Foto © Archiv Dalibora Špoka

Mladší generace musí mnohem více hledat

S psychologem Daliborem Špokem o mezigeneračních nedorozuměních a o tom, proč vnoučata nemůžou být hlavní náplní života seniorů.

Jak se proměňují vztahy mezi současnými generacemi? 

Říká se, že babičky a dědečkové rozmazlují a strýcové a tety kazí. Rodiče tedy děti vychovávají, nastavují jim hranice, babičky a dědové pro vnoučata tyto hranice posouvají a strýcové a tety jim ukazují jiné hodnoty, rozdílné perspektivy. Je to samozřejmě klišé, ale myslím si, že obsahuje dost pravdy. Pro dítě je to velmi obohacující systém a potřebuje tohle všechno. 

V moderní době žijeme hodně v nukleárních rodinách, ztotožnili jsme se s tím, že klíčovou roli mají mít rodiče. Když si ale uvědomíme, jak to bylo dříve, především na vesnici, tak dítě s rodiči netrávilo většinu času. Pobíhalo někde po venku a setkávalo se právě s různými tetami, strýci a prarodiči, zkrátka zažívalo život v různých dimenzích. A tím zažívalo rozmanitost světa a výchovných požadavků, kterou dnes máme často tendenci – řekl bych až zbytečně – problematizovat. Třeba když se ptáme, jestli při střídavé výchově nebo při jiném typu výchovy nebude dítě traumatizováno, protože každý rodič na něj má jiné požadavky, nebo že škola na něj má jiné požadavky, a podobně. Myslím, že je to úplně normální. Pokud to samozřejmě nepřekročí nějakou míru.

Co když ty požadavky jdou proti sobě?

Tak se tím dítě učí relativitě. Když se vrátím k vaší původní otázce, tak specifikem vztahu vnouče-prarodič je, že prarodiče za vnoučata necítí takovou zodpovědnost jako rodiče. Nebo některé obavy rodičů vidí v jiné perspektivě, protože jsou starší a mají více zkušeností. Což samozřejmě může být nejen pozitivní, ale i negativní. Třeba když prarodiče namísto aby se soustředili na dítě jako takové a na jeho potřeby, aplikují na výchovu modely a představy, které už v dnešní kultuře neplatí. 

Nemají to současní prarodiče těžší v tom, že mezigenerační rozestup je kvůli digitalitě radikálnější a významnější než kdy dřív? 

Digitalita vše zvětšuje a zvýrazňuje. Každý problém, který řešíme, nám představuje jako epochální a větší než kdy dřív. Vezměte si ale, jak radikální změny zažil třeba můj dědeček, který se narodil okolo roku 1915. Vyrůstal v horách, v chalupě, kde polovinu jeho života nebyla elektřina. Dožil se 90 let, takže na konci svého života už znal mobilní telefon a chodil nakupovat do supermarketu. A to jsem vynechal světové války a revoluce. To byly skutečně obrovské společenské změny. Zároveň ale nechci současná mezigenerační nedorozumění bagatelizovat. Kultura se proměňuje rychleji, což některé jevy zesiluje a díky sociálním sítím se o nich více mluví. A pak je tu velký faktor psychologický – když je nám 60, 70 let, žijeme v totálně jiné perspektivě, naše hodnoty se mění, proměňuje se, čemu věříme, co považujeme za důležité. A tento psychologický faktor byl přítomný v historii vždy a byl zodpovědný za mezigenerační rozdíly i v době, kdy se kultura během života jednotlivce skoro neměnila. 

Kde tedy v současné době vidíte největší mezigenerační třenice? 

V praxi se nejčastěji setkávám s tématem hledání povolání, životního směru, třeba nekonformního, opuštění tradice, kariéry. Například rodina tlačí ženu, třicátnici, aby byla právničkou nebo lékařkou, a ona chce dělat něco jiného. Musí se proto vymanit z obrovského sociálního tlaku, který představují často právě rodiče a prarodiče, jejichž přesvědčení je sycené osobní filozofií nebo snobismem a třídním posuzováním ve stylu „pan doktor je něco víc“. Anebo je ten tlak sycený kulturně, protože společnost posledních sto let obecně preferovala kariéru ve smyslu posunu na vyšší manažerské pozice a v povolání shledávala především zabezpečení existence. Co bylo ale důležité před sto lety, dnes už tolik neplatí. Hodnoty nejmladší generace se posouvají k tomu žít především naplněný, hluboký, šťastný a trochu i individualizovaný život.

Druhá velká bolest jsou pak rozdíly v počítačové nebo přesněji informační gramotnosti. Dvacátníci nebo patnáctiletí už nevěří každé psané zprávě v tisku nebo e-mailu, která k nim dorazí, sedmdesátník často bohužel ano.

To mě překvapuje, myslel jsem, že budete mluvit třeba o rozpadu hierarchické struktury autorit, kdy starší generace předpokládá, že respekt k nim automaticky vyplývá z životní zkušenosti, kdežto ta mladší ji hledá v síle argumentů, charismatu mluvčího. 

Myslím, že to je taky trochu klišé. Vezměte si, že ve Vatikánu kardinálové od určitého věku, tuším od 80 let, už nemohou volit papeže. Proč asi? Nebo si vzpomínám na výrok jisté předsedkyně seniorské organizace, která poznamenala, že se diví, proč se pořád mluví o moudrosti stáří, protože ona kolem sebe vidí spíš dost pošetilé staré lidi. 

Všichni během života na něčem budujeme své sebevědomí. Často jsou to pracovní úspěchy, schopnosti, životní příběh, historie, děti a tak dále. A pokud těchto cihel moc nemám, buduji to na něčem jiném, je to přirozená biologicko-psychologická potřeba. Pokud ovšem tyto cihly nemám, začnu je hledat v rozdílech mezi mnou a druhými. Můžu se ztotožnit s tím, že jsem bílý, že patřím k nějaké rase. Že jsem křesťan, zatímco ostatní jsou pohani, muslimové, ateisti. Že jsem Čech, ostatní jsou imigranti. Že jsem muž, ostatní jsou ženy. Anebo že jsem starý a ostatní jsou mladí. Najdu si zkrátka nějakou skupinu, se kterou se ztotožním, do které patřím. 

Pokud jsem ve středním věku, nemá to takový význam, protože se nacházíme uprostřed takto vymezené věkové skupiny – a cokoli je uprostřed, není pro srovnávání zásadní. Ale pokud jsme děti nebo senioři, pokud jsme na okraji, máme tendenci se se svou skupinou ztotožnit víc a na základě tohoto si dodávat sebevědomí nebo to učinit hlavním zdrojem naší identity. Ale pokud se především vnímám jako „já jsem muž“ nebo „já jsem senior“, pak to často znamená, že nemám nic hodnotnějšího, s čím bych se ztotožnil.

Myslím si ale, že je nesmysl prohlašovat se za autoritu jen proto, že jsem zestárnul. Dokonce si myslím, že to byl nesmysl vždycky. Možná se ke starším lidem hezčeji chovalo, byli bráni s respektem nebo úctou. To je v pořádku a určitě dobré. Ale autorita v tom smyslu, že bychom měli naslouchat jejich názorům? Nejprve chceme vidět, co v životě kdo vybudoval a jaký je to člověk. Ne kolik odžil let. 

Co stereotypy, které o sobě mají generace navzájem? Starší třeba často zmiňují, že nejmladší generace je křehčí, že se příliš prožívá. Mluví se o nich jako o „sněhových vločkách“. 

Do jisté míry je to pravda. Každý stereotyp má nějaké pravdivé jádro. Musíme ale zároveň nahlédnout příčiny téhle křehkosti. Jednou z nich je svoboda. Mladá generace má nesrovnatelně více svobody, než měla generace o 40 let starší. To ale znamená, že má za tu svobodu taky zodpovědnost. Cesty jsou pro ně daleko méně vyšlapané, už to není tak, že musí studovat vysokou školu a potom dělat kariéru. Už se na to nemůžou spolehnout, staré jistoty neplatí. Což s sebou nese velké psychologické požadavky. Ti lidé se musejí daleko více a lépe psychologicky poznat, aby si vybrali svou životní cestu.

I proto se věk dospělosti v současní době posouvá?

Pokud budeme definovat dospělost jako „už trochu vím, co se životem“, pak je to přesně tak. Mladí lidé v tomto smyslu dospívají později. A je to takto logické a nutné. Potřebujeme o sobě znát mnohem více věcí, abychom se rozhodli zodpovědně. A mladí lidé se chtějí rozhodovat zodpovědně. Proto musejí udělat více zkušeností, více měnit, více experimentovat. A to trvá. Vzpomínám si na jednoho sympatického, asi šedesátiletého pána, konzultanta z velké auditorské společnosti, který mi v jedné diskuzi právě v narážce na „sněhové vločky“ řekl: Víte, možná jsou křehčí, ale můj syn o sobě z psychologického hlediska ve svých 25 letech ví možná víc než já v šedesáti. Dodal, že celý život šel tou vyšlapanou cestou a až teď má více svobody přemýšlet, co se svým životem vlastně dělá.

Zásadní generační posun je v tom, že mladá generace si tuto odpověď chce dát už ve dvaceti. Nechce čekat do 60, až splatí hypotéku. A tím pádem je pochopitelně křehčí neboli také – je si méně jistá zaručenými odpověďmi o tom, jak mají žít; radami, které už dnes neplatí, a je otázka, zda vlastně platily kdykoli dříve. Křehkost je ale jedna strana mince, kterou nelze oddělit od té druhé – svobody, zkoumání se a experimentu.

Potkávám se ještě s jedním stereotypem: že mladí nejsou vytrvalí, že nejsou schopni si tolik odepřít. Když nastupují do nové práce, chtějí rovnou home office, řeknou si, kolik chtějí mít osobního volna atd. 

Kdyby si starší generace od těch mladých zkusila vyslechnout, proč takhle přemýšlejí, proč jsou pro ně tyhle věci důležité, vyvstal by před nimi možná jiný obrázek. Jádro pravdy je jistě v tom, že mladší generace je méně trpělivá, pozorná, můžeme u ní pozorovat takovou „twitterizaci vlastní duše“. Když je na webu všechno hned, měl bych tak fungovat i já, můj život, moje duše. Časová dimenze hledání smyslu je v jejich životech potlačená technologiemi a tím, jak se dnes lidé sami vidí. V tomto smyslu má život mezi technologiemi a digitalitou spíše negativní vliv.

Pozitivní stránka ale může spočívat v obratu hodnot. Starší generace přece často nechtěla zatnout zuby, aby dosáhla smyslu. Ona chtěla zatnout zuby, aby dosáhla nějakého kariérního posunu, bezpečí. Aby vydělala peníze. Neříkám, že je to špatně, byly to zkrátka jiné hodnoty jiné kultury a doby. Před sto lety bylo podstatné zabezpečit se, aby rodina nehladověla. Dnes už to tak důležité není, protože nežijeme ve společnosti, kde někdo umírá hlady. Proto mladí můžou začít hledat smyl už ve dvaceti letech. Proto odmítají sedět v korporacích a beze smyslu šoupat nějaké tabulky, aby za pět let byli povýšeni do pozice, kde budou šoupat jiné tabulky. Kdyby ale byli přesvědčeni, že tohle šoupání tabulek vede k něčemu smysluplnému, byli by schopni zatnout zuby stejně jako generace před nimi. O tom jsem přesvědčen.

Napadá vás podobný stereotyp, který mají naopak mladší lidé vůči nejstarší generaci?

Možná bych to jen obrátil na druhou stranu. Myslím, že mladí na starších generacích kritizují materialismus, pragmatismus, neschopnost změny ve chvíli, kdy nejsou s něčím spokojení. Vnímají je jako zástupce generace, která vyrůstala za socialismu, v totalitě, a nemá proto často spirituálně-hodnotový základ. A v tom stereotypu je zase kus pravdy, proto když starší lidé odcházejí do důchodu, nemusejí už vychovávat děti, budovat kariéry, přichází najednou velké prázdno, samota. Přichází stav, který by neměli dopustit. Život zkrátka potřebuje přesah, vztahy, potřebuje, abych pořád o něco usiloval, měnil se, abych zkoušel něco nového. Bez ohledu na věk. Když potkáte seniory v Německu, Francii, v západním světě, tak to mnozí dělají. Je to věc, která nesouvisí s věkem, ale se se specificitou této generace a tím, jak byla v naší zemi historicky a kulturně ovlivněna. Nemají, čím by ho zaplnili, respektive nechtějí se často namáhat obtížně dále budovat to, co ho smysluplně naplní – práci, vztahy, vydávat námahu, úsilí… A to souvisí s hodnotami, které máme.

Dost stereotypů a negativního vymezování. Co naopak současné generace spojuje? 

Digitalita samotná je obrovsky spojující věc. Máme tendenci ji příliš negativizovat a vidět jenom její negativní stránky. Kdo byl ale nemocný nebo měl nemocného rodiče, který trochu uměl využívat moderní komunikační prostředky, tak si uvědomuje, jaká je to neuvěřitelná pomoc. Takový člověk je daleko méně sám. Má daleko více „návštěv“, je propojen s druhými, i když se třeba nemůže moc pohybovat, a podobně. A totéž platí samozřejmě pro mezigenerační komunikaci a participaci. Hodně se hovoří o sociálních bublinách, že je to vyloženě tendence se uzavírat: tady budou mladí, tady budou staří… Ale nemusí to tak fungovat, je to jen jeden aspekt sociálních sítí. Proti tomu jde aspekt propojenosti. 

Pořád přece můžeme hledat na YouTube a na dalších platformách zajímavá videa, svoje kanály už mají i takzvaní oldfluenceři, tedy lidé po šedesátce, sedmdesátce, kteří inspirují svým životním stylem nebo názory. Na webu britského deníku The Guardian vychází seriál o lidech po šedesátce, kteří změnili svou profesi, a jsou to nesmírně inspirativní příběhy. A když toto starší člověk čte, může ho to postupně dovést k tomu, že svůj život začne měnit. Nepodceňoval bych tedy velkou roli inspirace sociálních sítí a internetu.

Obrovský potenciál v budoucnosti má pak podle mě návrat ke komunitnímu způsobu života. I proto, že se tradiční rodiny rozpadají. Jsem přesvědčený, že budeme žít více flexibilně, v jiných společenských modelech, ve kterých lidé můžou mít každý svůj byt, ale sdílet společné prostory, třeba kuchyň a jídelnu. Takhle už funguje sdílené studentské bydlení a bylo by to vynikající řešení i pro seniory. A teď nemyslím jen sdílení bydlení mezi nimi, ale napříč generacemi, kdy třeba v zahraničí starší lidé spolubydlí se studenty. A funguje to velmi dobře. Když se obě strany snaží, předávají si spoustu různých zkušeností, můžou si ve spoustě věcí vypomoct. 

Pestrost je vždycky strašně důležitá. Zavřít se do nějakých seniorských domů – to je v podstatě život v ghettu. Samozřejmě je to skvělé řešení, když je někdo nemocný nebo nemohoucí, ale třetinu života dnes prožíváme aktivně i ve vyšším věku, a tak je potřeba to promíchávat. A společné bydlení má obrovský potenciál pro celou řadu psychických problémů různých generací.

Ještě se vrátím k té digitalizaci, protože se v Elpidě občas potkáváme s tím, že starší jsou sice vděční za to, že se můžou s vnoučaty propojit přes videohovor, ale nenahrazuje jim to fyzický kontakt.

To je jasné, nejsou na to tak zvyklí jako ti mladí, pro které je to přirozená věc. Ale má to ještě jiný aspekt, a to ten, že kontakt s vnoučetem nemůže být hlavní náplní mého života. Těžko se to poslouchá, ale je potřeba o tom mluvit. Když mám životní naplnění, když stále o něco usiluji, o něco se starám, třeba když pracuji aspoň na poloviční úvazek, když mám nějaký zdroj přirozeného stresu, a nejenom tři truhlíky na zahrádce, tak svá vnoučata nepotřebuji vidět tak intenzivně. Často je to náhražka toho, že mi v životě chybí vlastní náplň. A je to chyba toho, jaký životní styl vedeme, že jsme si důchod ve 20. století spojili ne s finanční dávkou, ale s životním stylem zahálky nebo v lepším případě několika příjemných koníčků. A to je ohromná chyba, které se musíme zbavit, a stáří postupně proměňovat k reálné aktivitě – nejen té příjemné, ale i té náročné a obtížné, která ale především přináší hlubší smysl, radost, sebevědomí a naplnění.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.