Vy jste se na společenském žebříčku většinou míjeli. Když jste slavně vítězili, Láďa rubal uran v jáchymovském koncentráku, když on v Americe úspěšně podnikal, vám se leckdo z někdejších přátel raději na ulici vyhnul, aby vás nemusel pozdravit. Kdy jste se potkali poprvé?

LK: Já znal Emila dřív než Dana. Jako dorostenec jsem v roce 1942 vyhrál osm závodů, o rok později jsem začal vítězstvím o 27 vteřin v jarním závodě na 8 a půl kilometru, ale hlavně jsem v roce 1944 poznal Emila Zátopka, viděl jsem a pochopil jeho trénink, usilovný, nesmlouvavý, tvrdý, baťovský.
DZ: Já tenkrát o atletice moc nevěděla, hrála jsem v Uherském Hradišti házenou, až později mi dali poprvé do ruky místo míče oštěp, dokonce jsem se kvalifikovala na první poválečné olympijské hry 1948 v Londýně. Tam Emil vyhrál zlatou v běhu na 10 kilometrů, těsně druhý byl na  5 kilometrů, já byla sedmá, hodila jsem 39,64 – žádná sláva.
LK: Na tu dobu to nebyl špatný výsledek, od té doby si tě pamatuju, i když jsem samozřejmě netušil, že budeš jednou Emilovou ženou.
DZ: My jsme se nejdřív oťukávali, bafuňáři nás občas posílali jednoho za druhým gratulovat k rekordu, předat kytku. Já se vždy tvářila hrdě, no bóže, nějakej Zátopek, takových běžců je!  Až jednou jsme jeli na závody do Bratislavy, v autobuse se zpívalo při kytaře, a to jsme si jeden druhého všimli víc, v roce 1948 byla svatba a prožili jsme spolu dvaapadesát šťastných let.

V koncentráku jsem poznal skvělé lidi, hokejisty z týmu 1950 Božu Modrého, Vaška Roziňáka, Standu Konopáska a mnoho dalších. Oni a sportovní kondice mi umožnili přežít.

Čím ti Emil imponoval, čeho si dodnes z vašeho soužití považuješ nejvíc?

DZ: Možná to nebude znít dost vznešeně, ale život s ním byla jedna
velká legrace. Co my jsme se spolu nasmáli! On měl úžasný smysl pro humor, každou starost obrátil v žert. Když se připravoval na světový rekord a necítil se moc dobře, vtipkoval.

Říkáš, že Emil byl celý život baťovec, Jak se to projevovalo?

DZ: V dokonalém, někdy až neuvěřitelném smyslu pro řád, systém, pečlivost, dokonalost. Baťovec si musel umět poradit v každé situaci. Jednou mi Emil vyprávěl, jak ho mistr poslal sehnat nějakou náhradní součástku ke stroji, na kterém pracoval. Emil šel do skladu, součástku vyzvedl a s dodacím lístkem předal mistrovi. Ten papír roztrhal a Emila vyhnal: Řekl jsem sehnat, ne koupit! Znamenalo to jít na vrakoviště, najít podobnou mašinu, součástku vymontovat a použít. Možná je to detail, ale když jsem mnohem později pracovala jako ústřední trenérka a nevěděli jsme si s něčím rady, platilo okřídlené: Zavoláme do Zlína. I po desítkách let tam zůstal baťovský duch: nevymýšlet, jak to nejde, dokázat, že to jde.
LK: Baťovec a chemik z průmyslovky ve Zlíně, se u Emila projevoval i v atletickém životě. Jeli jsme v roce 1947 do Hannoveru na mistrovství světa armád v přespolním běhu na 10 kilometrů a v sestavě Zátopek, Roudný, Vomáčka, Zabloudil a já jsme vyhráli. Ve vlaku Emil vytáhl z papírového kufru láhev minerálky a pytlík plavené křídy. Křídu vysypal do vody, míchal, dlouho, protože se to nechtělo spojit a vysvětlil nám, proč to dělá. V té době se nedal sehnat vitamin C, jedli jsme proto hodně citronů. A podle Emila ten vitamin, mohl zlikvidovat v zubech vápník, proto si míchal koktejl z plavené křídy, aby ho dodal zubům zpět. A takových receptů měl celou řadu.
DZ: V naší společné domácnosti se uvedl tím, že mi vyházel všechno hliníkové nádobí a vysvětlil, čím takový hrnec může být škodlivý. Ale nebyl to domácí tyran, daleko víc kutil. Uměl zkrátit kredenc, aby se vešla, a zastal i pračku – když bylo ve vaně namočené prádlo, stepoval na něm, říkal, že pere i trénuje. Z oštěpu, kterým jsem v roce 1952 v Helsinkách vyhrála olympijskou zlatou medaili, udělal v nestřeženém okamžiku násadu ke smetáku. Já ten oštěp dostala tenkrát od rozhodčího na památku. Nedávno mě ten pán přijel navštívit a přál si oštěp vidět. Dlouho jsem se vymlouvala, lhala, že je v muzeu, on tam chtěl jet, až jsem se s hanbou přiznala. I Finové mají smysl pro humor, dopadlo to dobře. A moc se bavil tím, že jsme si s Emilem polidštili domácnost a pračku pojmenovali Terka Perka, bachraté lednici  jsme říkali Dáša podle jedné naší kamarádky, která se vyznačovala velkým poprsím, první auto byla Klára, potom Babočka. A nakonec se kutil stal i ze mě a postavili jsme si vlastníma rukama a s pomocí kamarádů v Tróji dům.

Jsou to idylické vzpomínky na šťastný život. Ale abych parafrázoval Jiřího Voskovce – jenom lichvářský lokýtek štěstí byl tenkrát mnohým dopřán. Láďo, udělal bys tenkrát něco jinak, kdyby platilo ono pověstné kdyby?

LK: Nenechal bych se chytit! Je to dlouhá historie, na jejím konci 18 let jáchymovského koncentráku. Kvůli kytaře. Emila s Danou sblížila, mně taky byla osudná. Rád  jsem na ni hrál a protože  jsem elektrotechnik, vymýšlel jsem, jak snímat zvuk strunných nástrojů elektrickou cestou. Povedlo se mi piáno, basa, kytara, na moje nástroje hráli i kluci z Vlachova orchestru. Požádal jsem ministerstvo zahraničního obchodu o licenci na prodej tohoto patentu do Austrálie, kde o to měli zájem. Valuty by inkasoval stát, já bych dostával koruny, protože on vývoj i výroba něco stály.  StB to ale viděla jinak, přišili mi průmyslovou špionáž a o Vánocích 1949 mě kamarádi varovali, že budu zatčen, ať zmizím. Ještě o svátcích jsem přešel hranici, jako trénovaný sportovec jsem zdolal překážky, zákeřně nastražené jámy, ale nechal jsem tady rodinu, manželku a syna. Tak jsem se pro ně, stejnou cestou, vrátil. Když jsme potom utíkali pryč společně, průvodce nedal na moji radu, kudy jít, a chytili nás. V koncentráku jsem poznal skvělé lidi, hokejisty z týmu 1950 Božu Modrého, Vaška Roziňáka, Standu Konopáska a mnoho dalších. Oni a sportovní kondice mi umožnili přežít. Bývaly chvíle, kdy by se člověk nejraději oběsil, kdyby bylo na čem. Ani kus špagátu tam člověk nenašel.

Ladislav Kořán
Atlet, armádní mistr světa v přespolním běhu družstev, vynálezce, podnikatel, politický vězeň, exulant.  Po válce první výrobce elektromagnetického snímače zvuku značky Resonet. Na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu oceněna zlatou medailí kolekce tří českých elektronických hudebních nástrojů značky Resonet vyrobených družstvem Dřevokov z Blatné. V té době si již L. Kořán odpykával  trest 18 let vězení, odsouzen ve vykonstruovaném procesu za špionáž a velezradu. Od roku 1968 exulant v USA, úspěšný podnikatel, vynálezce a konstruktér rehabilitačního přístroje odstraňujícího bolesti zad, výrobce šperků, ředitel ubytovacího komplexu na ostrově Saipan (sám jej vybudoval), stále aktivní sportovec – v šedesáti letech uběhl maraton za 3 hodiny a 14 minut, 200 metrů v osmdesáti letech v neuvěřitelném čase 38,7 vteřiny.

V té době si s podobným osudem zahrával i štábní kapitán Emil Zátopek, idol režimu, vzor mládeži a vůbec všem. Dano, překvapil tě tenkrát Emil?

DZ: Vůbec ne, takový on byl. Emil dostal za úkol získat na olympijských hrách 1952 v Helsinkách dvě zlaté medaile. Sešli jsme se den před odletem, poslechli si poslední pokyny před cestou a vyfasovali letenky. Všichni, kromě Standy Jungwirtha. To byl tenkrát nadějný atlet, mílař, zlatý kluk, ale měl smůlu – tatínka mu zavřeli z politických důvodů. Emil se zeptal, proč nedostal letenku Standa. Že až druhý den před odletem. Ráno znovu: Má Standa letenku? Prý dnes ne, poletí příštím letadlem zítra. Emil popadl Jungwirtha za ruku, vystoupili z autobusu a odešli trénovat na Strahov. Poletím jedině se Standou vedle sebe, řekl Emil. Odletěli jsme do Helsinek a já dva dny probrečela. V té době už pletli oprátku pro Slánského, za dráty byli hokejoví mistři světa – co byl pro ně nějaký Zátopek!  Ale vyvzdoroval to, do Helsinek nakonec přiletěli oba. A když Emil získal druhou zlatou v běhu na 5 kilometrů, bylo společné hodnocení a vedoucí výpravy řečnil: Soudruh Zátopek běhá dobře, kdyby ještě zlepšil svoje chování, mohl by být příkladem naší mládeži. Vedle nás seděl olympijský vítěz  boxer Jula Torma a pronesl nahlas: Kašli na něj, Emilku, veď je to kokot.

Řekli vám, Láďo, v lágru vůbec, že jsou nějaké olympijské hry a že manželé Zátopkovi získali čtyři zlaté medaile?

LK: Řekli, s dovětkem, že to jsou socialističtí lidé, my že jsme jenom zločinci a nepřátelé. Já se v té době dozvěděl, že vážně onemocněla moje maminka a napsal jsem jí dopis. To se samozřejmě nesmělo, ale jeden civilní zaměstnanec na šachtě slíbil, že psaní pošle. Poslal, ale na StB, a já šel na tři a půl měsíce do korekce. Kriminál v kriminále, život na hranici smrti. Když jsem se vrátil, myslel jsem, že je konec, necítil jsem ani krevní oběh. Kuchař Věra Protiva mi uvařil a propašoval bujón se syrovým vejcem a tím mi doslova zachránil život. A chuť do života a víru v dobré lidi mi vrátil Emil, když jsem se po deseti letech kriminálu na amnestii vrátil. Bylo tenkrát v Praze nějaké vodácké mistrovství světa na Vltavě a Emil tam byl jako čestný host. Když mě zahlédl mezi diváky, přiběhl, objal mě: Láďo, to jsem rád, že tě vidím, my už o tebe měli starost! Kolem samý papaláš, fízl, ale to byl celý Emil, kašlal na ně. Krátce před tím jsem jel na atletické závody do Brna a na tribuně jsem si přisedl k dávnému kamarádovi ze Slavie, novináři a básníkovi. Okamžitě si odsedl, s nepřítelem režimu nechtěl být ani viděn.

Dana Zátopková
Olympijská vítězka v hodu oštěpem 1952, druhá na olympijských hrách1960 v Římě – to jí bylo 38 let, její manžel čtyřnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek již ukončil závodní činnost a Dana překonala komplex pouhé manželky – Vítáme na naší besedě olympijského vítěze, světového rekordmana atd. Emila Zátopka – a jeho manželku. Dvakrát mistryně Evropy, světová rekordmanka, její rekord z roku 1958 ( 55,73 m) platí dodnes, protože byl dosažen dřevěným oštěpem, dnes se používají kovové, třináctinásobná mistryně republiky, sedmnáctkrát překonala československý rekord. Trenérka, atletická funkcionářka, dlouholetá aktivní činovnice Klubu olympioniků.A blížil se čas podobných zkoušek i pro mnohé z nás. Emil běhal v srpnu 1968 Prahou mezi tanky, v uniformě i v civilu …

DZ:  …a já měla zase strach. Chodil přímo za sovětskými vojáky, chtěl s nimi mluvit, ale nechápal, kolikrát měl samopal v zádech.

Tebe, Láďo, ten rok zastihl ve Spojených státech, kam ses vydal za kamarády, někdejšími atlety Slavie, na výlet. Musel ses pro exil rozhodovat dlouho?

LK: Ani ne. Řekl jsem si, že skoro dvacet let za dráty je pro českého kluka tak akorát dost a v Americe jsem zůstal. Bylo mi tenkrát třiačtyřicet let, to už není věk, kdy člověk snadno začíná znova. Neuměl jsem anglicky, v kapse pět dolarů a v tašce dvoje ponožky. Ale v Americe byli kamarádi. Karel Zabloudil, ten z vítězného běžeckého družstva v Hannoveru, měl firmu Ocean Sonics. Vzal mě jako elektrikáře do party a pracovali jsme pro podmořský výzkum amerického námořnictva. Vyráběli jsme například první přístroj pro záchranu ponorek. Dělal jsem na tom celou elektroniku. Všiml si nás Jacques Cousteau, slavný podmořský badatel, a dostal jsem se na Calypso, poznal tohoto skvělého muže i jeho ženu. Naučil jsem se anglicky a 18. srpna 1976 se stal americkým občanem.

A Dana a Emil Zátopkovi byli u nás v té době zakázanou firmou. Jak jste to nesli?

DZ: Jak kdy. Poznali jsme, kdo byli opravdoví kamarádi a kdo paraziti na naší slávě. Emil pracoval u rudného průzkumu a tam poznal různé lidi. Políra, který se mu posmíval, že ty olympijské medaile jsou mu k ničemu, když neuzvedne pytel cementu, i slušné lidi, pozdější dobré kamarády. V roce 1982, při šedesátinách, nám manželé Liškovi, jedni z věrných kamarádů, uspořádali oslavu v Houštce u Staré Boleslavi, kde Emil kdysi vytvořil světové rekordy v hodinovce a na 20 kilometrů. Ludva Liška byl kdysi vynikající běžec, v Houštce pracoval potom jako správce. S manželkou Olinou se oblékli do krojů a vítali nás na stadiónu chlebem a solí. Ale bylo tam nějaké atletické soustředění mládeže a trenéři okamžitě zaveleli: všichni pryč, do klubovny, ani k oknům se nesmí, dokud tady budou Zátopkovi!
LK: U toho jsem byl, protože jsem jako americký občan mohl do Československa přicestovat, tenkrát jsem se za Čechy, alespoň některé, styděl. Později se mnou jezdila i manželka Vaneesa, kterou jsem v Americe poznal, to ještě byla poručík amerického námořnictva. Kořeny má české, na jmenovce uniformy měla napsáno Kuchar , ale narodila se už ve Státech. Žijeme v Kalifornii, dvakrát za rok jezdíme do Čech, já tady v roce 1945 založil v Teplicích přespolní běh Kolem Doubravky, pořádá se nepřetržitě, každý rok tam musím být, vloni jsem věnoval jako cenu Tyršovu bustu.
DZ: A já tam skoro každý rok jezdím s tebou, už jsem takový maskot závodu.
LK: A také každoročně k Emilovu hrobu do Rožnova, za kamarády na Moravu, k Jirkovi Raškovi, to jsou naše tradiční společné výlety.
DZ: A protože jsi mě přemluvil, abych zůstala ve výboru Klubu olympioniků, tak ti mě nenechají lenivět, někdy nevím, kam dřív, na kterou akci, besedu.
LK: Já letos konečně opustil funkci generálního ředitele ubytovacího komplexu na ostrově Saipan v Tichomoří, protože už mě nebavilo cestování přes půl zeměkoule …
DZ:  …takže máš víc času na Vannesu …
LK:  …a na nové auto, které jsem si letos koupil, na společné výlety, zahradničení a sportování. Už sice neběhám, ale denně chodím, pěkně zostra.

Rozmluva pokračovala, a to už Dana ani Láďa moje otázky nepotřebovali. Na stole štramberské uši, dárek z poslední cesty obou na Moravu, Modrý Portugal i slivovice s medem. Docela obyčejné setkání přátel. Děkuji.