Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Jan Bartoš

Therese Schwarzenbergová – Každá nemoc začíná v duši

Chybělo málo a mohla být naší první dámou. Přes všechny rozporuplné reakce, které tato situace vzbudila, je jisté, že kněžna Therese Schwarzenbergová má k České republice blízký vztah. Ale především má velmi blízký vztah k lidem, což, umocněno silnými profesními i životními zkušenostmi, je vynikající předpoklad pro jakoukoli činnost.

Je způsob, kterým u nás byla nedávno vedena předvolební prezidentská kampaň, podobný tomu v Rakousku, nebo podle vás odrážel jakousi nezralost české politické scény?

Kampaň jako tato může být velmi lehce dramatizována. Každý chce vyhrát, vše se točí pouze kolem toho, kdo bude vítěz a tedy i toho, jak mohu dohnat protivníka. To je podstata těchto kampaní a nemyslím si, že by kampaně v Rakousku byly lepší než ve vaší zemi.

A sledujete i nadále dění na české politické scéně, nebo si jen poslechnete reference či stížnosti od manžela?

Můj manžel si především moc nestěžuje, myslím, že je v tomto celkem v pohodě. A já sama i nadále sleduji politickou situaci velmi pozorně.

Zůstaňme ještě chvilku v Čechách ‒ jsou nějaké české osobnosti, ať už z historie, nebo i ty, které jste měla možnost osobně poznat a které jste měla či máte ráda?

Ano, setkala jsem se osobně s prezidentem Havlem, kterého jsem velmi obdivovala. Máte také skvělé spisovatele, malíře a hlavně skladatele jako byli Dvořák, Janáček, Smetana… Ty všechny obdivuji. Nesmím zapomenout na vynikající architekty, básníky a velmi dobré filmové tvůrce. Kulturní život v Čechách je vůbec na velmi vysoké úrovni.

Galerie (8)

Zosobňuje pro vás naši zemi zejména Praha, nebo je tu i nějaké místo, ke kterému máte specifický vztah?

Ano, mám ráda působiště mého manžela – Orlík. Zejména pro tu přírodu kolem. Jinak samozřejmě Prahu, je to velmi krásné a zajímavé město.

Jaké je to žít s titulem? Znamená to službu, přísnější výchovu, zajištěnou existenci…

Abych vám řekla pravdu, není to velký rozdíl. Víte, jsem lékař, a nikdy jsem ve své profesi neměla pocit, že by mi to nějak pomáhalo. Dnes záleží více na tom, zda jste v něčem konkrétním dobrý, zda něco znáte, nebo ne. A to je mnohem víc než nějaký aristokratický titul. Myslím, že tato doba je již víceméně pryč.

Byla třeba i vaše aristokratická výchova v něčem jiná ve vztahu ke starším lidem?

Ano, ve šlechtických rodinách skutečně klademe důraz na respekt vůči seniorům a celá naše generace byla důrazně vychovávána, aby respektovala starší lidi, nejen své rodiče a prarodiče. Což je dnes stále méně a méně viditelné. Přesto se v naší rodině i nadále snažíme vychovávat děti v tomto duchu.

Máte tři děti, co hlavního jste se jim snažila vštípit? Jaká byla vaše hlavní rodičovská strategie?

Snažila jsem se je především vychovat tak, aby byly nezávislými lidmi. Učila jsem je stát se nezávislými na rodičích a na zděděném majetku, aby byly schopné vést svůj vlastní život. Všechny musely dokončit školu, a pak, teprve na základě dosaženého vzdělání, dostaly práci. A také ‒ každý v mé rodině byl římský katolík, takže jsme pravidelně v neděli chodili do kostela a vedli náboženský život. Dále jsem se jim snažila poskytnout pocit dobrého rodinného zázemí a kdykoliv děti přijely domů, měly a cítily podporu rodiny. To byly hlavní, důležité otázky mé výchovy.

Ve šlechtických rodinách skutečně klademe důraz na respekt vůči seniorům a celá naše generace byla důrazně vychovávána, aby respektovala starší lidi, nejen své rodiče a prarodiče.

Je váš přístup k výchově vnoučat jiný, nebo se pořád snažíte o totéž?

Ne ne, vnoučata už nevychovávám, to je povinnost mých dětí. Má dcera má pět dětí a vychovává je velmi dobře. Všechny chodí do školy, učí se dobře a mají už i vybrané profese. Můj syn má jedno dítě a druhé očekávají.  A také si v tom vedou skvěle. Vnoučata už jsou jen čisté potěšení.

Jak jste stáří vnímala ve dvaceti, čtyřiceti a jak ho vnímáte dnes?

Každý věk má svá hlavní témata, a když je vám čtyřicet, nepřemýšlíte o tom, jaké to bude v šedesáti, a když je vám šedesát, nemyslíte na to, až vám bude o dvacet více.  Já myslím, že je to postupný proces, rozvíjíte se od jednoho věku k druhému. Když zestárnete, už nemůžete dělat dále, co jste dělali, když jste byli mladí. Ale pak se třeba můžete začít více zajímat o duchovní věci, knihy, umění. Mění se to, každý věk má svou váhu, aby se dal žít, abychom v něm byli šťastní a žili plnohodnotný život.

Vnímáte, zda je rozdíl ve společenském postavení nebo i samotném chování seniorů za vašeho mládí a dnes?

To je těžké říct, protože, když jste mladí, nevnímáte tolik sociální rovinu jiné věkové skupiny. Rozdíl je možná ten, že počet starých lidí velmi stoupl a každý se chce dožít sta let.  Společnost je spíše nucena více se zabývat touto otázkou.

Máte také velkou zkušenost se společností afrického kontinentu – jaké kulturní rozdíly v přístupu k seniorům vnímáte tam?

Tak především v Africe není tolik starých lidí, je to mladá země. Vysoký věk je v Africe spíše výjimečný. Většina lidí zde umře před padesátkou nebo mezi 40 až 50 lety. Mají těžký život, mnohem těžší než my. Po celý život je provází nedostatek jídla, trápí je různé nemoci, zejména malárie. A tudíž dlouhověkost je zde velmi vzácná. Když se procházíte v některém z hlavních měst jako je Mombasa nebo Nairobi, vidíte pouze mladé lidi, jen vzácně ty staré nebo lidi s bílými vlasy.

Proč jste svou charitativní pomoc zaměřila zrovna na Keňu?

Od nehody před 20 lety, kdy jsem si při lyžování způsobila úraz, se cítím velmi špatně, když je venku zima. A tak jsem se snažila trávit zimy v teplých oblastech. Keňu jsem si vybrala náhodou, protože můj přítel, který tam žil, mi navrhl, abych přijela. Proto jsem tam začala i s charitou, a dodnes tam každý rok strávím během zimy tři až čtyři měsíce, od listopadu do února či března.

Jste praktickou lékařkou, ale svou praxi jste zasvětila zejména popularizaci alternativní medicíny, především homeopatii…

Ano, byla jsem praktický lékař, ale pak jsem se začala zajímat o alternativní medicínu a pracovala jsem v tomto oboru po mnoho let. Nebyla to jen homeopatie, ale také jiné metody jako například akupunktura či výživová terapie. Všeobecně jsem se zajímala o nové možnosti terapií, v současnosti je to spíše energetická medicína, která se rozvíjí velmi rychle.

V jedné ze svých knih jste zaujala také velmi alternativní stanovisko k zásadní civilizační nemoci ‒ rakovině. Vnímáte tedy rakovinu jako psychosomatickou nemoc?

Každá nemoc začíná v duši. Na začátku každé nemoci hraje duše podstatnou roli a u rakoviny bylo docela dobře prozkoumáno, které psychologické problémy jsou její příčinou. Potkala jsem jednoho německého lékaře, který je dodnes stále naživu, ale je již velmi starý, který byl jako první schopen vyslovit, že rakovina je způsobena neřešenými psychologickými problémy. Také vytvořil velmi dobrou definici, které problémy to zejména jsou. Vyvinul celý nový systém přístupu a nazval ho Nová medicína. Tato metoda měla být zahrnuta do klasické medicíny, ale nestalo se tak, protože klasická medicína je nerada opravována, a stále probíhá boj mezi ní a tou alternativní. Toto byla věc, která mě zaujala a chtěla jsem napsat neutrální zprávu, o tom, co by mohlo být zahrnuto do klasické medicíny, a mohlo tak zlepšit terapeutické postupy i samotné operační zákroky. To byl také hlavní podnět, který mě přiměl k napsání knihy.

Therese Schwarzenbergová
Narozena 1940 ve Vídni, rakouská lékařka, jejímž manželem je Karel Schwarzenberg. Její rodný titul zní ‒ Tereza hraběnka z Hardeggu na Kladsku a v Machlandu ‒ a  pochází ze staré štýrské šlechtické rodiny, dříve usazené také na Moravě a spjaté například s panstvím Letovice či Hrušovany nad Jevišovkou. Vystudovala lékařství na Vídeňské univerzitě, kde promovala v roce 1966 jako praktická lékařka. V průběhu své praxe se začala zajímat o celostní medicínu a alternativní přístupy k léčbě, zejména homeopatii. V roce 1992 utrpěla vážný úraz na lyžích a celkově ochrnula. Usilovnou a dlouhodobou rehabilitací se opět „postavila na nohy“ a dokonce se vrátila k lékařskému povolání. Zejména působila jako lékařka v africké Keni a dodnes zde finančně podporuje místní nemocnici. Je autorkou knih Má cesta zpátky do života: vyznání lékařky (1995) a Rakovina – léčivá nemoc? Řešení konfliktů místo chemoterapie a skalpelu (2001). Zajímavostí je, že manželé Schwarzenbergovi se v roce 1988 rozvedli, ovšem nadále zůstali přáteli a znovu se vzali po dvaceti letech v roce 2008. Therese Schwarzenbergová je matkou tří dětí, má rakouské občanství a žije ve Vídni nebo na zámku Obermurau v obci Murau.
V Čechách říkáme: Všechno zlé je k něčemu dobré. Řekla jste si i vy něco takového v souvislosti s vaším úrazem, nebo je to pro vás výhradně negativní zkušenost?

Ano, znám to rčení. Možná je to tak, ale v prvních chvílích je těžké to akceptovat, protože vám to tak moc změní život… Teprve trochu později, až si zvyknete, zjistíte, že život se dá stále žít, můžete si ho stále užívat a mít z něj radost, i když jste handicapovaní a nemůžete dělat vše.

Máte zásadní zkušenosti s alternativní medicínou, dlouholetým charitativním působením v Africe a hlavně vážným úrazem – toto jistě obsahuje zážitky, které změní či rozšíří duchovní vnímání člověka – stalo se to také vám? Jaký je po tom všem váš světonázor? Ovlivnilo to vaši víru či duchovní vnímání světa?

Samozřejmě, získáte jiný přístup ke spiritualitě. Když jste uprostřed života, máte moc práce, jste neustále zaměstnán, nemáte čas přemýšlet o životních hodnotách. A pak najednou díky zranění máte času spoustu a přemýšlíte mnohem více o opravdových životních hodnotách. Ale jsou to pořád ty stejné hodnoty ‒ láska, rodina, děti, pomáhat druhým lidem…

Ano, někde jsem četla, že vašim krédem je „Víra, naděje, láska…“ – není to nepodobné životnímu krédu Václava Havla…

Je to v podstatě stejné, i když to jeho heslo je mnohem lepší. Láska a naděje jsou velmi důležité, pokud je nemáte, zahazujete svůj život. Pokud je máte, jste schopen žít dál a překonávat překážky.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!