Vím o jedné pravidelnosti, stejně tak neúprosné jako ty fatální, ale ta má je radostná. Dokonce dlouho očekávaná, div ne vymodlená. Někdy dokonce očekávaná horoucně ba toužebně …
Můžete se doprošovat jak chcete, zatím s neúprosnou pravidelností vždycky přestalo pršet. Pravda, někdy za dlouho, ale přestalo. A stejně tak, ať je zima jakkoliv krutá a dlouhá, tak nakonec se jaro dostavilo vždycky, se všemi atributy, se všemi svými průvodními znaky a jevy. A málokdy čeká až do května. Jaro v naší přírodě se rozhodně neřídí zimomřivým českým úslovím Březen-za kamna vlezem, duben – ještě tam budem. Máj – vyženem kozy v háj!  Ta zimomřivost není jen česká, je obecně člověčí.

Z rodinného stříbra

Od botanika byste čekali, že budu přesvědčovat o kráse jarních efemer. Květin, které se objeví na jaře na chvíli a jak je zbytek roku dlouhý, není po nich ani stopy, ani památky. Jenže: Kytky, alespoň ty naše, z  našeho rodinného stříbra, si dávají načas. Počkají si na těch potřebných 10 stupňů nad nulou, aby měly jistotu. To ptačí opeřenci na jaro moc nečekají. Jim stačí, že se prodlužuje den. Koncem ledna začínají kdekoli za humny (v Praze sotva) hrát jako vůbec první nedočkavci datlovití ptáci. Ponejvíce strakapoudi. Maminky se sklánějí k dětem a vysvětlují jim, že pan doktor datel léčí strom. Ujišťuji vás, že panu doktorovi datlovi je zdraví stromu dočista lhostejné. Teď na jaře skutečně datlovití hrajou. Najdou si rezonanční dřevo a spustí své staccato. S takovým tempem by larvu tesaříka v kmeni sotva vydloubali. Na to je třeba dobře mířené větší rány. A jednotlivé. Buch, pausa, buch, pausa. Když slyšíte drnčivé drrrrrrr, tak vězte, že strakapoudek našel vhodné znělé dřevo a hraje. Toká, vyznačuje si revír, láká partnerku. Jako kluci holky na kytaru.
Když se leden překulí do února, nevydrží to sýkorky. Koňadřino ci-ci-bé  nebo tzv. pilování se ozývá už od půlky února. I letos, a že bylo vysněžíno! Do toho jednotlivě začínají pískat brhlíci, táhlými jemnými hvizdy. S dál se protahujícím dnem přibývá všelijakých pískálků a zpěváčků – ba i hráčů. Přitom zem může být ještě pokrytá sněhem.
Tam, kde jsme ještě přírodu moc nepošlapali, třeba leckde v podhůří, začínají vystrkovat bílé skloněné hlavičky sněženky. Ne nadarmo mají takové jméno. Sníh je jejich bratr, mají jej i ve jménu. Latinsky se jmenují Galanthus nivalis a to znamená po česku a doslova mléčný květ sněžný, protože řecké gala = mléko, anthos je květ a nivalis, pro změnu z latiny, je sněžný, sněhový.
Za sněženkami, ale opožděně, sotva o pár dní nebo týden, se prodírají ze země – zima nezima – bledule. Třeba na soutoku Labe s Vltavou, v lužním lese Ouporu, ale i v Orlickém podhůří a leckde jinde. Leucojum vernum se jim říká.  Řecké leukos je bílý a ion = fialka, nebo obecně malý květ. Vernum znamená jarní.
Obě jarní cibuloviny  mívaly kdysi – možná ještě se žlutými křivatci – lidové pojmenování driemavče. Tito literární jarní poslové jsou totiž vybaveni zvláštní vlastností. Jak na jaře trochu přimrzne – a kvítky jsou už na světě – tak se položí na zem. Človíček, jda kolem, je lituje, že pomrzly. Kdepak. Ať dotyčný človíček přijde po desáté hodině, nebo za poledne. Už zase budou stát. Jakmile totiž klesají teploty, zmíněné cibuloviny jakoby ztlumí napětí a tlak (turgor) ve svých tkáních a pouhou hmotností, vlastní vahou, klesnou k zemi. Jen co se oteplí malinko nad nulu, už se zase napumpujou a kvetou, jakoby se nechumelilo. I když třeba právě chumelí.

Nástup jara

Já mám za skutečné potvrzení neodkladného a nastupujícího jara lísky. Jak ty naše, s oříšky zrajícími pro plchy a veverky, tak ty turecké. A olše. Ty to taky dlouho nevydrží. Malilinko se oteplí – a sníh nesníh, už je pod nimi nažluceno vylétalým pylem – nebo červenavě. To taky pylem, ale olšovým.
Sněženky a bledule jsou kytky ostře sledované. Nemáte-li je na zahrádce, zajděte do jakékoliv botanické zahrady, určitě tam budou a pokvetou. V přírodě je už o ně nouze. To křivatec a jehnědovité rostliny vás nezklamou nikde. Dokonce ani v městských ulicích ne, protože líska turecká je běžně vysazovaný alejový strom.
A jakmile tito jarní pionýři odezní, je na vás, abyste se vydali za humna. V typických listnatých hájích, v tzv. habrových doubravách, a jinde třeba i v bučinách, vyrůstají před olistěním stromového patra tzv. jarní efemery. Už jsem je zmínil. Teď je jejich čas, teď ještě slunce proniká pod korunami stromů, ještě nejsou deštníky jejich klenby roztažené.  Začínají to podléšky nebo také jaterníky podléšky, plicníky, sasanky hajní i žluté pryskyřníkokvěté – a hlavně: petrklíče, prvosenky jarní i vyšší. A v podhůří, u potoků, se sněhem prodírají hlavičky devětsilů. Léčivých kytek, ne nadarmo mají devítinásobnou sílu, stejně jako jiný jarňák, podběl. Však tyto dva rody, devětsil a podběl, byly v minulosti často zaměňovány. Možná jen pro svou časnost, možná pro tvar listů. Rozhodně ale ne pro velikost. Podběl je proti devětsilu nepatrnec.
Zdají se obyčejné, ty a ti právě jmenovaní a jmenované. Ale věřte, že jsou skutečně naším rodinným stříbrem. A jednou z mála jistot, která je nám nabízena. Dokonce bezúplatně, bezúročně. S neúprosnou pravidelností. Zaplaťpámbu za takovou neúprosnost.