Pane profesore, to jste myslel i na sebe, když jste jednou prohlásil, že pokud se něco blíží, tak je to epocha sypání ptáčkům v parku?

Ano.

Už?

Nepředpovídám, prosím, čeho nejsem schopen. Dokud stojím na vlastních nohou, chodím i do třetího patra, pravda ne tak rychle, jak jsem chodíval, jednu stanici tramvaje raději pěšky. A doporučuji trénovat mysl. Nejsem přítelem umělých, více méně nepřirozených tréninků, ale normálně pracuji. Střídám v týdnu pravidelně pracovní stoly v Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského a tady v hlavním stanu Akademie věd, kde právě popíjíme čaj, jeden den v týdnu mám výražní na nečekané povinnosti.

Tak jste si představoval stáří dejme tomu v pětadvaceti?

To jsem se domníval, že až budu velice starý, tak kolem padesáti, budu mít lecjakou způsobilost a že budu lecčemu dobře rozumět. Myslel jsem, že budu psát svá sdělení rovnou načisto pro kvalitní časopisy, které je budou přijímat bez zaváhání, a že budu schopen přednášet na přírodovědná témata bez zvláštní přípravy. Dokonce jsem soudil, že budu rozumět nejen lidem, ale i lidstvu. Když jsem byl oné hypotetické padesátky vzdálen jako kdysi, jenže z opačné strany, musel jsem přiznat, že nic se mi z troufalého očekávání nesplnilo. Hlásím se k tomu i v knize vzpomínek nazvané Laboratorní deník. Dnes, po dalších téměř deseti letech, se mi píše ještě hůře než kdysi, přednáší se mi lopotněji než v mládí, ale přes všechna ta zklamání se mi snad podařilo nalézt, alespoň pro sebe určitý smysl bytí. Je to – patrně sisyfovské – úsilí o zlepšení sebe sama.

Podle vaší stupnice věku bychom na to měli mít dost času všichni. Vyznáváte ji stále?

Ano. Když profesor Josef Koutecký, slavný dětský onkolog, slavil osmdesátiny, prohlásil jsem, že dosavadní stupnice je pošetilá. Soudím, že v sedmdesáti končí dívčí a chlapecký věk, v osmdesáti začíná dospělost a v devadesáti  stáří. Člověk má být vděčný osudu, pokud je bezvěrec, nebo nebi, pokud je věřící, že se toho dočká. A má usilovat o to, aby byl co nejméně stařecky protivný.

Vytvářet si hierarchii hodnot – to je také jedna z vašich životních zásad. Kdy se zrodila?

Už v dětství. Rád jsem stonával, protože jsem v tom případě dostával od maminky místo obyčejné vody pravou domácí malinovku. Nebyl to nápoj všedního dne. Později jsem poznal významného švýcarského vědce Edgara Heilbronnera. Měl čtyři děti, rodina byla velmi bohatá, mohli si dopřát všeho nepřeberně, ale bylo nemyslitelné jíst ve všední den med. To byla vybraná lahůdka pouze pro neděli nebo svátek.  U nás doma to platí dodnes. Máme rádi se ženou víno, ale nikdy jsme nevypili za večer víc než jednu láhev, sedmičku. Německy se tomu říká Dosis und Wirkung, dávka odpovídající účinku. Na víně nás neláká obsah alkoholu, ale chuťové zážitky. Nemám rád středoevropský zvyk, když se večer dlouho sedí a – já tomu říkám – lemtá se – pivo, víno nebo cokoliv. Ale nedělám si z toho žádné dogma a když  jsem mezi kolegy, kteří večer rádi popíjejí ryzlink, popíjím s nimi.

K vaší hierarchii hodnot patří spojení duše, srdce, mozku. Bez pořadí?

To, co je pro homo sapiens sapiens specifické, je v příznivém případě fungující mozek. Ale kdyby byl u člověka k dispozici jenom ten mozek, mohlo by to být velice smutné. Musíme být schopni nejrůznějších hnutí mysli, mít soucit například. Užívám slovo duše ve smyslu obrazném jako protipól mozku.

To jsem se domníval, že až budu velice starý, tak kolem padesáti, budu mít lecjakou způsobilost a že budu lecčemu dobře rozumět. Když jsem byl oné hypotetické padesátky vzdálen jako kdysi, jenže z opačné strany, musel jsem přiznat, že nic se mi z troufalého očekávání nesplnilo.

V jednom rozhovoru jste kdysi dostal otázku, zda k intelektu nevzhlížíte jako k božstvu…

…a samozřejmě jsem odpověděl, že vůbec ne. Ovšem rozumu přisuzuji roli nesmírně důležitou. Posunuje hranice našeho chápání a současně, to je rub téhož, poutá člověka v jistých mezích společnosti.  Když si všimnete nejrůznějších objevů a vynálezů, tak ono to vypadá nepravděpodobně. Zvednete kousek čehosi, dáte si to k uchu, vyťukáte jakési číslo a ozve se vám kolega z Buenos Aires. Pomysleme například na profesora Ottu Wichterleho. Přírodovědec. Jako chemik natolik oslnivý a výjimečný, že jsem míval pocit, že je stvořen z jiné substance než my ostatní. S chutí se vrhal do naplňování nápadů, které při střízlivém uvažování musely být pokládány za nerealizovatelné. Za mnohé příklady poslouží dva jeho slavné objevy – silon a kontaktní čočky. Pár vět o čočkách: Otto Wichterle zatoužil připravit zcela atypický polymer, který na rozdíl od všech ostatních zadržuje ve své struktuře vodu. Odpor k vodě se promění v náklonnost. Proto spolu s manželkou Lindou dokázali vyrobit první kontaktní čočky. Do té doby se do očí vkládaly čočky ze skla. A je velký rozdíl mezi sklem, které může poranit, a řekl bych, něžným kouskem polymeru, který se stane přirozenou součástí organismu. Daly by se jmenovat tisíce ilustrací, některé skromné a některé tak okouzlující jako Wichterleho kontaktní čočky.

Myslet nemyslitelné?

Ano, protože věda nevylučuje nic. Ale dnes má smysl jen mezioborová interakce, jen scelená integrovaná věda.  Přírodověda, přesněji molekulové vědy dnes zahrnují všechno mezi fyzikou, chemií, biodisciplínami i medicínou. Sama medicína se stává molekulovou disciplínou. A proto různé pohromy jako AIDS a třeba i mentální poruchy se budou léčit tak, že se z molekul, říkejme jim zlobivé, vystřihnou nevhodné kousky a vsunou se tam jiné. Řečeno moderní terminologií, prostě se jen opraví příslušný program v počítači. Vstoupí-li fyzici energičtěji do oblasti molekulových věd, lze právem očekávat v příštích dvaceti třiceti letech významný rozsah znalostí o fungování živé hmoty.

Znamená to – opakuji otázky z rozhovoru pro časopis Reflex v roce 1996 – že trombóza se bude léčit mikrosondami, které se budou pohybovat v našich žilách a cévách, že hasiče vystřídají u požárů roboti, v roce 2018 dostanou slepci umělé oči a za čtvrt století začneme průmyslově využívat suroviny z Měsíce?

Ano, to všechno je možné. Připomenu cílovou léčbu. Místo abyste celý organismus zaplavil nějakým chemoterapeutikem, nejenom proti nádorům, nějakou chemikálií, která léčí, tak navážete, chcete-li léčit třeba ledviny, na jinou molekulu, která má afinitu k těm ledvinám. Ona donese léčivo do ledvin, tam se oddělí nosič od léku, a léčíte jenom ledviny místo zaplavení celého organismu. A umělé oči – to je aspirace úžasná, ale reálná, naprosto reálná. Když někdo takovou, můžeme říci bláznivou, ideu má a současně navrhne pokusy, jak to prověřit, ověřit, to je ohromné.

Silou i tónem hlasu jste podtrhl slova prověřit a ověřit. Vám se nikdy nestalo, že jste narazil na cosi nevysvětlitelného, nepochopitelného, neověřitelného?

Ale stalo, pár věcí zvláštních se přihodí každému. To jsem ještě pracoval v Ústavu hygieny práce. Dělal jsem pokus, mohl bych jej chemicky popsat, ale koho by to zajímalo, a ono se mi to ze stolu náhle přeneslo na strop. Tam to bylo až do příštího malování. Nebyla to exploze ve smyslu ručního granátu, ale byla to tak prudce probíhající reakce, že se to ty dva tři metry hladce přestěhovalo. Nechápal jsem, co se to stalo. Léta mi to vrtalo hlavou, až jsem si opatřil chemikálie totožné s těmi, které se tak zvláštně zachovaly, a pokus jsem opakoval. Exploze nenastala. A nikdy v životě jsem nepřišel na to, co se tenkrát vlastně přihodilo. Zřejmě to byl chybný úkon, protože chemikálie jsem dostal od dobrých, velmi kvalifikovaných kolegů, možná skrytá vada, záměna… Dodnes nevím.

Není to pokorné slůvko nevím pozváním k chápavějšímu posuzování jevů, jimž věda říká paranormální?  Neukvapuje se, označuje-li je za nesmysly?

Byl bych mimořádně šťasten, kdybych se osobně ocitl u paranormálního jevu, kdybych měl jakoukoliv paranormální zkušenost. Okamžitě bych ji začal vehementně zkoumat jako cokoliv v přírodních vědách. A nepochybuji, že kolegové jakbysmet. Mnozí to již učinili, například s UFO. Ukázalo se, že šlo o omyly. Já dokonce připouštím, kdyby si to někdo přál, i existenci vodníků a rusalek, bylo by roztomilé nějakou potkat, ale to nestačí. To, že mám nějakou divokou představu a potom o tom mluvím jako o realitě, nestačí. Spekulovat lze o čemkoliv, nadhodíte-li jakékoliv téma, ale musím mít důvody, musím mít  argumenty, proč to předkládám k úvaze. Ale co si myslet o nápadu, že aspirin mnohonásobně zředěný ve vodě je účinnější než ten původní? To by šlo přeci snadno dokázat, ale o to není zájem. Od těch, kdo takové prostředky prodávají za veliké peníze, je to hanebné charakterové selhání.

A od nás, kdo občas podlehneme, uvěříme?

Víra tvá tě uzdravila, proti tomu nic nemám, ale není to spíše pohodlnost? Chceme se dožít vysokého věku, ale nechceme být staří.  Chceme být úspěšní, bohatí, ocitáme se v bludném kruhu, a když je zle, pokoušíme se uniknout něčím lehce zvládnutelným jako alternativní léčbou, homeopatií, astrologií. Rychle a bez velké námahy. Nikdy nezapomenu na zážitek z jedné lékárny, která nabízela nejenom klasická léčiva, ale i homeopatika, bylo to v době, kdy léky byly levnější, je to nejmíň patnáct let. Tam byla stará paní, velice soustředěná a bystrá, a pro manžela kupovala homeopatické přípravky. Jeden stál tenkrát osm set korun – to je, jako kdyby dneska stál pět tisíc. Kdybych se býval nestyděl, tak bych jí na to byl přidal, ale to by dobře nedopadlo. Byl to celé nesmysl, podvod výrobce. Svědomitý farmaceut by to měl vědět, a neměl by se chlubit tím, že prodává homeopatika. Ale kšeft je kšeft a víme, kam dovádí nejen politiky, pravidelně, ale i zástupce jiných profesí. Mravné to není!

A zachrání nás věda? Básník Josef Hiršal proslul veršem, že svět se řítí do ďáblovy řiti. Příklad z přítomnosti – jaderná havárie ve Fukušimě.  Zakázal byste, být tak mocným, jaderné elektrárny?

Kdybych byl nestřízlivý pošetilec, tak bych je asi zakázal. Zakázal byste vy  ale cokoliv pro případ, že bychom se srazili s tak obrovským meteoritem, že by během jedné dvou sekund všechno na zemi skončilo? Fukušima je něco podobného. Tam byl malér, že se po zemětřesení vytvořila úděsná vlna, a to se pak nedalo nic dělat.  To je stejné jako tvrdit, že nemůžeme bydlet v šestiposchoďových domech, protože když na ten dům spadne stíhačka, bude po nás, a proto musíme žít v hlubokých jámách. Vždyť větší riziko je někdy přejít frekventovanou ulici. Německá veřejnost patří jistě k těm vzdělaným a racionálním, relativně, ale v tomto případě reagovala naprosto iracionálně a jaderné elektrárny odmítla. A moji kolegové fyzici trpí stejně jako já.

I vaše žačka, dnes spolková kancléřka Angela Merkelová?

Angelu Merkelovou jsem celý život obdivoval a teď ji obdivuji proto, jak čestnou a kvalitní politiku dělá – lidstvo by potřebovalo, každá země, dvě tři Angely Merkelové. Samozřejmě ve chvíli, kdy je politik, tak nemůže být důsledný fyzik. Jestliže se ukáže, že tři čtvrtiny populace něco nechtějí, tak v demokratické zemi to má za důsledek, že racionální vzdělanec přijme to, co chtějí ty tři čtvrtiny

Fyzici trpí iracionalitou veřejnosti, jak říkáte, ale lidé se bojí, dýchají nedýchatelný vzduch, pijí otrávenou vodu, pokud ji mají – nezničí nás vědecký vývoj, a lze vůbec ještě hovořit o pokroku?

Věda neničí, my lidé jsme ti ničitelé. Existuje zákon zachování radosti a žalu. Kdykoliv společnost něco získala, současně něco ztratila. Neznám jediný vynález, ze kterého bychom měli pouze a jedině užitek. Obyčejný kuchyňský nůž mohu použít ke krájení chleba i k vraždě. Podlehneme-li proto vábení růstu, vede to k ničemnosti.  Neumím dát obecnou radu pro nápravu, mám pouze několik snů. Výroba by měla probíhat v přísně uzavřených cyklech, aby se z průmyslu nevracely do přírody znečištěná voda a zamořený vzduch. Bylo by to dražší, samozřejmě. Ale střídmost je pravděpodobně jediná cesta. Vracím se k trojkombinaci rozum, srdce a duše. Bez ní se lidstvo neobejde. Proto bych se přimlouval za rozšiřování skautské výchovy.

Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc., Dr.h.c. mult.
Narozen 1928 v Bratislavě, teoretický chemik, spolu s Jaroslavem Kouteckým zakladatel české kvantové chemie, od roku 1993 první předseda Akademie věd České republiky, působil jako hostující profesor na řadě zahraničních univerzit, autor více než 350 vědeckých publikací, v roce 1994 spoluzakládal Učenou společnost České republiky a byl jejím prvním předsedou. O svém životě i práci vypráví v knize Laboratorní deník – Zač jsme bojovali.Stále vzpomínáte na skautská léta a na Jaroslava Foglara?

Dodnes a rád. Jako desetiletý kluk jsem objevil časopis Mladý hlasatel a Rychlé šípy. Nedá se ani vysvětlit, jak silná inspirace to pro mě byla. Když vyšel Foglarův Kalendář správného kluka a v něm návod na výrobu tajného inkoustu, okamžitě jsem začal běhat po drogeriích, shánět potřebné chemikálie – třeba chlorid železitý a rhodanid draselný – a vyrábět. A co magická třináctka, třinácti bobříků! To byla výzva nepodléhat pověrám, nevěřit v osudovost třináctky i jakéhokoliv jiného čísla.  Každý rok vždy 13. ledna jsme se scházeli s Jestřábem – Jaroslavem Foglarem – někdejším vedoucím skautského oddílu, slavné pražské Dvojky.  Já byl učenlivý skaut, měl jsem přezdívku Jiskra, a ta je mi dodnes milá.

Dospěli jsme k závěru rozmluvy, zbývá doufat v zájem a pochopení čtenářů, pokorně a nejistě. I vy občas pochybujete?

Na stole mám rukopis jedné své starší práce, kterou jsme s kolegy věnovali přednášení, novináři o to téma právě v těchto dnech projevili zájem. Zní: Všichni píší, nikdo nečte, všichni mluví, nikdo neposlouchá. Dodnes je to nesmírně aktuální. Vychází obrovsky nesnesitelný počet tiskových materiálů. Novin, časopisů, knih. To nejde přečíst.

„Měsíčník…týdeník…deník…nočník…hlavně že je dobrej  ročník,“ praví Krylosaurus 93 Karla Kryla hledě na dva plné hrozny.  Přijměte prosím, pane profesore, můj nejnovější čtenářský zážitek (Karel Kryl, Země Lhostejnost, Torst, 2012) jako poděkování za vlídné přijetí a porozumění. Vaše oblíbené je Gris Couvée, že?