické startovné a proběhnou se přírodou?

Vltava Run je snad vyprodaný za hodinu a ty lepší týmy na něj lákají kvalitní běžce, kterým jsou ochotni zaplatit 2000 korun za start, aby složily co nejsilnější družstvo a vyhrály. To před lety bylo nepředstavitelné. Těžko se to změní, protože se hodně trenérů začalo živit tím, že píše hobby běžcům tréninkové plány s vrcholy právě na podobných závodech.

Existuje skupina Rozběháme Česko, svoji skupinu má i RunCzech, Salming a mnoho dalších pořadatelů velkých závodů. Podobné závody si musí udělat jméno a zajímavé je, že čím vyšší startovné, tím větší počet startujících na závodech je. Lidé očekávají, že zažijí větší show, a to je současný trend. Už je méně lidí, kteří chodí jen na levné závody.

Jaké závody navštěvujete vy?

V Praze jsou víceméně dva seriály – seriál běhů do kopců v Praze a okolí, což obsahuje asi osmnáct závodů za sezonu. Tyto akce mají poměrně stálou klientelu kolem 100-120 závodníků, startovné je 50 korun. Dalším tradičním seriál je SABZO, kdy jsou pravidelné závody od dubna do září každé úterý a čtvrtek, také startovné 50 korun a počet závodníků kolem 100. Tam se objevuji nejčastěji. Z větších závodů navštívím ty v Praze, když se běží půlmaraton a maraton a především tam, kde reprezentují moji svěřenci. Většinou tedy nechybím ani na mistrovství republiky v půlmaratonu v Pardubicích. Občas spojím nějaký výlet s návštěvou závodu v jiném kraji a regionu. Jinak na hodně závodech působím i jako rozhodčí, to jsou ale většinou akce v Praze.

Ideální rodinný sport je orientační běh. Pořád jste v lese, závody jsou každý týden. Celý rok jsou děti v lese, v pohybu a navíc k tomu nic extra nepotřebují.

Posední dobou se hodně diskutuje i otázka pohybové zdatnosti dětí. Jak na tom jsou?

Všechno záleží na rodičích, rozhodně to škola nemůže žádným způsobem dohnat. Je to tím, že děti mají už od dvou let k dispozici počítače a mobilní telefony, koukají do toho a nejdou se ven hýbat. Je to katastrofa, degenerace národa. Snad se to postupně zlepší.

Není problém i v tom, že se od poctivého tělocviku ustupuje, špatné počasí, nedostatečná obuv, všelijaké menší bolístky?

Když si vzpomenu na svoje začátky, tak já jsem díky tělocviku začal běhat. Chodil jsem do pavilonu, jedním z nich byla tělocvična, ta nám ale vyhořela, takže veškerý tělocvik byl jenom venku. Tělocvikář tehdy vymyslel na jednu hodinu tzv. honičku. Měli jsme ohraničený les, dejme tomu čtverec po 200 metrech a uvnitř stromy. Byli jsme rozdělení na dva týmy, jeden se rozptýlil a druhý měl za úkol ho chytit. Za pět minut musel člověk chytit zhruba deset, patnáct lidí. To bylo dvakrát týdně náplní tělocviku. Kličkovalo se mezi stromy, měnil se směr pohybu i terén.

Musím přiznat, že máme problém s naším vnukem, kterému je pět let. Rodiče už museli zasáhnout, protože byl hodně líný. Když si sedl na kolo, tak se mu nechtělo šlapat, stejně tak, když se postavil na lyže, tak si myslel, že to samo pojede. Rodiče na něj nastoupili tvrdě, vzali ho na jarní prázdniny do Bormia. Musel sjet celou sjezdovku, měl před sebou širokou dálnici, nikdo na sjezdovce nebyl, takže to nakonec sjel a naučil se to. Jeho o pět let starší sestra je úplně jiný typ, začala sportovat hned, tak snad ji mlaďoch dožene. Děti se k tomu musí dohnat, aby u sportu zůstaly. Zastávám názor, že ideální rodinný sport je orientační běh. Pořád jste v lese, závody jsou každý týden. Celý rok jsou děti v lese, v pohybu a navíc k tomu nic extra nepotřebují.

Jan Kervitcer

Závodní kariéru skončil ve 40 letech, ale na Velké Kunratické startoval ještě v roce 2014 a na legendárním běžeckém závodě zapsal celkem 48 startů, plus dva starty v dorostenecké kategorii. Poslední větší závod absolvoval v roce 2010 v Athénách, kdy silniční běh na 5 kilometrů končil na historickém stadionu u příležitosti výročí bitvy u Marathonu. Dne 10. února 2023 oslavil Jan Kervitcer 80. narozeniny a určitě ho každý den potkáte při ranním běhu nebo cvičení na Lhotce, ve středu v podvečer na okruzích ve Stromovce, ale i na dráze. Během sezony pak jako trenér i rozhodčí absolvuje dráhové i krosové závody.