K rozhovoru jsme se setkali v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Williamu Lobkowiczovi jsme přinesli aktuální číslo Vitalu. Než jsme se stačili na něco zeptat, položil první otázku on:

Děkuju za časopis. Můžu se nejdříve zeptat na něco já vás? Proč bych ho měl číst, co v něm najdu? Příběhy?

Příběhy a rozhovory, reportáže a dobré zprávy. Píšeme o stáří z různých úhlů pohledu. Proto se časopis snažíme dělat zajímavý i pro mladší generaci. V nadsázce říkáme, že Vital je jediný časopis, které vnouče ukradne babičce ze stolu. Chceme sobě i čtenářům pomoct porozumět tomu, co je ve stáří důležité, s jakými výzvami a problémy se senioři setkávají. Je to vlastně takový most mezi generacemi. Píšeme třeba o nových trendech v ochraně životního prostředí. I tato témata by měla starší generace vnímat. Časopis děláme i proto, aby měli starší čtenáři v záplavě dezinformací kde brát kvalitní a ověřené informace.

Je šílené, jak se náš svět změnil. Dříve jsme si přece vždycky starých lidí vážili a platilo, že ten, kdo žil déle, předával moudrost mladší generaci. Ale dnes je to bohužel často jiné. Sice stále ještě existují společnosti, kde to funguje, třeba v Africe nebo v arabském světě, ale naopak třeba v Americe je to ještě horší než u nás. Čím jste starší, tím méně na vás záleží. Staří lidé bývají často umístění v nějakém domově seniorů, jako květina, kterou nikdo nezalévá, a ona chřadne, uvadá a mizí. My se snažíme i pro lidi pokročilého věku dělat různé vzdělávací programy. Mnohé plánujeme i v rodném domě Antonína Dvořáka v Nelahozevsi, který nyní rekonstruujeme a příští rok na jaře ho otevřeme návštěvníkům.

Jaké programy máte na mysli konkrétně?

Třeba muzikoterapii. Ta umožňuje lidem, i když mají třeba jen hodinu času, zastavit se, zklidnit, odložit mobil, propojit se s někým, s kým prožijí hluboký zážitek z poslechu. Zkoumáme tu techniku s řadou lékařů a hudebníků, jako je třeba naše přítelkyně Renée Fleming, úžasná americká sopranistka s českými kořeny, která v Čechách už několikrát byla na naše pozvání. Ve spolupráci s Kennedyho centrem ve Washingtonu a řadou lékařů připravuje podcasty, ve kterých se zajímá o to, jak se dál věnovat svému řemeslu, přestože je už v důchodu, a také jak pomoci lidem, aby mohli dále dělat, co chtějí. To s námi velmi rezonuje – ve všem, co chceme dělat – prostřednictvím umění, hudby, svateb, příběhů a vzpomínek, především těch spojených s jejich kulturním prostředím. Víte, jde o vstřícnost, službu druhým, to jsou věci, které se nějak dostaly mimo rovnováhu a řadě lidem chybí. Lidé už dnes třeba nepíšou dopisy, aby poděkovali za to, že se s vámi viděli, že to bylo hezké.

Ale zase posílají esemesky nebo e-maily, ne?

Ano, ale když od někoho dostanu dopis, vím, že mi věnoval svůj čas. Dřív to bylo běžné, dnes už ne.

Vy píšete osobní dopisy?

Píšu. Je to způsob, jak někomu říct, že si opravdu vážím, že jsme se setkali. I když bych to mohl udělat e-mailem, raději napíšu ručně a zaplatím za doručení dopisu. Je to maličkost, ale hodně důležitá. Po čtyřiceti letech komunismu pracujeme na podobných drobnostech a respektu k druhým, protože je to pro fungování společnosti podstatné. A platí to pro celý svět, musíme vyplňovat tato slepá místa, protože jen tak bude naše společnost silnější. Musíme na tom pracovat všichni společně. I proto mě velmi zajímá, co děláte. A jakou máte ambici do budoucna? Dvě stě tisíc čtenářů?

Dvě stě tisíc, to by bylo skvělé! Ale jsme v podstatě na začátku. Samozřejmě bychom rádi přivedli čtenářů co nejvíce. Bavíme se o tom s našimi dárci, jak dostat časopis k co nejvíce lidem. I těm, kteří by si časopis rádi četli, ale nemohou si ho dovolit koupit…

To je podle mě velmi důležité, protože někteří lidé jsou velmi opuštění, mají špatný vztah s dětmi, které vůbec nevidí. A ve vašem časopise si mohou přečíst, jak stáří prožívají ostatní. Nemusejí na internet, ale mají v ruce tištěný časopis. Promiňte, že se ptám já, půjdeme už k rozhovoru, ale podpora komunity je pro mě důležité téma. Sice máme tenhle palác, ale většinu života trávíme na venkově. Pocházíme z Roudnice nad Labem, naše rodina tam žila pět století, jsou tam naše kořeny. Hodně času trávíme také v Nelahozevsi ve Středočeském kraji. Většina mojí práce spočívá v kontaktu s místní komunitou, se starosty, protože ti jsou nejblíže místnímu dění, vědí, co jejich občané potřebují. Bavíme se o příležitostech plynoucích z turismu, ale i o tom, že lidé, kteří tam žijí celý život, chtějí postavit domov pro seniory. Demografický vývoj je jasný, a tam, kde žijí starší lidé, by každý starosta měl mít zájem o spolupráci s vámi, protože tak může zlepšit život svým občanům. Rád vám s tím pomůžu tam, kde to umím. Budu vám dělat reklamu! Cením si vašeho zájmu, je tu určitě hodně lidí mnohem zajímavějších než já, ale mám radost, že si s vámi můžu povídat. Ale pojďme už k vašim otázkám.

Potěšení je na naší straně. Před lety jsme dělali rozhovor s Dianou Sternbergovou, s vámi tak v té šlechtické rovině pokračujeme…

Ano, to je moje sestřenice. Je velmi zábavná. Neměla lehký život, ale udělala kariéru v Anglii, je fantastická návrhářka interiérů. V sedmdesátých letech napsala knihu Dostupný luxus, velmi neobvyklý návod, jak udělat věci krásné bez utrácení, Častolovice jsou toho dobrým příkladem. Vyráběla postele s nebesy v místní továrně, je velmi kreativní. Když se po revoluci vrátila, byla na tom stejně jako my – neměla moc peněz. Všechno bylo zničené a musela to zachránit. Pomáhala nám i na zámku v Nelahozevsi.

Polyxena z Pernštejna a Lobkowicz, významná představitelka lobkowiczkého rodu, věnovala bosým karmelitánům sošku pražského Jezulátka. Co jste cítil, když se k němu šel během prezidentské kampaně pomodlit Andrej Babiš?

Neviděl jsem to na vlastní oči a nechtěl bych se bavit o politice. Nechci, aby si mě někdo spojoval s tím, že říkám, že je Babiš dobrý, či špatný politik. Vždycky se snažíme zůstat apolitičtí. Zajímám se o lidi, chodím volit, ale je to moje soukromá věc. Chci silnou Českou republiku, věřím v tuhle zemi, kde je náš rod už 700 let. Ale zpět k sošce pražského Jezulátka. Maria Manrique de Lara y Mendoza ji darovala své dceři Polyxeně, která byla devátým z dvaadvaceti dětí vzešlých z jejich manželství s Vratislavem II. z Pernštejna jako svatební dar. Pro Polyxenu to byl už druhý sňatek. Nejprve byla manželkou Viléma z Rožmberka a po jeho smrti se v roce 1603 vdala podruhé za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Když v roce 1628 zemřel i její druhý muž, věnovala Polyxena tuto sošku, velmi důležitou a uctívanou ikonu v celém katolickém světě, bosým karmelitánům. V roce 1648 ji málem ukradli Švédové, ale byla dobře schovaná za oltářem. Dnes je vystavena v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně a u nás v muzeu Lobkowiczkého paláce máme její repliku. Pro naši rodinu je symbolem víry. Má samozřejmě řadu jiných výkladů, někdy i dost zábavných. Třeba v Irsku najdete Jezulátko na trávníku před domem. Víte proč?

To nevím…

Irsko je velmi katolická země. Věří, že když umístí Jezulátko na trávník před dům, kde se bude konat následující den svatba, Bůh je vyslyší a na svatbě nebude pršet. A to musíte mít opravdu štěstí, protože v Irsku prší pořád.

Respektuji, že nechcete mluvit o politice, ale sedíme v jediném soukromém paláci na Pražském hradě. Jak důležitá je pro vás osobnost příštího prezidenta, jako pro vlastníka objektu, ale i jako občana?

Jako vlastník, ale i jako občan chci prezidenta, který bude dobře reprezentovat naši zemi. Čestně, spravedlivě a bude přemýšlet o tom, jak povzbuzovat společnost, aby byla lepší. Bude hrát důstojnou roli na poli světové politiky, ale především v naší zemi, v evropském kontextu, protože my všichni jsme Evropané, vždy jsme jimi byli. Prezident by měl všem zajistit pocit bezpečí, držet jasný směr. To mi v posledních letech chybělo. Platí to pro řadu oblastí. Potřebujeme inspiraci pro mladou generaci, jasný směr pro náš obchod, pro filantropy. Musíme vědět, kam směřujeme, ačkoliv cesta nemusí být jednoduchá. Tomáš Garrigue Masaryk říkal, že pro skutečnou demokracii potřebujete padesát let nepřerušeného vývoje. Měli jsme meziválečné období, pak přišli nacisté a po nich komunisté. Teď máme za sebou třicet svobodných let.

Kdo je pro vás v rozvoji zdejší demokracie zásadní postavou?

Samozřejmě Václav Havel. Můžete polemizovat o tom, jestli byl dobrý politik, či ne. Ale tou největší věcí, kterou pro mě i mé děti udělal, bylo, že před nás stavěl výzvy. Ukázal nám směr i cíle, kladl otázky, kde jsme teď a kam směřujeme v budoucnosti. Kvůli tomu, aby naše děti žily v lepší společnosti než my. To směřování je velmi důležité. Když myslíte jen na to, co je bezprostředně před vámi, přicházíte o dlouhodobý rozměr. Někteří politici nemyslí na naši zemi, ale na to, kolik vydělají peněz, co budou dělat, až jejich mandát skončí. Zkrátka jen na sebe a své zájmy. Dobrý lídr by měl mít vizi zasazenou do kontextu liberální demokracie a ujišťovat občany, že jejich hlas je pro něj důležitý pro to, aby mohl tuto vizi naplnit. Každý potřebuje pocit bezpečí a naději.

Vyrostl jste v americkém Bostonu. Vrátil jste se sem, když vám bylo 28 let. Jak hodnotíte třicetiletý vývoj demokracie v České republice?

Víte, já jsem studoval historii a hudbu a chtěl jsem být operním pěvcem. V době totality byla většina české šlechty uprchlíci: Kinský, Černín, Schwarzenberg a další včetně našich příbuzných. Přijížděli do Ameriky, setkávali se s námi a já jim pak psal dopisy, abych se dozvěděl co nejvíc o naší historii. A pak se stalo nemyslitelné a já se sem mohl vrátit a pozoroval dechberoucí společenské změny. Za posledních třicet let se nám povedly úžasné věci včetně ekonomické reformy. Podařilo se nám navázat na první republiku, obnovit a ve světě znovu etablovat silné české značky jako například Škoda a vytvořit nové příležitosti. Vzdělání a kultura tu je na vysoké úrovni. Vždy tu byli velmi chytří lidé, dodnes jsme v počtu přečtených knih na hlavu světovou špičkou.

Jak žije šlechta v 21. století?

Naprosto normálně, ale asi jinak, než si lidé představují. Bydlím s rodinou už dvacet dva let v pronajatém bytě, platím nájem, na který musím vydělat, chodím do práce. Tady v paláci jsme správci, žertujeme o tom, že jsme strážci kultury. Máme svazek klíčů, zpřístupňujeme naše památky a lobkowiczké sbírky lidem, aby si je mohli prohlédnout, a tím také vyděláváme peníze. Třeba na to, abychom opravili děravou střechu, o kterou se padesát let nikdo nestaral. Je to břemeno, které na nás padlo vlivem dějin, ale my jej přijímáme.

Správa majetku musí stát spoustu peněz. Jako řada dalších jste měli kvůli covidu dva roky zavřeno, jak jste se s tím vyrovnali?

Byla to největší výzva, které jsme za těch dvaatřicet let čelili. Málem nás to zlomilo. Museli jsme zavřít, a přitom dál pečovat o naše sbírky. Moje maminka vždy říkala: jsou to jen věci. Ale co budeme dělat s lidmi? S našimi zaměstnanci, kterých máme téměř sto? Protože oni jsou duchem místa, bez nich je to jen sklad. Zaměstnance beru jako rodinu, a proto jsem udělal maximum pro to, aby mohli zůstat. Všichni mají rodiče, hypotéky… Znamenalo to, že jsem obětoval všechny své rezervy a přesvědčil úvěrové instituce, aby mi půjčily peníze na výplaty zaměstnancům, které jsem všechny požádal o snížení platu o deset až 15 procent. Mám-li hledat na covidu něco pozitivního, tak nám ukázal, jak držíme pohromadě, kdo jsou naši přátelé a kdo možná není zas tak loajální.

Co dělali vaši lidé, když nemohli vykonávat svou práci?

Co bylo potřeba. Třeba event manažeři prodávali zmrzlinu z okénka na zámku v Nelahozevsi maminkám, co přicházely s dětmi a kočárky. Během covidu jsme také uvolnili peníze v Nelahozevsi na stavbu dětských hřišť, protože jsme lidem ve vsi chtěli v té těžké době pomoci. Investovali jsme do lidí. Z okénka jsme prodávali i pizzu, párky v rohlíku nebo pivo. Chtěli jsme vidět naše sousedy, i když jsme se mohli potkávat jen venku. Ostatní zaměstnanci třeba uklízeli zámek, jen z půdy a suterénu jsme odvezli 16 tun odpadu. Také jsme vyčistili park, vyklestili náletové dřeviny, přivezli štěpkovač a upravovali zelené plochy. Mnoho lidí z kanceláří také pomáhalo na vinicích, tam to bylo opravdu hodně práce. Z Nelahozevsi mám vtipnou fotku naší účetní a HR manažerky, které v montérkách vypadají, jako by vylezly z komína, kompletně od prachu a špíny. Vyfotil jsem je a společně jsme se tomu zasmáli. Protože k čemu by nám bylo utápět se v depresích? Říkali jsme si, pojďme pracovat. Každý z týmu dělal něco, co normálně nedělá, ale byli jsme v tom společně.

Vlastně jste tím podpořil týmovou fyzičku…

Ano. Dost se to lišilo od práce v JavaScriptu (počítačový program – poznámka autora). Bylo to jako ve válce, drželi jsme při sobě. A měli plán. Zní to jednoduše, ale bylo třeba některé věci dokončit, opravit, bylo třeba uklidit zámek v Nelahozevsi. Díky tomu tam teď máme připravený nový okruh, na kterém vybavíme návštěvníky helmou se světlem, a oni si tak mohou prohlédnout suterén i půdu, vidět úžasnou konstrukci zámku a my můžeme vyprávět příběhy o sklepení, kde byli během obléhání Švédů schovaní koně, mohou vidět místo, kde byla krásná kamenná studna a další věci.

Tím jste začal vaše nemovitosti i zaměstnance připravovat na lepší časy a dal jim naději…

Naději, optimismus, budoucnost a plán. Kde chceme být za pět, deset let? Pravidelně si tuhle otázku klademe, protože chci, aby takto lidé přemýšleli. A nejen krátkodobě, co budu dělat příští týden, kolik peněz můžu vydělat, bude to o dva tisíce víc, když bude dělat v bance, a ne u Lobkowicze? Je jen jedna otázka, kterou si musíte klást: jak vypadá vaše budoucnost a jakou roli v ní chcete hrát? To je důležité. Tři čtvrtiny času ze svého života strávíte v práci, mělo by vás tedy bavit to, co děláte. A když vám nemůžu zaplatit tolik jako v bance a peníze jsou pro vás přitom při rozhodování na prvním místě, měli byste jít do banky. Protože to je vaše potřeba, kterou já nedokážu naplnit. Ale jestli chcete práci, která naplní vaši duši i srdce, přijďte sem. Budete tu moci sloužit návštěvníkům, vidět jejich úsměv na tváři, být u jejich největších vzpomínek, když se tady berou nebo třeba slaví narozeniny.

Vybaví se vám nějaký konkrétní obraz nebo scéna, která vám utkvěla v paměti z doby, kdy jste sem poprvé přijel po pádu komunismu?

Úplně poprvé jsem sem přijel s rodiči v roce 1976. Bylo to pro mě velmi emocionální. Můj tatínek vyrostl na zámku v Roudnici, jeho otcem byl Max Lobkowicz, velvyslanec Československa ve Velké Británii během druhé světové války. Jeho žena byla Angličanka, žili spolu v Československu a po nacistické invazi přesídlili do Londýna, kde se Max připojil k exilové vládě. Mého otce a jeho dva mladší bratry poslal do Ameriky. Tak se naše rodina dostala do Bostonu, kde jsem se narodil. V roce 1976 jsme se sem s rodinou přijeli podívat a navštívit příbuzné. Tři měsíce po sametové revoluci, o Velikonocích 1990, jsme se sem vrátili natrvalo. Po čtyřiceti letech. Dvakrát jsme přišli o všechno, nejdříve kvůli nacistům, pak kvůli komunistům. Ale čtyřicet let v sedmisetleté historii rodu je vlastně jen okamžik. První, co si vybavím z návratu, byla velikonoční mše, kterou sloužil kardinál František Tomášek. Plný kostel, plné Hradčanské náměstí, tisíce lidí. Hodně mě to zasáhlo, zase jsme byli doma. Bylo neuvěřitelné být součástí změny, po které jsme všichni toužili. Na to nikdy nezapomenu.

Co je v dnešní době náplní šlechtictví?

Historicky význam šlechty spočíval ve službě království. To bylo naším posláním. Dnes žijeme v moderních státech. Známe naši historii, a myslím, že je toho stále hodně, co můžeme nabídnout. Jde o to, jak působíte na svět. Zjednodušeně řečeno, pro mě jsou šlechtici dneška lidé jako byl Nelson Mandela, který vytrval a posunul svůj národ kupředu. Rodiče nás učili, že v životě jsou důležité tři věci: rodina, víra a vzdělání. Nemá to nic společného s penězi či mocí, je to ale absolutní základ všeho. A to je důvod, proč stále hodně lidí odchází do Ameriky. Nikdo vás tam nesoudí podle toho, jestli jste šlechtic, ale podle toho, zda jste ochotni pracovat a vložit do toho srdce. Pak máte šanci.

Co to znamená pro vás osobně?

Asi to vědomí rodinné historie. Jsem třeba hrdý na sedmého knížete Lobkowicze, který byl mecenášem Ludwiga van Beethovena. Obdivuji jej vlastně za to, že byl nepraktický a přivedl naši rodinu k bankrotu, neboť většinu z rodinných peněz věnoval především hudbě. V Rakousku proběhla měnová reforma, on přišel o všechno a potřeboval zásah svého švagra Schwarzenberga, aby rodinu zachránil. Byl to dobrý člověk, který zakládal hudební spolky, českou hudební konzervatoř, podporoval zmíněného Beethovena, Mozarta, Haydna, zaměstnával hudebníky a otevřel jim své paláce. V tom je jeho dnešní odkaz. Navzdory tomu, že byl příšerný byznysmen. Pro mě osobně šlechetnost znamená skromnost. A šlechetný člověk je ten, kdo dělá dobré věci pro svou rodinu, komunitu, pro svou zemi. Naše motto zní: „Sdílíme minulost, tvoříme budoucnost“ a snažíme se podle něj řídit.

Jak vám v tom pomáhají vaše děti?

My jsme nyní především správci nemovitostí a všeho, co s tím souvisí. Našich dětí se musíme ptát, jestli v tom chtějí pokračovat a rozvíjet to třeba v případě, že mě zítra srazí autobus. V současnosti máme čtyři velké nemovitosti, Lobkowiczký palác, zámky v Nelahozevsi a Roudnici na Labem a hrad Střekov. Každý má svůj vlastní byznys plán, který je v souladu s komunitou, s místem, kde se nachází. Naštěstí máme profesionální management, který jsme budovali třicet let. Postavili jsme dobrý tým, na který se můžeme spolehnout.

Jak vnímáte stáří? Jak jste jej vnímal ve třiceti, čtyřiceti, jak nyní?

Když jsme mladí, myslíme si, že jsme neporazitelní a že můžeme dosáhnout všeho, co chceme. Jak stárneme a získáváme zkušenosti, uvědomujeme si, že svět se skládá z odlišných věcí, dobrých a špatných. Ve dvaceti a třiceti jsem získával obchodní a životní zkušenosti, abych se o sebe dokázal postarat a nemusel si říkat o peníze rodičům. Ti nám dali vzdělání, a pak už to bylo na nás. Poté jsem potkal svou ženu a oženil se. Přestěhovali jsme se sem a na všem, co jsme dokázali, jsme od počátku tvrdě pracovali spolu, ruku v ruce. To, co vidíte tady v paláci, je její práce. A já jsem přesvědčoval lidi, aby mi na to všechno půjčili peníze. Do práce jsme brali od malička i naše děti, nemohli jsme s nimi zůstávat doma. No a teď po šedesátce je to zase jiné. Potkáváme se s mladšími lidmi, které podporujeme a dodáváme jim důvěru, aby dělali věci po svém, aby byl svět lepším místem pro život.

 

William Lobkowicz

(*7. září 1961 v Bostonu, Spojené státy americké)

Narodil se jako čtvrté dítě a třetí syn Martina Maxmiliána z Lobkowicz (1928–2014). Ten byl jedním ze synů českého diplomata a velvyslance Československa ve Velké Británii během druhé světové války, Maxmiliána Lobkowicze, a jeho manželky Gillian Somervillové. Do Československa se s rodinou natrvalo přestěhoval na pozvání Václava Havla v roce 1990.

Z více než deseti zámků a paláců, které Lobkowiczové v minulosti vlastnili, nyní William Lobkowicz spravuje čtyři, včetně Lobkowiczkého paláce, který je jediným soukromě vlastněným palácem v areálu Pražského hradu. Zbývající části majetku byly rozprodány na financování obnovy a údržby (např. lesy v Krušnohoří, objekty v Bílině, hrad Vysoký Chlumec), anebo je přenechal státu (zámek Jezeří). Sbírky Lobkowiczkého hudebního archivu čítají na pět tisíc hudebních děl významných autorů. K jejím chloubám patří korespondence členů rodu s mnoha světovými umělci, nebo notové záznamy s dochovanými vlastnoručními úpravami velikánů hudby, jakými byli Mozart nebo Beethoven.