Co vůbec znamená koncept „longevity“, který se poslední dobou tolik skloňuje v médiích? 

Doslova znamená dlouhé trvání života. Popisuje schopnost organismu dosáhnout podstatně vyššího věku, než je běžné průměrné dožití v konkrétní populaci. Koncept „longevity“ ale neznamená pouze samotné prodloužení délky života, zaměřuje se na prodlužování doby, ve které je člověk zdravý, fyzicky i duševně činný a soběstačný. Propojuje proto poznatky z oblasti biologie, medicíny a společenských věd a klade důraz na prevenci onemocnění, optimalizaci životního stylu a využití moderních technologií. Smyslem „longevity“ tedy není dosáhnout vyššího věku, ale maximalizovat počet let prožitých ve vysoké kvalitě života. 

Kdy ten koncept vůbec vznikl a jak s ním dnes věda pracuje?

Koncept „longevity“ souvisí s významnými pokroky v medicíně a zlepšením hygienických standardů na počátku 20. století, které vedly k prodlužování průměrné délky lidského života. Významný vědecký zájem o prodlužování aktivního a zdravého života se pak objevil hlavně ve dvou posledních desetiletích, kdy různé vědní obory začaly podrobněji zkoumat biologické mechanismy stárnutí a možnosti jejich ovlivnění. Dnes představuje „longevity“ multidisciplinární oblast, do níž zasahuje biologie, genetika, medicína, psychologie, sociální vědy a mnohé další obory. 

Takže v praktické rovině nejde jen o vývoj léčivých přípravků a technologií zpomalujících proces stárnutí.

Ne, podstatnou součástí je i zavádění preventivních opatření a strategií, úprava životního stylu, podpora duševního zdraví a celkové zvyšování kvality života v pozdějším věku i vysokém stáří.

Zaznamenáváme ale v posledních letech reálné prodlužování zdravého života, nebo jen oddalujeme stáří prožité v nemocniční péči?

V posledních letech skutečně dochází nejen k prodlužování celkové délky života, ale i k prodlužování období, kdy naši nejstarší zůstávají zdraví a nezávislí na péči druhé osoby. Výzkumy ukazují, že díky pokroku v prevenci a následně v diagnostice a léčbě chronických onemocnění se prodlužuje takzvaná „délka života ve zdraví“, tedy počet let prožitých soběstačně a bez zásadních zdravotních omezení. 

Přesto je třeba důkladně rozlišovat mezi samotným oddálením okamžiku smrti prostřednictvím intenzivní lékařské péče a reálným zlepšením kvality života ve vyšším věku. V některých zemích se skutečně daří prodlužovat činné a zdravé stáří; v Česku je nárůst délky života stále ještě spojen především s delším přežíváním v nemoci nebo závislosti na péči druhých osob.

Významnou roli začne hrát genetika až po devadesátém roce věku – geny „rozhodují“, kdo se dožije extrémního věku, ale ne kdo se dožije zdravých 70–80 let.

Jak velkou část naší délky života ale určuje genetika a kolik zůstává na životním stylu? Nakolik se vůbec dá genetická výbava „přechytračit“?

Odborné studie dokládají, že genetika ovlivňuje zhruba 20–30 % naší celkové délky života. To znamená, že valnou většinu naší doby dožití, nějakých 70–80 %, určují faktory prostředí, životní styl, úroveň stresu, sociální vazby a psychické zdraví.

Naše genetická výbava určuje předpoklady – například odolnost vůči některým nemocem nebo rychlost stárnutí buněk –, ale ne nevyhnutelný osud. Moderní výzkum ukazuje, že zdravý životní styl vyváží mnohá genetická rizika. Pravidelný pohyb, kvalitní strava, omezení škodlivých návyků – jako je kouření nebo nadměrná konzumace alkoholu –, podpora duševního zdraví a prevence nemocí výrazně prodlužují období života ve zdraví. I lidé s méně příznivou genetickou výbavou mohou díky vhodným opatřením žít kvalitní a dlouhý život. Naopak nevhodný životní styl zkrátí život i těm, kteří mají geneticky dané předpoklady k dlouhověkosti. Klíčem je tedy kombinace genetických faktorů a aktivního přístupu ke zdraví.

Významnou roli začne hrát genetika až po devadesátém roce věku – geny „rozhodují“, kdo se dožije extrémního věku, ale ne kdo se dožije zdravých 70–80 let.

Dalo by se tedy říct, že stárnutí se dá „léčit“?

Pohled na stárnutí se v posledních letech skutečně proměňuje – zatímco dříve bylo stárnutí považováno za nevyhnutelný a předem daný biologický proces, dnes se stále častěji diskutuje o možnostech jeho ovlivnění či zpomalení. Stárnutí už nevnímáme pouze jako biologický a filozofický problém nebo medicínsky jako soubor chronických nemocí, ale jako proces, jehož jednotlivé mechanismy lze zkoumat, ovlivňovat a ano, do určité míry i „napravovat/léčit“.

Výzkum se zaměřuje například na zpomalení buněčného stárnutí, regeneraci tkání nebo farmakologické zásahy, které mohou oddálit vznik věkem podmíněných onemocnění. Tento posun v přístupu přináší nové možnosti prevence i terapie a zároveň mění pohled na to, co znamená zdravé a aktivní stárnutí.

Pokud ale budeme žít o desítky let déle, zvládne to společnost? Radikálně to ovlivní pracovní trh, penzijní systém, mezigenerační vztahy…

V oblasti zaměstnávání bude nutné přehodnotit délku pracovní kariéry, možnosti rekvalifikací a flexibilitu pracovních modelů. Delší pracovní život bude znamenat potřebu vícekrát změnit profesi a udržovat si relevantní znalosti až do konce. Penzijní systém bude muset projít zásadní reformou, protože prodlužující se doba života a vyšší počet seniorů znamenají větší finanční zátěž pro státní rozpočty, a tedy nepřímo i pro mladší pracující generace. Bude potřeba hledat nové způsoby financování penzí, například pomocí prodloužení délky ekonomické aktivity jednotlivce, dobrovolného spoření a dalších forem zabezpečení na stáří.

Dlouhověkost je sociálně podmíněná – už dávno víme, že místo, kde žijeme, ovlivňuje délku života víc než naše DNA.

A mezigenerační vztahy?

Delší život by teoreticky mohl posílit roli prarodičů a starších osob ve společnosti i v rodinách, ale zároveň zcela jistě zesílí napětí mezi generacemi, například v otázkách dědictví, péče nebo sdílení zdrojů. Zároveň přinese nové příležitosti ke spolupráci a předávání zkušeností mezi mladšími a staršími generacemi. Celkově bude prodloužení života znamenat potřebu zásadních změn v sociálních strukturách, vzdělávání i zdravotní péči. Společnost se musí aktivně připravovat na nové výzvy a na příležitosti, které delší aktivní život přináší.

Nehrozí, že se tím ve společnosti může zvýšit i sociální nerovnost?

Ano, když se bavíme o dlouhověkosti, je čím dál jasnější, že nejde jen o biologii nebo o úpravu životního stylu – tzv. „biohacking“, ale o sociální spravedlnost, přístup k péči a strukturální nerovnosti. Jinými slovy: kdo vlastně má šanci žít déle – a kdo ji nemá? 

„Longevity“ je nový typ nerovnosti – anti-aging biotechnologie, genetické terapie a pokročilé suplementy – jsou zatím dostupné hlavně pro bohaté. Většina z „longevity novinek“ jako jsou epigenetické testy, personalizovaná výživa nebo regenerativní medicína totiž stojí desítky tisíc korun měsíčně. Vzniká tak „longevity divide“ – propast mezi těmi, kteří si mohou dovolit investovat do prevence a optimalizace zdraví, a těmi, kteří žijí v prostředí, kde jsou základní podmínky, jako je kvalitní jídlo, spánek, eustres (zdravá míra stresu) neudržitelné. 

Dlouhověkost je sociálně podmíněná – už dávno víme, že místo, kde žijeme, ovlivňuje délku života víc než naše DNA. Studie z USA i Evropy ukazují obrovské rozdíly. V některých městech se průměrná délka života liší i o 10 až 15 let mezi bohatšími a chudšími čtvrtěmi. 

Jak je to v Česku?

Rozdíl mezi okresy s nejvyšší a nejnižší délkou života se pohybuje kolem šesti až osmi let. U mužů s nízkým vzděláním je mortalita až dvojnásobná oproti vysokoškolákům. Lidé žijící v chudobě nebo v sociálně vyloučených lokalitách čelí horším podmínkám – mají omezený přístup k prevenci, kvalitnímu jídlu, pohybu i odborné péči, a to se promítá do kratšího a nemocemi poznamenaného života. Nerovnost v dlouhověkosti tak není pouze otázkou genetiky, ale výsledek kombinace ekonomických, sociálních a environmentálních faktorů. Proto je důležité, aby se debata o dlouhověkosti neomezovala jen na naše osobní volby a biologické možnosti, ale zahrnovala i širší otázky dostupnosti a spravedlnosti vůbec – kdo má opravdu šanci žít déle a zdravěji, a jak lze tyto šance rozšiřovat pro co nejvíce lidí.

Stárnutí není jen biologický proces, ale je silně formováno kulturními a společenskými představami, které se mezi muži a ženami liší. 

Co rozdíl mezi mužským a ženským stárnutím z hlediska biologie i sociálních očekávání?

Rozdíly mezi mužským a ženským stárnutím existují z biologického i ze sociálního hlediska. Biologicky ženy obvykle žijí déle než muži, což je dáno kombinací genetických, hormonálních i behaviorálních faktorů. Ženy procházejí menopauzou, která představuje specifickou fázi stárnutí s vlastními zdravotními výzvami, zatímco u mužů je proces hormonálních změn pozvolnější a méně markantní. U mužů se častěji vyskytují některá onemocnění, například kardiovaskulární choroby, v dřívějším věku než u žen.

Z hlediska sociálních očekávání společnost klade na ženy a muže odlišné nároky s ohledem na stárnutí. U žen je více akcentován vzhled a mládí, což může vést k většímu tlaku na udržení „mladistvého“ vzhledu. Mužské stárnutí je někdy vnímáno jako známka moudrosti či zkušenosti, zatímco u žen může být spojováno s úbytkem společenské hodnoty, zejména v profesní a mediální sféře. Tyto stereotypy ovlivňují i to, jak jednotlivci vnímají sami sebe a jaké možnosti mají v pozdějším věku.

Celkově tedy stárnutí není jen biologický proces, ale je silně formováno kulturními a společenskými představami, které se mezi muži a ženami liší. 

Jak by tedy mělo vypadat ideální pojetí longevity v téhle genderové perspektivě?

Ženy by měly dostávat lepší podporu v období menopauzy – lékařsky i společensky –, muži by měli být více vedeni k prevenci a k otevřené práci s emocemi a společnost by měla redefinovat stárnutí – ne jako úpadek, ale jako přirozený přechod s vlastní nenahraditelnou hodnotou. Dlouhověkost není závod mezi pohlavími. Je to společná cesta, jak žít déle a moudřeji.

Kolem „longevity“ se dnes točí i velký byznys od doplňků až po tzv. biohackery, trenéry, kteří učí, jak vědomě a systematicky pracovat na optimalizaci svého zdraví, tělesné a duševní výkonnosti. Jak se v tom má obyčejný člověk orientovat?

Výzkum dlouhověkosti skutečně přináší nové poznatky, které mohou zlepšit kvalitu i délku života, ale zároveň se na trhu objevuje množství produktů a služeb, které slibují zázračné výsledky bez dostatečných důkazů. Laik se v tom může orientovat především tím, že bude kriticky posuzovat informace a bude se ptát na zdroje a vědeckou podloženost tvrzení. Je dobré sledovat doporučení nezávislých odborníků, vyhýbat se příliš bombastickým slibům a nebát se ověřovat informace z více důvěryhodných zdrojů, například z veřejných zdravotnických institucí nebo odborných společností. 

Zároveň platí, že cesta ke zdraví není hledání zázračných prostředků, ale dlouhodobá péče o životní styl. Pokud nějaký produkt nebo služba slibuje rychlé a jednoduché řešení, je na místě zdravá dávka skepticismu! Zásadní je mít dobrý vztah se svým praktickým lékařem, důvěřovat mu a všechny větší kroky s ním konzultovat.

Existuje podle vás hranice lidského věku, kterou nikdy nepřekročíme – biologický strop?

V rámci současné biologie je pravděpodobná horní hranice okolo 120 až 130 let. Nad tuto mez se dostaneme pouze zásadními zásahy do biologie – tedy pokud se naučíme opravovat a nahrazovat buněčná poškození. Otázka, zda existuje nepřekročitelná hranice lidského věku – tzv. biologický strop – je stále předmětem vědeckých debat. Většina odborníků se shoduje, že lidské tělo má své limity dané geneticky i biologicky. Rekordy jednotlivců – například Jeanne Calment, která se dožila 122 let –, zůstávají výjimečné. Biologické mechanismy, jako je postupné opotřebování buněk, zkracování telomer nebo akumulace poškození v organismu, zatím představují překážky, které nejsme schopni zcela překonat.

Přestože medicína i technologie pokročily a umožňují prodloužit průměrnou délku života a zlepšit jeho kvalitu, zásadní posun maximální doby dožití zatím nenastal. S velkou pravděpodobností jsme tedy velmi blízko přirozenému limitu, i když přesné číslo nelze s jistotou určit. Stále však existuje prostor pro prodloužení zdravě prožitých let, tedy tzv. „healthspan“. 

Důležité je přijímat stárnutí jako přirozenou součást života, ale zároveň využívat vědecké poznatky k tomu, abychom si udrželi co nejdéle vitalitu a nezávislost. Stáří není nemoc!

Vypadá to, že nejste fanoušek posouvání samotného věkového rekordu.

Podstatnější je snížení nemocnosti, delší období samostatnosti nebo zlepšení kvality života ve stáří. Na druhou stranu výzkum dlouhověkosti přináší nové poznatky o zdraví a prevenci nemocí, což je nepochybně přínosné.

Za vážné riziko ale považuji to, že se stárnutí začne vnímat jako „problém“, který je třeba za každou cenu odstranit, a to může vést k patologizaci. Přirozený proces stárnutí je součástí lidského života a jeho biologické i psychologické aspekty nesmíme přehlížet ani stigmatizovat. Nadměrný důraz na boj proti stárnutí také posiluje nerealistická očekávání a společenský tlak na „svatý grál věčného mládí“, což může být pro jednotlivce psychicky i sociálně zatěžující.

Ideální přístup tedy má být vyvážený: budeme podporovat zdravé stárnutí a kvalitu života v každém věku, aniž bychom stárnutí samotné vnímali jako nemoc nebo selhání. Důležité je přijímat stárnutí jako přirozenou součást života, ale zároveň využívat vědecké poznatky k tomu, abychom si udrželi co nejdéle vitalitu a nezávislost. Stáří není nemoc!

Co byste si vy osobně přál, aby si lidé odnesli z výzkumu dlouhověkosti?

Že cílem není honba za nesmrtelností nebo hledání zázračné pilulky! Cílem je pochopit, jaké mé každodenní kroky přispějí k mému vlastnímu kvalitnímu a zdravému životu i v nejvyšším stáří. Výzkum dlouhověkosti nás může inspirovat k větší péči o vlastní zdraví, ke kritickému myšlení při přijímání informací a k tomu, abychom stárnutí vnímali jako přirozenou součást života, nikoli jako problém. Doufám, že lidé díky těmto poznatkům najdou motivaci sledovat a přizpůsobovat svůj životní styl, zaměří se na prevenci a budou si více vážit hodnot jako je vitalita, samostatnost a psychická pohoda v každé životní etapě.

Co osobně vlastně děláte pro svoji dlouhověkost?

Po padesátce se pokouším o udržitelnou postupnou změnu životního stylu a dobře tak sám na sobě vidím, jak je to těžké. Všechno trvá zásadně déle, než byla má očekávání, dobře se odhalil můj sklon k přehánění, k tomu „vybrat si to, co mi jde a přepínat strunu a opomíjet to, co mi nejde nebo není vlastní“. Hezkým příkladem je chůze. Znovu jsem objevil krásu chůze venku a její vliv na vnitřní rovnováhu a psychickou pohodu a postupně jsem začal chodit přes 350 kilometrů měsíčně. Za sezonu prošlapu jedny trekové boty a začíná mi docházet, že to s chůzí přeháním. Učím se tedy jako protiváhu znovuobjevovat význam silových tréninků, odpočinku a relaxace vůbec. 

Dlouhé výšlapy do přírody o samotě mě učí zase být bez obav sám se sebou, lépe sám se sebou hovořit, lépe cítit své tělo a jeho potřeby. Dochází mi, jak moc jsem se sedavým městským způsobem života sám se sebou rozpojil a přestal cítit, co mi mé vlastní tělo říká. Že jsem jedl, když jsem neměl hlad a pil, když jsem neměl žízeň. Hledal si úlevové pohodlné pozice v sedě a odnaučil se přirozeně a komfortně stát. Natož chodit. Ve své pohodlnosti jsem se tehdy vlastně odnaučil přijímat přirozenou dynamiku života – tedy změnu. A tím klesala má schopnost se přizpůsobovat. Byl jsem vyčerpanější z nicnedělání, než jsem teď po dvacetikilometrovém výšlapu.

V kostce – změna životního stylu je náročná a komplexní. Nedá se změnit jen jedno a čekat, že to stačí. A už vůbec nepomáhá dát si cíl – když budu dělat to a to, tak výsledek uvidím za tři měsíce. Jednak jsme každý jiný a jednak výsledek často přijde až po několika letech a změny mohou být tak pozvolné, že je spíše zaregistruje naše okolí. I proto je nesmírně důležité o své cestě, o svých rozhodnutích a plánech mluvit. Znovu se naučit napřímo a bez obav komunikovat s blízkým i širokým okolím je jedním ze zásadních úkolů „zdravého stárnutí“ a samotnou podstatou změny životního stylu vůbec.