Co sám nechceš, nečiň jinému. Knihy mám odedávna za bytosti bezmála lidské, a proto přiznávám neochotně, že jsem Vědu podle abecedy vůbec napsat nechtěl. Vznikla spíš nedopatřením; jenže mám-li vyložit její příběh, nelze se této okolnosti vyhnout.

Úkol sepsat knihu mi uložil šéf mého šéfa jménem Ján Simkanič. Odmítl jsem, což svědčí o demokratických poměrech u nás v podniku, neboť nadřízený to akceptoval. To je tak: pracuji jako redaktor novin Deník N, zmíněný Ján je ředitelem celého vydavatelství a pojal myšlenku založit knižní edici, do níž jsem měl přispět. Jenže já nemám rád knížky poskládané z novinových článků, a to ani od daleko lepších autorů. Zdá se mi, že je na takových textech vždy až příliš patrný spěch, s nímž byly sepsány, a okamžitá nutnost, jež jejich vznik zapříčinila. My novináři dodáváme spotřební zboží, což nemíním ani trochu hanlivě – noviny jsou potřebné stejně jako rohlíky, tedy velmi. Rohlíky jsou však k jídlu, a to hned. Rohlík si nedáte do spíže na příští týden, ledaže chcete strouhanku, což je důkaz, že s metaforami se to nemá přehánět – zkrátka a dobře, knižně vydané sbírky novinových článků sám nečtu a psát něco, co byste nechtěli číst, je úkol, do nějž se nepohrnete, a mimo pracovní dobu už vůbec ne.

A pak se mi to rozleželo v hlavě, jak už to s činy vedoucími k početí někoho či něčeho často bývá.

Napadlo mě, že bych koneckonců nemusel knihu poskládat z novinových článků. Že bych ty články mohl předělat a nějaké připsat, aby vznikl slovníček pojmů z přírodních věd. Co heslo, to jakýsi miniaturní esej inspirovaný výchozím pojmem. Četl jsem tou dobou zrovna cosi o chemickém prvku jménem astat a napadlo mě, že ten by byl vhodným začátkem takové knihy – ne něco zjevnějšího jako automat, antihmota či dokonce atom. Astat vzbudí zvědavost, protože nikdo neví, co to je, a každý bude chtít přezkoumat, zda mu skutečně uniká z přírodních věd cosi tak důležitého, že to patří mezi jejich třicet nejdůležitějších pojmů, či zda je autor prostě hlupák neznající svou věc.

Otázal jsem se tedy, zda návrh stále platí. Platil. Tak jsem šel a sepsal to. Což bylo jednoduché i obtížné.

Jednoduché proto, že jsem zvyklý psát, dělám to denně už léta, a jsa novinářem, dívám se na to jako na řemeslo. Naštípeš denně tolik a tolik dříví; váha sekery ti dávno nevadí, díky letitému zvyku ji nevnímáš; polínka umíš pěkně úhledná a nelituješ, že shoří a nezbude po nich ani vzpomínka; vždyť proto to děláš. Kromě toho jsem byl obdarován dvěma nesmírně užitečnými vklady: maturitou na výtečné střední škole a docela dobrou pamětí. To plus celoživotní záliba v matematice a fyzice mi umožnilo ledacos sepsat skoro zpaměti, ledacos po prolistování knih, o nichž jsem věděl, kde je hledat a kde otevřít. Se zbytkem pomohli vzdělanější kamarádi, internet a městská knihovna.

Složité proto, že jsem si uložil povinnost srozumitelnosti. Chtěl jsem, aby knihu mohl s prospěchem číst každý, kdo sám má před maturitou, nebo naopak už dávno po ní. Chtěl jsem, aby byla pochopitelná sama o sobě, abyste se při jejím čtení obešli bez haldy jiných knih a Wikipedie. A zároveň jsem nechtěl, aby obtíže obcházela, aby nabízela podlézt laťku namísto skoku přes ni; s odpovědí, kterou si tam přečtete, byste u maturity měli obstát. Hle, jak nenápadně jsme se dostali od knížky esejů k učebnici! Věda podle abecedy toužila být obojím.

Splnit tolik cílů zároveň by vyžadovalo autora mnohem zdatnějšího. Mně stačí, že jsem se od nich neodchýlil k nerozpoznání, že je z knihy snad poznat, oč šlo. Některá hesla se povedla méně, některá více, osobně mám nejraději kapitolu Ťuhýk. Takhle to mělo vypadat celé. Příště, bude-li jaké, se dílo třeba zdaří lépe.

Co čte Petr Koubský

Noční stolek nemám. Kdybych měl, patrně by se na něm právě teď povalovaly tyto čtyři knihy:

Feynmanovy přednášky z fyziky, první díl
Čtu to pořád dokola. Nemyslím, že to je nejlepší učebnice fyziky na světě, je totiž ke čtenáři trochu bezohledná, chce, abyste se poddali svérázné osobnosti autora a vydali ze sebe maximum. Ale stojí to za to. A Richard Feynman je jedním z mých hrdinů.

Michael Třeštík: Umění vnímat umění pro děti a rodiče
Ne proto, že se mi dostalo cti tu knížku křtít a že je Michael Třeštík můj kamarád. To by nestačilo. Je na nočním stolku proto, že předvádí nesmírně velkou dovednost vysvětlovat něco – v tomto případě obrazy a sochy. A když někdo něco dobře vysvětluje, lhostejno co, bývám z toho nadšený.

Peter Høeg: Cit slečny Smilly pro sníh
hriller, který je zároveň hlubinou. Čtu to už léta pořád dokola po malých kouscích. Malou citaci jsem propašoval i do Vědy podle abecedy.

Hermann Broch: Náměsíčníci
Pořád jsem se ještě nevzdal naděje, že to někdy dočtu a pochopím.