Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Archiv

Autonomní mozek

Koncept autonomních aut netřeba představovat. Kdyby už jezdila po silnicích, trápila by dopravu pouhá tisícina nehod. Stroj neprožívá stres, ani nemá ego, nevadí mu, když ho někdo předjede.

Nechci se nějak vychloubat, ale umím docela obstojně chorvatsky. Je to sice relativně marginální jazyk, ale jen relativně. Kromě samotných Chorvatů jej více či méně ovládají i obyvatelé celé bývalé Jugoslávie, a to už je masa i na evropské poměry.

Navíc zlí jazykové tvrdí (a nejsou daleko od pravdy), že pokud je v Chorvatsku kolem čtyři a půl milionu lidí, je jich přinejmenším stejný počet roztroušených po celém světě. Takže je to vlastně jazyk globální. A je pravdou, že mi už dobře posloužil na letišti ve Frankfurtu, při jednání v Bruselu, na kodaňské konferenci, v argentinské tržnici i v chilské poušti.

Chorvaté mají i takový zajímavý idiom: „pustiti mozak na pašu“, doslova přeloženo „vyvést, nechat jít mozek na pastvinu“. V přeneseném smyslu slova se toto spojení využívá pro nenáročnou mentální aktivitu. Třeba jako když se vezete autobusem a nemusíte myslet na řízení. Koukáte na ubíhající cestu, střídající se krajinu a myslíte na své věci, prostě „pasete mozek“. My v češtině máme pastvu spojenou spíše se zrakem, jako ve spojení „pastva pro oči“, kdežto mozek spíše „cvičíme“ nebo „trápíme“, to aby nezakrněl.

Nebylo by naprosto báječné mít pro tyhle chvíle ještě ten druhý, přídavný elektronkový mozek v autě, aby ten náš, lidský nebyl potrestaný, když si na chvíli „vyjde na pastvu“?

Na ten chorvatský idiom jsem si vzpomněla nedávno právě při řízení. Měla jsem totiž skvělou příležitost jít se podívat na prezentaci jedné české firmy, která vyrábí systémy pro takzvaná chytrá auta.

Firma je celosvětovým dodavatelem technologií založených na ultrazvuku, laseru, vizuálních kamerách a radarů do aut nejrůznějších značek. Jejich inženýři nám jako návštěvníkům povídali o zákaznících, tedy automobilkách, které od nich požadují levná a efektivní řešení, ale také nám ukazovali automobil za téměř dva miliony korun, který zaparkujete stisknutím tlačítka na svém chytrém telefonu. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím. Ale teď už věřím, a ani s odstupem nepřestávám zírat. Nejen že parkuje, samo i řídí…

Když se v rychlosti 100 km za hodinu řítíte po testovací dráze vstříc „hloupým“ plastovým kuželům nebo nafukovacímu modelu auta a řidič vedle vás má po celou dobu demonstrativně ruce i nohy ve vzduchu, není vám tak úplně volno. Jenže auto samo provede bravurní esíčkový manévr a pak spolehlivě zastaví. Upřímně, byla jsem ráda, že jsem nestihla snídani.

Nedávno jsem se bavila o autonomních vozidlech řízených vlastním mozkem se svým počítačově nesmírně zdatným tátou. Napůl v žertu a napůl zcela vážně mě odbyl, že do auta s operačním systémem Windows by si nikdy nesedl. „To já taky ne,“ řekl mi jeden z továrních řidičů auta z ne-tak-daleké budoucnosti. Softwarovým a přístrojovým řešením, která vyrábějí, těm on a jeho kolegové totiž věří.

Co tedy brání tomu, aby byla samo-řiditelná auta naplno uvedena do provozu? S nepopsatelným gestem a určitým pohrdáním mi v továrně jeden z inženýrů odvětil: „Jen legislativa, nic víc.“

Koncept autonomních aut netřeba představovat. Kdyby už jezdila po silnicích, trápila by dopravu pouhá tisícina nehod. Stroj neprožívá stres, ani nemá ego, nevadí mu, když ho někdo předjede.

Přece nám robot nebude diktovat, jak vládnout silnicím! Chceme používat vlastní mozek, můžou namítnout tradiční řidiči.

Má hlava vytrénovaná prací ve vědě se ale musí pořád ptát: a není to ještě nějak jinak? Před očima mám řidiče usedající za volant pod vlivem alkoholu nebo léků. Vybavuji si lidi s pomalejšími reakcemi, s náhlou slabostí, nemocné. Kolikrát potřebujeme podat dětem lahev s džusem nebo jen chceme přeladit rádio. A ti (čti „my“) se přece velmi často dobrovolně vzdávají kontroly nad řízením, byť jen třeba na okamžik.

Nebylo by naprosto báječné mít pro tyhle chvíle ještě ten druhý, přídavný elektronkový mozek v autě, aby ten náš, lidský nebyl potrestaný, když si na chvíli „vyjde na pastvu“? Abychom díky těmto technologiím mohli všichni řídit o něco déle a bezpečněji podle svých potřeb i v pozdějším věku? Tak kdybyste dumali nad vánočním dárkem pro moji maličkost, už si nemusíte dál přehřívat mozkové závity, takovéto bezpečné autíčko mě určitě potěší. Hvala i sretan put!

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!