Richarda jsem poznal jako odvážného mladíka před čtyřiceti lety. Tehdy jsem ještě netušil, že se z nás stanou přátelé a já budu z blízka i z dálky sledovat jeho příběh mořského vlka. Příběh kluka z Moravy, který se bez bázně vydával vstříc dobrodružstvím křtěným oceánem. Richard dnes žije v Mekce světového jachtingu – americkém Newportu. Letos v lednu přiletěl do Ostravy, kde jsme se sešli na křtu jeho nové knihy Aljašský deník.

Jachta z paneláku

Vraťme se ale zpátky do doby, kdy ilustrace Zdeňka Buriana zažehly v Richardovi touhu po dobrodružství. Hrdiny jeho mládí byli námořníci, piráti, flibustýři a bukanýři. Právě oni ho přivedli na myšlenku postavit si vlastní námořní plachetnici, kterou pojmenoval po bohyni vítězství, Niké. „Se stavbou Niké jsem začal ve sklepě paneláku. Lodní plány jsem získal v Polsku, kde jsem také sbíral své první námořní zkušenosti. Nakonec se mi loď opravdu podařilo postavit: s obrovskými obtížemi, ale i s jasnou vizí, co všechno s  Niké podniknu. Vzal jsem si do hlavy, že s ní vypluji na start závodu osamělých mořeplavců z Evropy do Ameriky a potom dál – kolem světa.“ Bylo mu sotva třicet, když dorazil na start závodu. Byl mezi mořeplavci zelenáč. Teprve s léty a přibývajícími zkušenostmi si uvědomoval, jak je člověk ve srovnání s oceánem nepatrný. „Nepochybně jsem měl štěstí. Z jachtařů, které jsem osobně poznal při závodech, zahubilo moře dvacet,“ říká Richard.

Devatero řemesel

Musel se naučit řadu řemesel – ovládat lana, šít plachty, pracovat s laminátem, obsluhovat přístroje, ale i vařit a ošetřovat menší zranění. Musel také vykonat zkoušky radioamatéra či radiooperátora námořních lodí a hlavně získat kapitánský diplom. „Je to o dokonalé znalosti navigace a řízení lodi, námořním právu, astronomii, meteorologii, námořní signalizaci, astronavigaci a řadě dalších oborů,“ vypočítává Konkolski, co všechno musel ovládat. Jeho teoretické znalosti však do hloubky prověřily teprve ostré plavby, o kterých psal články pro redakce novin a časopisů, ale i reportáže a knihy. Fotil, filmoval, učil se cizím řečem. „Nejdůležitější je umět se neustále zdokonalovat prakticky ve všem,“ říká. Na vlnách oceánu byl jako osamělý mořeplavec na všechno sám. Samota ho naučila, že nesmí zpanikařit – při sebeobtížnější plavbě v mlze, v blízkosti neznámého pobřeží mezi mělčinami či podmořskými útesy, ve tmě nebo v bouři. Tomu se říká vysoká škola sebeovládání.

Kotrmelce ve vlnách

Kritických momentů, kdy mu šlo o život, zažil dost. Dvakrát se srazil s jinou lodí, několikrát se srážce taktak vyhnul. V bouři se s ním Niké třikrát otočila o 360 stupňů, několikrát její stěžeň ležel na rozbouřené mořské hladině. „Byl jsem vymrštěn do moře a musel jsem plavat, abych se dostal zpátky na převrácenou loď. Naštěstí mi neuplavala, to by byl konec, vždyť nejbližší pevnina byla vzdálená několik set kilometrů,“ vzpomíná. Škrábance nepočítá, ale jeho dobrodružství také provázely tržné rány, uvolněné zuby, když ho ráhno udeřilo do hlavy a rozpáralo dáseň. „Zuby jsem si zatlačil zpátky, chirurg mi později musel vyříznout nové nosní otvory,“ popisuje drsnou zkušenost. Přesto nelituje a vzpomíná, takřka romanticky: „Nikdy jsem neviděl tak nádherné západy a východy slunce jako na moři. Poznal jsem stovky tváří moří a oceánů – od bezvětří až po šílený vítr o síle hurikánu. Mohl jsem obdivovat oblohu posetou tisíci hvězdami a sledovat rozmanité tvary mraků. Viděl jsem polární záři, Eliášův oheň a oblohu zbarvenou tak nádherně, že to nedokáže zobrazit žádná fotografie. Z bezprostřední blízkosti jsem mohl sledovat odfukující velryby a dlaněmi se takřka dotýkat jejich mohutných těl. Celé hodiny jsem pozoroval let drobných bouřňáků a kroužení albatrosů. To všechno mi daroval oceán.“

V Mekce jachtařů

Od roku 1982 žije Richard Konkolski s rodinou v USA. Svých nejvýznamnějších sportovních úspěchů však dosáhl jako Čech. Když ho v roce 1986 pořadatelé závodu kolem světa BOC Challenge chtěli zaregistrovat jako Američana, ohradil se. „Stále se považuji za Čecha, ačkoliv jsem byl s manželkou Mirkou i synem Ríšou zbaven občanství.“ Dnes žije v Newportu, Mekce jachtařů, jen pár kroků od pobřeží Atlantiku. Nedaleko je i velký, dobře chráněný přístav, který je po většinu roku plný lodí. „Nemohli jsme si vybrat lepší místo k životu,“ říká spokojeně. Mohl by si užívat důchodu, ale to by nebyl on. „Loňské léto jsem strávil na střeše vyměňováním krokví a krytiny. Sílu ještě mám, ale vím, že je nutné se s některými příznaky stáří smířit a být rád, že to není horší. Když mám čas, rád si sednu s nějakou pěknou knihou ke krbu. Většinou ale jen tak koukám do plamenů. Trochu přemýšlím, trochu vzpomínám nebo sním a nechávám si ohněm zahřívat kolena.“

S kamerou za velrybami

Ještě v létě 2009 dostal nečekané pozvání, aby nafilmoval lov velryb aljašských Eskymáků. Musel se rozhodnout během pěti minut a samozřejmě neváhal. Cesta letadlem do North Slope trvala dva dny. Z lovu nakonec sešlo, ale i tak to byla zajímavá výprava. „Inuité jsou velmi mírumilovní lidé. Jejich život je jiný než dřív a je poznamenán neblahým vlivem bílé civilizace. Současná generace je navíc ovlivněna důsledky masivní těžby nafty v jejich původních teritoriích. Přesto jsem s nimi strávil příjemné chvíle a dovolili mi nahlédnout do svého soukromí,“ popisuje zážitky, které vepsal do své nejnovější knihy Aljašský deník. Pokřtil jej v zimě v ostravském Domě knihy. A křest to byl parádní, přišel rekordní počet lidí. „Nemohl jsem uvěřit, že už hodinu před zahájením křtu se prostory největšího ostravského knihkupectví zaplnily stovkami přátel, fandů, bývalých spolužáků, ale i zcela neznámých lidí. Mnozí přišli s mými staršími knihami, které jsem již jednou podepsal před více než třiceti lety. Dojalo mě vystoupení jednoho z kamarádů. Přinesl větrem otrhanou vlajku, kterou jsem mu daroval v srpnu 1975 ve Štětíně po skončení své první sólo plavby kolem světa. Opatroval ji celou dobu mé emigrace. Velmi si vážím i slov kmotra knihy, cyklisty Víti Dostála, který prohlásil: „Jsi náš, ať žiješ kdekoliv.“ Novou knihu vydal po téměř třech desetiletích, další plánuje. Léta věnoval zpracovávání a digitalizaci svých zápisků a fotografií, ale nezahálí ani dnes a chystá literární zpracování všech svých dobrodružných cest od první plavby kolem světa až po největší úspěchy ve velkých závodech. „Snad vydání jednotlivých knih budou i dobrou příležitostí, abych se častěji objevil ve vlasti. Věřím, že svými knihami lidem udělám radost a dodám trochu sebevědomí národu, který nemá moře,“ říká s úsměvem. Dobrodružství pokračuje.