Asi před půl rokem jsem si na Netflixu poprvé pustila sci-fi seriál o umělé inteligenci Black Mirror (Černé zrcadlo). Možná si říkáte, že jako popularizátorka moderních technologií a umělé inteligence obzvlášť jsem to měla udělat už dávno. Já ale televizi moc nesleduji, pokud se tedy nejedná o cimrmanovská představení nebo stopadesátou reprízu Četníka ze Saint Tropez. A seriálům o technologiích se vyhýbám jako čert kříži. Bojím se, že by mi zvedly už tak vysokou míru stresu. Umělá inteligence (z anglického artificial Intelligence, odtud běžně užívaná zkratka AI – pozn. red.) bývá totiž ve filmech a médiích celkově prezentována dost jednostranně (příkladem může být třeba film Já, robot nebo bezpočet zaručených a varovných článků na internetu o tom, že „AI ovládá naši mysl“ apod.); mám k těmto počinům zkrátka značnou nedůvěru a spíše investuji čas a energii do popularizace a demytizace této technologie.

Nicméně jsem si řekla, že svou nedůvěru odložím projednou stranou a na jeden díl seriálu se podívám. Ze studijních důvodů, pochopitelně. No, neměla jsem to dělat! Hodinový díl mi zvedá tlak ještě teď, stačí pouhá vzpomínka na to, co všechno dokázali tvůrci smíchat dohromady. Chudáci moji kamarádi, kteří schytali první – a necenzurovanou – vlnu mého rozhořčení: prezentované dystopické využití technologií v rádoby současném kontextu (představme si budoucnost přibližně za 20 let) je s prominutím blbost. Jako lidstvo bychom totiž potřebovali udělat asi tak pět vědeckých průlomů hodných Nobelovy ceny, abychom se k takovým možnostem vůbec přiblížili. Jak jsem se tak nad tím zkreslujícím pohledem seriálu rozčilovala, uvědomila jsem si, že to, jak je umělá inteligence prezentována a také vnímána valnou částí veřejnosti, je mnohem horší, než jsem si až dosud myslela.

Umělá inteligence není strašák, nehrozí vzpoura robotů nebo rozvrat světového řádu.

Když to shrnu, zmíněná epizoda seriálu byla o kombinaci virtuální reality (na vjemové úrovni realističnosti, která teď technologicky zkrátka není možná), naprosto běžně fungující obecné umělé inteligence (která však neexistuje) a simulace lidské duše v jakémsi ekvivalentu Alexy (k čemuž by byla potřeba technologie, která z nás dokáže duši „vysát“, natrénovat si všechny aspekty a stvořit vědomý klon nás samotných, což je reálně větší sci-fi než například teleportace. „Digitální dvojčata“, která můžete vidět ve zprávách, nejsou nic jiného než počítačová hra, v níž program nasimuluje chování specifické osobnosti; nemá ovšem vědomí o nic větší než váš budík).

Nemusíte se bát, že byste s technologiemi nedokázali držet krok jenom proto, že patříte k dříve narozeným. Moje babička například umí zacházet s chytrým mobilním telefonem a ze svého důchodu si občas kupuje kryptoměny. Bere technologie jako způsob, jak si zlepšit a zpestřit život. Kvůli běžným seriálovým stereotypům se ale lidé z určitých sociálních skupin technologií spíš bojí nebo je považují za vymoženost, která nikomu neprospěje, případně si přejí, abychom se jako společnost vrátili do „jednodušších časů“. Dopouštím se tu samozřejmě obrovské generalizace, ale i já toto občas slýchám doma. Už Aristoteles si stěžoval, že se technologie pohybují kupředu příliš rychle. Ale technologie doprovázejí lidstvo stejně spolehlivě jako pandemie. A právě současná pandemie covidu-19 nám ukázala, jak tragicky zastaralé technologie využíváme v klíčových oborech, jako je zdravotnictví. Většinou proto, že na ně buď nejsou peníze, nebo nejsou vhodně zakomponované do národní strategie. Ale ten pravý důvod bude nejspíše psychologický – lidi jim zkrátka nerozumějí a bojí se jich.

Strach z neznámého je přirozeným lidským instinktem, pomáhal přežít. Strach z AI, který v lidech přiživují tvůrci seriálů a nejrůznější internetové zdroje, však v konečném důsledku vede k odmítání něčeho, co může lidskému společenství významně zjednodušit život a zlepšit jeho kvalitu. A proto píšu tento článek, abych vám pomohla zorientovat se ve světě moderních technologií a AI bez zavádějícího balastu, bez zbytečného strachu. Umělá inteligence není strašák, nehrozí vzpoura robotů nebo rozvrat světového řádu. Naopak, technologický pokrok v této oblasti nám přináší neskutečné možnosti. A já bych vás s nimi chtěla seznámit.

Klíčovým oborem s obrovským potenciálem je samozřejmě již zmíněné zdravotnictví. V souvislosti s tímto odvětvím se totiž obvykle zaměřujeme na léčení lékařských institucí, zatímco na zlepšování zdraví lidí se dost často zapomíná, jak říká i český lékař bez hranic Tomáš Šebek. A tady je právě prostor pro využití AI – mým cílem je ukázat, jak mohou nejnovější technologie pomoci tzv. na granulární úrovni, tedy primárně jednotlivcům, ne jak s jejich pomocí ušetřit hlavně peníze ministerstvu zdravotnictví. To bude takovým příjemným vedlejším efektem digitalizace, decentralizace a zefektivnění lékařské péče.

Myšlenka využívání umělé inteligence ve zdravotnictví logicky rozpoutává vášnivé diskuze – o etice, morálce, Hippokratově přísaze, odosobnění vztahu lékař–pacient… Lidé se nechtějí vzdát lidského kontaktu s lékařem, a stroji často tolik nedůvěřují. Přitom je to právě umělá inteligence, která zdravotnictví významně posouvá kupředu – ať už v robotice, operativě, výzkumu (např. modelování a simulace efektu proočkovanosti na různé cílové skupiny), nebo vývoji nových léků. Automatizace některých administrativních procesů, které dosud musí zajistit lékař, umožní, aby se lékař místo počítači a formulářům věnoval svým pacientům. Argument o sterilnosti přístupu kvůli robotům v medicíně zkrátka neplatí. Konkrétními příklady uplatnění umělé inteligence ve zdravotnictví je například propojení informačních databází mnoha klinik z celého světa, což výrazně snižuje chybovost ve vyhodnocování dat a usnadňuje spolupráci participujících klinik. Obrovská pozornost je samozřejmě věnována tomu, aby byla zachována anonymita sdílených dat a zajištěna ochrana osobních údajů pacientů. Umělá inteligence pracuje jen se soubory dat, bez propojení ke konkrétním osobám, a díky obrovským databázím informací stejného typu se neustále učí zpřesňovat své výpočty. To umožňuje rychlejší a přesnější diagnostiku (např. u rakoviny jícnu; ve Velké Británii na ni ročně zemře přes osm tisíc pacientů, toto číslo by se však mohlo díky umělé inteligenci – totiž včasnému záchytu této zákeřné nemoci právě díky použití AI – snížit).

Poučení z krizového vývoje

Umělá inteligence se dále osvědčuje při katastrofách a krizovém řízení. Mým oblíbeným příkladem je společnost Palantir Technologies – už někdy v letech 2010 až 2012 začala vyvíjet systém, který pomáhá v USA a Karibiku v oblastech pravidelně pustošených hurikány. Jejich technologie využíval Team Rubicon, organizace zajišťující dobrovolnickou pomoc, logistiku, distribuci materiální pomoci. Nešlo v pravém smyslu o využití umělé inteligence, spíše o digitalizaci procesu záchrany a pomoci. Takto získaná digitální data mohou později sloužit při dalších krizích. Algoritmus dokáže předpovídat, jak se bude záchranná akce vyvíjet, predikovat, kde jsou nejvíce potřeba dobrovolníci, a efektivně alokovat zdroje.

V tomto ohledu je bohužel Česko značně pozadu. Jsou tu sice skvělé organizace, jako např. Česko.digital, DataSentics a Blindspot Solutions, které se podobné analýze věnují, ale státní instituce jsou většinou žalostně poddigitalizované, o krizovém řízení ani nemluvě. Pokud se chceme skutečně ze současné covidové situace poučit a na příští krize, které mohou přijít, umět adekvátně reagovat, musíme akutně digitalizovat krizové řízení.

Umělá inteligence se však uplatňuje i v dalších odvětvích. Např. v logistice, která do značné míry souvisí s předchozím bodem – i když budeme díky AI znát, jak se bude vyvíjet nějaká krize nebo třeba pandemie, pokud to nezohledníme při plánování logistiky a dalších opatření, nijak nám to nepomůže. Kdysi jsem pracovala v prediktivní údržbě strojů; pamatuji si slova kolegy vývojáře: „Víš, nejhorší na tom je, že my jim můžeme hodit třeba třicet alertů, že se jim rozbije turbína. Když ji nevyřadí z provozu a nepodřídí tomu chod fabriky, tak je jim stejně celý alert k ničemu. A to už úplně neovlivníš.“ Pro optimalizaci hromadné dopravy, chod průmyslu nebo výše zmíněná krizová opatření je v dnešním světě AI naprosto klíčová.

Ani ochrana přírody, zdánlivě na hony vzdálená moderním technologiím, se dnes neobejde bez umělé inteligence. Nemám moc ráda typická klišé, která staví na jednu stranu „panenskou přírodu“ a na druhou „technologický pokrok“, jen to podporuje stereotypní černobílé vnímání přírody a technologií: klimatické aspekty těžení bitcoinu, vnímání železa jako antiteze stromu, příroda dobře, technologie špatně… Těmito koncepty se hodně zabývá i antropologie. Něco jako „přirozená příroda“ přitom dávno neexistuje. Lidé a živočišné druhy se navzájem evolučně formují několik milionů let a konstantně se vyvíjejí. A spadá sem logicky i umělá inteligence a její využití v nejrůznějších projektech ochrany přírody, které např. mapují pohyb zvířat, vývoj klimatu, predikují stav zalesnění, využívají strojové učení k pochopení nemocí stromů, mapují komplexní ekosystémy. Tyto technologie vytvářejí digitální pokrývku nad naším přírodním analogovým světem (ať už „příroda“ znamená cokoliv) a pomáhají nám ji pochopit, lépe spravovat a chránit.

Umělá inteligence a nejnovější technologie se využívají k optimalizaci finančních trhů, umožňují lidem, aby objevili kryptoměny nebo se dostali k investičnímu potenciálu, to vše samozřejmě při důkladném zabezpečení. Velmi výrazně se pak tyto technologie podílejí na tzv. digitalizaci státu. V tomto ohledu bychom si mohli vzít příklad z Estonska, také Slovinsko pracuje na úplné digitalizaci služeb pro občany. Ruku v ruce s prosazováním umělé inteligence jde samozřejmě také vývoj hardwaru a strojového učení. Grafické karty Nvidia byly prvním markantním krokem v této oblasti.

Sara Polak vystudovala archeologii a antropologii na University of Oxford. V Česku popularizuje umělou inteligenci, je vášnivou zastánkyní multioborovosti a vede nebo je součástí několika technologických projektů.

A co by to bylo za umělou inteligenci, kdyby neměla co do činění s vesmírem! Vsadím se, že i vás vesmír fascinuje – a nemusí to nutně znamenat, že byste toužili letět na Mars a tam aeroponicky pěstovat salát ve skleněné kopuli. Možná fandíte Elonu Muskovi a jeho ambicím osídlit nové planety, možná spíš sledujete nový program Evropské vesmírné agentury (ESA) s názvem Artemis, nebo se zajímáte o projekt Mikea Monga Astronaut Job Camp, který trénuje mladé astronauty a motivuje děti k objevování kosmu. Umělá inteligence je v srdci všech těchto aktivit: optimalizace orbity, modelování obydlí na Měsíci, sledování biometrických dat astronautů, analýza dat z ISS, kosmický výzkum a predikce různých fenoménů, nebo dokonce vývoj extrémního hardwaru, který dokáže čelit radiaci a dá se zpětně na Zemi využít jako superodolný hardware pro procesování algoritmů.

Posledním odvětvím, které bych chtěla v souvislosti s AI zmínit, je umění. Umění často chápeme jako cosi iracionálního, co vzniká na základě (neidentifikovaných) emocí a lidských pohnutek. A umělá inteligence rozhodně zatím není tak daleko, aby se ze souboru dat o umění a uměleckých dílech naučila sama vytvářet umělecká díla, i když bychom si to možná přáli. Prozatím to funguje spíše tak, že matematické algoritmy „papouškují“ umění – zdá se nám, že robot „napsal hru“ nebo „složil písničku“, ale jedná se o pouhé generování textu, obrazu či zvuků. I za tím stojí samozřejmě nesmírně zajímavý a složitý výzkum, ale není to známka autonomního umělého vědomí.

Je tedy dobré mít na paměti, že např. v případě GPT3 modelu od společnosti OpenAI se sice jedná o o obrovský vědecký průlom v rámci generování textu, ale neznamená to, že bychom tu měli robota, který ví, o říká, a používá cíleně a kreativně různé strategie jako člověk. Nicméně třeba zpracovávání obrazu (počítačové vidění) je takovou oblastí, která v posledních letech zaznamenala obrovský posun – nejenže umělá inteligence razantně změnila tvůrčí proces, ale zároveň se výzkum poučil z principů umění, aby lépe vytrénoval algoritmy. Multioborovost je ve výzkumu AI důležitá. A jaká bude jeho budoucnost? Pravděpodobně ještě dlouho neuvidíme autonomní tvůrčí umělou inteligenci, spíše se budou zpřesňovat a vylepšovat stávající metody.

Umělá inteligence je zkrátka všude kolem nás. Je to elegantní sada silných a rychlých statistických a analytických metod ke zpracování obrovského množství dat. Jeden článek samozřejmě nemůže podrobně obsáhnout celou problematiku, berte ho jako takový dobrý start. Pokračovat můžete například v rámci Paralelní Polis, kde připravuji sérii popularizačních pořadů, a choďte do Paioneers. Jsme takový technologický skaut, „uměle inteligentní Rychlé šípy“ a informujeme veřejnost o nejnovějších technologiích stravitelným způsobem. Klienti Elpidy už se s námi vzdělávají, přidejte se i vy!

Tipy a zdroje pro vás:

Elements of AI – mezinárodní online kurz
Na hraně chaosu – série videí na YouTube se Sarou Polak