Mohla to být klidná rodinná oslava narozenin, kdyby však její účastníci hned v první půlhodině neotevřeli téma nedávných demonstrací proti premiérovi Andreji Babišovi a ministryni spravedlnosti Marii Benešové. „Měla jsem pocit, že mluvíme jiným jazykem. Jako by mezi námi najednou vyrostla zeď,“ vypráví v brněnské kavárně s odstupem pár měsíců drobná žena, sedmadvacetiletá překladatelka ze švédštiny Romana Švachová. Vzpomíná, že jí po krátké výměně názorů ruply nervy a z dědečkovy oslavy odešla.

Její otec, pětačtyřicetiletý manažer odpadové firmy, popisuje situaci jinak. „Prostě se urazila. Byla to chvilková rozepře, která snad časem vyšumí,“ líčí na zahrádce restaurace v Hodoníně pár hodin po rozhovoru s Romanou. Atmosféra začala na oslavě houstnout poté, co se dcery zeptal, jestli demonstrovala na pražské Letné a taky zda si přečetla článek o ministryni Marii Benešové, který jí předtím poslal. Text vyvracel, že kdy byla Benešová komunistkou. „Psal to dlouholetý kolega Benešové. Přišlo mi, že tam lidé šli na Letnou nepoučení, že jsou zmanipulovaní. Fascinovalo mě, že jde na demonstraci a nepřečte si to, tak jsem vypěnil,“ vysvětluje Roman Švach a při vzpomínce se opět mírně rozzlobí.

Příbuzní nechtějí riskovat úplné odcizení, a tak se o problematických otázkách raději nebaví vůbec.

Na demonstrace se dívá úplně odlišně než jeho dcera: má za to, že účastníky akce zmanipuloval pomocí Facebooku spolek Milion chvilek. A za ním že stojí „někdo“ se zvláštním zájmem na odchodu Babiše z čela vlády. Ač premiéra hájí, neřadí se k voličům jeho hnutí. „Nikdy jsem ho nevolil a nemyslím si, že dobře vládne. Jen populisticky rozhazuje peníze,“ říká muž, který v minulosti spoustu let podporoval ODS. Tradiční strany ho ale zklamaly, v posledních volbách podpořil SPD Tomia Okamury.

„Jsem pravicový volič, otec mě jako antikomunista vedl k pravici, k Západu. Nic lepšího mě v ten moment neoslovilo. Ne že bych nesnášel islám, strašně se mi líbí v Turecku a myslím, že do Evropy patří. Ale co se týče migrace, zastávám názor, že by měl člověk vyrůstat tam, kde se narodil. Není podle mě dobré mísit tradice dohromady. I proto jsem podpořil SPD,“ vysvětluje genezi svých politických názorů Roman Švach.

Scénka, kterou toho odpoledne Švachovi prožili, může znít leckomu povědomě. V době společenských a politických změn je běžné, že dochází k mezigeneračním konfliktům. V posledních letech se ale zdá, že se tento vývoj zrychlil a hádek přibývá. Potvrzují to příběhy rodin, které časopis Vital ve spolupráci s Deníkem N oslovil. Nejčastěji se v médiích uvádí, že za rozkoly v domácnostech stojí fake news, internetoví trollové (viz. Vital 2/2019) či politici, kteří nemají problém lhát a rozeštvávat společnost. „Všechno tohle je část pravdy, ale příběh má i druhou stranu. Jsme ve stavu, kdy společnost prochází velkým množství překotných změn, a i když se shodneme, že jsou často k lepšímu, tak pro část populace je těžší si na ně zvykat. Nejsou to jen starší lidé, ale obecně lidé tradičnějšího založení, možná míň kosmopolitní, víc opatrní. Tam vzniká propast,“ myslí si sociolog Jaromír Mazák, který se ve své práci nejvíce věnuje rozdílům ve volebním chování.

Rodiny pak trápí citlivá témata, která přerůstají v tabu. Příbuzní nechtějí riskovat úplné odcizení, a tak se o problematických otázkách raději nebaví vůbec. „Myslím, že náš rozpor je částečně založený na tom, že máme komplikované vztahy v rodině. Mám spoustu důvodů, proč na něj být naštvaná, a netýkají se jen politiky. Politika je rozdělující téma, to určitě ano, ale kvasí a žije z toho, co máme mezi sebou jinak,“ říká Romana Švachová.

Na rozdíl od své dcery, která má ještě chuť bojovat za demokracii a se zaujetím sleduje dění v Česku i ve světě, nevidí Roman Švach jejich konflikt tak dramaticky. Je spíš zklamaný porevolučním vývojem. „Byl to dobrý směr, ale výsledek dobrý není. Kvete korupce, státní peníze se vyhazují ve veřejných zakázkách. Je to strašné, tady se nic nezmění. Dálnici spravují spoustu let a je to jako tankodrom. Kde ty peníze končí? Nic nevíme. Ať vládne ten, nebo ten, je to stejné. Tady by se to muselo změnit od základu všechno. Lidé nejsou schopni se domluvit na rozumné spolupráci, nikdo s nikým,“ hořekuje.

Fakta, nebo zkušenosti

I když se tématu politiky snaží vyhýbat, toho večera na něj tvrdě narazili. Není divu, bylo to těsně před posledními prezidentskými volbami, kdy byla i podle sociologickým průzkumů veřejná debata vyostřenější. Na večeři, kam pozval Petr Hruška své rodiče, se strhla hádka. Nejen o to, který kandidát na prezidentskou funkci je nejlepší. Ale také o důvěru v média. A o to, jak ten který člen rodiny pracuje s informacemi.

„Nechtěl jsem přijmout, co moje mamina ráda říká: že není jenom jedna pravda. Že se dá pohlížet na věci z různých směrů. Já jsem ale toho názoru, že pravda je jen jedna. Vše ostatní už je jen méně či více zkreslené. Neříkám, že bych měl vždycky pravdu, ale mámě předkládám argumenty a fakta, nad kterými s ní chci diskutovat. Pak cítím, že jsem v argumentační převaze, a ona se naštve a uzavře do sebe,“ popisuje obvyklý průběh hádek se svou pětašedesátiletou matkou muž, který pracuje a podniká v energetice a závodně jezdí na kole. Toho večera se v hádce zastával prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše, zatímco jeho matka argumentovala, že je loutkou a že důvěřuje spíše stávajícímu prezidentovi Zemanovi.

Co do politického smýšlení se Petr Hruška řadí k liberálním voličům. Přerod v člověka, který se opírá o fakta, u něj prý nastal v osmadvaceti letech na vysoké škole, když na VUT vystudoval dálkově elektrotechniku. V debatách s matkou nezřídka vytáhne mobil a začne na internetu zjišťovat, jestli je to, co mu tvrdí, pravdivé. Případně uvádí věci na pravou míru. „Mně by pomohlo, kdyby maminka začala přijímat argumenty na základě faktů. A občas řekla: To je zajímavé, co říkáš. Určitě na ni tlačím moc, chyba je na obou stranách,“ připouští Hruška, který se v poslední době s matkou nepohodne snad při každém setkání. „Naše debaty končí i tím, že se ani nerozloučíme,“ dodává.

Ze tří sourozenců je Petr Hruška nejmladší. A jak sám přiznává, vůči své matce také nejodbojnější. Narůstající nepochopení prý začal pociťovat zhruba na přelomu let 2016 a 2017, před posledními parlamentními volbami. Skřípe to mezi nimi nejen u politických témat: na přetřes se dostala třeba i drahá ketodieta, kterou si jeho matka pořídila, nebo varovné e-maily, které jeho maminka dříve přeposílala. „Zatím jsem nenašel způsob, jak to udělat. Jsem nešťastný, že mám maminu, která nechce přijmout fakta, nebo jí je neumím podat,“ zoufá si mladý muž.

Jeho matka má za to, že tím, co mezi nimi vytváří nepochopení, jsou do velké míry rozdílné životní zkušenosti. „Kdyby dostal podobné životní kopance jako já, možná by mluvil jinak,“ říká Jarmila Hrušková. Když se tato bodrá žena posadí na terasu svého domku a začne vyprávět, po pár slovech je jasné, že toho mají se synem společného víc, než si možná připouštějí: hrdost, upovídanost i tvrdohlavost. Oba například vzpomínají, jak se v práci postavili vedení a na rovinu řekli, co se jim nelíbí.

„Víte, Petr vyrostl jako třetí dítě v době, kdy jsme už byli dobře zaopatření. Měli jsme splacený dům, který jsme si svépomocí stavěli, mohli jsme si dovolit zájezdy k moři, už jsem dětem nemusela plést nebo šít oblečení jako dřív,“ popisuje Jarmila Hrušková.

Já se teď mám nejlépe, jak jsem se kdy měla. Máme dům, zahradu… Nechápu například, proč ti lidé demonstrují.

„I když jsou obě starší děti názorově stejně naladění jako Péťa, jen on má potřebu mě neustále poučovat. Přitom já nikomu jeho názory neberu. Přijde mi to z jeho strany drzé,“ upozorňuje bývalá mzdová účetní, která se i během důchodu věnuje své dlouholeté vášni – práci na lince důvěry.

Hned prozrazuje, čím se v životě řídí: „Vyrůstala jsem s nevlastním tatínkem, který prošel uranovým pracovním lágrem v Jáchymově. Prožil si tam hrozná muka a jen málokdy o tom mluvil. Ač se na něm minulý režim provinil, vždycky mě učil: nikdy nekoukej na to, z jaké je kdo strany, ale na to, jaký je člověk,“ líčí Jarmila Hrušková své moto.

A vypráví, že ji také ovlivnily v životě křivdy: kvůli nevhodnému kádrovému profilu se nedostala na vysněnou právnickou fakultu. A po revoluci prý v zaměstnání pociťovala, že režim se sice změnil, ale lidé ne.

Ohrazuje se proti tvrzení svého syna, že by byla pravidelnou divačkou TV Barrandov. A upozorňuje, že médiím vše nevěří. Informace prý přijímá s tím, že na nich možná je jen část pravdy. Na koho ale dá, jsou často její známí nebo přátelé, kteří mají konkrétní zkušenosti a občas jí přinesou nějaké drby. „Věřím tomu, co znám. Řídím se podle svých životních zkušeností,“ uzavírá žena, kterou už prý unavuje, jak se média, opozice nebo demonstranti strefují do premiéra. „Kdyby zmírnili tu kampaň Antibabiš, získají si lidi spíš na svou stranu,“ říká Jarmila Hrušková.

Pravidelně volí hnutí ANO. I když už kouzlo opadlo a premiérovi prý tolik nedůvěřuje, stále říká, že nemá jinou volbu. „Ctím presumpci neviny. Pokud má premiér odstoupit, protože čerpal dotace neoprávněně, ať o tom rozhodne soud. Popravdě řečeno, pokud byl systém nastavený tak, že peníze čerpat mohl, kdo by to neudělal?“ ptá se.

„Já se teď mám nejlépe, jak jsem se kdy měla. Máme dům, zahradu… Nechápu například, proč ti lidé demonstrují.“ Jedním dechem ale dodává, že nesnáší zaryté Babišovce nebo Zemanovce. A že by si přála, aby měl v Česku prezidentský post větší vážnost a aby vládli odborníci. „Prezidenta Zemana jsem například volila i proto, že z něj cítím češství.“

Situace se jednou vyhrotila natolik, že Petr odmítl přijmout od své matky dárek. „To mě hodně mrzelo. Neměl by být tak tvrdý. A pokud je takový demokrat, měl by přijímat i jiné názory,“ kárá svého syna Jarmila Hrušková.

Opravdu se zajímat

Šestačtyřicetiletý Jakub se spolu s manželkou, dvěma dětmi a mámou koncem června přidal ke dvěma stům tisícům lidí, kteří přišli na Letnou protestovat proti vládě Andreje Babiše. Jeho otec zůstal doma. Pro Jakuba to byl jenom další důkaz toho, že s otcem se v názorech na dění v zemi rozcházejí čím dál více. „Nechce se o tom s námi bavit, ale jsem si jistý tím, že volí Andreje Babiše,“ říká programátor z Prahy.

Sám na současnou vládu hledí velice kriticky. „Štve mě politická situace. Za prvé nesouhlasím s věcmi, které dělá vláda, a za druhé těžce nesu, když je pošlapávaný právní stát a principy demokracie. Mně prostě vadí trestně stíhaný premiér. Politici by měli odstupovat, jakmile je nějaké podezření. Měl by být respektován duch zákona a slušnosti, protože si myslím, že je to jinak šikmá plocha,“ vysvětluje.

Kdy přesně nastal moment, ve kterém se jeho naděje spojované s Andrejem Babišem rozplynuly, nedokáže říct. „To se děje postupně furt. Těch věcí je prostě moc. V momentě, kdy odstupuje jeden ministr za druhým a na premiéra se valí jeden skandál za druhým… To, že neřekne: pojďme před soud, já vám to dokážu; to mi vadí. Z jeho chování je patrné, že tam nějaký problém je,“ myslí si.

Začalo mě to postupně zklamávat, když se začaly ty politické boje. A to je to nejhroznější, co bych vyčítal tomuto režimu, že to chápou všichni jako boj.

Jak je možné, že by si takových problémů nevšimnul jeho otec – vysokoškolsky vzdělaný muž s rozhledem, který i v důchodovém věku pracuje v pražském vydavatelství –, si Jakub neumí vysvětlit.

„Je to strašně zvláštní. Je to člověk, který chce spravedlnost, fér věci, v tom se nelišíme. Akorát si myslím, že v nějaké chvíli přepnul do polokonspiračních teorií. Že všechno je tady podplacené a řídí to Američané, já vlastně ani nevím. Nevím, nakolik je tatínek obětí nějakých řetězových e-mailů, nebo není. Fakt to nevím,“ říká Jakub s tím, že i když rodina otce zvala na demonstraci na Letné, prohlásil, že „to je tam, jak vás platí“.

Na to, proč se na demonstraci rozhodl nejít a jaké jsou jeho politické názory, se přitom Jakub otce nezeptal už léta i přesto, že spolu udržují kontakty. „Párkrát jsme se o tom pohádali. Myslím, že jsme zabrzdili proto, že rodinný vztah je důležitější než nějaká politická shoda. Mně vlastně ani nevadí, že volí Babiše, vadí mi, že ty důvody jsou takhle divné. Kdyby ho volil a měl to odůvodněné nějak rozumně – třeba, že věří, že bude dělat dobrou politiku, že mu nějaké věci vadí, ale klady převažují, to je všechno v pohodě. Ale je tam ta zvláštní zklamanost,“ říká Jakub v teplý letní podvečer na zahrádce pražské restaurace a neví, v kolika věcech se mýlí.

Tak zaprvé: jeho otec, čtyřiasedmdesátiletý Petr, nikdy Andreje Babiše nevolil. Spíš než premiér mu v tuto chvíli ale vadí míra kritiky vůči němu. „Nejsem volič Babiše, ale možná, že bych ho teď volil. Vadí mi, jak je ubohé, když si z něj někdo dělá srandu, že místo motýli řekne motýle. To je taková ubohost. Jsou prvky, které dehonestují politickou sféru,“ říká Petr.

„Kritizují ho ti, kteří by tu kritiku měli dostat, rozkradli národní majetek, rozkradli všechno,“ dodává s tím, že Babišovi předchůdci podle něj nejsou o nic lepší. Mimochodem Petr ve skutečnosti léta volí pravicové strany stejně jako jeho syn bez toho, že by o tom kdy společně mluvili.

Jakub se mýlí i v tom, že by otce od účasti na demonstracích odrazovaly konspirace nebo si myslel, že jsou demonstranti placení. „To se vždy říká, říkají to jak jedni, tak druzí. A taky to někdy může být pravda. Může se stát, že někdo v Přerově zorganizuje dvacet lidí a řekne, jedeme tam,“ vysvětluje Petr při setkání.

Co ho od demonstrací odradilo ve skutečnosti, byl pocit, že jsou v podstatě zbytečné. „Je to doslova plácnutí do vody. V tomto společenském zřízení má smysl jít k volbám a volit. Ale ti co tam byli, nejsou špatní lidé. Jsou také frustrovaní tím vším. Neuvědomují si to. Možná jsou rádi, že se tam vůbec sešli a můžou si vzájemně trošku poplakat,“ myslí si Petr.

Frustrace je přitom jeden bod, kde se Jakub ve svém otci nemýlil. Petr po sametové revoluci vstupoval do nové dekády a nového režimu jako nadšený čtyřicátník. Líbila se mu svoboda projevu, cestování i politiky. Jenže s postupujícím věkem nabral pocit, že nic z toho není tak horké – bez znalostí jazyků není snadné se v nové éře ani zahraničí prosadit, číst lze cokoliv, ale Petr začíná mít pocit, že lidé se podle toho, co čtou, „kádrují“, a politika ho unavuje ze všeho nejvíc.

„Začalo mě to postupně zklamávat, když se začaly ty politické boje. A to je to nejhroznější, co bych vyčítal tomuto režimu, že to chápou všichni jako boj. V zásadě tady místo pravdy a lásky nastala demagogie a nenávist,“ myslí si Petr.

Demonstrace na náměstích i rozsáhlá kritika podle něj neumožňují dělat vládě vůbec svou práci. „Jestliže někdo vyhraje volby, tak by měl ty čtyři roky vládnout a měl by být pokoj. Účel parlamentu a vlády je sloužit tomu, aby občané žili spokojený život a nikoliv, aby se vláda nemohla nastolit rok, protože furt někdo do toho hází vidle. Vždy se najde nějaký záludný člověk, který něco zašprajcuje a lidé v tom ztrácí čas, život, jsou z toho otrávení,“ říká.

Rozdílné názory svoje a synovy přisuzuje životním zkušenostem a věku. A vzpomíná, že ani on sám nebyl po listopadu 1989 jiný, když starší kolem něj viděli revoluci poněkud skeptičtěji. „Byli tehdy takoví pragmatičtější. Říkali: nerad bych se dožil toho, že budu muset paní domácí pozdravit první, že najednou bude společnost vícetřídní. Tomu jsem v tu dobu nevěřil,“ říká.

Mnoho z rozdílného nahlížení generací na svět kolem má podle něj ale i zcela prostý důvod. „Když se ráno probudíte s bolestí, tak máte blbej den. Když se ale probudíte ok, tak si myslíte, že život je krásný.“

Třešně v rumu

Těžko si představit příbuzné, kteří jsou si v názorech na média nebo politiku vzdálenější, než je Michaela Poláková a její děda Emil. Mladá žena pracuje jako redaktorka České televize, tři roky žila ve Švédsku a profese novinářky i cestování jí dává otevřenost k jiným pohledům na svět. I to jí zřejmě pomáhá vyrovnat se s faktem, že se se svým dědečkem názorově míjejí o světelné roky.

Ač je pětasedmdesátiletý muž na profesi své vnučky hrdý, o České televizi mluví jako o šiřiteli propagandy. A když si sedne k počítači, který dostal před lety k narozeninám, nikdy nezapomene zamířit na „alternativní“ servery jako Sputnik nebo Aeronet. Druhý jmenovaný má dokonce nastavený jako domovskou stránku. A „svou“ pravdu si nechce nechat vzít, třebaže se mu ji vnučka, zvyklá ověřovat zdroje a fakta, někdy snaží vyvracet.

„Je to houževnatý, silný člověk, který už jako mladý vstoupil do strany a tam byl velmi aktivní,“ popisuje Michaela minulost svého dědečka, původem volyňského Čecha, jehož rodina se po válce vrátila z Ukrajiny do vlasti. Dlouhé roky působil jako starosta jedné vesnice v západních Čechách. „Což mu fakt šlo. Uměl legálně sehnat hodně peněz, vesnice vypadala dobře. Komunální politika se tehdy dělala tak, že člověk věděl, s kým se má opít a koho pozvat na chlebíčky. Myslím, že děda, žijící celý život na malém městě, si připustil jen benefity minulého režimu. Dodnes v komunismus věří,“ přemítá Michaela.

A s trochou nadsázky říká, že až se s ním jednou bude chtít hodně pohádat, zeptá se ho, co si myslí o politických procesech padesátých let. „O tom se raději nebavíme. Vím, že s ním nemůžu jít nikdy do krajnosti, protože bychom pak těžko hledali argumenty pro to, proč spolu udržovat kontakt,“ myslí si mladá žena.

Povahu svého dědy přirovnává k postavám z oblíbeného filmu Pelíšky: „Je to Kodet i Donutil dohromady. Učebnicový cholerik. Typ člověka, který se se sousedem zhádá při Člověče, nezlob se a nebaví se s ním dvacet let. S babičkou měli vzácné soužití: ona zase byla naprostý flegmatik,“ líčí novinářka.

Její prarodiče se lišili i v tom, jak přijali počítač. Dostali ho od rodiny před deseti lety. „Naše babička ho používala hlavně k praktickým věcem: objednávala přes internet vánoční dárky, letenky, skypovala se svou dcerou do zahraničí. Zatímco děda si začal na počítači upevňovat svůj pohled na svět. Naplno mi to došlo, když jsem zjistila, že sleduje Aeronet a další dezinformační weby a že nejen přeposílá řetězové e-maily, ale některé dokonce sám vymýšlí. Nechce jimi plašit, spíš má pocit, že se dostal k důležité informaci, která navíc odpovídá jeho přesvědčení, a tak musí své kamarády chránit,“ popisuje Michaela.

Až v poslední době si prý její rodina uvědomila, že nástup internetu v případě dědečka podcenila a že už těžko něco zmůže s jeho vírou v manipulativní nebo lživé zkazky. „Nejprve jsme se mu snažili vysvětlit, jak informace ověřovat. Pak jsme jen tiše trpěli a hráli takovou vtipnou hru, že jsme se ho snažili respektovat a on nás ne. Byl to věčný balanc mezi tím, do jakého sporu jít, a do jakého ne,“ říká Michaela.

„Nejvíc u něho funguje, když vidí věci tak zblízka, že už není prostor pro otázky, spekulace. Má třeba pocit, že tomu, co mu říkám z telky, nemůže věřit. Do studia ale nikdy nepřišel, ačkoliv jsem ho mockrát zvala, aby se sám přesvědčil o tom, že nám nikdo nic nediktuje. Je schopný mi tvrdit, že naprosto přesně ví, co děláme, jak se necháme kupovat a jak nám zprávy podsouvají,“ popisuje Michaela.

Vzpomíná ale na jeden z momentů, kdy její dědeček názor přeci jen poupravil. To když Michaela žila ve Švédsku a nemohla už vydržet smršť e-mailů od dědečka o tom, jak je země zmítaná nájezdy migrantů – kriminálních živlů, kteří zapalují auta a ubližují místním.

„Koupila jsem mu letenku do Švédska, aby to viděl. Tam dostal velkou facku s realitou. Projížděli jsme sídlištěm, které vypadalo asi jako Chodov. A já mu říkám: kde si myslíš, že teď jsi? On odpovídá: nevím, nějaké sídliště. Tak mu říkám: Toto je prosím tě ta no-go zóna. Čekal, že uvidí místo, které ovládl zlý muslimský svět a kam se bojí chodit i policisté, jak se dočítal na různých serverech. Místo toho navštívil obyčejné sídliště,“ vzpomíná Michaela.

Když je člověk v úzkých, zůstane mu jen rodina, už není prostor a síla pěstovat další vztahy.

Při rozhovorech s dědou se její rodina řídila jednoduchou poučkou: snažit se nezpřetrhat vztahy. „Myslím si, že i on dělá ústupky, akorát po svém. Také je nešťastný z toho, že je se svými názory v rodině osamocený. Nechtěli jsme jít ale do střetů. Zvlášť v době, kdy ještě babička žila. Chtěli jsme jezdit i za ní, ne se pohádat a po dvou hodinách návštěvy jet domů,“ vysvětluje Michaela.

S babičkou se rodina rozloučila začátkem roku po dlouhé nemoci. Když děda ovdověl, věděla Michaela, že osamělý prarodič teď nejvíc ze všeho potřebuje plán. Tak vznikl nápad vzít ho na dovolenou do – v dědečkových očích – země snů: na Kubu.

„Že se to opravdu děje, mi došlo až při výpravě na konzulát pro víza. Děda vytáhl svou kartičku česko-kubánského přátelství, kde je asi od 70. let. Načež se na něj vrhla paní z ambasády a začali se objímat. Vedle byl obrovský obraz Fidela Castra ve zlatém rámu, který má stejný profil jako děda,“ popisuje Michaela začátek společného dobrodružství.

„Nejela jsem ho tam předělat. Chtěla jsem mu splnit životní sen vidět Kubu,“ vysvětluje Michaela. Také to byl způsob, jak svého prarodiče zblízka poznat. „Do té doby byl náš nejintenzivnější kontakt, když jsme spolu jeli na výlet do Hracholusk, to mi bylo deset. Je spousta věcí, za které si ho v životě vážím. A spousta těch, za které ne. Chtěla jsem pomocí denního kontaktu zjistit, jestli o něco nepřicházím. Taky jsem si říkala, že mě možná potřebuje poznat v jiných situacích, než když mu přijdu uklidit byt nebo spolu jdeme na pivo.“

Očekávání se nakonec vyplnila, a to oboustranně. „Začal mi víc důvěřovat. Když viděl, že se neztratím, že dokážu třeba zařídit ubytování. Měli jsme bydlení zařízené na první čtyři dny, zbytek jsme řešili po cestě. Já jsem zase zjistila, že ho nic nerozhází. Je mu 75 let, ve 40stupňových vedrech se prochází po Havaně a když ho něco zajímá, jde se těch lidí zkrátka zeptat. Přitom neovládá žádný cizí jazyk,“ vypráví Michaela.

Kubánské dobrodružství prý pomohlo tomu, že se teď s dědečkem dokáže přes neshody lépe překlenout. „Jsme schopni si říct: nechme toho, akorát se pohádáme, pojďme si dát raději pivo. Ještě by mohl pochopit, že když bude pořád do někoho vandrovat své názory, ten člověk se může urazit a nemusí s ním na to pivo chtít jít,“ popisuje novinářka.

Výletem její dědeček stále žije. Ukazuje známým fotky, zážitky vyprávěl i cizím lidem ve vlaku po cestě domů. Zároveň si cestováním opět poupravil názory na zemi, o níž si myslel, že má pouze špatný mediální obraz. Že se o ní mluví ošklivě. „Zažil tam i nedostatek. Je zvyklý fungovat o pivu a chlebu, a najednou v některých obchodech nebylo ani jedno, nebo pivo donesli teplé, nebo bylo drahé. Zároveň jsme mnoho věcí viděli jinak. On si pochvaloval plné regály, já jsem viděla plné regály, ale jen jedné plechovky červených fazolí,“ podotýká.

Rodina už se smířila s tím, že dědečka zkrátka nepředělá. A rozhodně nevyhledává debaty o politice. „Má názory, s nimiž se nemůžu nikdy smířit. Být to cizí člověk, možná ho budu nenávidět. Ale tím bych přišla o možnost poznat jeho dobré stránky. Ideální by bylo, kdyby panoval respekt z obou stran. Ale někdo začít musí. A když vidím, že toho ten druhý není schopen, proč bych to neměla být já? Zvlášť když mě to nic nestojí. Když je člověk v úzkých, zůstane mu jen rodina, už není prostor a síla pěstovat další vztahy. A i když se děda občas chová hrozně, vlastně nejhůř z lidí, co znám, nechceme, aby zůstal sám,“ upozorňuje Michaela. „Děda má samozřejmě i fáze, kdy je opravdu fajn, člověk se s ním zasměje, je vtipný. Pomalu se učí, že my ho respektujeme, nechceme ho předělávat. Ale chceme po něm jen to samé. Aby respektoval nás a neustále nám něco nepodsouval,“ uzavírá.

Experti radí: hlavně neútočit

Je přirozené, že děti nebo vnoučata mají jiné názory než rodiče. „Je to jeden z jevů, díky kterému jsou ti mladí schopni se vůbec osamostatnit,“ vysvětluje psycholožka Kateřina Bohatá, která vede v neziskové organizaci Elpida krizovou telefonickou linku pro seniory. Na tu volá zvýšený počet neklidných, rozrušených starších lidí vždy, když jsou politické události vyhrocené, nebo když se třeba konají volby.

Volající se v takových případech strachují o budoucnost. Společenské napětí plodí pocit úzkosti a vyostřené vnímání toho, co není v pořádku v běžném životě: třeba zdravotní potíže. „Pocitem bezpečí hýbají i negativní diskuse v rodině. Po nedělní hádce u bábovky může být senior další týden v úzkosti a rozložený. Přestože když odjíždíte, tak tvrdí, že je pevný a neustoupí,“ popisuje Bohatá.

Podle ní by si měli členové rodiny hlavně uvědomit, proč chtějí názory svého blízkého měnit. „Je to z toho důvodu, že se v rodině množí případy, kdy senior pracuje s informacemi k jeho škodě? To znamená, že objednává kdeco z podivných inzerátů a končí to nakupováním nesmyslů? Pak to má smysl řešit a posouvat. Nebo je to proto, že si chcete rozumět a mít stejné názory na politiku? Je to nezbytně nutné? Jestliže jsem se 50 let choval jako komunista a teď to mám změnit a přijmout, že komunismus není tolik dobrý, tak bych musel možná přehodnotit celý svůj život. A možná se mi ten život taky hroutí. A potřebuje to ten člověk ke stáru? Říct si, že jsem to podělal, že jsem věřil něčemu, čemu jsem věřit neměl? K čemu to je?“ ptá se šéfka linky seniorů.

Názory člověka navíc formují do velké míry skupiny, v nichž se pohybují. A také především jejich sociální postavení.

To ale neznamená, že by mladí neměli se svými rodiči nebo prarodiči diskutovat o tom, na čem se jejich názory zakládají a z jakých zdrojů čerpají. Do diskuse by ale měli jít s respektem a se zájmem.

„Není dobré na ně útočit a ukamenovat je svými argumenty, to je cesta do pekel. Když budete na člověka tlačit, tak si bude tím víc chránit to svoje. Protože to pro něj může znamenat i ztrátu pocitu bezpečí a velkou úzkost nebo ztrátu sebehodnocení – tak ti mladí si o mě myslí, že jsou hloupý a neumím se ve světě orientovat. Je dobré ptát se a nic jim nenutit. Položit karty na stůl a nechat je tam ležet. Není cestou jít do boje a snažit se člověka převálcovat. Ale jít a ptát se. I nabídnout: dneska je informací mraky, já čtu toto, co čteš ty?“ radí Kateřina Bohatá.

Podle ní je třeba dát člověku vědomí, že ho respektujeme, že respektujeme jeho zdroje informací a to, že si člověk ten názor vytvořil. „Pak můžu neutrálně říct: Aha, tys to četl takto… a přiložím mu další fakta. A nechám to být. Nebo si s ním třeba na zkoušku vyměnit noviny, které čte on a které čteme my,“ navrhuje Bohatá.

S mnohými lidmi navíc nezamává, když před ně člověk postaví fakta. „Jsou i mladší lidé, kteří nepracují s fakty. Velmi časté je to mezi umělci, protože mají rozvinuté cítění. Mnohem důležitější jsou pro ně pocity, vnímání barev a fakta jsou pro ně obtížná. Je to o osobnostním založení,“ upozorňuje Bohatá s tím, že důležitý je především respekt k dané osobnosti.

Navíc u každého člověka platí, že informace třídí podle toho, jak mu zapadají do celkového pohledu na svět. Lidé podléhají takzvanému kognitivnímu zkreslení: mají tendenci věřit spíše tomu, co dobře zapadá do jejich pohledu na svět.

Jak navíc upozorňuje sociolog Martin Buchtík, sledovat politiku na denní bázi je v České společnosti spíše výjimka. „Většina lidí nedokáže vyjmenovat víc než dva ministry. Každý má omezenou kapacitu na nasávání informací,“ upozorňuje Buchtík.

Názory člověka navíc formují do velké míry skupiny, v nichž se pohybují. A také především jejich sociální postavení.

Žít a nechat žít

V měkkém gauči v rušné pražské kavárně sedí Anna Košlerová se svou babičkou, svírají hrnky s teplou kávou a povídají si. V jejich případě to není nikterak nezvyklý výjev – k posezení nad kávou se setkávají pravidelně. A pětadvacetiletá Anna si to nechce nechat pro sebe. Založila proto s kamarády internetem se šířící výzvu zvanou „Kafe s babi“, kde vyzývá své vrstevníky, aby se častěji vídali se svými prarodiči. „Přála bych si, aby se z toho sousloví stal pojem, který nebude spojovaný s žádnou značkou nebo projektem, ale bude jednoduchou myšlenkou, že se máme víc bavit se svými prarodiči, rodiči, strýčky a tetami,“ líčí usměvavá dívka.

Hlásit a zapojit se mohou kavárny po celé republice. Poté, co se s Annou spojí a předají jí nabídku pro prarodiče s vnoučaty. Proč je podle Anny projekt důležitý? „Když jsme malí, prarodiče se starají o nás. A když jsou staří, chodíme my za nimi. Čas, který bychom s nimi mohli strávit, ale často promarníme. Když je nám dvacet, jsme zahledění do sebe. Zmeškáme pak čas, kdy se můžeme sejít mezi našimi domovy, v nějaké hezké kavárně a jen tak si popovídat s babičkou nebo dědou,“ vysvětluje spoluzakladatelka výzvy.

„Píšou nám třeba i lidé, že už babičku nemají, ale když slyšeli o našem projektu, tak na ni zavzpomínali,“ říká Anna. Chuť na pravidelnou kávu s babičkou přišla přirozeně poté, co se Anna před pár lety znovu vrátila do Česka. S rodinou procestovala kvůli práci svého otce – vědce, geologa – půl světa: žili v Kanadě, v Anglii, v Norsku. „Před pěti lety táta zemřel. Měla jsem intenzivní pocit, že rodina je důležitá a že bych se neměla spoléhat, že tady vždycky bude. Když jsem se vrátila do Česka, chtěla jsem víc poznat, kdo ta rodina je a odkud vlastně jsem. Měla jsem pocit, že jsem přišla o fázi, kdy se vnoučata vídají s babičkami a vyrůstají s nimi. Tak jsem to chtěla vrátit,“ vypráví Anna.

Babička se tak pro ni v jejím rozlítaném tempu, jak sama říká, stala takovou kotvou. „Vyrostla jsem v prostředí, kde je normální být každou chvíli jinde, být roztěkaný. Ty taková nejsi, což mi pomáhá vytvářet stabilitu,“ obrací se Anna na svou babičku.

„Když se vrátím z šílené cesty, okradou mě v Cannes a za poslední dny jsem naspala jen dvě hodiny, tak ti můžu zavolat a vím, že je u tebe postel a přijmeš mě v jakémkoliv psychickém a fyzickém rozpoložení,“ usmívá se.

Její babička na pravidelném kontaktu s vnučkou oceňuje to, že získává nové názory a pohledy na svět. „Dnešní mladí žijí úplně jinak než my. Mohou cestovat, mají spoustu zkušeností. A myslím, že je v každém věku důležité mít otevřenou mysl,“ vypráví žena, která celý život pracovala v bance a při důchodu navštěvuje kurzy celoživotního vzdělávání.

„V životě je důležitá tolerance, otevřenost. Člověk se nemůže zavřít do situace, která už byla, kterou prožil. Pokud ještě mozek určitým způsobem pracuje, je schopný korekce dřívějších postojů nebo názorů,“ míní Annina babička Alena Maršálková.

V názorech na politiku se se svou vnučkou příliš nerozchází. Odmala má v sobě vštípený odpor k totalitám: „Tatínek byl živnostník, svého času jsme byli zařazeni mezi vykořisťovatelskou třídu a plynulo z toho všechno možné i nemožné. Po válce měl vyhlášené krejčovství v Dejvicích. Pak z blíže nezjištěných důvodů přišli pánové a řekli, že je konec,“ popisuje rodinnou křivdu dnes 78letá žena, která v té době chodila do páté třídy. „Tatínek pak nastoupil na práci do továrny na letadla, do Rudého Letova. Ten systém pro něj byl nepřijatelný, nepochopitelný. Potom i s maminkou skončili jako průvodčí v tramvajích, kde vydrželi do penzijního věku,“ vzpomíná.

„Vždycky hrozně záleží na rodině, z níž lidé vycházejí. A myslím si, že kdyby v nějakých mladých letech, kdy je mozek čerstvější, všechno si pamatuje, měli určité zkušenosti, museli by z toho pak celoživotně vycházet,“ míní žena, která například nevolila současného prezidenta proto, že z něj cítí příklon k Rusku, jehož se obává. „Jsme navíc demokratická země, nebo se tak aspoň tváříme. Ne prezidentský systém,“ podotýká. Ač zná mezi svými známými řadu lidí s odlišnými politickými názory, nemyslí si, že by je měli jejich potomci jakkoliv přesvědčovat.

S vnučkou se neshodly snad jen v názoru na pomoc uprchlíkům. „Ale to proto, že když jela Anička pomáhat do uprchlického tábora do Slovinska, měla jsem o ni strach,“ dušuje se babička. A přiznává, že do velké míry kvůli tomu, co slyšela v televizi. „Přišlo mi, že to tam pro mladou dívku není bezpečné,“ říká.

Když si o zkušenosti pak s vnučkou povídala, bála se už o něco méně. „Řekla bych, že jsem si zkorigovala názor,“ míní. Na dotaz, zda by jela pomáhat uprchlíkům, rázně kroutí hlavou. „A kdybys jela se mnou a s mámou?“ ptá se Anna. „Ano, to ano. Protože bych to chtěla poznat. A měla bych jistotu, že je tam někdo, kdo by se mohl stařenky zastat,“ usmívá se.

Na největší generační rozdíly narážejí, když přijde na pojetí času a prostoru. Zatímco Anna je zvyklá fungovat v rychlé době a i s pomocí technologií se pohybovat z místa na místo, její babička preferuje klid a plány.

Jaký je tedy podle Anny a její babičky recept na úspěšný mezigenerační dialog? „Žít a nechat žít. Soustředit se na věci, které mají lidé společné, netlačit na pilu,“ popisuje Anna. A to i v případech, kdy by měli prarodiče nebo rodiče absolutně jiné názory než jejich potomci.

Za významný jev, který působí v posledních letech na seniory, považuje řetězové e-maily. Z nich často na seniory dýchne „zaručená pravda“, kterou se před nimi někdo „snažil utajit“ a spousta nedohledatelných informací. Její babičku ale tato vlna minula. Takové e-maily prý nepřeposílá, ani jí nechodí. „Ne každý má ale to štěstí, že má takovou babičku,“ krčí rameny Anna.

„Když mi bylo 14, máma mi řekla, že nejsem tolik liberální a progresivní, když přijímám jen lidi, kteří mají stejný názor jako já. A mně to hrozně pomohlo, protože si myslím, že když se člověk občas oprostí od vlastního ega a důležitosti, upozadí se, vyslechne si názor druhých a nechá si ho uležet, může ho to neskutečně posunout dál,“ míní Anna.

A dodává, že v Česku vedle sebe žijí příslušníci generací, které zažily úplně jiné světy. „Vy jste nemohli cestovat do pozdně dospělého věku, my se můžeme přesouvat po Evropě bez pasů odmalička. Vyrůstáme s počítačem a chytrými mobily, jsme zvyklí na jiné vyhledávání informací. Myslím, že máme mezi sebou mnoho bariér, které je třeba prolomit. A jediný způsob, jak to udělat, je společně trávit čas a ukazovat si světy, které jsou dost odlišné,“ uzavírá Anna.

Text vznikl ve spolupráci s Deníkem N.