Nápady přicházely nepravidelně a neočekávaně. Od prvního nápadu, prvního obrazu k poslední tečce za rukopisem uběhlo šest let. Nevím, jestli je to moc, nebo málo, ale s konečnou verzí stejně nejsem spokojený a už jsem ji nikdy celou nepřečetl. Dokonce některé pasáže zapomínám a mám z toho radost. Ve slabé chvilce jsem ale napsal pokračování příběhu jedné z vedlejších postav (kdyby někoho zajímalo, co se dál dělo s Valdemarem, dejte mi vědět). Žádná postava není inspirovaná skutečnou osobou, zato všechny lokace (s jednou výjimkou v Praze a jednou v Grónsku) skutečné jsou. Příběh nemá žádnou pointu ani poselství, obsahuje písňové texty, matematickou rovnici, sprostá slova a úryvky jiných děl. Když jsem zpětně přemýšlel, o čem vlastně ten román je (zatím se mě na to naštěstí nikdo nezeptal), vlastně jsem na nic nepřišel. Podivná smrt se tu sice vyšetřuje, ale detektivka to není. Chlapec se tu zamiluje do dívky, jistě, ale červená knihovna to taky není. Odjíždějí spolu daleko, ale cestopis to není. Někdo zemře, někdo přežije a může to být ta samá postava, proč ne. Nejednoznačnost – to by mohlo (i když nemuselo) být centrální téma Pohybů ledu.

Jako spisovatel vykládající své dílo jsem tedy k nepoužití. Ovšem jako čtenář – to je jiná. O cizích knihách mluvím rád. Vybrat čtyři knihy, které mě v poslední době zaujaly, proto bylo utrpením. Jen čtyři!

Orhan Pamuk: Cosi divného v mé hlavě (Argo, 2020)
Mám rád knihy a mám rád Istanbul. Jeden z mých nejlepších přátel, který se v Istanbulu narodil a díky kterému se tam můžu docela často vracet, mi o předposledním románu Orhana Pamuka Cosi divného v mé hlavě (v originále vyšel už v roce 2014) tvrdil, že je to jeho návrat do nejlepší formy a že se mám rozhodně na co těšit, až vyjde český překlad. Měl pravdu: byť to není nijak formálně složitý či experimentální román jako Černá kniha či Jmenuji se Červená, příběh chudého přistěhovalce ve velkoměstě je zároveň fascinující kronikou překotných změn Istanbulu v druhé polovině dvacátého století. Konečně jsem pochopil, proč jsme se s oním kamarádem kdysi hnali nočními ulicemi za vzdáleným voláním Bóóóźáááááá!!!

Vladimir Nabokov: Povídky (Paseka, 2004, 2005, 2006)
Tento rok jsem si slíbil, že budu číst Nabokova, autora, kterého jsem v minulosti trestuhodně zanedbával. Možná u něj někdy dominuje forma nad obsahem, možná z jeho díla místy vane chlad, ale některé povídky jsou téměř dokonalé (Benátčanku bych býval chtěl napsat já). Při chronologickém čtení navíc poskytují vhled do vývoje Nabokovova psaní (a jako bonus dodaly jméno jedné z nejlepších českých detektivek posledních let Modré stíny od Michala Sýkory). Na stolku na mě navíc čeká nově vyšlá Nabokovova autobiografie Promluv, paměti, tak se snad dozvím, jestli jeho dílo čtu tak, jak by si býval přál.

José Donoso: Obscénní pták noci (Malvern, 2019)
Tento román jsem četl pomalu a dlouho. Je to zvláštní kniha, s těmi nejnespolehlivějšími vypravěči, které jsem jako čtenář potkal, plná symbolů, někdy vysloveně ošklivá, se scénami, kterým se zdráháte uvěřit, ale rozhodně výjimečná a nenapodobitelná. Když jsem ji dočetl, myslím, že jsem cítil hlavně úlevu, že už to mám za sebou, a zároveň touhu okamžitě začít číst znova. Přečtěte si ji a pochopíte.

Pavel Bolina, Tomáš Klimek, Václav Cílek: Staré cesty v krajině středních Čech (Academia, 2018)
Zkoumání starých cest a objevování komunikačních souvislostí dává krajině nový rozměr, vtahuje nás do historie, umožňuje nám krajině lépe porozumět a propůjčuje jí výrazný emoční náboj, píšou autoři v předmluvě tohoto monumentálního díla. To můžu potvrdit − od té doby, co jsem zjistil, že úvoz, kterým téměř denně chodím se psem, je víc než tisíc let starý a jezdili tudy už staří Přemyslovci na chalupu, našlapuju opatrně, rozhlížím se po kraji a přemýšlím, jestli tu taky sbírali šípky a pečlivě uklízeli po svých psech. V poslední době tu v okolí dokonce pár starých cest, dlouho rozoraných a ztracených, obnovili, a já díky této knize rozumím, proč z toho mám takovou radost.