Proklepali, vyšetřili, pokývali a poslali dál. Seznámil jsem se se všemi laboratořemi tak důvěrně, že bych tam mohl provádět v den otevřených dveří. Nakonec jsem skončil u doktora na duševno, jak my vzdělanci říkáme cvokařům.

Uvítal mě, a cože mě trápí? Upřímně řečeno, hlavně jeho tik, protože mne rozptyloval. Tak jsem se raději díval do země a seznámil ho s vlastní diagnózou. Doporučil, abych s konečným řešením ještě počkal, až co řekne on, a začali jsme dobou prenatální. Pak sdělil, že mám negativní postoj k životu, což usoudil převážně ze skutečnosti, že se mu nedívám zpříma do očí. Pozitivita, kreativita a veselost, kdyby na pohřeb nebylo. Až splním domácí úkoly, přijít se ukázat. A bylo jasno.

Doma mi bylo jak těhotnému kanárkovi, Zkoušel jsem se smát pozitivně, kreativně i naopak. Čím dál to bylo stejnější. Když už jsem chtěl vzít prášky na závrať a skočit, zazvonil před půlnocí telefon. Volala nějaká paní, že jsem se proboural k její babičce. Nerudně jsem informoval, že tohle hobby neprovozuji mnoho let, ale nedala si říct. Pak jsem zjistil, že k babičce se proboural můj hřbitovní pomník.

Václav Persein
Autor je senior, účastnící se literárních soutěží. Jeho parketou je – dle jeho vlastní dikce – ironie, a sarkazmus, pomáhající překonat „í radosti“ věku voskově mléčné zralosti. Je mu dobře mezi lidmi, výlučně v přísné anonymitě.

Vlastně nic moc. Žádné trosky, žádný nepořádek. Jen díra v zemi a dva pomníky kousek nad středem zeměkoule. Babička zřejmě také, ale nebyla vidět. Ohlásil jsem věc pojišťovně.  Ujistila, že všechno zaplatí, jestliže jsem si pomník průkazně porazil sám, protože vítr pojišťovna nehradí. Na matrice mi vynadali, protože mne tam ta paní obden sháněla a jim práce stála. Nevím, proč jsem se snažil to ohlásit i na policii, protože po čtyřnásobném slyším, mne stejně přepojili na někoho kompetentně nepříslušného. Až Kompetentně Nejvyšší po zralé úvaze poradil: Najděte si vandala a my to s vámi sepíšeme. Radostně jsem požádal, jestli by mohl dát na někoho tip. Poučil, že sice ne, ale že jsem monitorován a zavěsil. Spojil jsem se s dotyčnou paní, která sdělila, že s babičkou mluvila v noci, jako už pravidelně posledních 15 let, co umřela, a že tam po posledních událostech nechce být.  Kamenická firma mne vyhodila, že vytahování pomníků nedělá, protože na to nemá mechanizaci ani lidi…. A jak jsem se tak na místě doličném snažil nezešílet, zatočila se mi hlava a…  já spadl přímo k babičce kousek od středu zeměkoule. Zespoda jsem slyšel australský hovor a všude byla cítit nafta. Nebudete věřit, ale začal jsem se smát. Upřímně, vesele a nepietně, navzdory obecnému pohoršení kolem stojících truchlících. Asi proto mi nepomohli vylézt, abych si pro příště pamatoval, že nemám padat do cizích hrobů…. Již za půl hodiny jsem mohl pozdravit  názorově sjednocený  dav a zachmuřeného hrobníka na stejné vrstevnici. Navzdory těžké životní situaci a natlučeným holením nebylo možno neocenit středočeskou jízdní policii. Muži jako jedle, mistrně ovládající své hřebce, se od kanadských vzorů lišili jen barvou kabátců, obtížně  skrývajících  nešlachovitá těla.  Míra  odhodlání vypořádat se se všemi narušiteli  čehokoli, včetně hrobů, budila  oprávněný  respekt, stejně jako důslednost při hotovení  obsáhlého protokolu na špatně fungujícím počítači s porouchanou tiskárnou. Nicméně zvládli to.

Když jsem informoval ošetřujícího psychiatra, byl spokojen. Harmonie ducha bylo ‒ díky jeho diagnóze, větru, pomníku, a pozitivnímu nazírání světa ‒ dosaženo. Pravda, musel na to spadnout pomník na cizí babičku patnáct let po smrti. Ještěže to nebylo o patnáct let dřív. To bych se nedoplatil.