Proč jste se rozhodl pro medicínu? To je přece hodně těžký obor. 

Ohlédnu-li se do těch mnoha let zpátky, myslím, že tím základem byla moje láska ke zvířatům. Od nejútlejšího dětství jsem se těšil otcovými rybkami v akváriu, hrál jsem si s Ritou, dobrmankou sousedů, obdivoval jsem všechna zvířata na velkostatku, na který jsme chodívali často na návštěvu. Proto také bylo v předškolním věku mým přáním stát se sedlákem. Od samého počátku školního věku jsem byl v zoologické zahradě jako doma. Pěstoval jsem rybičky, čolky, žáby, mohl jsem mít morče – jmenovalo se Šmrksa. V času 2. světové války jsem byl členem Němci zakázaného amerického Setonova Woodcraftu – učili jsme se znát všechno z přírody – zvířata (brouky, motýly, ptáky, obojživelníky, ryby), stromy a květiny. Knížky o zvířatech jsem četl více než ostatní. V 16 letech se můj zájem obrátil. Zvířata jsem miloval dál, ale začal jsem se intenzivně zajímat o to, jak vypadají „zevnitř“, tedy o biologii. Obstaral jsem si dostupné knížky o podstatě života a biologická praktika. Knížku profesora Herčíka Mladý biolog, která byla rozprodána, jsem si ručně opsal a podle ní a jiných dělal pokusy. Táta mi pořídil preparační nářadí, pitevní prkýnko a nevím za co (byli jsme chudí) a nevím jak (v roce 1946 po válce nebylo nic k mání) dokonce mikroskop. Zájem o biologii živočichů se v té době rozšířil na zájem o lidské tělo – o jeho skladbu i funkce. Nakupoval jsem si nejen populární, ale i základní lékařskou odbornou literaturu. Od těch 16 let už mi nikdy nepřišlo na mysl, že bych mohl či chtěl být někým jiným než lékařem. V oktávě mi vyšel první rádoby vědecký článek v časopisu Vesmír – Vitální barvení perlooček.

V jednom rozhovoru jste řekl, že nádorová onemocnění jsou nejen nemocí těla, ale i duše…

To jsem neřekl jednou, to říkám a píšu stále. Člověk je jednotou těla (sóma) a duše (psyché). Nelze je oddělit, v nich obou spočívá jedinečnost každého z nás. Každý stůně jinak, po svém, jinak vnímá tělesné obtíže a jinak psychiku – úzkost, strach. Psychika ovlivňuje mnoho dějů, včetně imunitních. Z praxe vím, že děti „rošťáci“ stůňou daleko lépe než děti, které sedí v koutku a pláčou. I u dospělých hraje významnou roli, jak se kdo k nemoci a léčbě postaví. Někdy se stanou až pohádkové příběhy, kdy nemocný nepředpokládaně přežívá do chvíle, kdy je svému blízkému potřebný.

Při vizitě víte, jaký je skutečný stav dítěte. Co jste dělal, aby to děti nepostřehly? 

Musel jsem předstírat, že to není tak hrozné. U malých dětí to jde, ještě nevědí, co je konečnost. Znají pohádku o Šípkové Růžence, kterou probudí polibek prince, nebo ví o mrtvé a živé vodě.

Děti přece poznají, že hrajete? 

Starší děti to poznají. A my ošetřujeme děti a mladistvé. Před 16letým člověkem už těžko něco zatajíte. A dnes už vůbec ne, protože si na internetu najde, co znamená slovo onkologie. Pak je nutné mu říct: „Jsi vážně nemocný, uděláme všechno, co bude možné, dostaneš léky, možná ti po nich bude špatně. Ale máme pacienty, které se nám podařilo vyléčit.“ Je velmi důležité, aby lékař ani sestra neopouštěli nemocného, aby ho provázeli i v průběhu umírání. Život je sledem neustálých izolací, stále nás někdo nebo něco opouští, nebo opouštíme někoho nebo něco my. Izolace utváří naše charaktery. Ale nejhorší izolací je izolace umírání. To by lékař a sestra neměli nikdy dopustit.

Jste v kontaktu se svými pacienty? 

Pořád je zveme a sledujeme. Dnes je trend vyhledávat i letité pacienty, monitorovat jejich zdravotní stav a zjišťovat, jaké jsou následky chemoterapie. V USA už existují speciální oddělení pro sledování pozdních následků. Ovšem existuje i další, pro mne šťastný kontakt. Přání mých bývalých pacientů k Vánocům, k narozeninám, oslovení na ulici.

Na co jste ve svém životě hrdý? 

Jsem rád, že se mi podařilo vytvořit obor dětské onkologie, vybudovat kliniku a zvrátit vysoké procento nevyléčitelných. Jsem šťastný, že jsem vychoval řadu žáků a že mě mají i dnešní medici pořád rádi.

Čeho byste se chtěl v onkologii dočkat? 

Ještě vyššího procenta úspěšnosti, než je současných 83 procent vyléčených pacientů.

Bude to někdy 100 procent?

To se nikdy úplně nepodaří. Pacienti jsou jedineční, a i když onemocní týmž nádorem a jsou léčeni stejně, občas to nevyjde. Část vyléčených pacientů zemře na časné léčebné komplikace, část na pozdní léčebné následky, včetně sekundárních nádorů. Stoupajícím počtem vyléčených stoupá, bohužel, i počet pozdních následků.

V cizině hodnotí odborníka i podle jeho schopností komunikovat s lidmi a vysvětlit jim problém. Dostávají body za přednášky pro veřejnost… 

To u nás není. Ale narážíte na další problém. Dnes musí být na všechno informovaný souhlas pacienta. Naprostá většina lidí ale neví, o co jde. Ze strany doktorů je to alibismus. Je přece důležité, aby pacientovi vyložili, proč se zákrok dělá, jaký má smysl, jaká přináší rizika, aby ho ujistili, že udělají pro dobrý výsledek všechno, aby získali jeho důvěru. Krýt se spoustou podpisů vyvolává u pacientů nedůvěru a pochybnosti.

Neklesá zájem o medicínu? 

Počet uchazečů se příliš nemění, zato stoupá počet těch, kteří hned po promoci odcházejí pracovat do zahraničí. Několik kilometrů za hranicemi dostanou třikrát, čtyřikrát vyšší nástupní plat, lepší pracovní podmínky a absolvují snadněji postgraduální studium. V mém nadšeném medicínském mládí to bylo jinak, ale „tempora mutatur et nos mutamur in illis“ (časy se mění a i my v nich). Ale to už se dostáváme k otázkám, které míjí původní záměr rozhovoru.

Máte pravdu. Zeptám se vás proto na něco, co se záměrem souzní. Můžete se svěřit se základními principy, které utvářely váš tak všestranně naplněný život? 

Pochopitelně vznikaly postupně, tak, jak jsem zrál a uvědomoval si životní hodnoty. Prvním z nich je víra. Byl jsem křesťansky vychován a křesťanem jsem zůstal. Celý život mi to pomáhalo – i v nejsvízelnějších situacích. Druhým je trvalá touha po poznání v nejširším smyslu slova. Nejen v medicíně. Třetím, který je vlastně požehnáním, je vnímání krásy – té přirozené, stvořené, i té, kterou nám talentovaní jedinci – umělci – zprostředkovávají, vnímat to, co bychom bez jejich tvorby sami nepoznali. Z těch tří vzniká čtvrtý princip. Vytváření vztahů. Nejen mezilidských, ale ke všemu, co nás obklopuje, v čem je nám určeno žít. Základem, nejtěžším, je poznat sám sebe, najít vnitřní harmonii. Jen ta předpokládá žít v harmonii s okolím. Nejvýznamnějším vztahem je láska. Bez vzájemné lásky s mojí ženou bych nikdy nedospěl k tomu, čeho jsem dosáhl. Byla mi nejdokonalejší oporou ve všem mém rozhodování a konání.

A nakonec poslední otázka. Máte nějaké životní krédo? 

Mám. Povinnost dávat a právo brát. Povinnost ne ve smyslu – musím, ale chci a toužím dávat. Snad jsem ji naplnil a stále se snažím plnit všude, kde mohu. A brát znamená pro mne vnímat všechny krásy života, protože život je zázrak a je krásný.