Médii se pronesla zpráva jako smršť a vyvolala mnoho nejrůznějších reakcí ze stran politiků, lékařů a veřejnosti. Útočící žena totiž trpěla schizofrenií. Objevila se volání po tom, jestli se v tomto případě nejednalo o systémové selhání, jestli je správné, že byla tato pacientka propuštěna, jestli bychom neměli zajistit větší bezpečnost škol a dokonce i některé vysloveně nenávistné komentáře ze stran veřejnosti. Tyhle reakce jsou pochopitelné a nesou s sebou ještě další velmi zajímavé otázky: Jak vlastně vnímáme v české republice pacienty s duševním onemocněním? Jak rozumíme tomu, že je někdo psychicky nemocný? Rozumíme tomu vůbec?

Co pro nás znamená duševní onemocnění

Z některých reakcí na tuhle smutnou událost je možné vyčíst, že mnozí lidé vnímají psychicky nemocného člověka, v tomto případě pacienta se schizofrenií, jako hrozbu.  Je třeba říci, že k takové tragédii, jaká se stala ve Žďáru, emocionální reakce určitě patří. Na místě jsou i otázky týkající se toho, jestli se někde stala chyba. Stojí ale za zamyšlení, proč se objevuje tak rychlé hodnocení nemocných schizofrenií. Jsou všichni opravdu nebezpeční? Vždyť do hlavy nevidíme opravdu nikomu, ani člověku zcela zdravému a nemůžeme odhadnout, co v příští chvíli udělá.

Obecně zdá se platí, že dokážeme mnohem snáze pochopit nemoc pacienta trpícího rakovinou než nemoci jako je schizofrenie nebo deprese. Jak tedy rozumíme tomu, co to znamená, když je někdo psychicky nemocný? Národní ústav duševního zdraví nedávno ve výzkumu porovnával českou a anglickou společnost a došel k závěru, že Češi duševně nemocné osoby uznávají mnohem méně než právě Angličané. Zdá se, že pro fyzicky nemocné pochopení máme, u pacienta léčícího se například s depresí nás to ale rychle svádí k jednoduchým hodnocením. Není ten člověk vlastně také trochu líný? Nejsou to výmluvy? Často dokonce i pochybujeme o tom, jestli nějaká nemoc jako deprese vůbec existuje. Mnozí účastníci výzkumu dokonce uvedli, že si nedovedou představit přátelit se s člověkem s duševním onemocněním.

Život se schizofrenií

Na Linku seniorů volává paní F., která se již několik let léčí se schizofrenií a v poslední době bojuje hlavně proti apatii a depresi, které patří bohužel mezi takzvané negativní příznaky nemoci. Paní F. netrpí žádnými halucinacemi nebo bludy, které nejčastěji známe jako příznaky schizofrenie, protože její léčba ihned v počátku onemocnění velmi dobře zabrala. S depresí je to již horší, nedaří se jí úplně vymýtit. „Ráno se musím přímo donutit, abych vstala. Někomu, kdo to nezná, se to opravdu špatně vysvětluje. Cítím se úplně prázdná, jako nafouknutý balón, ve kterém je jen černá díra. Dnes volám, protože chci manželovi něco uvařit. On vůbec nechápe, jak to, že toho dělám tak málo. Ale já jsem tak pomalá, tak unavená, tak prázdná. Potřebuji pomoci udělat si nějaký plán. Co mám udělat, abych to zvládla?“

Schizofrenie je závažné duševních nemocnění, protože postihuje vnímání a myšlení pacienta. Podle některých reakcí na zprávu o tragédii ve Žďáru bychom si mohli myslet, že všichni pacienti trpící schizofrenií, patří jen do léčeben, protože jsou nebezpeční svému okolí. Přitom případy, kdy nemoc špatně reaguje na léky, jsou zcela ojedinělé. MUDr. Martin Holý, ředitel psychiatrické léčebny v Bohnicích, k tomuto tématu říká, že to, co by nemocným i jejich okolí spíše pomohlo, by byla existence většího množství terénních služeb. Více by bylo třeba podpořit systém, který pacienta léčícího se s touto nemocí ambulantně pravidelně navštíví doma a nabídne mu podporu v tom, co pacient potřebuje, než aby se čekalo až do momentu, kdy pacient vyhledá lékaře, protože se něco děje. Není třeba větší restrikce v podobě uzavřených oddělení v léčebnách, jestli by něco pomohlo, tak právě více prevence.

Jak rozpoznat neviditelné nemoci

Když je člověk psychicky nemocný, není to tedy na první pohled vidět. To je asi jeden z důvodů, proč se nemocní musejí vyrovnávat i s  nepochopením třeba od svých nejbližších. „Sestru už vídám jenom málo,“ říká paní F. „Když jsme se viděli naposled, vyčetla mi, že vypadám zanedbaně. A já jsem měla takovou radost, že se mi podařilo vyrazit samotné do města a dojet včas. Vždycky mi říká: Prostě se musíš překonat! Já se taky v něčem překonávám. Ale já jsem nemocná, snažím se, co to jde, chodím k doktorovi, k psychologovi… Už to nechci poslouchat.“

Zatímco u fyzického onemocnění ve většině případů s druhým soucítíme, u duševního onemocnění jako bychom někdy věřili, že se dotyčný sám rozhodl, že se bude projevovat nebo jednat tímto nehezkým způsobem. Jako bychom u takového hodnocení nereagovali na to, že je člověk nemocný, ale vnímali ho jako někoho, kdo si za to může, protože se například málo snaží. Jako bychom opravdu potřebovali fyzicky viditelné příznaky, abychom uvěřili a soucítili.

Co se s tím dá tedy dělat? Problém může být například v tom, že příliš rychle hodnotíme, aniž bychom měli potřebné informace. Sami jsme třeba nezažili, jaké to je, když nám není psychicky dobře. Protože nemoc není vidět, nerozumíme jí. A přitom by stačilo tak málo – sehnat si o nemocnění více informací, něco si o problému přečíst, než budeme druhého soudit. Někdy hodnotíme také jen na základě toho, že psychická onemocnění známe pouze z médií, například z televize. Tam se ale jejich obrázek objevuje často zkreslený nebo hodně vyhrocený. A my si ani neuvědomujeme, že kolem sebe každý den potkáváme spousty lidí s nějakým duševním onemocněním a ani o tom nevíme. Působí prostě jako „normální“, třeba jen trochu smutní, nebo unavenější.

Asi nejdůležitější tedy je zůstat v každém případě lidský. Přemýšlet a ptát se druhých, jak se mají a zkusit nezapomenout na to, že i když něco osobně neznáme, neznamená to, že to neexistuje.

Poznámka: Osobní údaje v příbězích byly pozměněny tak, aby byla zachována plná anonymita volajících.