V angličtině se mu říká „age simulation suit“, tedy volně přeloženo „oblek na simulaci věku“. Poněkud zkratkovitě se tím myslí primárně věku vyššího. V češtině se ale spíš vžilo označení „geronto-oblek“. To sice evokuje pánskou módní záležitost, ale skutečný vzhled tohoto „oděvu“ připomíná něco mezi bandáží egyptských mumií a výbavou potápěče. K takovému zážitku s geronto-oblekem je pak potřeba nějaký dobrovolník nebo student a jedna až dvě zručné osoby, které figuranta do simulace vpraví.

„Po vyzkoušení geronto-obleku jsem okamžitě v tramvaji pustil sednout starší paní, což jsem dříve nikdy nedělal.“

Geronto-oblek se dá sehnat v několika variantách, ale obvykle se skládá z různě velkých pásů pevné keprové látky a doplňkových návleků zpevněných všelijakými lamelami a suchými zipy. Ty se postupně navlékají na kolena a lokty, které se takovým návlekem částečně znehybní, takže je obtížné paži nebo dolní končetinu ohnout. V případě lokte to třeba znamená obtíž zvednout ruku do výše, jaká je potřebná, když se potřebujete napít nebo učesat. Částečné znehybnění kolen pak ztěžuje pokleknutí nebo aktivity typu chůze ze schodů. Pro věrnější pocit těžkých končetin dostane figurant na zápěstí a kotníky další asi kilové závaží, jaké se někdy používá při fitness pro zvýšení cvičebního efektu. Dalším slušivým kouskem je vestička. Jejím účelem není nosit kapesní hodinky, ale navodit ztuhlost páteře. Pokud má figurant tu svoji ještě v pořádku, jako závdavek dostane vestu druhou, desetikilovou. Kolem bříška tak získá ten správný pocit nadváhy, aniž by tomu ovšem předcházel blažený pocit ze zkonzumovaného jídla. Pokud si chceme opravdu užít, povalíme (s citem, ale důrazně!) figuranta na zem, aby si vyzkoušel, že vstát po upadnutí může být při těchto omezeních program i na řadu dlouhých minut. Aby byla iluze dokonalá, nechybí celému obleku ještě několik drobnějších, ale o to efektem působivějších částí: bavlněné rukavice a neoprenové návleky na klouby prstů, brýle simulující omezené vidění v důsledku zákalu a klapky na uši, které k vám nepustí více než 28 decibelů.

Mladší studenti považují za nejhorší část celé zkušenosti poslední dva kroky ‒ když přišli o schopnost orientovat se dobře zrakem.

Celý proces lepení suchých zipů a návleků trvá sotva tři minuty, zážitek, jaký si z toho lidé odnášejí, trvá určitě několik dní, a dost možná i let. V zásadě se reakce na tuto zkušenost dělí na dvě skupiny. Ta větší by se dala charakterizovat slovy „po vyzkoušení geronto-obleku jsem okamžitě v tramvaji pustil sednout starší paní, což jsem dříve nikdy nedělal“, nebo „konečně vím, jak se cítí moje babička a už na ni nebudu křičet, budu se snažit mluvit srozumitelněji“, případně „pečuji o starého tatínka a už vím, jak mu asi je“. Druhá skupina je na druhém konci emoční škály a pohybuje se od vyslovených obav z vlastní závislosti na pomoci druhých po velmi expresivní (a jak doufám nadsazené) „jestli tohle je stáří, tak to se raději zabiju“.

Zejména mladší studenti považovali za nejhorší část celé zkušenosti právě poslední dva kroky ‒ když přišli o schopnost orientovat se dobře zrakem, a především když přestali slyšet. Kvůli náhlé změně, kterou vyvolalo nasazení speciálních sluchátek, získali velmi nepříjemný pocit, že nevědí, co se kolem nich děje, zda někdo mluví na ně nebo o nich, zda nehrozí nějaké bezprostřední nebezpečí, které nebudou moci včas identifikovat. Pro mne jako vyučující pak bylo mnohem snazší jim přiblížit význam výsledků sociologických výzkumů, které uvádějí, že téměř 50 % seniorů žijících ve městech má obavu z pohybu venku po setmění a dvacet procent má tyto obavy i přes den. I mezi venkovskými seniory je to v prvním případě patnáct a v druhém sedm procent. Nejsou paranoidní a nežijí v Bronxu, jen se prostě možná nemohou až tak spolehnout na své smysly. Studenti, kteří si geronto-oblek vyzkoušeli na vlastní kůži, se už nediví „proč“.

Age simulation suit. Foto: Michener Institute

Geronto-oblek u nás úspěšně propaguje tým prof. Matějovské Kubešové v čele s Mgr. Kellnerem z Masarykovy univerzity a ve svých přednáškách se studentům, ale i žákům na základních a středních školách snaží vštípit, že stavům navozeným oblekem se dá předcházet, a to zejména relativně nenáročným způsobem ‒ zdravým životním stylem. Myslím si, že za tímto účelem je „strašení nemocným stářím“ docela ospravedlnitelné.

Zatím posledním nástupem s geronto-oblekem pro nás byl vánoční večírek firmy O2, která se skrze svoji nadaci rozhodla podpořit Elpidu. Kolega Kellner byl zpočátku docela skeptický „vezmu jen jednu nebo dvě sady na ukázku“, říkal mi. Aniž bych sama věděla, co od takového večírku čekat, přesvědčila jsem jej, ať do auta naloží všechny testovací obleky, co má. A jestli v lidech obvykle rezonuje vyzkoušení obleku, ve mně bude ještě dlouho rezonovat právě tento večírek. Klidně to už zkrátím: na oblek se chvílemi stála i fronta, nepřetržitým lepením suchých zipů od osmi hodin do téměř půlnoci jsem si zničila manikúru a někteří si přišli oblek vyzkoušet i dvakrát.

Bohužel už vám neřeknu, kolik lidí tehdy během tří minut zestárlo přibližně o 40 let, v tom frmolu jsme si ani nestíhali dělat čárky, ale pokud by mezi nimi byl byť i jeden jediný člověk, který díky této zkušenosti o něco lépe pochopil seniory kolem sebe, a jeden jediný, který se rozhodl, že pro své budoucí zdraví udělá něco dobrého už dnes, byl to pro mne ten nejbáječnější vánoční večírek na světě.