Chcete-li zažít podobný výlet, rovnou radíme zkusit elektrokolo! Vždyť podél řek je to po rovině a pojede to skoro samo.

Cestovat na elektrokole ovšem vyžaduje spaní v penzionu nebo alespoň v kempu, protože baterka vydrží maximálně sto kilometrů (záleží samozřejmě na tom, jak ji používáte) a dobíjí se pět až šest hodin, na což je noc ideální.

Je pravda, že díky méně namáhavé jízdě na elektrokole se může na cykloputování vypravit více lidí a manželky stačí svým vytrénovaným manželům i partě jeho sportovně založených kamarádů. Na užších cyklostezkách je ale hustší, rychlejší, a tím pádem méně bezpečný provoz a někteří zarytí klasičtí cyklisté nemůžou vydýchat, že je do kopce hladce předjede i méně čilá babička.

My se držím zatím klasických kol. Jsme totiž zatvrzelí tuláci a na ježdění na kolech na těžko nás nejvíc baví rána a večery mimo civilizaci – v lese, na louce či u řeky, to znamená nikoli v kempech.

Foto Jiří Páleníček

U horního toku Dunaje, na Rýnu a Labi bylo na podobné zážitky příležitostí víc než dost. Žádné zákazy. Volné stanování mimo vysoké hory praktikuje dnes v Evropě tak zanedbatelné minimum lidí, že zákazy a hlídání nejsou potřeba. Hrst lidí milujících volnost jako my si může opravdu libovat.

Takzvaný free camping jsme si užívali dva a půl měsíce. Nejprve na březích Vltavy, pak podél Labe až k Severnímu moři a kus podél jeho pobřeží. Pokračovali jsme proti proudu Rýna a od něj přes Schwarzwald k Dunaji.

Nejoblíbenější a nejfrekventovanější úsek dunajské cyklostezky mezi Pasovem a Vídní jsme nejeli, v sezoně je na něm příliš mnoho lidí. Postačil nám horní tok řeky od Donaueschingen, kde Dunaj začíná soutokem svých zdrojnic Berg a Brigach, po Pasov.

Na závěr jsme se přehoupli přes Bavorský les na Šumavu. Abychom si to všechno užili, museli jsme na kole ujet hodně přes tři tisíce kilometrů. Kilometry ani vysoké letní teploty nám nevadily, problémem se překvapivě ukázala záda, kterým se sezení na zemi a ranní a večerní opakované shýbání vůbec nelíbilo. První měsíc pořádně protestovala a já jsem chodila poněkud v předklonu. Udolali jsme je, víme, jak cvičit a měli jsme velkou tubu masážního krému s kostivalem, kaštanovníkem a konopím.

Ale opuštěné břehy Labe na území bývalé NDR byly na free camping tak vynikající! Za nimi je v těsném závěsu německá část Rýna. I když až na nevelké úseky rozhodně není bez civilizace a protéká takovými průmyslovými obry, jako jsou Düsseldorf, Kolín, Karlsruhe, Štrasburk a další, situace zde vůbec nebyla bezvýchodná a my například nocovali v lesoparku na břehu Rýna na předměstí Kolína.

Foto Jiří Páleníček

Nejsložitější pro tuláky je Holandsko. V téhle pečlivě obdělávané a nejen pro milovníky zahrádek a kytek krásné zemi jsme se prostě občas i při našich letitých zašívacích zkušenostech nechytali a museli jsme do kempu. Naštěstí je v Holandsku opravdu hodně kempů na farmách, – kamperen bij de boer – malých zařízení, jimiž si farmáři spíš jen přivydělávají (stojí 12 až 15 eur pro dva nocležníky a stan). Protože nejsou u koupališť ani u moře, lidí je v nich málo, vybavení kvalitní a je jich tolik, že jsme je někdy hledali až večer na místě, když jsme chtěli skončit – přes Google, nebo nás do nich nasměrovali sami místní.

I v tom jsou Holanďané výborní. Jakmile jsme se zastavili a přemýšleli, jak dál, okamžitě se našel ochotný rádce mluvící anglicky. Protože nemluvíme německy, v bývalé NDR jsme vždy začínali otázkou: Sprichst du englisch?, a většinou slyšeli: Nein. Se znalostí angličtiny je to tam podobně jako u nás.

I s tuláky na kolech jsme se bavili tímhle moderním anglickým esperantem. Kromě pořádně naložených kol s brašnami vepředu i vzadu se poznají podle ručníku sušícího se na zadních brašnách a vypraných ponožek vlajících na řídítkách.

Bordeaux–Budapešť, Basilej–Bukurešť, šest měsíců, rok a půl, z Chile, Anglie, Němci, Francouzi… příběhy na mnoho stran. Zdaleka nejlepší odpověď na otázku kam máte namířeno? jsme dostali od holandského páru jen o málo mladšího než my: „Už pospícháme domů, manžel musí být za deset dní na kontrole u svého kardiologa, nedávno mu dělali bypass.“

Takže se není třeba bát. A kdyby vám Ježíšek třeba nadělil elektrokolo (docela slušné pořídíte už od dvaceti tisíc korun), můžete začít nějakou pohodlnější variantou. Podél horního toku Dunaje jezdí v létě několikrát denně sem tam turistický vlak převážející kola. Není tedy problém z penzionu někde u Dunaje podnikat kratší výlety na obě strany a vracet se vláčkem. Na elektrokole poznáte Dunaj zrovna tak dobře, jako my na našich klasických horských kolech, která i se všemi věcmi a zásobami vážila po padesáti kilech jedno.

Foto Jiří Páleníček

Jsme-li u čísel, dohromady je nám 140 let. Na první větší cestu jsme vyjeli až v 51 letech. Kromě jinak pojatých cest po čtyřech kontinentech máme od té doby za sebou čtrnáct delších cest na kole na těžko (tzn. se všemi věcmi): šestiměsíční objezd Španělska, všechny Kanárské ostrovy, objezd Holandska, dvakrát jarní Kréta, Turecko, Kyklady, jihovýchodní řecké ostrovy, Itálie z Verony až na jih, Francie, Čechy. Snad i díky tomu vážíme dohromady jen 133 kilo, přestože náš jídelníček na této cestě vypadal v případě, že jsme ve správné době narazili na správnou sámošku, následovně:

Snídaně: polévka ze šesti rajčat, hlavičky česneku, mladé cibulky a 250 ml 30procentní creme fraiche plus vařené brambory.

Okolo jedenácté: několik koláčků, káva, podmáslí, energetický nápoj, případně houska s vloženými 200 gramy pečené krkovičky (za neuvěřitelná 2 eura).

Po cestě dál šťáva z červené řepy, pomerančový džus s dužinou nebo džus z hroznů. Ten představuje nárazovou energetickou bombu.

Okolo třetí: přírodní biojogurty s čerstvým ovocem nebo zeleninové saláty, popř. rybičky, šunka, sýry, pečivo (podle toho, v jaké sámošce jsme nakupovali).

Večeře: nakládané maso, kterého se prodávalo vždy několik cenově přijatelných druhů. Osmažit na dostatku olivového oleje a přidat zeleninu, jež mezitím cestou rozmrzla (často k ní bylo přibalené i máslo s kořením, když ne, přidali jsme smetanu). Maso výborně ochladilo i kilo špenátu se smetanou. Jedno pivo.

A to je další důvod pro podobné „nepochopitelné“ výlety – možnost neomezeného jídla. Koláčky, káva se šlehačkou, smetanové omáčky, ohromné porce. Vše se spálí a spotřebuje a váha stejná. Nezkusíte to alespoň v malém?