Byl krásný letní den uprostřed léta 1978. Uplynulo tehdy skoro přesně deset let od chvíle, kdy armády pěti zemí Varšavské smlouvy vtrhly do Československa, aby potlačily demokratické snahy pražského jara. K hřebenu Krkonoš z polské a československé strany stoupaly dvě nevelké skupiny turistů. Mířily k úseku hranic poblíž Sněžky, od počátku šedesátých let 20. století oficiálně pojmenovaného Cesta polsko-československého přátelství. Obě skupiny vystoupaly na turistickou trasu úředně schválenou pro výletníky – každá z opačné strany svahu a státní hranice – a usadily se ke stolům na odpočívadle roubeném z hrubě opracovaných kmenů.

Bylo to osm „osmašedesátníků“ z obou zemí, příslušníků generace, kterou v Československu formovala snaha pražského jara o liberálnější „socialismus s lidskou tváří“ a v Polsku studentské protesty v březnu 1968 požadující svobodu slova. O deset let později je už na Západě znali jako disidenty, jejichž vynalézavost, s níž dokázali vyzrát na úřady a vytvářet vlastní, svobodné společenství, často vedla k jejich zatýkání a věznění. Z pohledu obou komunistických režimů to totiž byli lumpové a zločinci, i když jen o málo víc než o desetiletí později z nich byli poslanci, ministři a prezidenti. Na prvním ilegálním setkání československého a polského disentu tehdy z polské strany „hranice přátelství“ dorazili členové KOR (Výbor na ochranu dělníků) Adam Michnik, Jacek Kuroń, Jan Lityński a Antony Macierewicz; z Československa Václav Havel, zpěvačka a tehdejší mluvčí Charty 77 Marta Kubišová, Jiří Bednář, který setkání fotografoval, a Tomáš Petřivý.

Foto archiv Jáchyma Topola

Kuroń, známý jako podvratný „rudý vedoucí“, otevřel batoh plný proviantu, zatímco Havel vytáhl lahev něčeho silnějšího, což v trochu unavených poutnících ihned vzbudilo slavnostní náladu. Z etikety zelené lahve se usmíval vousatý muž v lesnickém úboru a s pírkem za kloboukem – Havel v ruce třímal kalíšek Staré myslivecké. Michnik vzpomíná, jak se k nim autor absurdních divadelních her obrátil a pravil: „Když nemáme socialismus s lidskou tváří, tak máme aspoň pití s lidskou tváří.“

Pro svobodomyslné Čechy a Slováky žijící v tuhé normalizaci představovalo Polsko sedmdesátých let okno na Západ.

Setkání připomínalo spíš turistický piknik než konspirativní schůzku oponentů komunistických režimů, jak svědčí vyprávění Jacka Kuroně: „Nebudu skrývat, že toto setkání na nás všechny udělalo obrovský dojem. Tam i tady všude tajná i zjevná policie, konfidenti, a my sedíme sami u stolu, na kterém je rum, salám, sýr, chléb – všechno z bezedného batohu Václava Havla, nad námi šumí smrky a sbratřeni diskutujeme, jak svrhnout společného tyrana.“

Výjimečnost setkání podtrhoval příslušník polské pohraniční stráže, který se poblíž „turistů“ debatujících u dřevěného stolu několikrát objevil. Lityński vzpomíná, že když Havel přesměroval diskusi na mechanismy fungování komunistického systému, Michnik, spoluvydavatel nového samizdatového časopisu Krytyka, jehož záměrem bylo hlubší zamýšlení nad demokracií a jejími perspektivami v této části Evropy, využil příležitost a nadhodil: „Raději to napiš a my to otiskneme.“ Vznikl tak jeden z nejslavnějších Havlových textů – Moc bezmocných.

Oponenti komunistického režimu u velkého dřevěného stolu pod Obří boudou nakonec sepsali společné prohlášení, později vydané v domácím samizdatu a poslané médiím do ciziny. Kromě jiného v něm stálo: „Ve dnech 10. výročí roku 1968, sbratření snahou prosazovat pravdu, lidská a občanská práva, demokracii, sociální spravedlnost a národní nezávislost, vyhlašujeme svou společnou vůli zachovat věrnost těmto ideálům a jednat v jejich duchu.“ Formální vyjádření vrcholilo výrazem radosti a naděje, oznamujícím stručně: „Jsme tu SPOLU a CHCEME DEMOKRACII!“ A tak se začala rodit Polsko-československá solidarita.

Okno na Západ

Pro svobodomyslné Čechy a Slováky žijící v tuhé normalizaci představovalo Polsko sedmdesátých let svým způsobem okno na Západ. Panovala tam uvolněnější atmosféra, konaly se kvalitní hudební, filmové a divadelní festivaly, vycházely překlady v Československu nedostupných knížek. Do Polska se však nejezdilo jenom za kulturou, ale taky za názorově blízkými lidmi. Cestování za severní hranici bylo v té době výrazně jednodušší než západním směrem.

Kontakty disidentů se po vzniku Charty 77 nejprve omezovaly na výměnu deklarací o vzájemné podpoře. Poláci přenechávali aktivitu druhé straně, protože nechtěli pronásledovaným chartistům působit nepříjemnosti. Setkat se společně na československo-polské hranici napadlo Annu Šabatovou, současnou ombudsmanku. Při návštěvě u Havlů na Hrádečku si půjčila mapu Krkonoš, a když viděla, že jedna z tamních tras – Cesta československo-polského přátelství – střídavě přechází na území obou států, napadlo ji, že je to ideální místo ke vzájemné schůzce. Zmíněná hřebenová stezka byla zřízena v roce 1962 a přístup na ni byl povolen turistům jak z Československa, tak z Polska pouze na základě vlastnictví občanského průkazu.

Na jaře 1978 do Polska odjel domluvit setkání slovenský student FAMU Tomáš Petřivý, který tam pravidelně navštěvoval kulturní akce. Spolupráci domluvil osobně s členem Výboru společenské sebeobrany KOR Jackem Kuroněm.

Nejen první setkání 29. července 1978, ale i to druhé se odehrálo ve veselé a družné atmosféře, třetí plánovanou schůzku 1. října 1978 už ale překazili příslušníci tajné policie společně s pohraničníky. Všichni účastníci byli po 48 hodinách propuštěni, až na mluvčího Charty 77 Jaroslava Šabatu. Toho během výslechu na policejní stanici ve Velké Úpě napadl policista, Šabata se ale přirozeně bránil a vlepil mu facku. Bezpečnost ho následně převezla do vazby v Hradci Králové.

Foto archiv Jáchyma Topola

Průběh incidentu vylíčili svědci v dokumentech VONS (Výbor na obranu nespravedlivě souzených). Podle nich se Jaroslav Šabata pokusil na toaletě zničit dokument Výzva svobodným Evropanům projednávaný u Václava Havla na Hrádečku před cestou na Sněžku. Za to jej fyzicky napadl příslušník Veřejné bezpečnosti Radiša Stojkovič. „Vyvlekl jej na chodbu, smýkal jím a bil o zeď…“ Potom Jaroslava Šabatu nutil k tomu, aby se vysvlékl a postavil se do středu místnosti, což disident odmítl. Příslušník VB jej znovu fyzicky napadl a tehdy mu Jaroslav Šabata uštědřil zmíněnou facku. Stojkovič ho pak brutálně srazil pěstmi k zemi.

V lednu 1979 odsoudil Okresní soud v Trutnově Jaroslava Šabatu na devět měsíců nepodmíněně, vzhledem k předchozímu trestu v druhé nápravné skupině. Odvolací soud v únoru 1979 poté potvrdil vynesený rozsudek a v květnu téhož roku ho navíc navýšil o šest měsíců. Šabatova kauza vzbudila velkou odezvu a projevy solidarity v zahraničí. Podporu vězněnému vyslovila celá řada západoevropských levicových státníků, mezi nimi francouzský premiér François Mitterrand či jeho švédský kolega Olof Palme. Představitelé polského Výboru na obranu dělníků KOR napsali Jaroslavu Šabatovi dopis, v němž zdůraznili své politování nad celým případem: „Jsi vězněn za naši společnou věc, za společný boj, za naši i Vaši svobodu. Pokud budeš vězněn, potud budeme bojovat za tvé propuštění.“

„Marta přijede třináctého“

Charta 77 byla následně zasažena četnými represivní zásahy, naopak Polákům se po čase podařilo založit Solidaritu. Svobodnější období však bylo v prosinci 1981 násilně generálem Wojciechem Jaruzelským ukončeno výjimečným stavem. Nové velké setkání polského a českého disentu se tak podařilo zorganizovat až 15. srpna 1987 na Borůvkové hoře v Jeseníkách. Známé tváře opozičních hnutí z obou států se do pádu komunistických režimů sešli ještě dvakrát – 10. července 1988 a 25. června 1988 na Králickém Sněžníku v Jeseníkách. Na nedaleké Borůvkové hoře se 20. května 1989 sešli mladí oponenti komunistických režimů.

Většinou zelenou hranici překračovali polští disidenti, ne čeští nebo slovenští. Polákům totiž při zadržení hrozilo menší riziko.

Kromě toho se ale na zelených hranicích v Krkonoších, Jeseníkách, Beskydech či Tatrách pravidelně setkávali kurýři, kteří pašovali knihy, samizdaty nebo technické součástky do kopírovacích strojů. Předávky probíhaly tak, že se kurýři z obou stran setkali u smluveného hraničního kamene. „Dávali jsme těmhle kamenům ženská jména jako Káťa, Marta a tak dále,“ vyprávěl jeden z „pašeráků“ Mirosław Jasiński pro časopis Paměť a dějiny. „Protože jsme se scházeli vždycky ve stejnou hodinu, nebylo těžké setkání domluvit. Stačilo zavolat několik dní předem a říct: Marta přijede třináctého. Češi přesně věděli, kdy dorazí k hraničnímu kameni Marta náš kurýr. Dbali jsme taky na to, aby polští a čeští kurýři měli stejné modré batohy, jmenovaly se Himálaj.“

Za českou stranu v Krkonoších tyto předávky na konci 80. let řídil hlavně Alexandr Vondra, kterého doprovázeli spisovatel Jáchym Topol nebo fotograf Ludvík Hradilek. Ten většinou jistil výpravu jako řidič a také informátor, který v případě zatčení okamžitě předal zprávu do zahraničních médií.

„Asi budu trochu za blbečka, ale bylo to takhle…,“ vypráví Jáchym Topol pro Paměť národa o své první kurýrní výpravě pro Polsko-československou solidaritu. Alexandr Vondra, který předávku organizoval, si s ním dal sraz na Malostranském náměstí v Praze. Zatímco Jáchym Topol ale čekal, že se teprve na cestě domluví, Vondra ho postavil před hotovou věc – okamžitě vyrážejí. „Takže jsem šel do hor s batohem ve svém kavárenském oblečení, což bylo manšestrové sako, manšestrové kalhoty a nějaká bunda a sandály,“ vysvětluje Jáchym Topol. Za hlavní tehdy – kromě zmíněné „jacklondonovštiny“ – pokládal předat Polákům vydání Revolver Revue, ukázat jim, že v Československu taky existuje odboj.

O podobných zkušenostech a prožitcích vypovídá i Mirosław Jasiński: „Mezi mladými jsme získali romantickou pověst, která vyplývala z chození po horách, pašování, her na schovávanou s českou policií a dalších věcí. To je magnet pro mnoho mladých lidí. Náš problém ale byl, jak převést tenhle entusiasmus ve spolehlivě utajenou práci, protože riziko spíše nesli naši přátelé v Československu.“ I proto také platilo jedno domluvené pravidlo – většinou zelenou hranici překračovali polští disidenti, ne čeští nebo slovenští. Polákům totiž při zadržení hrozilo menší riziko.

K jednomu zatčení došlo při předání zásilky, kterou nesl Jáchym Topol a Ivan Lamper. Dne 12. června 1988 v poledne je zatkli polští pohraničníci. Pod hlavněmi samopalů je odvezli do vězení, kde oba disidenti odmítli vypovídat. Pro Jáchyma Topola to byl bizarní zážitek. Ve výslechové místnosti totiž běžela polská barevná televize a v ní téměř západní program. „Tam jela jedna reklama za druhou. Reklama na nějaký mlíka a na kola,“ vzpomíná spisovatel. „A pak najednou v tý televizi běžela nějaká stávka, kde mluvil Wałęsa. Byl jsem úplně nadšenej, protože jsem v tý vyšetřovací místnosti v tý televizi viděl něco, co v Čechách nebylo v tu dobu možný.“

Po zatčení převezla Veřejná bezpečnost oba disidenty z polského vězení do vazby v Trutnově. Jáchym Topol vzpomíná, jak s nimi příslušníci zapředli žoviální rozhovor na téma budoucnosti Charty 77 a komunistického režimu: „Tak kluci, co myslíte, jak to s tím vaším Havlem bude?“ A tak jim mladí disidenti po pravdě odpověděli, jak vnímají právě probíhající perestrojku a uvolňování politické atmosféry v Rusku pod vedením Michaila Gorbačova. „A já měl pocit, že to ty policajty skutečně zajímá,“ vzpomíná Jáchym Topol. „Že už nás nevnímají jen jako otravnej hmyz.“ Po chvíli příslušníkům diskusí nejspíš vyhládlo, protože disidenty pozvali na oběd do blízké restaurace. Tady pokračovali v politické debatě, když se Ivan Lamper nad řízkem s brambory najednou naklonil k Jáchymu Topolovi a řekl mu: „Představ si, že tu teď naši kamarádi uspořádají demonstraci za naše propuštění. Budou tu riskovat a skandovat hesla: Propusťe Lampera a Topola! A teď nás tu uvidí, jak tu sedíme s fízlama a cpeme se.“

Tečka za dějinami

Další dvě schůzky známých tváří polského a československého disentu se konaly 10. července 1988 a 25. června 1988 na Králickém Sněžníku v Jeseníkách. V okolí Borůvkové hory se často scházeli kurýři ze zlínské skupiny disidenta Stanislava Devátého. Na polské straně pašování a schůzky organizovali zejména Mieczysław „Ducin“ Pietrowski a Warcisław Martynowski. Do Polska se sice dál smělo pouze na pozvání, hranice už ale nebyla zdaleka tak neprostupná jako dřív. Pro disidenty se ustálily dva kontaktní kanály: trasa Vratislav–Praha (přes Krkonoše nebo Jeseníky) a Varšava–Brno (přes Beskydy nebo Vysoké Tatry). Češi nosili v batozích do Kladské kotliny na druhé straně hranice samizdaty, různá prohlášení a zprávy o pronásledovaných oponentech komunistického režimu v Československu. Od Poláků pak dostávali podobné písemnosti a později i psací stroje a rozmontované kopírky.

Přestože se setkání českých a polských disidentů na společné hranici konala na konci 80. let poměrně často, pořád nebyla bez rizika. Další schůzku u Jablunkova v Beskydech v roce 1988 rozprášili polští pohraničníci a o několik týdnů později StB zadržela brněnského disidenta Petra Pospíchala, který následně strávil bez soudu pět měsíců ve vězení. Když v létě 1988 naplánoval Polák Waldemar Frydrych se svým happeningovým hnutím Pomerančová alternativa akci Bratrská pomoc věčně živá a 19. srpna 1988 dvě stě lidí ve starých uniformách a s dětskými pistolkami postupovalo směrem k československé hranici na Sněžce, pozatýkali policisté okolo sedmdesáti osob.

Foto archiv Jáchyma Topola

Poslední dva roky osmdesátých let vzájemné kontakty českého a polského disentu přesto narůstaly. Referoval o nich zejména společný časopis Biuletyn Informacyjny Solidarności Polsko–Czechoslowackiej, jehož první číslo vyšlo v říjnu 1987. Časopis připravovali hlavně aktivisté z Vratislavi a Varšavy. Vedle zpráv o společných akcích přinášeli informace o samizdatových periodikách v Československu, kampaních na podporu politických vězňů, kulturní eseje a rozhovory s představiteli československé opozice. Mezi hlavní formy spolupráce patřily také akce na podporu politických vězňů. Z iniciativy Mirosława Jasińského vznikla například Akce Patronát, jejíž taktika připomínala postup Amnesty International.

Účastníci akce si vybrali konkrétního politického vězně v sousední zemi a snažili se o jeho propuštění zasíláním velkého množství dopisů příslušným vládním orgánům. Na případy upozorňovali i veřejnost pořádáním veřejných shromáždění a řetězových hladovek.

Československo-polské hranice se navzdory policejnímu zatýkání a zastrašování postupně proměnila v tehdejším socialistickém táboře ve výjimečné místo, kde vyjma schůzek disidentů probíhala koncem 80. let už i setkání zástupců pacifistických či náboženských hnutí, pořádaly se ekologické protesty proti výstavbě koksovny ve Stonavě a rekreačních objektů na Sněžce.

Tečkou za skrytou kapitolou česko-polských moderních dějin se stal 17. březen 1990. Kousek od místa, kde se před dvanácti lety poprvé sešli disidenti z obou států u lahve pálenky s lidskou tváří, si podali ruce Havel a Wałęsa.