Před pár dny vyšla vaše kniha o New Yorku s ilustracemi Vladimíra Fuky. S téměř padesátiletým zpožděním. Proč to trvalo tak dlouho?

V roce 1964 komunisti pustili skupinu našich výtvarníků na zájezd do New Yorku. Vladimír Fuka tam nakreslil spoustu krásných ilustrací. Tehdy mi zavolal nakladatel, zda bych k nim napsal text. Kývnul jsem pod podmínkou, že ta místa uvidím na vlastní oči. Vyšlo to. Odletěl jsem do Ameriky a společně s Vladimírem jsme to tam donosili. Po návratu jsem odevzdal text a tisklo se. Vladimír byl těžce nemocný, věděl, že mu zbývá málo a rozhodl se zůstat v Americe. Celý náklad tak šel do stoupy.

Co se dělo pak?

Nechal jsem si maketu knihy a někam ji založil. Letos ji objevil můj vnuk, když přijel v létě na prázdniny ze studií na Harvardu. Listoval těmi starými kresbami a ptal se mě: proč to nevydáš? Tak jsem to vydal. S nezbytnou poznámkou, že náš New York je padesát let starý.

Táta byl vyučený kovář, který uměl desatero řemesel. Přes krizová léta jsme se dostali právě díky tomu. Myslel rukama. Zdědil jsem po něm jedinou knížku – Mazání výbušných motorů.

Přes padesát let je i příběhu, který jako první uveřejnil týdeník Respekt. Týkal se Milana Kundery …

Milana osobně znám. Mrzelo mě, že se ke mně informace z tisku dostávaly v podobě, že Kundera práskl mladého kluka, vlastence …Předtím, než nařkli člověka, který patří mezi světovou špičku a my ho úporně tiskneme na svoje historická prsa, měla být ustavena komise fundovaných historiků a politologů, kteří by se dobrali pravdy, padni komu padni. Dostáváme se ale také k tomu, co to byla padesátá léta. Kundera se k tomu vyjadřuje celý život ve svých románech. Nikdo neudělal tak dokonalou analýzu stalinské totality jako on. Co od něj ještě můžeme chtít?

Otevřenější reakcí by možná pomohl k tomu, aby ten oheň nevzplanul …

Když vás obviní, že jste zabil svoji maminku, jak budete reagovat? Řeknete: to je nesmysl, já ji nezabil. Každý soud vychází z toho, že nemáte povinnost dokazovat absurdní nevinu. Je na nich, aby vás usvědčili. Lze se k tomu vyjádřit v tom smyslu, že řeknu: nemám s tím nic společného, ale byla to v každém případě svinská doba a Dvořáček, Militká, Dlask i já jsme její oběti.

Jak to bude pokračovat?

Milan řekl, že mu zbývají roky života. Když to zažaluje, soud se potáhne. Chtěl napsat ještě jednu knihu, ale copak toho může být po tomhle průstřelu plic schopný? Nevím, jak to bude dál, ale sklizeň je tady už teď. Myslím, že po této kauze už nikdy nezíská Nobelovu cenu. To stigma na něm ulpí, ať to dopadne jakkoliv. Přitom pro Československo udělal strašně moc, vlastně ho uvedl do západní Evropy.

Diváci, posluchači i čtenáři si oblíbili vaše historické exkurze za známými osobnostmi. Připravujete něco nového?

Před časem mi volali z České televize, že mi dají sedm patnáctiminutovek, ať si tam dělám, co chci. Zadání znělo: toulky za hudbou. Řekl jsem jim, že bych je udělal, ale jen o jedné jediné osobnosti. Blíží se totiž výročí, kolem kterého bude velký virbl – sto padesát let od narození Gustava Mahlera. Chodím kolem něj a potkávám ho všude po světě už od roku 1960.

Je to také váš prastrýc …

Když máte v rodině takovou osobnost, žijete v jejím stínu. Jeho velikost vás zcela pochopitelně usvědčuje z vlastní nedostatečnosti. Nikdy jsme však z toho příbuzenství nic neměli, leda těžkosti. Dnes jsem rád, že se nám podařilo zrekonstruovat Mahlerův rodný dům v Kališti a předat ho do správy obce.

Televizní cyklus se jmenuje Krajan Mahler. Jak ho divákům představíte?

Půjdeme v jeho českých stopách. Prvních patnáct let života totiž strávil právě tady. Později se sem vrací – do Jihlavy, do Prahy, skládá v Olomouci a v Hodoníně …Proto se to jmenuje Krajan Gustav Mahler. To téma je plné úžasných momentů. Například: většina Mahlerovy hudby vznikla v altánu. Vždycky když někde byl, nechal si u lesa nebo u jezera postavit altán, kde skládal. Postavili ho i mně. Na Kavčích horách, kam jsem jezdil natáčet zvukové vstupy. Točilo se od rána do večera, už jsem myslel, že to ve svém věku neutáhnu a skončí to průšvihem. Když jsem se druhý den večer vrátil domů, byl jsem úplně mrtvej a blaženej. Ještě to šlo!

Mahlerova cesta k hudbě nebyla snadná. Musel si ji prosadit, především u otce …

Chtěl, aby po něm převzal rodinný podnik. Ale Gustav tíhnul k hudbě. Jednou prý jeli s otcem kolem vídeňské opery. Otec na ni ukázal a řekl: jestli chceš dělat hudbu, dělej ji tady. Oba Mahlerovi rodiče zemřeli během jediného roku. Když jel Gustav jako nejstarší do Jihlavy vyřídit pozůstalost, všechno rozdělil mezi sourozence. Sám si nechal jedinou věc: otočné křeslo, ze kterého jeho otec řídil firmu. Existuje řada fotek z počátku dvacátého století, kdy se Gustav Mahler stal ředitelem vídeňské opery. A to křeslo na nich je.

Jak ovlivnili rodiče vás?

Táta byl vyučený kovář, který uměl desatero řemesel. Přes krizová léta jsme se dostali právě díky tomu. Myslel rukama. Zdědil jsem po něm jedinou knížku – Mazání výbušných motorů. Byl veselý, hrál na harmoniku, ale své city nedával najevo. Prostě chlapák. Maminka byla emotivní a citlivá. V tom smyslu, jak už to bývá, na mě měla větší vliv. Bydleli jsme ve Vysočanech v dělnickém domě. Maminka ráda četla, ale že bychom doma měli nějakou knihovnu, to ne.

Byli rádi, že jste se dal na studia?

Někdy jsem si říkal, že táta ani nevěděl, do jaké školy chodím. To je ale pro dělníky příznačné. Na druhé straně jediný způsob, jak se mohou domoci jakéhosi statutu je, že poskytnou dětem vzdělání. Nezbohatnou, ale otevřou si tak dveře. Pak jsou na svoje studované děti pyšní. To byl i případ mého táty. Přišel jsem na to, že to sleduje …

Ale nedával to najevo …

Když bylo vysvědčení, položil jsem ho v kuchyni na váhy. Táta přišel z práce, podíval se, šáhl do kapsy a na tu druhou misku beze slova položil pětikorunu. Při promoci na univerzitě jsem v Karolinu vyfasoval takovou tu trumpetu s doktorátem. Podíval jsem se do lavic, kde seděli rodiče. A táta plakal.

Vystudoval jste češtinu, angličtinu a k tomu srovnávací literaturu. Kdy přišel zájem o historii?

Věci se mnohdy dějí, aniž byste je záměrně sledoval. Na škole jsem psal do fakultního časopisu. Pamatuji si, že měl zrovna výročí anglický spisovatel Charles Dickens. Měl jsem velmi rád jeho Kroniku Pickwickova klubu, obzvlášť postavu Sama Wellera, sluhy s až švejkovskými rysy. Napsal jsem tehdy o Wellerovi článek a zkusmo ho odnesl do vzdělávací redakce Rozhlasu. Když si to vedoucí přečetl, řekl: berem, pojď si to zkusit na mikrofon. Zkusil jsem to a už tam zůstal. Redakce měla obrovský záběr a historická témata se postupně začala nabízet sama. Cítil jsem, že když ten historický popel rozhrábnu, najdu tam žhavé uhlíky.

Jako Karla Havlíčka či Emu Destinovou?

Přesně tak. Když jsem k nim přišel, zjistil jsem, že jsou mi velmi blízcí. Pohyboval jsem se naprosto svobodně. Moc dobře jsem si byl přitom vědom souvislostí, například: pozor! závěrečná kapitola Havlíčkova života není zpracovaná. Scénář k filmu Božská Ema byl mojí osobní chartou. Jeho prostřednictvím jsem vyprávěl také o tom, proč nespolupracovat se státní policií. Za velmi burleskních podmínek se film podařilo natočit.

Vládnoucí moci přirozeně nebyl po chuti …

Když přišli na to, o co tam jde, doslova s ním ujížděli před diváky. Hrálo se jen v okolí Prahy. Ale tamtamy pracovaly a lidé jezdili i tam. Pánové byli oblečeni jak na divadelní premiéru, dámy v róbách. S režisérem Krejčíkem jsme na to koukali a sázeli se, kdy kdo začne brečet. Starý promítač nám v promítací místnosti vyprávěl, že za svoji dlouhou kariéru zažil jen dvakrát, aby se po filmu v sále tleskalo – v roce 1931 u Alibaby a čtyřiceti loupežníků a teď. Jeden z čelních chartistů mi pak říkal, že film vydal za sto podpisů.

Po Božské Emě jste spolupracoval s Milošem Formanem na Amadeovi. Jak se točilo hudební drama o svobodomyslném géniovi v komunistickém Československu?

Základní myšlenka je v podstatě o tom, že když máte blbého šéfa, tak si tedy užijete. Komunistům se nezdálo, že se tu bude točit americko-český film. Bylo však jasné, že filmaři utratí spoustu peněz, a to je zřejmě přesvědčilo. Pak šlo o samotný příběh – byli tací, kteří namítali, že to s Mozartem nebylo tak, jak líčíme. Samozřejmě jsme věděli, že Mozart otrávený Salierim je legenda, která se brzy po jeho smrti přenesla z Vídně do carského Ruska, kde ji zpracoval Puškin. Nám ale nešlo o historickou fresku …

Zdeněk Mahler
Spisovatel, scénárista a muzikolog, žije v Praze. Vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, pracoval v rozhlase a na ministerstvu školství. Od roku 1960 působí ve svobodném povolání. Napsal řadu knih o významných českých osobnostech (Smetana, Dvořák, Havlíček, Masaryk), filmových scénářů (Svatba jako řemen, Nebeští jezdci, Božská Ema, Den sedmý, osmá noc, Nokturno), divadelních her (Mlýn, Provaz o jednom konci), televizních pořadů (seriál o dynastii Straussů, triptych o pražské katedrále), cestopisů (o Indii, Americe), publikuje a přednáší doma i v cizině. Přes padesát let si píše deník, který dnes čítá úctyhodných 99 svazků. Ale o ztvárnění konfliktu génia s průměrem?

Génius je téměř ve všem stejný jako my. Až na to, že je geniální. Většina lidí se ho snaží dostat na svou vlastní úroveň. A on zazáří, když vyjde najevo, že taky chodí na záchod. Tohle zjednodušení funguje. Proto jsme Mozarta ukázali jako nehodného pankáče, kterému Bůh vložil do hlavy obrovský talent, zatímco Salieri si to musí odpracovat. Mozarta přitom sedmnáct roků protahovali hudební naukou, byl jedním z nejvzdělanějších muzikantů na evropském kontinentě.

Velké osobnosti dějin byly během života často i nenáviděny. Adorovány byly mnohdy až po smrti …

Každý z nás se narodí do určité historické fáze, pro kterou je vybaven. Když se svět mění, ani geniální člověk na to nestačí. Třeba Masaryk byl fantastická hlava. Všimněte si, jak pojmenoval svoje díla: sociální otázka, náboženská otázka …On se ptá a hledá odpovědi. Pak přijde krize a nastoupí Hitler. Masaryk je jako liberální demokrat navyklý pracovat v určitých kategoriích jako je pravda, mravnost, nenásilí. A najednou se objeví naprosto nemorální zabijáci. To je jiný kruh pekla. V jistém smyslu Masaryk zemřel včas a šťastně.

Masaryk byl prvním prezidentem Evropských demokratických států, jak by se díval na  dnešní Evropskou unii?

Evropská integrace je nesmírně důležitá, ale Evropská unie je dnes především tržištěm. Mělo by jít přitom o něco úplně jiného. Nejfrekventovanějším slovem v evropské ústavě jsou banky. To nestačí na to, aby byla Evropa evropská. Zatím je to Evropa tří B – bankéřů, byznysmenů a byrokratů.

Co postrádáte v české společnosti?

Především cítím nedostatek přirozené noblesnosti, chybí mi šlechtičnost ducha. V celém vesmíru panuje plýtvavost, kdybych chtěl provokovat, ptal bych se, zda nakonec není dílem ďábla. Nezáleží však na tom, kdo ho stvořil. Svět je nedokončený, člověk nedokonalý a dějiny nedopsané.

Jak říkávala vaše babička, je vám osmnáct pryč. Vnímáte dnes čas jinak než před lety?

Čas se zrychluje, síly ubývají. Spoustu věcí bych rád dokončil, ale vím já, jak dlouhá bude poslední věta symfonie – tři dny, tři měsíce? Když jsem se po nedávné operaci probudil z narkózy a otevřel oči, stál nade mnou Stalin. Pěkně to začíná, pomyslel jsem si. Naštěstí to byl můj ošetřující lékař, který mu byl jen velmi podobný.

Chystá se natáčení filmu Nokturno, který volně zpracovává téma lidické tragédie. Kdy se ho dočkají diváci?

S režisérkou Alicí Nellis jsme už začali pracovat na přípravách. Pak odjela na dovolenou na Bali, kde se jí něco dostalo do středního ucha. Už má za sebou tři operace. Věřím ale, že se začne točit příští rok.

Umíte si vůbec odpočinout?

Jsem líný přestat. Nejlépe si odpočinu právě v této pracovně. Nebo v té druhé, která je o patro níž. Mám tu spoustu knih o zajímavých lidech. Když si v nich čtu, jsou tady se mnou.