Fotit se nechtěla, prý pro koho taky, navíc když nevidí. Přála jsem si naši společnou fotku a tak jsem ji přemluvila. „Pro vás to udělám. Já měla v životě jen jednu kamarádku, jinak jsem se s ženskýma moc nekamarádila. A vy jste druhá v mém životě, která mi opravdu přirostla k srdci.“

Milada, 95 let

Víte, když vám opravdový muž jednou řekne, že vás má moc rád, tak to prostě platí. Ten vám to nebude opakovat každý den, proč taky.

„Láska? No to je život,“ říká paní Milada. Pracovala jako modelka. Byla bohatá, úspěšná, krásná. Nyní je sama, nevidomá a jak říká, její jediný majetek je noční košile, kterou má na sobě. Přesto nebo právě proto má životní nadhled. Je srdečná, komunikativní, neuvěřitelně bystrá. A v životě měla jednu velkou lásku – Francisca. „Dodnes, když slyším v rádiu anglickou písničku San Francisco, si na něj vzpomenu. A jako na potvoru ji hrají snad obden,“ říká s úsměvem. „Francisco byl synem významného brazilského lékaře, který v pralesích zkoumal výskyt žluté zimnice a při svém bádání narazil na indiánský kmen, zamiloval se do indiánské dívky a tak se narodil Francisco.“ Seznámení a první rande Milady a Francisca bylo doslova filmové. „Potkali jsme se na ambasádě, kde pracoval. Chodila jsem tam na promítání amerických filmů. Dívali jsme se na film a on vzal kapesníček, rozprostřel si ho na ruku a na něj pak položil tu mou.“ Po dvou a půl letech setkávání musel Francisco odjet zpět do Brazílie, protože jeho otec vážně onemocněl. Paní Milada nejela. „Nechtěla jsem tady nechat maminku. Tatínek už nežil, bratr byl ve vězení. Nemohla jsem ji opustit.“ Pak už se prý nikdy nepotkali. „Asi po čtyřech letech mi napsal dopis. Neodpověděla jsem, bylo to pořád příliš bolestné. Když se zamilujete opravdu ze srdce, tak jste v háji. Toho se do smrti nezbavíte.“

Foto Benedikt Renč

Helena, 94 let

No hlavně se neřídit tím sedávej panenko v koutě, to tam budete dřepět furt.

Nebýt zapomenutého deštníku, možná by svého manžela ani nepoznala. „Šla jsem z biografu z nějakýho blbýho filmu a najednou se za mnou objevili dva mládenci s mým deštníkem. Zapomněla jsem ho tam,“ vzpomíná Helena. „Zapovídali jsme se a ukázalo se, že bydlí naproti a od vidění mě znají.“ „A to jste si rovnou domluvili první rande?“ ptám se. „Prosím vás, copak to, že vám někdo vrátí deštník je důvod jít na rande?“ mírní moje představy Helena, která si nakonec jednoho z mladých mužů pro třech letech chození vzala. „Byl to spíš pohřeb než svatba. My se brali v sobotu a pondělí měl pohřeb Heydrich. Nikde nebyly k dostání bílý kytky. Všechny měli na ten pohřeb. Nakonec mi nějakou sehnali. Pěkná moc nebyla, ale bílá jo.“ vzpomíná Helena, která byla s manželem šestadvacet let, z toho šestnáct let byl vážně nemocný. I přesto se o něj s láskou starala. „Vždycky v únoru mi přinesl sněženky. 2,50 stály. A já vždycky říkala, že nemá utrácet. A on odpovídal, pro tebe, i kdyby stály stovku, tak je to málo.“ Po manželově smrti už zůstala sama. „Měla jsme hezký manželství, tak proč to zkoušet znovu. My se měli rádi,“ ukončuje Hlelena, kterou ale chuť do života nepřešla. „Můj vnuk za mnou chodí třikrát týdně a vždycky ten den, kdy má přijít počítám… za pět hodin přijde, za čtyři, za tři. To mi dělá velkou radost.“

Foto Benedikt Renč

Milada, 91 let

Slibuje hory, doly, černej les a je z toho praní fuseklí, spoďárů, vaření a být po vůli kdy se mu zachce. Buď opatrná holčičko!

„Láska brány otevírá, bez křídel dostaneš se do nebe,“ zasní se paní Milada a pak se rychle vrátí na zem. Na vztah s manželem – vzdělaným právníkem – nepamatuje v dobrém. Mohlo to být ideální manželství, i rodiny se znali. Její rodiče ji nicméně jako mladou holku varovali. Chodil za ženskýma a k tomu byl tak trochu ješita. Paní Milada si říct nedala. Zajímalo ji hlavně, že dobře vypadá. „Co já ale věděla. Po první puse jsem si myslela že budu těhotná,“ vzpomíná. „Na ideály nevěřím,“ dodává s tím, že základ je čestnost a charakter. Ti kdo něco umí jsou vždy skromní a to je důležité. I pro lásku.