Rozumějte – ta listopadová nadílka; letošní lednová je jasně loňská, ovšem ne podle kalendáře. Takové zachumelení je úžasná šance, aby se většina sněhu, až zase roztaje, dobře vsákla a zůstala alespoň pár dní u nás a nehnala se tu do Severního moře, tu do Baltu a ondy do moře Černého. Do nezmrzlé půdy se může zasakovat postupně, zvolna a účinně. Kromě toho: zůstane-li taková bílá peřina (samozřejmě s výjimkou Prahy, kde jsou zvyklí i na černý sníh) dlouho ležet, dává šanci všemožným půdním a přípůdním živáčkům na dobré přežití. To je totiž tak. Sníh je úžasný tepelný isolant. Dopadající světlo odráží a moc rychle se proto neohřívá, a čím ho leží víc, tím je ta peřina teplejší. Měřili jsme kdysi s profesorem Jeníkem teplotu při povrchu půdy. V Krkonoších, v závěru Labského dolu, pod metrovými závějemi. Nahoře (to nevypadá věrohodně, když to bylo v dole, v údolí) mrzlo, až nosy a uši upadaly. Tak jak to ve správné mrazové kotlině má být. Jenomže na povrchu půdy pod oněmi metrovými závějemi bylo příjemné teplo. Ne zrovna na opalování, ale k životu to stačilo. Bylo tam nad nulou a místní myšiska vegetovala jako by se před tím nechumelilo. Chodbičky si nevyhrabávala pracně pod povrchem půdy, ale hezky v měkkém sněhu a v trávě oním sněhem zalehlé. Podobě se činili i jiní živáčkové. Jen mi dodnes není jasné, jak tam dýchali. Vždyť tam musely být skoro stejné podmínky jako při zavalení lavinou a tam, jak tvrdí odborníci, je největším nebezpečím právě nedostatek vzduchu v oné komůrce, kterou si lavinový zavalenec, jsa ještě při smyslech, stačí kolem sebe vyhrabat.

Nepopsaná bílá pláň

Na druhé straně přináší taková sněhová tepelná izolace i jisté nevýhody a svízele: vedle zmíněných myšisek přežijí i spóry plísní a rozmanití škůdci. Na ty platí jen holomráz a ještě dlouhý a hluboký. A takový už léta nebyl, a tak se nedivte, že snad každá hrušeň má rez hrušňovou a jírovce že vyžírá klíněnka.
Padlý sníh má ovšem ještě jinou světlou stránku. Co chvíli to je tabula rasa. Nepopsaný list. Myslivci a lesníci tomu říkají obnova. A tak bych vás rád poslal i v zimě za humna. Samozřejmě, že jen za počasí, kdy i pes by mohl ven. Kdyby bylo, že by psa nevyhnal, to bych vás nikam neposílal.
Takže: bude-li čerstvě vysněženo, vyražte ven s očima na stopkách. Spíš šťopkách, abyste hned nesahali po vteřinovém chronometru. Budete překvapeni, kolik živáčků žije ve vašem nejbližším okolí a kolik toho naťape. Najdete všechno možné, od ptačích stop po savčí ťapky. Nakreslete si ty stopy nebo vyfotografujte. Knížek, které vám prozradí komu patřily, je dost. Takovou procházku opakujte hnedle po každé obnově a zapište si případné změny: jedny ťapky tam budou stále, to asi od vaší kočky. Jiné se objeví třeba jen jednou, to když lasička dorazila na svém průzkumu až k vám a s nepořízenou vyhledala jiný rajon. A až vás bude bolet hlava od dlouhého civění k zemi, zvedněte ji. Ani nemusíte mít dobrý triedr, stačí krmítko. Na zimu se k nám stahuje spousta ptáků ze severu. To je dokonce podívaná velmi barevná. Vynikne právě v tomto čase, kdy nemá konkurenci.
Překvapí vás, kolik života a jak pestrého je kolem vás i v čase, o němž si myslíte, že všechno živé spí jak u Karafiátových broučků.