Učit francouzštinu jste začal už v 70. letech minulého století. Co vás tehdy k jazykům přitáhlo?

Měl jsem štěstí, že pocházím z generace, kterou přímo ovlivnilo, že se Charles de Gaulle a Konrad Adenauer domluvili na smíru mezi Francouzi a Němci. Díky tomu vznikla Německo-francouzská mládežnická organizace. Ve čtrnácti jsem tak mohl vycestovat do městečka Plouguerneau v Bretani. V tom věku se člověk hned zamiluje. Na gymnáziu jsem měl angličtinu a latinu, ale díky mým výměnným cestám do Francie jsem jako samouk začal studovat francouzštinu. V předposledním ročníku na gymnáziu jsem šel za panem ředitelem a řekl mu, že bych z francouzštiny rád i maturoval. Byl fascinován. Nechal mě poslední rok chodit do francouzské třídy. Neměl jsem ale v úmyslu stát se učitelem. Šel jsem pracovat do byznysu. Přesto jsem si první peníze začal vydělávat jako lektor francouzštiny.

Mluvil jste o lásce. Zamiloval jste se do francouzštiny nebo do Francouzky?

Byla to dívka. Byl jsem ale zamilovaný spíš já než ona. Můj zájem o francouzštinu to ale samozřejmě podpořilo.

Reinhold Kettner

17. září 1953, Badensko-Württembersko, Německo

Po studiích na vysoké škole se nejprve věnoval marketingu v německé bance, později organizaci a projektovému managementu. V 90. letech pomáhal s rozšířením jejích poboček do států bývalé východní Evropy. Po odchodu z banky se stal certifikovaným lektorem a začal učit němčinu. Domluví se česky, německy, italsky, anglicky a francouzsky.

Jak to pokračovalo?

S kamarádem jsme začali překládat dopisy z francouzštiny a z němčiny, které si ve své rodné řeči psali absolventi výměnných pobytů. Pomáhali jsme jim tak zůstat v kontaktu, porozumět si a navíc jsme se sami zlepšovali v jazyce. On u toho zůstal a vybudoval velkou organizaci zaměřující se na výměnné pobyty, já šel pracovat do banky ve Schwäbisch Hallu.

Takže další odbočka od učení?

Zvažoval jsem pedagogiku, ale nechtěl jsem učit děti. Nakonec jsem studoval ekonomii a sociální psychologii, v bance jsem se pak věnoval marketingu, a jak firma rostla a stala se mezinárodní, přihlásil jsem se, že se chci podílet na budování poboček v zahraničí. Tak jsem se dostal v listopadu 1992 do Bratislavy. Chtěli jsme náš byznys rozšířit na celé Československo. Netušili jsme ale, že se pan Klaus s panem Mečiarem rozhodli zemi rozdělit. A byli jsme – jak se říká – v háji. V Praze jsme potom začínali od nuly.

Nový začátek to byl jistě i s jazykem, slovensky ani česky jste předtím asi nemluvil…

Vůbec. V Bratislavě jsme s kolegy začali chodit na intenzivní kurzy slovenštiny. To nám něco dalo, ale málo. Základy češtiny jsem se učil z francouzštiny. To byl referenční jazyk systému Assimil, který jsem si koupil. V Česku jsem se pak v práci seznámil s mojí přítelkyní. Ona byla mojí hlavní motivací naučit se dobře česky. Měla dvě malé děti a já se s nimi potřeboval domluvit. Kdybych se nezamiloval do Jany, asi bych se to nenaučil.

Vidíte nějaký rozdíl mezi učením jazyků v 90. letech a nyní?

Dnes je učení velmi ovlivněné herním průmyslem a internetem. Syn přítelkyně se díky tomu naučil anglicky. Hraje online třeba s někým z Ameriky nebo Austrálie, domluví se bez problému. Podobný případ je můj vlastní syn v Německu. Potkal v Alabamě ve Státech paní, zamiloval se do ní a dnes mluví jako rodilý mluvčí. Vždy je důležitá motivace.

A vlastně nejde jen o jazyk samotný…

Ano, jde především o kulturu a mentální rozdíly mezi národy. Dám příklad. Slyšíte kroky před dveřmi. Čech řekne: On už jde. V podstatě přijímá perspektivu člověka, který přichází. V němčině říkáme: Er kommt schon. – On už přichází. To znamená, že mluvíme z vlastní perspektivy. To je v podstatě největší rozdíl, který cítím mezi německou a českou společností. Němci se od malička učí říkat, jak se cítí, jaké mají možnosti, limity. Rádi se takto otevírají druhému. Český přístup je více skrytý. Naučil jsem se, že v Česku i jinde je k rozhodnutí potřeba komunikační ping pong. Prostě to probrat, a pak se teprve rozhodnout. Trvá to déle, ale je to více zaměřené na druhého.

Po odchodu z banky jste se znovu vrátil k učení. A učíte dodnes…

Odcházel jsem brzo, ještě mi nebylo ani šedesát. V Německu existovalo něco jako částečný úvazek na stáří. Firma do toho systému pustila dva své starší zaměstnance, jednoho mladého přijala a dostala velkou státní podporu. Člověk tak mohl skončit dřív a díky státní podpoře se dostal na 70% svého běžného výdělku. Byl jsem tedy volný a přemýšlel, co dál. Nakonec jsem si na Goethe institutu udělal certifikát jako lektor němčiny a začal učit ve firmách.

V čem je rozdíl, když učíte děti či starší dospělé?

Není to otázka disciplíny, ale motivace. Neznám žádný školní systém, který by motivoval děti, aby se učily z vlastní vůle. Dospělí se učí, protože chtějí.

Je těžší učit se jazyky ve starších věku?

Neřekl bych, že je to těžší. Je to velmi individuální. Důležité je dokázat předat pocit, že ten student něco umí a že cítí pokrok. Jako učitel a rodilý mluvčí máte vždy možnost ukázat, že to umíte lépe, ale nedává to smysl. Je to i věc respektu ke studentovi.

Někdo si třeba může říct, už to nemá cenu nebo už na to nemá hlavu… Jak byste takového člověka motivoval?

Otázka je, zda je potřeba motivovat někoho, kdo nechce. Důležité je znát zájmy toho člověka. Zda třeba rád cestuje, nebo má rodinu v zahraničí. To už je motivace. Když je někomu osmdesát a dodnes ten jazyk nepotřeboval, těžko se do toho pustí. Impuls musí přijít vždycky od studenta, obráceně to nefunguje.

Jak ovlivňují výuku cizích jazyků různé aplikace a nové technologie?

Já třeba když cestuji metrem, sleduji reklamu. Zkouším, zda rozumím sdělení. Poslouchám také hlášení v metru: Příští zastávka, Náměstí Míru! A snažím se zapamatovat si, jak to říct správně. Když si nejsem jistý, můžu se hned podívat do mobilu na online slovník. To je pro učení obrovská výhoda. Kdybych ji neměl, než dojedu domů, zapomenu na to. Takto můžu situaci okamžitě využit pro zlepšení v jazyce.

Měl jsem na mysli třeba Duolingo či jiné aplikace postavené na AI, které jsou schopné s uživatelem mluvit podobně jako rodilý mluvčí…

Všechno je užitečné. Čím více se jazyku věnujete, tím lépe. Konkrétně Duolingo – asi nejznámější a celosvětově nejpoužívanější aplikace na učení jazyků – je velmi intuitivní, ale neučí vás systematicky gramatice. Jde spíše o učení hrou, kdy si v jednoduchých cvičeních vyzkoušíte čtení, poslech, mluvení i překlad. Navíc je v základní verzi zdarma a podle mě tak je vhodným doplňkem ke klasické výuce s lektorem. Nemyslím si ale, že by ji mohla nahradit.

Nemůže to ale vést až k tomu, že například umělá inteligence sníží potřebu učit se cizí jazyky?

Většina lidí nechce jen používat aplikace, chtějí živou komunikaci. Spíše bych řekl, že chuť učit se cizí jazyk s lektorem stoupá. Jazyk je oknem do kultury. Pokud chceme poznat zvyky a preference lidí, nejlepší možností je naučit se jejich jazyk. Nemyslím si tedy, že umělá inteligence nahradí v brzké době učení s lektorem. Určitě ne u těch starších ročníků. U dětí, kteří už s umělou inteligencí vyrůstají, to ale může být úplně jinak.

Jak tedy probíhají vaše lekce? Přistupujete ke starším studentům nějak specificky?

Učím jednotlivce nebo malé skupiny. Díky tomu můžeme se studenty individuálně prodiskutovat postup, tempo a materiály. Samozřejmě jsme všichni ovlivněni našimi zkušenostmi ze školy. Kdo byl v minulosti veden k tomu, že se musí učit gramatická pravidla, bude se i jako dospělý ptát na pravidla. Proto používám jak učebnice zaměřené na pravidla, tak i ty, které kladou důraz na komunikaci. A mám také kurzy, kde nepoužíváme žádné učebnice a vždy individuálně určujeme, o čem budeme diskutovat. Schopnost učení ve stáří se mění zpomalením zpracování informací, zhoršením krátkodobé paměti a pozornosti, ale na druhou stranu se rozvíjí moudrost, zkušenost a selektivní učení, přičemž celoživotní aktivita, pozitivní přístup a trénink mozku pomáhají udržet kognitivní funkce a adaptovat se na nové podmínky.

Jací lidé a s jakými motivacemi k vám tedy chodí? Chtějí cestovat? Číst nebo se dívat v originálu na filmy?

Motivace mých studentů a studentek je velmi různorodá: někteří potřebují němčinu ve své firmě. V takovém případě často probíráme konkrétní situace z pracovního života. Mám také studenty, kteří se přestěhovali do Německa. Tam jsou témata přirozeně z každodenního života, jednání s úřady nebo zkušenosti s místními obyvateli. Znám také paní ve starším věku, která se učí francouzsky, aby rozuměla partnerovi své dcery a vnoučatům.

Co vás vlastně na učení cizích jazyků baví?

Pravděpodobně mám v sobě jakousi vnitřní lásku k jazykům. Je prostě hezké vidět pokroky mých studentek a studentů.

A pozorujete, jestli se úroveň znalosti cizích jazyků v ČR zvedá?

Úroveň jazykových znalostí v dané zemi souvisí s tím, jak dobře se lze v cizím jazyce domluvit v zahraničí. Menší země mají v tomto ohledu výhodu, že jsou spíše nuceny učit se cizí jazyky. Mezinárodní propojení samozřejmě vede k šíření angličtiny. Česko má tu výhodu, že je na severu, západě a jihu obklopeno německy mluvícími zeměmi. Je tedy snadné navázat kontakt s Němci.

Co byste tedy doporučil lidem, kteří chtějí i ve vyšším věku začít s cizím jazykem? Kurzy jsou jasné, ale co doma?

Pokročilý věk není z hlediska učení se novému jazyku žádnou výjimkou, protože každý má své preference a zvyky. Někteří mají rádi aplikace, jiní streamují filmy v cizím jazyce. Nabídka literatury v jednoduchém jazyce je široká. Možná máte mezinárodní přátele nebo chodíte do mezinárodního klubu. Doporučoval bych s jazykem se sžít, dívat se na zprávy, pořady, ideálně mít přátele mluvící cizí řečí, případně za jazykem cíleně cestovat. V poslední době jsou třeba u seniorů velmi oblíbené jazykové pobyty v zahraničí.

Jak vnímáte stárnutí? Jak jste ho vnímal ve dvaceti, v padesáti, jak nyní, když vám je 73?

Když mi bylo dvacet, měla jsem před sebou nekonečně dlouhou budoucnost. I v padesáti jsem měl před sebou ještě polovinu života. Teprve loni jsem musel do nemocnice na operaci. Od té doby si uvědomuji, že život může rychle skončit. Četl jsem teď knihu od jednoho italského autora a zapamatoval jsem si jednu větu: Člověk se nebojí smrti, ale toho, že nesplnil své životní sny.