Ještě v pětapadesáti měla přitom pocit, že život končí. Chvíli se léčila s depresemi – přišla o práci, pak  o syna, který se jí narodil až 45 letech a zemřel brzy po dvacítce. A přišla vlastně i o muže, byť s ním stále ještě žije. Přesněji – vedle něj. A takový život, který ustrnul, ji ubíjel. Takže se rozhodla dát na radu svého psychiatra a změnit život o 180 stupňů. Našla si něco, co ji baví a začala cestovat autostopem po světě. Spí pod hvězdami a nevadí jí ani to, že ji několikrát okradli a předpadli. Autostop se stal jejím životem, takže celé léto tráví na cestách a přes zimu sní o další zemi, z důchodu šetří na víza a trochu jídla na cestě. Projela už i Afriku, Izrael, dostala se do Finska, na Kubu…

Před dvanácti lety se dokonce při jedné cestě zamilovala do Řeka, s nímž dodnes napůl žije a ani jednomu nevadí, že by věkově mohl být jejím synem. On jezdí za ní, ona za ním a svému muži to předložila jako hotovou věc: „Ty jsi měl milenky celý život, když já jsem se starala o syna a o domácnost, a večery jsi trávil v hospodě. Přišel čas, abych si začala užívat já,“ a milence klidně stěhuje na těch pár týdnů, kdy je v Polsku, do společné domácnosti. A docela tvrdým hlasem to opakuje i v rozhovoru. Je vidět, že nezájem muže, také výtvarníka, který maloval akty, ji zasáhl, ale nezlomil. Už ho zkrátka nemiluje, tak žije svůj život.

Pro svět ji objevila režisérka Lidia Duda a natočila o ní dokument Všechno je možné, který se promítal na jarním pražském festivalu Jeden svět. A budete-li mít šanci ho vidět, udělejte to, protože něco je na papír nepřenositelné. Třeba to, jak se Terese změní hlas – omládne o desítky let − a tančí po místnosti svého polského domečku jako holčička, když jí milovaný Řek zavolá. Rázem máte před očima ne osmdesátiletou, ale čtyřicetiletou ženu. Mimochodem: Terese cestuje po světě a to přesto, že jinou řeč než polštinu nezná. Přesto jak říká, dobrý člověk se s dobrými lidmi domluví vždycky. Takže kamera ji zabírá, jak stopuje, mluví s cizími lidmi různých národností, stoluje s nimi a vždycky za pomoci pár mezinárodních slov si dokážou sdělit to podstatné, i třeba své životní příběhy.

Ten film je důležitý i z jiného důvodu: vypovídá o tom, že člověk si nemůže myslet, že mu vztah vydrží celý život, aniž by o něj jakkoliv pečoval a zajímal se o toho druhého. A že pak, po šedesátce, to spolu už nějak ti dva doklepou do konce.

---

Téma, jak změnit svůj život, i když je člověku přes padesát, je nesmírně zajímavé. Tedy má první otázka bude, jaký jste měla pocit z filmu, když jste ho viděla? Je to věrný dokument?

Když jsem se na film podívala poprvé, bylo to doma v soukromí, a některé věci se mi nelíbily, nebo jsem s nimi dokonce nesouhlasila. Ale  pokaždé, když  ten film vidím znovu, tím více dávám při každém zhlédnutí  za pravdu paní režisérce za to, co udělala, a jak to vlastně pojala.

Co konkrétně se vám nelíbilo?

Nesouhlasím hlavně s tím, co ve filmu říká můj manžel. Je to nelogické, pletou se mu fakta. To co říká,  není  upřímné.  Mělo by tam přitom být tolik upřímnosti! A té upřímnosti je tam tak málo!

Já jsem si to myslela…Proto se na to ptám. Ale musím říci, že váš manžel na mě působil naopak velice upřímně. Alespoň v tom, když říká: „Byl jsem egoista.“  A díky tomu, že jste začala cestovat a díky Janisovi, se i jemu změnil život a měla jsem pocit, že se napravil, a že lituje toho, jak se k vám choval, když jste vychovávala děti, že žil vedle vás a nikoli s vámi.

Možná se to tak zdálo nebo jevilo, ale určitě to nebylo upřímné. To hlavní, co neřekl, bylo, že když maloval akty, měl spoustu milenek. A ve filmu to nepřiznal, aby se jevil jako ten dobrý, když já mám milence.

Proto by mě i zajímalo, jestli jste se o tom dokázali bavit. Myslím tím, jak o filmu, tak i o tom, co se mezi vámi za celý život odehrávalo? Bavili jste se o tom?

Ne, ne, ne (směje se), neměli jsme takovou potřebu, bydlíme pod jednou střechou. Nemám potřebu takové věci dělat. Já vím, jak manžel žije.

Ten váš příběh je velmi typický i pro naše české prostředí. I tady se žena stará o děti. Poskytuje muži „klasický  servis“. Muže nic netíží. Vše je v pořádku, žena se stará. Muž si zajde do hospody na pivo, u vás asi spíš na vodku, a pak se najednou strašně diví, že se s ním žena v padesáti rozvede.  Mnoho z nás žen k tomu ale nikdy nenajde odvahu. Co byste těm nerozhodným ženám poradila vy?

V tom asi poradit nejde.  Je to pro každého  individuální, záleží to na každém člověku. Když jsem se vrátila z cesty do Izraele, kde jsem právě potkala Janise, manželovi jsem upřímně sdělila:  „Podívej se, já jsem se zamilovala! On (Janis) mě miluje a já ho miluji také.“  Vždy jsem s manželem udržovala atmosféru pravdomluvnosti, a upřímnosti.  On ale nedokázal pochopit to, že jsem se zamilovala. Vyčítal mi, že je Janis o dvacet dva let mladší než já. Povídal mi: „To ses na stará kolena zbláznila?“  Řekla jsem mu na to, že on bláznil po celý život, zatímco já se starala o domácnost, o děti,  a o něj, a nyní, že už k němu prostě nemám žádné závazky. Děti jsou dospělé. Už si mohu dělat,  co chci, a tak mohu nyní bláznit i já!

Mně se ve filmu líbí scéna, ve které vám Janis telefonuje.  V tu chvíli jste měla o třicet let mladší hlas! A přitom, když mluvíte třeba se mnou, váš hlas je „normální“. Uvědomujete si také ten rozdíl?

Já ne, ale tak to přesně říkala i paní režisérka!

Co dalšího se ve vašem životě změnilo? Janis vám říká: „Jsi stará, ano máš vrásky, ale máš mladou duši a  mozek. “  Ve chvílích, když jste s ním, jste velice krásná. Uvědomujete si, že jste vedle něj omládla?

Nejenom, že je to vidět fyzicky na tom, jak vypadám, ale Janis mi poskytuje hlavně psychickou podporu. Když nám zemřel syn, tak jeho otec, můj manžel, mi nebyl schopen  vyjádřit  žal, soustrast. To jsme měli sdílet společně. Nedokázal mě ani obejmout. A ačkoli si s Janisem nemůžeme každou hodinu neustále telefonovat, posílá mi ty správné signály. Neboj se! Netrap se! Jsem s tebou, ať se děje cokoli!   A teď když zavolá, první na co se ptá: „ Jsi zdravá? Je vše v pořádku, nemáš nějaké problémy? “ A to je pro mě důležité.

Našla si něco, co ji baví a začala cestovat autostopem po světě. Spí pod hvězdami a nevadí jí ani to, že ji několikrát okradli a přepadli.

Jak vidíte váš vztah s Janisem do budoucna? Ptám se, jestli byste se k sobě nechtěli nastěhovat?

Nedokáži si představit, že by tomu byl Jan (manžel) jakkoli nakloněn, má velice vznětlivou, komplikovanou povahu. Zatím je dobře, tak jak je. A možná je to tak lepší.

Ještě bych chtěla dodat, že i ve filmu se Jan vyjadřuje o Janisovi velice nepříznivě, až nepřátelsky. Ale já se to nesnažím negovat. Prostě si uvědomuji, že po celý můj život, cokoli jsem mu říkala, ignoroval. Nic to pro něj neznamenalo.

Dovolte mi malou odbočku, dokážete si představit, že byste žila někde jinde? Třeba v Řecku? S ním?

Neuvažovala jsem o tom, snad jen na začátku. Když mi nabízel, abych zůstala v Athénách, odpověděla jsem mu: „Mohla bych, ale představ si moji komplikovanou povahu, tvoji komplikovanou povahu, a už to vidím, za půl roku bys mi řekl, milá Terezo, bay, bay! Vrať se do Polska! Ale já bych už v Polsku domov asi neměla.“ (směje se)

Dobře, pojďme ke stopování. Kam vedla vaše první cesta?

 Poprvé jsem odjela do Finska. Mohla jsem odjet jen na měsíc a půl, protože mě čekala práce na zahradě. Musela jsem vykopat brambory, sklidit zeleninu a postarat se o zahradu. Vyrazila jsem přes Rusko, Kaliningrad, přes Litvu až do Finska. Jela jsem trajektem a veškeré jídlo jsem vezla sebou, protože potraviny jsou ve Skandinávii drahé.

Jak jste řešila peníze? Na první cestu jste si něco půjčila? Cestování je drahé, i když člověk jezdí stopem…

Jsem výtvarnice a od samého začátku cestování jsem neměla peníze na cesty. A tak jsem si během cestování přivydělávala.  Vzala jsem si sebou připravené kartičky s přáními pro nejrůznější příležitosti.  V obálkách byla kolorovaná přání se sušenými kvítky. Do Finska jsem toho táhla dvě stě padesát kusů! A tam se v galeriích vše prodalo, protože Finsko je země, která nemá příliš slunce, barev, je tam chladno a lidem se líbila barevnost mých děl. Za peníze, které jsem utržila, jsem si koupila dobré boty. Do té doby jsem měla jen korkové sandály. Koupila jsem si také fotoaparát, abych na cestách mohla fotografovat.  A vezla jsem sebou nejen potraviny, ale i potravinové vitamínové doplňky, abych nemusela kupovat drahé ovoce (opět se usmívá). Z Finska jsem se po té vydala trajektem do Švédska. To jsem celé projela autostopem, až na ostrov Istad, který leží prakticky u polských břehů.

Jak si vybíráte svoje cesty? Podle čeho řeknete: „Tak a teď pojedu právě sem!“

Vybírám podle zajímavých knih. Naposledy jsem četla knihu oceněnou Nobelovou cenou. Kniha vypráví o Američance, která se usadí v Číně ve čtyřicátých letech minulého století. Popisuje místní život, postřehy, pozorování.  Pak mám vlastní kritéria. Ta země musí být něčím zajímavá, není nutný přepych, ale poznávání.

A už víte, kam povede vaše další cesta?

Už tři roky kolem toho chodím, hledám na internetu i v knihách z knihovny a můj následující cíl by měla být Severní Korea. Není problém se sehnáním vstupního víza, ale je to teď otázka peněz, to vízum je totiž strašně drahé. A já bych chtěla na celou tu cestu dát tak dva tisíce polských zlotých. A za tisíc zlotých bych dojela tam. Zatímco tam budu, přijde mi další důchod a za ty peníze se můžu vrátit domů.

Měla jste někdy na cestách strach?

Všechno se většinou odehraje tak rychle, že se ani nestihnu bát. Navíc já to zlé rychlé zapomínám. A snažím se z toho poučit. Ale stalo se mi třeba v Egyptě v deltě Nilu, že o půlnoci přišla skupinka mladých lidí, vlezli mi do stanu, vysypali batoh a něco mi ukradli, včetně peněz a fotoaparátu.  Tak to jsem byla první moment strašně naštvaná, protože jsem měla ve fotoaparátu fotky z celé cesty po Egyptě. Já se vždycky na spaní snažím vyhledávat opuštěná místa, daleko od civilizace, tak aby mě nikdo nemohl okrást. A tady, zrovna ve chvíli kdy jsem se ukládala ke spánku, kolem plula skupinka těch mladých lidí, a volají na mě Salam Alejkum a mávají. A já si říkala: to je fajn, takoví milí lidé. No a v noci přišli a okradli mě. Ale kdyby se mi nestala tato věc, tak by celá ta cesta po Egyptě byla velmi krásná.

Která země se vám líbila nejvíc?

Kuba!

Teresa Bancewicz
Teresa vystudovala polskou výtvarnou akademii a provdala se za svého spolužáka Jana. Pracovali jako návrháři v Jelenii Góre, vychovala přitom tři děti. Když bylo Terese pětačtyřicet, narodil se jí syn Milosz. Práce ubývalo, a tak se s manželem rozhodli, že se přestěhují na venkov. Tam dřela na polích okolo domu, zatímco syn se ptal, proč mají tak málo peněz. V 55 přišla o práci v malé Przejęsławi přišla definitivně a skončila v léčebně s těžkou depresí. Dodnes po psychiatrických léčebnách v zemi jezdí, a vypráví pacietům o svých cestách, aby pochopili, že motivaci k uzdravení mají ve vlastních rukou. Její cestopisné zápisky se dají najít na polském blogu, její dosavadní čtyři knihy (Izrael, Afrika, Tunis a Skandinávské země) však bohužel do čestiny nikdo ještě nepřeložil. 

Proč? Kvůli barvám, lidem…

Barvy, kolorit, klima… Já tam zažila tak ohromné lidi. Na Kubě jsem strávila dva nádherné měsíce a všichni mi velice pomáhali. Spala jsem třeba ve stanu na pláži naproti takovému malému hoteluna přišel za mnou její ochránce. A nezištně nainstaloval nade mnou na palmě žárovku, aby v noci bylo dobře vidět, co se tam děje a někdo mi nechce něco udělat. Nebo už příjezd do Havany… Dojela jsem o dvacet hodin později, protože v Paříži byla stávka na letišti. A potřebovala jsem něco zařídit na své ambasádě. Tak jsem tam došla, jenže byl svátek a zavřeno. Oznámila jsme tedy hlídkujícím policistům, že jsem Polka, toto je má ambasáda, a že se tady rozložím a přespím do zítřka, než otevřou. Za chvíli přišel velitel jednotky a našel mi ještě lepší místo s pěknou trávou, a: „Protože tady vedle je diskotéka, tak já pohlídám, aby tě odcházející mládež nad ránem nerušila.“ A ráno mě vzali na policejní stanici a ještě mě pohostili.

Co vás ještě baví, kromě cestování?

Vždycky jsem malovala, ale ne krajinky, tváře lidí, nebo květinky. Politické plakáty. A to od doby, co v Polsku nastaly ty politické změny. To jsem pocítila, že je ve společnosti spousta zla, hlavně v politice. A začala jsem malovat politické plakáty, jako výraz vzdoru proti tomu, co se dělo.

Ve filmu říkáte, že není třeba mít strach ze smrti. Ale to se dobře říká člověku jako vy, který cvičí, udržuje se ve formě a je zdravý. Umíte si představit, že se něco stane a že už to tak nebude a nebudete moct vyrazit na další cestu?

(Poprvé zvážní) Dokážu si to představit. Bylo by to ale skutečně velmi těžké. V takové chvíli bych se ale musela postarat o každého z mých blízkých, kdo by onemocněl, o děti, i o manžela, vždyť je to otec našich dětí. A o mě by se postaraly děti i on též. I v takové situaci se ale dají najít chvíle, které člověka těší.

Paní Bancewiczová, jste šťastná?

Nesmírně!

Autorka je redaktorkou MF DNES