Krátce po volbách, které podle něj odkryly hlubokou bezradnost české společnosti, mluví bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský o limitech demokracie, o ztrátě občanského sebevědomí i o tom, jak se snaží vnoučatům nahradit roky, které věnoval službě státu. 

Potkáváme se krátce po volbách do Poslanecké sněmovny. Zajímalo by mě, zda se mění váš postoj k volbám v životní roli otce či dědečka?

Musím se přiznat, že jsme s manželkou po vyhlášení výsledků voleb podlehli dost hluboké depresi. Považoval jsem za nemožné, aby většina občanů naší země dala hlas osobě, která je soudem usvědčená jako lhář, která je registrovaná jako agent StB, člověku, který čelí obžalobě za závažné majetkové trestné činy. Přesto jeho strana zvítězila ve volbách. Je mi velice líto pana prezidenta, protože jmenovat takového člověka předsedou vlády chce velmi silné nervy i žaludek. A to se navíc nyní objevil jako potenciální kandidát na našeho ministra zahraničí pan Turek, jehož xenofobní, rasistické a údajně i antisemitské názory zahlcovaly svého času sociální sítě.

Skutečně se snažím tuto záhadu rozluštit. Zatím jediné vysvětlení, které mě napadá, je to, že žijeme ve zvláštní společnosti, které Václav Bělohradský říká rozdrobená společnost. Lidé se cítí velice osamělí, běžnou lidskou komunikaci nahrazují sociální sítě, které jsou zřejmě velmi silně ovlivňovány různými trollími farmami z Ruska. Výsledek mě zklamal, ale zdá se, že je vysvětlitelný bezradností osamělých občanů této země, kteří hledají oporu v nějakém spasiteli. Je to velmi absurdní, protože hledání mesiášů, jak jsme se mnohokrát přesvědčili v historii, vždycky skončí katastrofou.

Pavel Rychetský
*17. srpna 1943 Praha

 

Politik, právník a od srpna 2003 do srpna 2023 předseda Ústavního soudu České republiky. Od července 1998 do července 2002 byl místopředsedou vlády Miloše Zemana a zastával post předsedy Legislativní rady vlády. V následující vládě Vladimíra Špidly zastával až do srpna 2003 stejné posty, navíc byl ministrem spravedlnosti. Od ustavení Senátu v roce 1996 až do jmenování ústavním soudcem byl rovněž senátorem za Strakonicko.

 

Skutečně vás to překvapilo? Nezvolili jsme si Andreje Babiše poprvé, všechny průzkumy tomu nasvědčovaly…

Opravdu mne to překvapilo, protože ve svém okolí jsem nikdy nenarazil na člověka, který by se k Babišovu hnutí hlásil. Tím se ovšem potvrzuje, že všichni žijeme v jakýchsi sociálních bublinách, které nám svou ohraničeností a uzavřeností brání pochopit okolní svět v jeho skutečné realitě.

 

Ve volbách výrazně propadla Sociální demokracie. S jakými pocity jste jako bývalý člen strany sledoval její spolupráci s hnutím Stačilo?

Se Sociální demokracií jsem se i ideově zcela rozloučil před mnoha lety, v podstatě už v okamžiku, když v jejím čele stanul pan Paroubek. O dalších osudech Sociální demokracie netřeba mluvit. Se ženou jsme jeden volili Piráty, druhý Starosty, případně Zelené.

 

Kampaň byla vyhraněná na pozici Západ nebo Východ, Dobro nebo Zlo. Opravdu šlo o tak zásadní volbu?

Skutečně šlo v těchto volbách o hodně. I přes ten výsledek jsem přesvědčen, že základní směřování naší země, to znamená naše jednoznačné a aktivní členství v Evropské unii i Severoatlantické alianci zůstane zachováno a bude ústředním motivem i příštích vlád. Navíc slepenec, který bude tvořit příští vláda, je velice nesourodý. Nejsem si jist, že vydrží po celé funkční období.

 

Vnímáte, že je česká společnost rozdělená, že je zde nějaká demokratická a antisystémová polovina?

Nejsem sociolog a mohu jen spekulovat. Na České republice je zvláštní to, alespoň se mi to tak jeví, že volby rozhoduje většinou venkov. Volební výsledky ve velkých městech jako je Praha nebo Brno bývají výrazně odlišné. Je to možná právě tím, že venkov trpí tím, co považuje za pragocentrismus; že má pocit, že dosavadní vlády nebyly schopny přihlížet k jeho zájmům a potřebám, a že jakási averze k pražských vládcům, i když byli z Brna, je stále výrazným faktorem, který hrál roli.

Všechno nasvědčuje tomu, že život venkovského člověka je výrazně odlišný a jeho vnímání světa poznamenaného globalizací je do značné míry ovlivněno nedůvěrou a strachem z budoucnosti, o níž se domnívá, že na ní nemá žádný vliv. Že se o ní rozhoduje za kulisami, které mu není umožněno překročit.

 

Vrací mě to k Sociální demokracii, která se vždy označovala za stranu práce. Myslíte si, že je šance, aby se tato nejstarší politická strana obrodila a znovu se vrátila na politickou mapu České republiky?

Sociální demokracie má úctyhodnou historii, ale její současnost je tristní. Nevím, zda se podaří ji obrodit, když těch několik výrazných osobností, kterým bych fandil, stranu opouští. Myslím tím mladého Dienstbiera a spol. Když už se bavíme o této situaci, z hlediska mého věku a mých zkušeností mohu říct, že se také cítím dost osamělý. Moji přátelé, Václav Havel, Jiří Dienstbier starší, Luboš Dobrovský, Ladislav Lis, celá ta naše parta z disentu, kromě Petra Pitharta, tu už není; zůstali jsme tady s Petrem sami.

 

Vídáte se?

Petr není v dobré zdravotní kondici, jeho žena je na tom ještě hůře. Vídáme se, ale spíš na dálku. K osobnímu kontaktu dochází jen několikrát za rok. Celá redakce Literárek, ve které jsme s Petrem začínali jako mladí elévové, všichni už nás opustili.

 

Velmi se řeší otázka trestního stíhání a střetu zájmů Andreje Babiše. Jak případ znáte, umožňuje mu jeho současná pozice v soudním řízení stanout v čele vlády?

U nás skutečně neexistuje žádná v právu zakotvená překážka, aby trestně stíhaný, obžalovaný nebo odsouzený člověk nesměl kandidovat. Tvůrci legislativy, zdá se že rozumně, předpokládali, že taková osoba se diskvalifikuje už tímto faktem a nezíská ty hlasy, ale hlavně předpokládali, že takový člověk nebude vůbec kandidovat, dokud nedosáhne své očisty. Zase jsme se mýlili.

 

Co by Babiš mohl udělat, aby nebyl ve střetu zájmů?

Ve skutečnosti zákon dává lhůtu pro vyřešení střetu zájmu třicet dní. Ta počíná běžet až v okamžiku, kdy se ujme funkce premiéra. Nepovažuji za pravděpodobné jediné řešení, které by bylo jasné, čisté a bezrozporné, to jest, že by skutečně firmu prodal. Bude hledat jakousi cestu ve svěřeneckých fondech. Současná právní úprava nic podobného neumožňuje. Sice umožňuje takový fond založit, ale i nadále ponechává zakladateli rozhodující slovo i příjmy. Sám jsem zvědavý, jakou variantu zvolí a doufám, že nepůjde tou nejhorší možnou cestou, tedy že nevyužije většiny v Poslanecké sněmovně k tomu, aby novelizoval zákon o střetu zájmů a tím si otevřel cestu k tomu, aby spojil vedení toho velkého aglomerátu s vedením vlády.

 

A kdyby se na čtyři roky zřekl všech dotací?

To nestačí. Vláda téměř každým svým rozhodnutím v oblasti hospodářství rozhoduje o stanovení podmínek pro fungování různých hospodářských subjektů, počínaje lesním hospodářstvím, zemědělstvím, ale i zdravotnictvím. A tam všude působí ten jeho velký podnikatelský komplex. Nejsem odborník, ale dokonce se říká, že bez těch dotací by nebyl schopný existovat. Konečné rozhodnutí bude v rukou justice. A jsem přesvědčen, že tu se mu ovládnout nepodaří.

 

Není pojetí imunity v českém právním systému příliš široké?

Právní řád, který se u nás po listopadu 1989 znovu budoval, byl právním řádem pro normální fungující demokratickou společnost. Na extrémní situace, ve kterých se pokusí moc ve státě uchopit jedna strana nebo jedna osoba, jak tomu bylo za minulého režimu, se nemyslelo a nepočítalo se s nimi.

 

Nevzbuzuje to pak ale v lidech pocit nespravedlnosti? Imunita přece politiky nemá chránit před zákonem nebo ano? 

Funkcí imunity není ochrana ústavního činitele, který ji požívá, je to ochrana těch ústavních institucí, ve kterých zasedá. Není dobré ji personifikovat. Potřebujeme chránit před různými vlivy nezávislost státních institucí, které vznikají demokratickou cestou.

 

Čeho se na základě půdorysu budoucí vlády obáváte nejvíc?

 Nejvíc jsem se obával toho, že by mohlo dojít ke změně základního směřování a ukotvení naší země. Spíše od těch partnerů, kteří nějak budou na vládě participovat, než od vítěze voleb. Na druhé straně jsem přesvědčen, že i když Babišovo hnutí do značné míry koketuje s Ficem a Orbánem, to znamená s proruskými elementy v evropském prostoru, přesto si je vědom toho, že naše budoucnost musí být v Evropské unii a Severoevropské alianci. To koketování je výsledkem ideologického spojenectví, ale z hlediska politické taktiky a strategie si je vědom toho, že nemůže zajít příliš daleko.

 

Není demokracie silná tak, jak silné jsou její instituce?

 Mám veliký strach z toho, že Babiš a jeho okolí může v různých resortech zahájit jakési základní personální čistky. Přitom pro demokratický právní stát je právě důležitý ten úředník. Ne ten politik, který stojí v čele ministerstva, ale fungující a efektivní úřednický aparát, který zajišťuje chod země. Víte, my máme takový ústavní model, který vychází z principu parlamentní demokracie. Jeho jistým vybočením je relativně silné postavení prezidenta. Na druhé straně rozhodujícím a mocensky nejsilnějším institutem je vláda. Ústava říká, že vláda je vrcholem výkonné moci. Říká také, že prezident je součástí výkonné moci. A my jsme už po desetiletí, po celou tu dlouhou dobu po roce 1989, svědky toho, že jsou tu dva mocenské póly, prezident a premiér, a mezi nimi se odehrává někdy docela dobrá spolupráce a souhra a někdy dost značná disharmonie. To, jak dokážou tyto dva póly spolupracovat, a místo vzájemných střetů hledat konsensus na společných zájmech, které jsou pro tuto zemi nejvýznamnější, to je asi to nejdůležitější, co potřebujeme a v co musíme doufat, že se podaří naplnit.

 

Je tedy potřeba český demokratický systém nějak posílit, aby byl odolnější vůči politickým tlakům?

 To se vracíme k idejím Václava Havla, který usiloval o to, aby nejen systém zastupitelské demokracie byl vyvážený a demokraticky uspořádaný, ale aby současně existovalo občanské sebevědomí. To jsou různá občanská sdružení, celé to podhoubí, které z lidí může vytvořit odpovědné občany.

 

A jsme sebevědomý národ?

Obávám se, že ne. My se totiž máme příliš dobře. A to je situace, ve které lidé ztrácejí zájem o věci veřejné a spíše se starají o své osobní zájmy. Až když nastane skutečně krizová situace, býváme svědky toho, že se národ zmobilizuje. Stojíme před dilematem: přejeme si takovou krizovou situaci nebo dále zahnívání v jakési spokojenosti? Protože, co si budeme povídat, i když to lidé nejsou ochotni přiznat, tak dobře jako dnes se nikdy neměli.

 

Pořád je tu 3,35 milionu exekucí, 616 tisíc osob v exekuci a 1,2 milionu rodin pod hranicí životního minima. Nedojela vláda právě na ignorování těchto dat?

Fialova vláda skutečně nevěnovala dostatečnou pozornost sociálně nejohroženějším skupinám obyvatelstva, a především se jí nepodařilo oslovit mladou generaci, podle níž je politika něco špinavého, kterému se slušný člověk má vyhýbat. Místo aby mladou generaci vtáhla do spolurozhodování o naší budoucnosti, od aktivní účasti v politice ji odradila.

 

Nejsme v té situaci i proto, že demokratická politika sama sebe nedokázala proměnit v něco, co by bylo aktuální, udržitelné a nemají naopak populisté v rukou nástroje, kterou tu politiku mění?

Máte pravdu. Klasická parlamentní demokracie vznikala v 18. a 19. století a byla založena na principu plurality politických stran, které byly jasně vydefinované. Byly strany agrární, které reprezentovaly venkov, strany sociálně demokratické, které reprezentovaly úřednictvo a střední vrstvy. Byly i strany komunistické nebo fašistické, které reprezentovaly okrajové extrémní proudy. Najednou jsme v zemi, ve které se ty stavovské a třídní rozdíly zcela smazaly. Vzpomínám si, že jsem ještě jako předseda Ústavního soudu čekal návštěvu kolegy, předsedy Spolkového ústavního soudu, profesora Papiera. Čekal jsem ho na letišti v Ruzyni, odkud jsme spolu jeli autem do Prahy. Když jsme spolu přijížděli k Praze a on tam viděl ty věžáky na Černém mostě, ptal se mě: „Co tady bydlí za lidi?” Říkal jsem mu, že je to důsledek jakéhosi rovnostářství a plebejských tradic této země. Tam vedle sebe bydlí malíř, sochař, spisovatel, zedník, lakýrník, uklízečka. My máme společnost tak namíchanou, že narozdíl od vás v Německu nebo v Paříži, když jedete předměstím a víte, která skupina lidí tu tvoří komunitu, u nás je to rozmazané. Což nekritizuji, jen konstatuji. Od dob Rakouska-Uherska, kdy převládla falešná představa, že nám nějaké mocnářství vládne z Vídně, přičemž obzvlášť na konci to byla velmi tolerantní vláda, která chápala, že ten mnohonárodností útvar potřebuje svoji vlastní suverenitu i své zastoupení, přesto u nás stále převládala jakási averze ke státní moci, institucím a státní obci. Stále se lidé cítí být poddanými, ačkoliv už dávno mají možnost být suverénními občany.

 

 

Opravdu dnes ještě platí mýtus o rovnostářském Česku? Až 36 procent majetku tu vlastní jedno procento nejbohatších lidí…

 Rovnostářská společnost neznamená, že všichni jsou stejně chudí nebo stejně bohatí, ale že všichni podlehli iluzi o rovnosti životních šancí, která je sice svůdná, ale v realitě nefunguje.

 

Politika vždy byla soubojem idejí a názorů. Poslední dobou se z politické soutěže stává čím dál více marketing, zvlášť po nástupu sociálních sítí. Jaký na to máte názor?

 Opravdu jsme v situaci, kdy programy politických stran nikdo nečte. Jsme v období hesel, sloganů a – říkám to nerad – ksichtů. Za této situace skutečně hrozí, že populismus a demagogie, zejména díky zrůdné roli sociálních sítí, bude ještě několikrát vítězit. Přesto stále věřím v to, že národ bude hledat změnu. Protože, ať ta vláda bude činit cokoliv, není možné, aby v podmínkách české společnosti byla populární. Populární vládu jsme neměli nikdy.

 

A neexistuje ještě jiná varianta? Třeba ta, že tu bude premiér vlády, která bude stát na jasných idejích a věcném politickém programu, ale bude je umět populárně nebo klidně populisticky komunikovat veřejnosti?

 Český občan nebude nikdy spokojený a obávám se, že i sebelepšího premiéra bude vnímat spíše s averzí, než s obdivem. Nedůvěra v instituce je nedůvěrou ve stát a v posledku i nedůvěrou v sebe sama, respektive nedůvěrou v demokracii.

 

Ještě k tomu Rakousku-Uhersku. Myslíte si, že právě na této zkušenosti leží i vztah některých politiků a občanů k Evropské unii, které jsme přitom právoplatnou a aktivní součástí?

 Politici už dávno pochopili, že nejmocnější zbraň a nejúčinnější nástroj, je strach. Hledají tedy nepřítele, kterého mohou označit a vyvolat z něj u veřejnosti co největší strach. To je hanebný způsob politiky. Odpovědný politik má naopak lidi strachu zbavovat a dávat jim jasnou vizi budoucnosti, jak se o to snažil Václav Havel. Když se dnes Brusel označuje za jakési nepřátelské centrum, to je něco tak odporného, že je mi z toho špatně. Protože jenom díky členství v EU a NATO se můžeme cítit a být suverénním a samostatným národem a suverénním státem.

 

Proč to tak v podstatě polovina republiky nevnímá?

 Je to dáno jistou sociální nerovnováhou v rámci celé země. Říkal jsem, že strach je nejúčinnější fenomén pro jakoukoliv kampaň či politika. Pracuje totiž s něčím, co je u Čechů dost zakořeněné, a to je sociální úzkost. I když se mají lidé dobře, podléhají úzkosti, že se to může zhoršit. Všimněte si, že se čím dál tím větší část společnosti sociálně propadá, že se prohlubují rozdíly, ostatně sám jste to zmiňoval. Vrstva vysokopříjmových jedinců dominuje nad velkou částí populace, která si není jistá svou sociální budoucností. A to je faktor, se kterým politici velice rádi pracují a kterým získávají hlasy.

 

Spravedlnost, socha Justitia, má zavázané oči jako symbol nestrannosti. Máte nějakou osobní definici spravedlnosti?

To je jedna z nejtěžších otázek, se kterou si lámu hlavu celý svůj dospělý život. My totiž přesně víme, co je nespravedlnost. Tu umíme poznat, identifikovat. Ale co je spravedlnost, to stále hledáme. Stálé nalézání spravedlnosti není fráze. Jediné, na čem se většina lidí, kteří se tím zabývají, shodla, je, že podstatou spravedlnosti je princip rovnosti. V podstatě všechny státy, včetně totalitních, mají ve svých ústavách článek, že lidé jsou si rovni. To je fikce! Lidé si nejsou rovni. Řekněme si pravdu. Nerovnost je dána tím, že někdo je zdravý a někdo nemocný, někdo mladý a někdo starý, bohatý a chudý. V ústavě máme fikci rovnosti a v realitě máme nerovnost. Snažíme se tyto dva vzdálené protipóly k sobě přiblížit. Nikdy se nemůže dosáhnout úplné rovnosti, ale je potřeba se k ní co nejvíce přibližovat. A to je hledání spravedlnosti.

 

Jak jste jako soudce pracoval s emocemi? Patří vůbec k výkonu funkce?

 Soudce se samozřejmě musí dokázat oprostit od osobní motivace, osobní preferencí a zejména od emocí. Neříkám, že se mi to vždycky dařilo, protože přinejmenším v jedné oblasti, pro mě emočně nejnáročnější a nejchoulostivější, jsem často trávil bezesné noci. A to jsou všechny spory o děti. Ty děti jsou ubohé rukojmí rozhádaných rodičů. Léta se stalo jakousi judikatorní praxí, že zhruba od osmi let se soud šetrným způsobem ptá toho dítěte, jestli chce být s tatínkem, nebo s maminkou. To je hrozná otázka, chce přece oba rodiče. Abych tento tragický tón uvedl do humornější polohy, zažil jsem i kauzu, ve které se partneři nesoudili o dítě, ale o psa. Jmenoval se Robin.

 

Před dvěma lety jste po dvaceti letech odešel z funkce předsedy Ústavního soudu. Avizoval jste, že si odpočinete a budete se věnovat vnoučatům. Jak se vaše představy naplnily?

 Nechal jsem se vyškrtnout ze seznamu advokátů. Advokátní kanceláři, kterou jsem zakládal, jsem vděčný za to, že mi poskytla prostor, kam se mohu na pár dní v týdnu uchýlit. Nemusím tak sedět doma, protože tam bych nic nenapsal. Čas mám rozdělený mezi to působení zde a mezi rodinu, to jsou právě ta vnoučata, která mi dělají radost. Asi to tak je ve všech českých rodinách, že na děti člověk neměl čas, ale na vnoučata už jej má. V řadě případů tak babičky a dědečkové nahrazují rodiče.

 

A jak to u vás vypadá konkrétně?

 Je to velice jednoduché. Nebudu vypočítávat všechna vnoučata, protože syn z prvního manželství mi opatřil čtyři vnučky se čtyřmi různými maminkami. Ty jsou ale už přeci jen velké. Teď máme vnuka, který byl právě přijat ke studiu na vysokou školu v Brně. Jsem rád, že to je v Brně, protože mi přirostlo k srdci. Strávil jsem tam dvacet let a bylo to nejplodnější období mého života. Pak máme vnuka Jeníčka, kterému je třináct a desetiletou vnučku Emičku. Ti jsou u nás pořád. Vyzvedáváme je ze školy, vozíme na tréninky na tenis, protože jsme tenisová rodina, takže s nimi trávíme spoustu času. Zdůrazňuji, že to je zejména ohromná role mé ženy.

 

Rozumíte si s nimi? Chápete třeba jejich vztah ke světu skrze sociální sítě?

 Někdy tím člověk trpí. Když jsme byli mladí, měli jsme děti a jeli s nimi autem na dovolenou, třeba až do Španělska, museli jsme vyndat kufr a dát ho na to zadní sedadlo mezi ně, aby se nehádaly a nepošťuchovaly. Dneska, když je vezete na dlouhou cestu, o dětech nevíte. Pořád čumí do mobilu a něco tam vyťukávají. Je to mor, který řešíme tím, že jim občas ten telefon zabavíme a mají do něj dovoleno nahlížet maximálně hodinu dvě denně, jinak ho musí odložit.

 

V Austrálii a jinde se sociálně sítě nezletilým zakazují. Udělal byste to taky?

 Zákaz je nesmysl. Zakázané ovoce je ještě přitažlivější. Spíš je otázka, co si společnost se zhoubným působením sociálních sítí včetně umělé inteligence počne. U umělé inteligence nejsme schopni rozeznat, co je skutečně lidským projevem a co je výsledkem jejího působení. Cenzura není řešení. Líbí se mi cesta Francie či Německa, která za obsah činí odpovědné poskytovale té služby.

 

Jak v této situaci hledat pravdu?

To je stejná otázka jako hledání spravedlnosti. Býváme schopni rozeznat, co je lež. Co je pravda nelze definovat, protože – říkám to nerad, ale – vždycky je několik pravd. Víte, dvacet let jsem působil u Ústavního soudu. To je zvláštní instituce. Zatímco většina soudů z té soudní sestavy řeší spory, ve kterých se dá říct, že jedna strana je blíže k pravdě a druhá ke lži, u Ústavního soudu se střetávají zpravidla dvě pravdy, abych to řekl zcela přesně, dvě hodnoty – lidská čest, lidská důstojnost, různé ústavou chráněné hodnoty. Všechny požívají právo na ochranu. Při jejich střetu ale může dostat přednost jenom jedna z nich. A to je to, co je u Ústavního soudu nejtěžší. Každý soudce si musí uvědomit, že to, že v tom či onom konkrétním sporu, dal přednost nějaké hodnotě, neznamená, že to tak musí být pokaždé.

 

Máte nějaký příklad?

 Často jsem, zejména na svých přednáškách, uváděl příklad dvou kauz. První byla kauza zpěvačky Vondráčkové, druhá kauza ministra Březiny, kterého v komiksu Zelený Raul zobrazili nahého. V prvním případě soud rozhodl, že osoba, která je veřejně činná, je povinna snášet větší míru kritiky, než běžný občan. Ale v okamžiku, kdy byl ministr Březina karikován včetně zobrazení jeho intimních partií, soud řekl opak. I ta míra kritiky není neomezená a že základní lidská důstojnost může v takovém případě převážit nad jeho postavením jako veřejného činitele, kde je potřeba chránit zejména jeho osobní život a soukromí.

 

Nevyčítáte si někdy, že jste kvůli službě státu o něco přišel? Třeba právě ve vztahu k vnoučatům? Nebo se vám dařilo naplňovat oboje?

Dá se to rozdělit do dvou období. Nejdříve, když jsem sice bydlel v Praze s rodinou, ale byl jsem místopředsedou vlády a ministr spravedlnosti. V podstatě jsem odjížděl z domova, když ještě všichni spali a vracel jsem se, když už všichni spali. Veškerá tíha péče o všechno v té době ležela na mé ženě. Všechna čest, že to zvládala. Pak bylo období, kdy jsem byl dvacet let v Brně. Snažil jsem se prakticky každý víkend trávit doma s rodinou. To byly krásné víkendy. Velice nám to prospělo. Fakt je, že v tom Brně jsem si musel vytvořit druhý svět. Myslím tím svoji tenisovou partu, kterou jsem tam měl, své přátelé, svůj brněnský život. Současně jsem se těšil na to, až budu o víkendu v Praze, ale i na to, že pak zase odjedu do Brna.

 

Kdo v Brně tvořil váš domov, okruh přátel, s kým jste tam chodil na pivo?

To je nepřeberné množství jmen. Břéťa Rychlík, Milan Uhde, Anička Šabatová, Jirka Miler, kterého jsem znal ještě z doby, kdy byl studentským vůdcem, celá parta lidí, se kterými jsem tak chodil „na pivo“, měl jsem tam na soudu skvělé asistenty. Ústavní soud byl skvěle sestaven. S Kateřinou Šimáčkovou, s Eliškou Wagnerovou… Dokonce těch prvních deset let jsme po každém plénu šli společně na oběd a na pivo. Každé úterý jsem chodil do Besedního domu na koncerty filharmonie… Pro mě jsou to nezapomenutelná léta. V Brně jsem si vytvořil partu ohromných kamarádů.

 

Jak nyní trávíte volný čas?

Dva až tři dny v týdnu trávím tady v kanceláři, něco si studuji a píšu. Zbytek trávím doma s rodinou, snažím se ten dluh, který mi vznikl za ta léta, nějakým způsobem vykompenzovat, už ne vůči dětem, ale vůči vnoučatům.

 

Co teď píšete?

Po deseti letech mi má znovu vyjít komentář k Ústavě. Napsal jsem s Karlem Hvížďalou takovou úvahovou rozhovorovou knížku, která se jmenuje Nalézání sebe a spravedlnosti s Pavlem Rychetským.

 

Když byli prezidenské volby v USA, kandidovali proti sobě dva osmdesátníci. Jak vnímáte vysoký věk v takto odpovědných funkcích?

Zvolení Trumpa pro mě bylo zklamáním. Uvidíme, jak ho jeho okolí dokáže včas instruovat a naučit se té roli. Zdá se, že je zatím představitelem té ohavné bipolární politiky Washington–Moskva a že pro Evropu, ne že nemá pochopení, ale že nechápe, jakou roli hraje Evropa v lidské kultuře a civilizaci.

 

On už prezidentem jednou byl, hraje věk nějakou roli v jeho agresivnějším pojetí druhého mandátu?

Nejsem zastáncem věkových hranic, přesto si myslím, že u každého člověka v jistém věku ochabují analytické schopnosti. Je na místě, aby si to každý uvědomil a stáhl se do pozadí.

 

Jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímal ve 30, v 50, jak nyní?

Nerad. Samozřejmě, že pociťuji větší míru únavy. Ale ještě stále se mi daří – i když ne tak pravidelně jako v Brně, kde jsem každé úterý a čtvrtek od půl osmé do devíti hrál – zahrát tenis. I když je stále těžší dát dohromady v jeden čas ty další tři do deblu. Jsem si vědom omezení, které s věkem přicházejí a snažím se tomu přizpůsobit i svůj životní styl. Ještě stále nečiním to, co řada mých vrstevníků považuje za běžné, a sice že si chodí po obědě zdřímnout.