Pár dní před svojí smrtí mě požádala, jestli bych jí nemohl poslat několik výtisků Respektu s článkem o ní. První várku krátce předtím rozdala a k jejímu překvapení se jí ozývali další přátelé, kteří o její příběh měli zájem. Odeslal jsem je neprodleně. „Budou putovat do Řecka, Anglie, Francie a Austrálie, budou s nadšením vítány,“ napsala mi vzápětí Wendy Old. Balíček s Respekty se vydal na cestu přes Atlantik, Wendy Old si ho ale už ve svém domě v USA nevyzvedla. Než došel, zemřela.

Ten příběh pro mě začal o šest let dříve, když jsem v rodinné knihovně sáhl po útlé knížce fotografií československého fotografa Jana Lukase. Prohlížel jsem si jednotlivé snímky, až jsem narazil na portrét dívky v tříčtvrtečním kabátu. Na krku měla bílou cedulku s identifikačním číslem 671 a na kabátu žlutou hvězdu. Zaujal mě ten zvláštně nepřítomný, do sebe uzavřený výraz. Její tvář je intimně osvícená světlem a pootočená do strany. Jako kdyby před něčím uhýbala.

Jak jsem později zjistil, jmenovala se Hana Vendula Voglová. Ve chvíli, kdy snímek vznikl, jí bylo dvanáct let. Bezprostředně před deportací do koncentračního tábora ji zachytil rodinný přítel, slavný český fotograf Jan Lukas. Fotografii nazval prostě: Před transportem. Časem se stala ikonickým symbolem holokaustu, který obletěl celý svět – na titulní straně ji vydalo několik zahraničních deníků a dnes je vystavená v izraelském památníku Jad Vašem. Vždycky jsem se divil, proč právě tento snímek. Pro ten zvláštně napjatý výraz v očích židovské dívky? Nebo snad pro ten kontrast její pohledné tváře, elegantního oblečení, upravených vlasů, měkkého intimního osvětlení a hrůz a šílenství, jakým si poté musela ona, její rodiče a další miliony Židů projít?

Nemohl jsem se od té fotografie odtrhnout. Přemýšlel jsem, co následovalo po zmáčknutí spouště. Žije ta dívka? A pokud ano, jak se jí podařilo přežít? Jak asi dnes vypadá? Bude jí přes sedmdesát let – jak se proměnila její tvář? Nejprve se mi podařilo najít mladší dceru Jana Lukase, Helenu. Prozradila mi, jak se dívka z fotografie jmenuje a že žije v USA. Jejich rodiny se přátelily i po válce, dobře se s ní zná. Zároveň mě upozornila, že Vendulka o svém osudu nikdy nemluvila ani před ní, ani před svými dětmi. „Otec vždy dával pozor, aby se její jméno ve spojitosti s jeho fotografií neobjevilo,“ řekla mi. „Nepřála si to.“ Ze stejného důvodu mi odmítla dát Vendulčino telefonní číslo, prozradila mi jen její e-mail. A tak jsem jí v únoru 2014 poprvé napsal.

Odmítla mě. Její odpověď byla sice vřelá, ale jednoznačná:

Milý pane Kundro,

je to komplikované a nebudu otravovat s vysvětlením. Jen že ty nepředstavitelné hrůzy, které jsme za války prožili a hlavně přežili, v nás všech zanechaly jizvy, které se nikdy nezahojí. Někteří o tom dovedou mluvit nebo psát, což je správné, aby se nezapomnělo. Jiní toho schopní nejsou – a k těm jasně patřím já. Co se týká mé fotky, vždy jsem si myslela, že to má málo co dělat se mnou, ale hlavně s Janem Lukasem, který riskoval život, aby mohl zdokumentovat část zběsilostí války.

Bylo mi tenkrát třináct let, takže jsem všechno viděla očima dítěte, snad to tak bylo lepší. Mnoho vody uteklo, než jsem se dozvěděla v jednom zdejším televizním programu, že z mnoha tisíc dětí, které prošly Terezínem a pokračovaly jako já do vyhlazovacích táborů, jich přežilo pouze pár. O ostatním jsem nemohla mluvit, jen s maminkou, nebo s těmi, kteří měli podobný osud. Četla jsem spoustu výborných knih psaných lidmi, kteří mluvit mohli.

Co bych s nejlepším úmyslem mohla vypovědět, nezmění názor těch, kteří tvrdí, že holokaust neexistoval. Prosím, nezlobte se, vím, že to myslíte dobře, ale v těch z nás, kteří měli to štěstí přežít, to prostě nechalo otevřené rány. Normální život je pro mě možný jedině tak, že se vyhýbám myšlení na to, co bylo. Zapomenout není možné, myslet na to co nejméně ano.

Srdečně Vás zdravím,
Vendula Old

Pokaždé, když jsem v dalších letech jel do USA, jsem Vendulku Voglovou znovu kontaktoval. Vždy reagovala stejně. A vždy mi přišla sice vřelá, ale záporná odpověď. A tak jsem se tehdy v únoru 2017 drze objevil před jejím domem. Shoda náhod mě přivedla v rámci stipendijního programu do jejího Columbusu, hlavního města rovinatého Ohia. Ten večer jsem ji však nezastihl, vrátil jsem se do pokoje a zdrcený v něm prochodil několik hodin. Za pár dní jsem měl odlétat do Kalifornie, nevěděl jsem, co dělat. Několikrát jsem do mobilu vyťukal Vendulčino číslo, které mi prozradila v jednom ze svých e-mailů, a zase ho smazal. Nakonec jsem ho vytočil. Vždyť co je drzejší – zazvonit u dveří, nebo zavolat? Po chvíli se na druhém konci ozval příjemný, hluboko posazený hlas: „Wendy Old, přejete si?“

Jednou mi napsala, že kdybych chtěl vyprávět o Janu Lukasovi a ne o ní, byla by snad ochotna na něj zavzpomínat. Poté, co jsem se do telefonu představil, jsem jí ta slova připomněl, a požádal o přijetí. Na druhé straně telefonu se rozhostilo ticho. Zdálo se mi nekonečné. „Dobře, když jste vážil cestu až sem…,“ připustila Vendulka a znovu se odmlčela. „Přijeďte zítra ve čtyři hodiny odpoledne. Budu vás očekávat.“

Čekal jsem, že bude přísná a nedůvěřivá, že si bude udržovat odstup. Přijala mě ale přátelsky. Byla milá, vyzařoval z ní klid, možná až jakási smířenost. Stále se omlouvala za svou češtinu, i když k tomu nebyl důvod. Tvář už jí rozryly vrásky, ale na svůj věk působila mladě a elegantně. Vlasy měla obarvené a pečlivě upravené. Pozvala mě do obývacího pokoje. Tlumeně tu hrála vážná hudba, u stěny stál klavír a stěny zdobily impresionistické obrazy s pařížskými motivy.

„Nepatřila jsem k těm, kteří o tom mluví,“ řekla mi. „Možná to byla chyba, ale mým dětem, které vyrůstaly tady, na jiném kontinentě, by to znělo nepochopitelně. Teď jsou z nich vzdělaní lidé, je na to tedy správný čas začít vyprávět.“ Po návratu z USA jsem napsal článek do Respektu, s Vendulkou jsme byli dál v kontaktu, psali si, volali. Vyptával jsem se na její příběh ve větších detailech nebo jsme si povídali jen tak, o našich dětech, kvetoucích stromech, radostech každodenního života. Zemřela nečekaně a já se rozhodl, že o ní a Janu Lukasovi a jejich cestě za svobodou, kterou nakonec oba našli, napíšu knihu.

Co čtu či jsem přečetl

Milan Šimečka je jeden z nejpronikavějších intelektuálů střední Evropy, má schopnost zajímavé zkratky, nebojí se jít s kůží na trh, dokáže uznat, že se mýlil. Kniha Jsme jako oni Filipa Zajíčka a Kirilla Ščeblykina je mezigenerační rozhovor dvou mladých novinářů se starším kolegou. Jiskří to mezi nimi, při čtení jsem měl pocit, že čtu dialog známějších globálních autorů Snyder‒Judt.

Tagesordnung: Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech od Érica Vulliarda je kniha poutavá především v tom, že autor si vybral jeden dílčí výsek z dějin a netradičním způsobem ho vypráví. Začíná scénou, kdy je čtyřiadvacet zástupců významných podniků povoláno na setkání s Hermanem Göringem, kterým jim objasňuje, proč musí Hitler vyhrát volby a jak mu mají pomoci. Další obrazy ve zkratce ukazují, jak došlo k zabrání Rakouska. Je to text vtipný, štiplavý a zároveň mrazivý.

Když jsem před časem četl Vango od Timothéeho de Fombelleho, knihu pro děti i dospělé, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Teď jsem od něj sáhl po Dvou životech pana Perla a ještě nevím, co od ní čekat. Těším se ovšem, že to nejlepší.