Během nejtvrdší totality se dokázala z pozice přehlíženého outsidera vypracovat mezi špičku československé výtvarné kultury. Pak jí minulý režim na dvacet let znemožnil veřejně vystavovat. A ačkoli se v plné síle dožila svobodných poměrů, její díla se najednou prodávala za statisícové částky a dočkala se několika nezapomenutelných výstav, dobrovolně dál žila ve skromných, až nuzných poměrech a svou slávu nikterak neprožívala.

Alena Kučerová byla výtvarný i lidský svéráz. Její životní příběh se završil 23. ledna v úctyhodném věku devadesáti let.

Bojuj proti násilí

Už začátek jejího osudu by byl dobrý námět na napínavý film. Její otec Vojtěch Kučera před druhou světovou válkou pracoval jako obchodní zástupce textilních továren a bylo pro něj proto přirozené svobodně cestovat po světě. Když tedy přišel v únoru 1948 komunistický puč, řešil, co si s kariérou v nesvobodě dál počít. Měl tak jako jeho žena Marie, která si našla zaměstnání coby rozpočtářka ve Stavoprojektu, přejít do služeb znárodněných podniků a přistřihnout si spolu s celým národem křídla? Aleně Kučerové bylo tehdy teprve třináct a jejímu bratrovi Josefovi (dnes je jako jazzový saxofonista známý pod přezdívkou Joe) ještě o dva roky míň, přesto si jejich otec vybral dramatičtější cestu. Vybaven excelentní znalostí němčiny emigroval do západního Německa.

Tím ale celý příběh teprve začíná. Vojtěcha Kučeru totiž v nové domovině naverbovaly americké tajné služby a ještě před definitivním zadrátováním Československa převáděl přes hranice lidi mířící od nás na západ nebo naopak k nám jako další agenti chodci. Když ho v roce 1953 během jedné z nesčetných ilegálních akcí komunisté chytili, odsoudili ho dle dobových drakonických zákonů k smrti. Naštěstí ten rok ale umřel Stalin i Gottwald, totalitní poměry se alespoň trošku uvolnily a Kučerův trest byl proto nakonec zmírněn na „pouhých“ pětadvacet let.

Čerstvě plnoletá Alena Kučerová dočasně přišla i o maminku. Marie se s Vojtěchem po jeho emigraci po vzájemné dohodě pro rodinný klid rozvedla a právě to se jí stalo osudné: protože se s ní exmanžel při tajných návštěvách Prahy dál stýkal, odnesla si během soudního procesu za nenahlášení styků s „třídním nepřítelem“ dva roky natvrdo. Její dcera tak vedle starostí s přijímačkami na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou musela pečovat o svého nezletilého bratra.

Z dětství Aleny Kučerové je dochovaná třeba kresba indiána lovícího na koni tygra, to jí bylo dvanáct. Umění pro ni byla přirozená cesta, díky otcovým slušným výdělkům vyrůstala v bytě plném obrazů, na stěnách jim visely například krajinomalby Františka Kavána a Julia Mařáka. V polabské Lhotě, kam s rodinou jezdila za prarodiči a kde se o mnoho desetiletí později na stáří usadila, v dědečkově dřevníku vyřezávala zvířátka, ke kterým už od mala cítila větší důvěru než k lidem. „Bojuj proti násilí, to ti nervy posílí,“ napsal jí před zatčením do památníku otec.

Kádrově pro komunisty zcela nevyhovující Alena Kučerová se na vysněnou vysokou školu překvapivě dostala. V grafickém ateliéru Antonína Strnadela se naučila nejen výtvarnou techniku, jejíž inovací se časem proslavila po celém světě, zároveň poznala neobyčejně silnou uměleckou generaci. Protože ji doma žádný večer nečekali rodiče, její byt se stal vítaným azylem pro školní večírky, kam pravidelně docházeli i studenti a studentky z konkurenční Akademie výtvarných umění: Theodor Pištěk, Karel Nepraš, Jan Koblasa nebo Antonín Tomalík. Na jednom mejdanu poznala i svého budoucího muže Vladimíra Kopeckého.

Na škole vznikaly její první klasické suché jehly a najdeme mezi nimi i výjevy, díky kterým se Kučerová později provedením jinou technikou stala legendou. Do grafických desek ryla scény z lázní, lidi zabývající se úplně všedními úkony, jimž Kučerové minimalistické pojetí dodalo nevšední výraz. Vysokou školu uměleckoprůmyslovou nakonec dokončila, ale zvládla to jen o fous. Když v roce 1958 na škole proběhla kádrová prověrka, Kučerová byla komisí vyzvána, ať se veřejně zřekne otce sedícího už pátým rokem v kriminále. Když to odmítla, škola na nátlak jejího profesora Strnadela, jemuž talentovaná studentka přirostla k srdci, přistoupila na kompromis: musela sice školu opustit, ale mohla jí zkusit předčasně dokončit.

Kučerová to ve zrychleném termínu zvládla. Jak o půl století později napsala historička umění Marie Klimešová v monografii Aleny Kučerové, ve které dramaticky zachytila také právě tato formující studentská léta: „Alena Kučerová není schopná přetvářky. Tvoří se svojí tvorbou jednotu a je nucena proměňovat v umělecká díla i ty nejosobnější prožitky a myšlenky.“

Perforované obrysy

Promocí ale veškerá shovívavost režimu vůči začínající výtvarnici skončila. Alena Kučerová živila sebe, svého bratra a stárnoucí maminku z brigád na polích, protože prodávat umění jí kulturtrégři nepovolili. Když Českému fondu výtvarného umění, který u nás dohlížel nad veškerým uměleckým provozem, předložila své návrhy knižních ilustrací, komise jí oficiální cestou odepsala, že její práce vykazují „velmi chabou úroveň“. Při dnešním pohledu na její suché jehly ilustrující Morgensternovy básně je přitom zjevné, že chabá nebyla úroveň tvorby Aleny Kučerové, ale rozhled a vkus členů a členek hodnotící komise.

Kučerová vstoupila do umělecké skupiny UB12, kde se potkávala se svou celoživotní přítelkyní Adrienou Šimotovou nebo manžely Vladimírem a Věrou Janouškovými. V tvorbě jí to zrovna od lidí táhlo k abstraktnějším motivům a v roce 1963 udělala rozhodnutí, které jí změnilo život. Po dědečkovi jí zůstaly nástroje, které jako armádní krejčí používal na prošívání tuhých vojenských kabátů a k zatloukání hřebíčků do okovaných bot. Do té doby vytvářela své oblíbené suché jehly zejména na zinkové desky, což byl ale pro ni po škole finančně nedostupný materiál: zvlášť po narození dcery Anny, která se jim s manželem narodila právě v roce 1963. Výtvarnice proto sáhla po levném pocínovaném plechu určeném k výrobě masových konzerv.

Rýt se do něj sice nedalo, ale zato se dal perforovat dědečkovými šídly, a to bez kladívka, pouze tlakem dlaně. Z malých děr protlačovaných do plechu těsně za sebou Kučerová skládala obrysy postav a krajin, které pak natřela barvou a tiskla z nich na papír grafické listy. Tenký plech se tlakem lisu měnil, takže každá grafika vypadala trochu jinak. Pro Alenu Kučerovou bylo období poloviny šedesátých let dobou velkých zvratů. V roce 1964 jejího otce po jedenácti letech konečně pustili z vězení: ale jen proto, aby po onemocnění rakovinou (zažil i uranový lágr v Jáchymově) mohl pár týdnů pro propuštění v klidu umřít. O rok později se jí narodilo druhé dítě, syn Jan. A v roce 1965 také zásadním způsobem vstoupila na oficiální výtvarnou scénu.

Naše kultura začala prožívat do té doby nepředstavitelné uvolnění. Kdo může v umění uspět, se najednou přestalo hodnotit hlavně podle toho, jestli byl či nebyl členem strany nebo s ní byl či nebyl zadobře. Konečně tak přišla řada i na Alenu Kučerovou. První samostatnou výstavu jí kurátor Arsén Pohribný připravil v pražské Galerii na Karlově náměstí a autorku přesvědčil, aby tu odprezentovala nejen finální grafiky, ale i plechové matrice. Tahle kombinace „po“ a „před“ se pro Kučerovou stala typickou a dnes si výstavy jejího díla bez matric ani nedokážeme představit.

Z kariérního vrcholu na dno

Vedle Pohribného se Alena Kučerová dostala do hledáčku dalšího klíčového teoretika šedesátých let Jindřicha Chalupeckého. Díky jeho kontaktům začala v uvolněné éře vystavovat i v zahraničí, odkud její rodině přicházely po prodejích existenčně nezbytné finance. Na akce do ciziny ale sama nevyrážela. Jednak měla dvě malé děti a navíc se jejímu levicovému pohledu protivil tržní svět západního kapitalismu: v tom jediném se s československým poúnorovým režimem shodovala. Byl to také hlavní důvod, proč v srpnu 1969 odmítla nabídku Fordovy nadace vyjet na půlroční stipendium do USA ze země, která byla tehdy už rok okupována sovětskou armádou.

Kučerová měla šanci se na Západě chytit. Před invazí s pozitivními ohlasy vystavovala v Essenu, Rotterdamu, Západním Berlíně nebo v Bielle, kde dokonce na grafickém bienále v roce 1967 dostala hlavní cenu. Zahraniční kritice (a také sběratelům) se líbily její civilní výjevy, které byly přirovnávány k jakési spontánní východoevropské reakci na americký pop art. S invazí v roce 1968 ale byl s veškerým zájmem z ciziny konec. Hranice se opět zadrátovaly a když Alena Kučerová v roce 1971 získala po legendárním Václavovi Boštíkovi nový ateliér v Řásnovce, měla za pár měsíců zjistit, že si v něm může tvořit leda tak sama pro sebe.

Pád z vrcholu na dno prozrazuje její dopis vedení normalizovaného výtvarného svazu z roku 1977. Kučerová v něm frustrovaně vylíčila, že jí po prověrkách v roce 1973 (odmítla během nich označit zbabělou okupaci za „bratrskou internacionální pomoc“) svazová komise neschválila k prodeji hned pětačtyřicet z celkem šestačtyřiceti grafik, které jí musela povinně předložit. „Ani některé vaše práce, jež komise schválila, nenašly bohužel v širší veřejnosti odezvu a zájem o nákup,“ odvětili jí s neskrývaným despektem svazoví úředníci a neopomněli dodat, že i kdyby si její dílo snad někdo koupit chtěl, stejně by mu to nedovolili, protože podle nich neodpovídá „ideovým a uměleckým zásadám naší soudobé výtvarné kultury“.

Kučerová u nás své grafiky, ve kterých jí obsahově čím dál ubývalo lidí a naopak přibývalo krajin, nemohla prodávat ani vystavovat. S několika drobnými výjimkami. Třeba když jí a jejího muže, sklářského výtvarníka Vladimíra Kopeckého, v roce 1981 pozval fotograf Jindřich Štreit vystavovat na moravský hrad Sovinec, kde dělal kastelána. Uživit děti se jí dařilo jenom díky tomu, že jí občas dál chodily peníze ze zahraničí, například z Ameriky díky zájmu sběratelky Medy Mládkové. Také s ní se ale pravidelně hádala kvůli svému pohledu na kapitalismus, který Mládková vnímala jako nutnou budoucnost jednou svobodného Československa, zatímco Kučerová jako zlo podobné komunismu.

Do venkovské izolace

Když režim padnul, Alena Kučerová v kultuře patřila k jen několika málo kritikům porevoluční transformace země. Rozuměla si v tom třeba s Karlem Krylem nebo Věrou Chytilovou. V názoru se ještě víc utvrdila v roce 1997, kdy ji noví majitelé nemovitosti vyhnali z milovaného ateliéru v Řásnovce. Při odchodu v něm musela nechat těžký lis, na kterém desítky let tiskla své světoznámé grafiky, a svým způsobem to pro ni bylo vysvobození: z perforování plechů už měla tak zničené ruce, že se svou originální technikou stejně chtěla skončit. Přestěhovala se tam, kde kdysi umělecky začínala. Do dědečkova domečku ve Lhotě, kde vášnivě jezdila na koni a díla začala vytvářet z lakovaných kusů nalezených dřev, do kterých zatloukala hřebíky.

Když jsem v roce 2007 ve Lhotě Alenu Kučerovou navštívil, uvítala mě v pracovních šatech se šátkem na hlavě, zavedla do domku, ve kterém to vonělo senem z králíkárny a zeminou z okolních záhonků, a z papírových desek vytahovala své staré grafiky. Měla je neroztříděné a rozmístěné po místnostech hala bala, jako by dávno nebyla klasičkou, ale teprve se hlásila na školu. K mému překvapení mi oznámila, že s tvorbou končí, protože ve svých tehdejších jednasedmdesáti letech prý už neměla uměním co dalšího říct.  „Když vidím ty okolní lesy, projdu se v nich, posbírám klacky, ale nemám nejmenší touhu to zachycovat,“ řekla mi a s rezervou se dívala i na svou reprezentativní retrospektivu v Domě U Kamenného zvonu, kterou jí pro Galerii hl. města Prahy zrovna připravila zmíněná kurátorka Marie Klimešová s kolegyní Hanou Larvovou.

Moc dalších artefaktů po mé návštěvě Alena Kučerová opravdu neudělala. Stáhla se do venkovské izolace, kde se zájmem sledovala televizní přenosy dostihů a fotbalu, sem tam se věnovala barevným výšivkám s přírodními motivy, ze kterých bylo znát, že na venkově konečně našla klid a mír, který jí po většinu života tak chyběl. Když se předloni na Pražském hradě v Císařské konírně otevírala krásná expozice Srdce je chrám, kde byly její grafiky, matrice i výšivky vystavovány společně se sochami Kateřiny Komm a fotografiemi Ivana Pinkavy, na vernisáž už ze zdravotních důvodů nedorazila.

Co tedy celoživotně skromná umělkyně žijící ve stáří v podmínkách odpovídajícím začátku 20. století říkala na fakt, že se krátce před jejími devadesátinami perforovaná kovová matrice ke grafice Pilování z roku 1968 prodala v aukci za 808 tisíc korun, nevím, a už se jí na to bohužel nikdy nebudu moct zeptat. Ale vzhledem k jejímu přesvědčení, že „proti prachům nejde měnit vůbec nic, to je stejné jako v totalitě“, si to tak nějak dovedu představit.