Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Nadace Karla Janečka

Věra Doušová: Máma dobrých skutků

O svých laskavých činech hovoří Věra Doušová (71), jako by nešlo o nic výjimečného. „Celý život jsem ochotná vystupovat v rádiu, televizi, psát do novin, abych pomohla nějaké dobré věci, ale sama sebe nemám potřebu někde ukazovat,“ říká letošní laureátka titulu Laskavec. Společně s finanční odměnou ho uděluje Nadace Karla Janečka.

Vybrat pouze jeden dobročinný skutek Věry Doušové by nebylo správné. Na začátku 90. let zařídila navrácení krajanů žijících kolem jadernou katastrofou zamořeného Černobylu, téměř deset let vede Potravinovou banku a ze Skandinávie dováží na vlastní pěst pomůcky pro hendikepované.

Věra Doušová, za svobodna Molzerová, se narodila 8. června 1947 v pražských Vršovicích do rodiny dvou novinářů. Jako malá holka údajně nejrychleji utíkala, nejlíp se v dětské partě prala a snadno se učila. „Když se kolem mě děla nějaká nespravedlnost, bránila jsem slabšího. Tatínek mě vždycky povzbuzoval, ať se nebojím říct svůj názor. S tím jsem později mívala problémy, zejména ve škole,“ vzpomíná. Malá Věra milovala zvířata, léčila jejich drobná zranění a jejím snem bylo stát se lékařkou. Nakonec však na Univerzitě Karlově absolvovala psychologii a sociologii.

Skromně vystupující pražská rodačka se překážek nebála nikdy: „Jsem celoživotní optimistka. Vždycky jsem přesvědčená, že to nakonec vyjde. Stejně tak si o všech lidech myslím, že jsou skvělí, a pak jsem někdy překvapená, když někteří nejsou.“

Na cenu Laskavec roku ji nominovala Kateřina Králová, s níž Věra Doušová spolupracovala v rámci Potravinové banky. Když se dozvěděla o chystaném ocenění, nedokázala se ubránit rozpačitým pocitům. Zprvu ho chtěla odmítnout. „Takový zájem médií je pro mě nová situace v tom smyslu, že světla kamer míří jen na mou osobu. Nakonec mě ale v Nadaci Karla Janečka přesvědčili názorem, že je potřeba zejména v této době ukazovat pozitivní příklady. Já se sice stýkám spíše s dobrými lidmi, přesto občas slýchám povzdechy, že dnešní svět je zlý a že lidé jsou zkažení. I na příkladech ostatních Laskavců je však vidět, že tomu tak není, že se děje hodně dobrých myšlenek,“ soudí.

Z cirkusu k Černobylu

Bývalá spolupracovnice disentu – pomáhala distribuovat exilovou literaturu z Francie a dopisy politickým vězňům – před sametovou revolucí pracovala několik let v Sovětském svazu u Československých lunaparků jako učitelka, ekonomka a tlumočnice. „Potřebovala jsem se někam uklidit, protože jsem měla strach, že by mě mohli zavřít a moje děti dát do dětského domova. A tak jsem od roku 1983 do 1989 se svými dětmi kočovala v maringotce po Sovětském svazu,“ prozrazuje.

V roce 1990 ji oslovil tehdejší prezident Václav Havel s neobvyklou prosbou, jestli by nepomohla uskutečnit návrat stovkám krajanů do Čech, země svých předků (říká se jim obecně volyňští Češi, jsou to potomci těch, kteří z českého území odešli do Ruska v letech 1860–1865 na výzvu cara. Nabídl jim půdu na obdělání – pozn. red.). Ti, kteří havárii z 26. dubna 1986 v jaderné elektrárně Černobyl přežili, se dostali do složité situace. Žili ve zcela nevyhovujících podmínkách ve vesnicích, kde bylo všechno kontaminované: voda ze studní, mléko od krav i zelenina ze zahrádek. K tomu jim ještě hrozila vážná onemocnění.

„Havel říkal, že ho v Moskvě oslovili krajané s podepsanou peticí a prosili československou vládu, aby jim dovolila přestěhovat se do Čech, protože jim v těch vesnicích hrozila smrt,“ doplňuje. Věře Doušové se pak skutečně podařilo zajistit přesun téměř 2000 krajanů z katastrofou postižené oblasti.

Přesídlení krajanských rodin trvalo asi tři roky. Během té doby Věra Doušová se spolupracovníky do postižené oblasti vozila humanitární potravinovou pomoc a pro tamní děti pořádala tábory. „Solidarita byla úžasná. Pokaždé s námi do ohrožených vesnic na rozdělování pomoci jel nějaký televizní štáb a další novináři. Myslela jsem si, že přesídlení nic nebrání, že to bude snadné. Navíc jsem se pro ty krajany nadchla. V tehdejší postsocialistické Ukrajině byli ostrůvkem kultivovanosti, vzdělanosti a lidskosti, taková oáza krásných sousedských vztahů. A ještě mluvili roztomilou češtinou,“ dodává.

Nakonec se z přesídlení volyňských Čechů, mezi nimiž byli mimo jiné učitelé, lékaři nebo umělci, vyklubal její dosud nejsložitější projekt: „Obešla jsem tehdy všechny poslance a poslanecké kluby s tím, že pokud těm lidem nepomůžeme, zemřou. Jenže ve chvíli, kdy už byl zákon o přesídlení připravený, zadrhlo se to na ministru zahraničí Jiřím Dienstbierovi. Odmítl ho podepsat. Dodnes nevím, co mu vadilo. Najednou jsem měla pocit, že to nevyjde. Naštěstí se ozval anděl. Z Německa mi zavolala členka Helsinského výboru, a když následující týden mluvil Dienstbier osobně s německým kancléřem Helmutem Kohlem, byla u jednání také ona. A skutečně našeho ministra přesvědčila. Jak to udělala, nevím, ale byla jsem šťastná.“

Celá přesídlovací akce se Věry Doušové dotkla i osobně. Ke třem vlastním dětem jí přibylo čtvrté. „Jedna z maminek mě požádala, že kdyby se jí něco stalo, ať jí slíbím, že se postarám o jejího syna. Měl mě rád, potkali jsme se spolu během dětských táborů. Myslela jsem si, že se zbláznila. Taková mladá pěkná paní učitelka to byla. Bohužel do půl roku opravdu umřela. A tak jsme čtrnáctiletého chlapce přijali za svého. Chtěl se stát sochařem. Po střední sochařské škole absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění. Báječný kluk,“ říká.

Neplýtvejme potravinami

Téměř deset let vede pražskou pobočku Potravinové banky. Jedním z hlavních poslání je kromě potravinové pomoci také boj proti plýtvání potravinami. „Máme několik zdrojů. Potraviny nám dodávají výrobci, obchodní řetězce i drobní dárci. Vše svážíme do skladů v Malešicích a ve Zdibech. Tam potraviny třídíme a následně rozdáváme organizacím od Armády spásy a Červeného kříže přes azylové domy a Klokánky až po nejrůznější komunity. Dohromady asi 155 subjektů,“ vysvětluje.

Češi podle současných průzkumů patří na špičku plýtvačů – až 30 procent veškerých potravin spotřebitelé vyhodí. „Překvapivě nejvíce plýtvají mladí lidé, mezi nimiž je zároveň hodně ekologů a třídičů odpadu. Naopak nejvíce šetří senioři. Plýtváním ohrožujeme životní prostředí, protože nákupem věcí, které nepotřebujeme, vyvoláváme nadvýrobu. Je potřeba veliká osvěta, aby se toto nedělo,“ upřesňuje zakladatelka občanského sdružení Sedm paprsků, které s Potravinovou bankou spolupracuje rovněž a umožňuje vydávání potravinové pomoci také jednotlivcům. Původně sdružení fungovalo jako psychologická poradna pro rodiče dětí s hendikepem. Jeho zaměření se postupně rozšiřovalo o kurzy pro nezaměstnané po dětské tábory a krajanský festival.

Od roku 1997 společně s manželem jezdí do Skandinávie pro použité, ale plně funkční rehabilitační a kompenzační pomůcky pro hendikepované, které v České republice rozdávají těm, kteří je nejvíc potřebují. „Nejprve jsme jezdívali Trollhättanu, nedaleko švédského Göteborgu, než tam změnili zákon, že se pomůcky pro hendikepované budou repasovat. Před tím mohli lidé třeba invalidní vozíčky po pár letech vyměnit za nové. Teď jezdíme jednou ročně do Norska, do Trondheimu, kde mají ještě luxusnější a krásnější věci. Byla by škoda, kdyby je zničili, když mohou sloužit dál,“ pokračuje s tím, že bez podpory svého manžela i finančního příspěvku od Konta Bariéry by to sama nezvládla. „Manžel je mým opravdickým parťákem,“ usměje se.

Do důchodu se paní Věra zatím nechystá, i když postupně předává pravomoci svým kolegům. „Dříve jsem v Potravinové bance skoro všechno dělala z finančních důvodů sama. Dnes mám devět zaměstnanců. Všechno ještě není dobojováno. Až půjdu do důchodu, chtěla bych napsat pár knih. Psaní mě baví, asi napíšu příběh z doby, kdy jsem pracovala u cirkusu. To byl úplně jiný svět,“ vypočítává své další plány velmi aktivní žena.

Dobrosrdečná dáma nejraději relaxuje plaváním, a když si potřebuje skutečně odpočinout, vypne počítač, mobilní telefon a vyrazí někam na samotu u lesa.

Autorka je redaktorkou deníku Právo