Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Vlastimil Svoboda
Foto © Jan Bartoš

Vlastimil Svoboda – Šífák na bicyklu

Ve vesničce Rottdorf, poprvé v Německu, prosil o nocleh: Ich bin Turist, kein Terorist. Ta cesta neměla šťastný konec. Skandinávie, Tunisko, Island, Nordkap a Podkarpatská Rus končily lépe.

Když Vlastimil Svoboda o té, zatím poslední, cestě vypráví, v jeho hlase je to slyšet: „Jako soumar tlačím kolo a jdu. Jdu!“ Měla to být rozlučková cesta s lodí, s Hamburkem a vůbec. Šífák v penzi, cyklista stále aktivní, to měl dobře vymyšlené – lodí do Geesthachtu, a potom v sedle bicyklu. Jenomže počasí… „Něco takového jsem nezažil ani na Islandu. Bouchla guma, doplahočil jsem se k nejbližšímu mostu a tam si ustlal. No ustlal, složil jsem se do spacáku a s ochránkyní karimatkou ležel na betonu. Průtrž mračen a vichr síly orkánu. Obut jen v ponožkách, honil jsem spacák a karimatku plápolající ve větru, nacucané vodou. Pod úzkým mostem nebylo místečko suché. Nezbývalo než zaťukat na nejbližší pohostinná vrátka, usušit se a na cestu domů si stopnout českou loď.“ Vlastimil Svoboda vypráví barvitě a hoden klasikova poznání sílu zážitku ukrývá, inspirativně, v detailu.

Lodníkem z nouze a náhody

Měl za sebou gymnaziální maturitu, pár semestrů na chemicko-technologické fakultě, vojnu, nějaký čas práci vojenského knihovníka v Karlových Varech a přemýšlel, co s načatým životem. Pomohl náborový plakát v pražské tramvaji: Československá plavba labsko-oderská přijímá na dálkovou plavbu Praha – Hamburk lodníky, kormidelníky a kapitány. To bylo roku 1961, po vztyčení berlínské zdi, kdy všichni, kdo dleli tenkrát na její lepší straně, zůstali, domů se nevrátili, bylo třeba nových sil. O dva roky později lodník Svoboda vyplul na první cestu do Hamburku.

Vlastimil Svoboda

Foto: Archiv

„Mrazivé lednové ráno, vyšší voda, blížíme se k poslednímu z drážďanských mostů v Niederwarthe. Náš člun 677 jako druhá dýlka, tažený na dlouhém laně motorákem. Nabízím kormidelníkovi, a to je vždycky pán, že prodloužím náš drát hned po startu, abychom, sice vlečeni, mohli plout co nejblíže pravé plovatce a jaksi svobodněji. Nechtěl. První člun nás k pravé plovatce nepustil a neodvratně táhl do středu pole. Viseli jsme na kormidle jako orangutani, točili vpravo, hned zase vlevo, ale marně. Teď už šlo jenom o to, dotknout se spíš bokem přídě než bouchnout zadkem poblíž kormidla. Rána, drát, kterým jsme byli napojeni na člun před námi, prasknul a švihnul smrtícím úderem těsně vedle kormidelny, kde jsme byli. „ Krédo tuláka Svobody, že snadná cesta bez problémů je k ničemu, teprve při strádání její význam stoupá, došlo, nikoliv poprvé nebo naposledy, naplnění.

Kamarád Jan Veselý

Poprvé se spolu setkali na fotografii – a hned to bylo v novinách. V roce 1951 jel Vlastík s tátou na obyčejných kolech bez přehazovačky z Jenče u Prahy do Karlových Varů, aby na slavné Panorámce viděli našeho největšího cyklistu všech dob. Fotograf měl šťastnou ruku, na obrázku Jan veselý v úniku, za nimi na hromadě štěrku oba Svobodové. Obrázek vyšel v tehdejším populárním časopise Ruch. Po letech posloužil jako vstupní vizitka cykloturisty Svobody k Janu Veselému, tehdy již řidiči redakce Československého sportu. Přišel se poklonit, ale také žádat. Po koupi nového Favorita se chystal s kamarádem až za polární kruh. Vláčet rezervní „obutí“ bylo náročné, a Veselému to řekl rovnou: „Nemáš (Jan totiž hned po představení nabídl tykání) někoho v Motokovu, kdo by nám gumy poslal do Finska? My bychom na oplátku psali ze své cesty reportáže do Československého sportu.  Veselý známé měl, galusky na oba poutníky v Turku skutečně čekaly. Kamarádství na celý život založeno. A to ještě když paní Veselá, Janova manželka Eva, zjistila…

Za Wagnerem i Smetanou

Vlastimil Svoboda vyrážel na bicyklu do světa za dobrodružstvím, tušenými útrapami – a za muzikou. Kamarádka z raného mládí mu kdysi ukázala cestu do pražského Divadla hudby. Vnímavý mladík podlehl kouzlu tónů, zvláště mu učaroval Bludný Holanďan, příběh námořníka, který uzavřel smlouvu s ďáblem. „A to víš, že Wagner byl vzorem Antona Brucknera, toho Brucknera, který v roce 1884 kolaudoval v pražském Rudolfinu nové varhany, to už se snad úplně zapomnělo?“ odbočil z řečiště vyprávění. Nevěděl jsem, ale pochopil jsem, proč Vlasta jezdil, na kole samozřejmě, do Bayreuthu a neodolal, se slavným divadelním domem, kde se hrají pouze Wagnerovy opery, za zády, opřen o strom svému bicyklu dirigoval. Pronikl i dovnitř, dokonce obloudil samotného správce divadla slovutného pana Harnismachera. Pro jistotu mu namluvil, že je norský námořník, protože věděl, že Holanďan ztroskotal u norských břehů. A tak jak byl, v cyklistickém ustrojení, usedl do jedné z předních řad a poslouchal Der Fliegende Holländer. Ti ve fracích a róbách okolo ho považovali za výstředního zbohatlíka z okruhu Rockefellerů. Na Podkarpatskou Rus vozil někdejším krajanům na gramofonových deskách Smetanovu Mou vlast. Nepříliš skladné zavazadlo na Favorita.

Vlastimil-Svoboda.jpg

Foto: Jan Bartoš

A čím zaimponoval paní Veselé, abychom navázali nit? Našli společnou lásku, pěvce Beno Blachuta, Vlasta je členem Společnosti BB. „To nebyl jenom sošný operní pěvec, to byl živel v operním světě dost ojedinělý. Když koncem šedesátých let minulého století vyjelo Národní divadlo na festival do Edinburghu a Beno zpíval svoji parádní roli z Výletů pana Broučka, kritici se divili, jak jsme mohli před světem tak dlouho tajit takový tenorový klenot. Inu, Zdeněk Nejedlý a jeho kulturní železná opona.“

Jak na kole kolem Islandu a kolem světa?

Chtěl být první, kdo ostrov na bicyklu objede. „Nabit energií utkat se s neznámým terénem vyjíždím z asfaltových silnic rovnou do superkamení.  Štěrku je někdy i deset centimetrů, jdu i pěšky a označení své cesty primary road, považuji za nevýslovnou drzost. Když kolem frčelo auto, padal na mě kamenný déšť. Dostaly to ruce, nohy, tvář. Jinde bláto v konzistenci omelety, každou chvíli je musím oklepávat z blatníků. Cestovní rychlost šest kilometrů za hodinu, přehazovačka zbytečná.“ Island objel (1500 km), ale první nebyl. Dva týdny předtím to dokázal jeden místní student. „Jo, kdybych byl dostal devizový příslib včas…“ Místní noviny ale výkon ocenily: Přijel, aby byl jen druhý. Cizinec první.

I na cestu kolem světa se Vlasta Svoboda s věrným kamarádem Jiřím Říhou chystal. V šestaosmdesátém roce už bylo vše připraveno. „Měli jsme tenkrát být v podstatě pojízdná reklama na Škodovky, pivo a sklo. Prý se vyplatíme, budeme levnější než roční pronájem tabule na stadionu v Sydney.“ Byl však čas normalizační, přičinlivý křivák udal Říhu, že prý chce emigrovat, a nejeli nikam.

Od Aše až po Jasiňu

V čase, kdy se Vlastimil Svoboda narodil, to byl oblíbený slogan vyjadřující velikost a nedělitelnost Československé republiky. Proto se tam vydal. Na celnici Ubľa – Malyj Bereznyj dostižen úředním šimlem. Přechod pouze pro Slováky a Ukrajince, Československo (1996) neexistuje. Čekání zpestřeno poznáním. Šofér náklaďáku vyzván celníkem do malé budky bez oken. Po chvíli se vrátil, asi dal málo. Až když přidal, mohl jet dál. Té budce se říká dajka. I korupce může být vtipná. Vlasta nakonec přejel, vlastně převezl se. Na bicyklu se do hraničního pásma nesmí, čekal, až se nad ním smiluje dobrý řidič a na pár desítek metrů vezme neobvyklého stopaře s bicyklem. Blbost bez vtipu.

Na Podkarpatské Rusi nebyl Vlasta jenom jednou. Zúčastnil se i humanitární pomoci. Autobus vezl z Českého Těšína tenkrát léky, šatstvo, konzervované potraviny, cukr, sešity a bloky s pastelkami pro děti  ‒ a samozřejmě Vlastovo kolo. I do Jasini, nejdelší obce v bývalém Československu, dojel. Ten kus světa si zamiloval, lidi i krajinu, dodnes je aktivní ve Společnosti přátel Podkarpatské Rusi. Jednou o Vlastovi Svobodovi napsali v cykloturistickém časopise, že je hrdina, to když třeba s Jirkou jako první Češi dojela na Nordkap (3250 km na kole), když se nebáli ani polárního kruhu a tuniské pouště. To se moc vztekal. „Obyčejnej  zrzavej kluk, co se rád toulá. A dokázalo to kolo, já jenom šlapal.“ Kluk má teď, pár měsíců před životní osmdesátkou, pauzu. Zánět karpálních tunelů na ruce mu nedovolí uchopit pořádně řídítka. Tak alespoň píše třetí knihu.