Takto popsala svět dospělých jedna z nejslavnějších postav dětské literatury všech dob, Pipi Dlouhá Punčocha. Její svět je dětský, ale právě ti suchopární dospělí stále znovu a znovu kupují Pipina dobrodružství svým dětem a mnohdy už i vnoučatům, protože Pipi vůbec nestárne. A to i přesto, že letos oslavila úctyhodné 75. narozeniny.

Děti ji milují, stejně jako jsme ji milovali my a jako ji milovala i generace našich rodičů.

To se ovšem nedá říct o všech dětských knihách. Zatímco svět Astrid Lindgrenové, je zdá se nesmrtelný a literární kvality jejích děl od Dětí z Bullerbynu přes Ronju, dceru loupežníka až k Pipi potvrzují stovky vydání po celém světě, třeba tzv. mayovky, tedy knihy Karla Maye, už dnešní dětské čtenáře moc nepřitahují. Vinnetou a Old Shatterhand teď mají příliš silnou konkurenci nejen v nové dobrodružné literatuře, ale především v populárních žánrech fantasy a sci-fi.

Je zvláštní, že některé knihy si dokážou získávat čtenáře i tři čtvrtě století od svého vzniku a jiné pomalu mizejí v propadlišti dějin. Kde vlastně je ona pomyslná hranice, kdy začíná být dětská kniha pro novou generaci už nečitelná? Je to sto let? Padesát? Sto padesát?

I v dětské literatuře ovšem máme klasiky, kteří nestárnou, nebo alespoň část z nich, a to přitom dosahují úctyhodného věku.

Dětská literatura je totiž zvláštní obor. Musí splňovat řadu kritérií, možná dokonce ještě víc než literatura pro starší a pokročilé. Zásadní kritérium je ale jen jedno – dítě by měla zaujmout. A navíc dítě z roku 2020.

Zlatá éra dětské literatury

V roce 1865 spatřila světlo světa Alenka v říši divů, kterou pod pseudonymem Lewis Carroll napsal Charles Dodgson. Alenka, která do světa dětských knih vnesla úplně novou imaginaci a hravost, ovlivnila nejen tvorbu Carrollových současníků, ale i moderní dětskou fantasy. Její vydání se stalo jakýmsi mezníkem v celém žánru. Následovala tzv. zlatá éra dětské literatury. V Itálii se v roce 1881 z pera Carla Collodiho narodil malý dřevěný panáček Pinocchio, kterému při každé lži trochu povyrostl nos, za velkou louží se na začátku 20. století objevil tajemný Čaroděj ze země Oz L. F. Bauma a ve Velké Británii Peter Pan J. M. Barrieho.

Už v roce 1876 začal natírat plot své tety Polly Tom Sawyer Marka Twaina a jen o pár let později (časopisecky v roce 1881, knižně v roce 1883) vyrazil Stevensonův Jim Hawkins na svou dobrodružnou plavbu na Ostrov pokladů.

Twainův obdivovatel Rudyard Kipling vydal v roce 1894 Knihu džunglí, která inspirovala a dodnes inspiruje skautské hnutí na celém světě.

Ve druhé polovině 19. století vydává také desítky svých knih Jules Verne, byť většinu z nich původně pro dospělé publikum. Dodnes je jedním z nejpřekládanějších světových autorů.

A když mluvíme o frankofonní klasické dětské literatuře, nesmíme vynechat Antoina de Saint-Exupéryho a jeho Malého prince, byť už jsme vlastně v úplně jiné době, v roce 1943.

Co čeští klasikové?

Čeština byla až do roku 1918 jen jedním z jazyků rakousko-uherské monarchie a její literární „obrození“ je zcela jiným tématem, to je ale jedním z důvodů, proč většina české „klasické dětské literatury“, kromě sbírek pohádek, ke kterým se vrátíme později, pochází až z doby po vzniku Československa. První, především didakticky laděná česky psaná díla pro děti z pera Františka Douchy a Karla Aloise Vinařického upadla do úplného zapomenutí, zůstala snad jen zlidovělá Vinařického báseň Tluče bubeníček, tluče na buben.

Výjimkou, která se dosud zachovala v řadě dětských knihovniček, jsou Broučci Jana Karafiáta z roku 1876. Poetika Broučků, která rezonuje s dětským světem, je stále výjimečná, náboženské motivy (Karafiát byl evangelickým farářem) vedoucí navíc k důrazu na absolutní poslušnost, jsou ovšem pro současné děti už mnohdy neuchopitelné. I motiv smrti zde není zrovna jednoduchý, byť současná dětská literatura (a nejen zcela současná, ale např. i Lindgrenové Bratři Lví srdce) tento motiv používá a je za to kritiky chválena.

Broučci přežili dokonce i komunistickou cenzuru, která proškrtala modlitby, a částečně i díky dvěma seriálovým zpracováním (1967, 1995) je znají snad všechny generace českých dětí.

Další čeští „dětští klasikové“, byť už trochu mladší, kteří si udržují svá místa v knihkupectvích i knihovničkách, jsou bratři Čapkové. Devatero pohádek, Dášeňka čili život štěněte a Povídání o pejskovi a kočičce se dočkaly rovněž řady filmových a televizních zpracování, což jim na cestě k nesmrtelnosti určitě pomáhá, rodiče je ale malým dětem stále ještě i čtou. Dort ze všech možných a nemožných ingrediencí, který si pekli pejsek s kočičkou, či bílé nic, co se vešlo do hrsti a vyrostla z toho psí slečna, ještě pořád znají skoro všichni, na rozdíl třeba od za první republiky milovaného Káji Maříka. Ten nepřežil své faktické vygumování ze strany komunistické cenzury a částečně i svůj sentimentální a naivní vypravěčský styl a příběh.

Pro přežití klasické dětské (české) literatury je v posledních desítkách let mnohdy skutečně klíčové audiovizuální zpracování. Vedle pejska a kočičky či Dášeňky proto stále ještě v dětské knihovně najdeme Kocoura Mikeše, Pohádky o mašinkách nebo Bubáky a hastrmany, je ale otázkou, nakolik je děti, respektive dětem jejich rodiče ještě skutečně čtou.

Pohádky, škola a dětští čtenáři

Tím se dostáváme k téměř samostatné kapitole, a to jsou klasické pohádky. I my rodiče jsme totiž dnes už jiní, i pro nás je těžší odolat obrovské nabídce knihkupectví a nesaháme jen po tom, co sami z dětství známe. Je otázkou, zda dnešní děti znají pohádky Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena či bratrů Grimmů, respektive zda jim je vůbec někdo četl. Vyprávěl? Jistě. V té archetypální podobě asi absolutní většina dětí stále zná Smolíčka, Popelku, Perníkovou chaloupku nebo Sněhurku, určitě alespoň z filmů, ve čtené podobě ale popularita klasických pohádek klesá.

Přece jen byly sesbírány v 19. století. Jejich příběh je nesmrtelný, jejich jazyk, ač poetický, už méně.

To vše se ale týká především literatury a příběhů, které dětem čtou, či alespoň vyprávějí rodiče. V okamžiku, kdy se čtenářem stává samo dítě, vstupují do výběru ještě – a především – jeho preference.

Problémem ale není jen výběr a kvalita dětské literatury. Problémem je její samotná recepce dětským čtenářem. A tady vstupuje kromě rodinného zázemí do hry škola. Prvňáčci v řadě českých škol jsou odměněni diplomem či medailí za to, že už umějí číst. Umějí to ale skutečně? Něco jiného je totiž složit písmena či slabiky dohromady a přečíst větu a něco jiného je skutečně pochopit smysl, který ona věta, respektive souvislý text dávají. A tady už mnoho let školní výuka našeho mateřského jazyka pokulhává. Děti se totiž musejí v průběhu základní školy naučit obrovské množství ortografických, morfologických a syntaktických pouček a vztahů a především si je procvičit, a nezbývá jim proto moc času na čtení. Tedy nejen na čtení ve smyslu samotného přečtení textu, ale jeho pochopení a interpretace.

Úryvky v čítankách jsou často jen vytrženy z kontextu a učitel/ka nemá čas zjišťovat, zda dítě opravdu rozumí tomu, co právě nahlas přečetlo. Čtení ve škole se často redukuje na pasivní deklamování textů a dítě k literatuře nenachází cestu.

Není první čtení jako první čtení

Na cestě k literatuře by mu měly pomoci adekvátní knihy. Ideálním autorem je v této kategorii Arnold Lobel, jehož drobné svazky jsou jedním z vůbec nejlepších „prvních čtení“, tedy čtení pro začínající čtenáře, koneckonců prověřeného anglofonními čtenáři. Lobel totiž pochopil, že knihy pro děti, které krásy samostatného čtení teprve objevují, musí být jednoduché, poetické, mělo bych v nich být přátelství a jednoduché dobrodružství, samozřejmě hezké obrázky a pak něco, co v mnohých jiných podobných knihách chybí – opakující se slova. Čeština je sice ohebným jazykem a tvary slov se liší, přesto dětem opakovaná slova v rámci jedné nebo více kapitol čtení usnadní a děj přitom pro ně není nijak chudší.

Provenience českých autorů z různých edic prvního a druhého čtení je sice mnohdy stejně kvalitní, málokdy je ale pro čtenáře stejně jednoduchá. Namátkou všichni tři Bubáčci Daniely Krolupperové (Bubáček, Bubáček a Myšošlap a Jak Bubáček potkal Bubáka) jsou krásní, málokteré dítě, které začalo teprve skládat slova dohromady, se jimi ale snadno prokouše. To je možná největší problém české současné (i starší) dětské literatury – chybí tu ony opravdu jednoduché, ale přitom kvalitní knihy. Krátké, nicméně s dějem a pár kapitolami. Úryvky ve slabikáři nebo čítance pocit z prvních samostatně přečtených knih nenahradí.

V současnosti je na trhu samozřejmě velké množství knih jen s minimem textu a krásnými obrázky, jako třeba vynikající díla vydávaná např. v nakladatelstvích Baobab, Meander či Běžíliška, většina z nich ale není určena prvním čtenářům, kteří chtějí přečíst svou první „větší knihu“. Výjimkou je začínající edice UžČtu z produkce nakladatelství Běžíliška, ve kterém letos v červnu vyšla svěží knížka Zvíře, které není vidět od Noemi Cupalové. Hrdinové Mína a Zvíře jsou trochu jinými přáteli než Lobelovi Kvak a Žbluňk, přesto mají s nimi i mnoho společného, včetně jednoduchého, ale kvalitního vypravěčského jazyka.

Harry Potter, malý Poseroutka, nebo Lichožrouti?

Mnohem větší nabídka je v kategorii (budeme-li literaturu kategorizovat, což není úplně ideální, ale nějak ji rozdělit musíme) pro děti, které už dokážou číst plynule a čtení pro ně je – nebo alespoň má být – zábavou.

A tady možná přichází ten skutečný zlomový okamžik – dítě by mělo chtít číst samo, knihy by ho měly „pohltit“, a to je v dnešním světě plném virtuálních vjemů hodně těžké. Rodič − nákupčí by proto měl asi odhlédnout od kvality díla, ale dítěti dát především to, co se mu skutečně líbí. Je těžké si to někdy přiznat, ale je to zřejmě to nejdůležitější.

Moje dcera byla ukázkovou čtenářka. Ve druhé a třetí třídě milovala třeba cokoliv od Roalda Dahla, Lindgrenové trilogii o dětském detektivovi Kalle Blomkvistovi, Mumínky Tove Janssonové, Lichožrouty Pavla Šruta, všechny knihy Marky Míkové… Vlastně cokoliv jsem jí nabídla, to nadšeně přečetla. Dokoupila jsem knihy pro větší děti od výše zmíněných tří nakladatelství, ve třetí třídě jsem přidala Lewisovy Letopisy Narnie, Tolkienovy Hobita a Pána prstenů (toho možná trochu předčasně, přiznávám, ale dcera ho doslova zhltla), Straku v říši entropie od Markéty Baňkové, ve čtvrté se přidal Harry Potter J. K. Rowlingové (kdo mezi dnešními dětmi nezná Harryho Pottera, jako by vlastně ani nebyl, a rozhodně jsou lepší knihy než filmy), knihy Petra Stančíka a obě Matochovy Prašiny (nyní už jsou tři), ze školy si přinesla Riordanova Percyho Jacksona a lásku ke knihám Timothéa de Fombelle, v páté milovala (a stále miluje) Lois Lowryovou, Daniela Pennace nebo nestárnoucí Poláčkovy Bylo nás pět, v šesté se přidal Jean-Claude Mourlevat, Ben Aaronovitch, Cornelia Funkeová a některé knihy od Neila Gaimana. Tohle jsou samozřejmě jen namátkové moderní tituly, mezi kterými se jako nějaká linka jistoty linula třeba právě Alenka v říši divů či verneovky.

Syn ukázkovým čtenářem není. Ve druhé třídě sice rovněž přečetl Roalda Dahla, ostatní – dle mého názoru „kvalitní dětskou literaturu“ ale odmítal. Jakž takž se mu líbily tři knihy z argovské edice Tygří oko, pak se ale „zasekl.“ Zkoušeli jsme různé úplatky, odměny, ale četl spíše za trest. Několik měsíců jsme se všichni společně týrali a potom si syn přinesl z knihovny, kam vyrazili se školou, Deník malého poseroutky Jeffa Kinneyho. Bylo to vtipné, ale nám rodičům se to moc nelíbilo. Syn se nemohl odtrhnout, sám pro sebe se u čtení smál a běhal nám číst úryvky. Rezignovali jsme a půjčili dalších deset dílů.

Pak už to bylo snazší. Zatím, v páté třídě, sice stále upřednostňuje Hraničářova učně (John Flanagan) před jakoukoliv klasikou, knihy ale začal mít rád a rozčiluje se, když mu večer přijdeme zhasnout lampičku na čtení. A to je u dětských čtenářů asi to nejdůležitější.

Tipy redakce na nejnovější dětské knihy

• Věci, které ztrácíme, Petr Borkovec, Meander 2020
• Nejkrásnější místo na světě, Petr Horáček, Portál 2020
• Včelař Josífek, Simona Čechová, Labyrint 2019
• Tři zlaté klíče, Petr Sís, Labyrint 2007, dotisk 2020
• Rozára a Černý Petr, Radek Malý, Eva Horská, Běžíliška 2020
• To je cesta na Měsíc, Miroslav Šašek, Baobab 2019
• Bylinkář, Monika Golasovská, Labyrint 2019
• Klub divných dětí, Petra Soukupová, Host 2019
• Dlouhá noc muzejní myši, Radek Malý, Národní muzeum 2020
• Jefferson, Jean-Claude Mourlevat, Baobab 2019
• Prašina 3 – Bílá komnata, Vojtěch Matocha, Paseka 2020
• Paměť Babylonu, Christelle Dabosová, Baobab 2020 (3. kniha série Projít zrcadlem)
• Labyrint nedokončených setkání, František Tichý, Baobab 2020
• Posel v temném lese, Lois Lowryová, Argo 2020 (3. díl tetralogie Dárce)

(řazeno podle věku potenciálních čtenářů)

Výběr kvalitních dětských knih najdete také na www.nejlepsiknihydetem.cz, kde vybírají renomovaní kritikové každým rokem to nejlepší z pera českých autorů.

Významná ocenění, která rovněž pomohou při výběru kvalitní knihy

České ceny:
Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež
Zlatá stuha

Mezinárodní cena:
Cena Hanse Christiana Andersena (uděluje IBBY), jednou za dva roky

Anglofonní literatura:
Cena Johna Newberyho
Cena Randolpha Caldecotta
Cena Andrewa Carnegieho

Frankofonní literatura:
Cena NRP za literaturu pro mládež (Prix NRP de la Littérature Jeunesse)
Cena čarodějnic (Prix Sorcières)

Německy psaná literatura:
Německá cena za literaturu pro mládež (Deutscher Jugendliteraturpreis)
Rakouská státní cena za literaturu pro děti a mládež  (Österreichischer Staatspreis für Kinder- und Jugendliteratur)