Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Alžběta Jungrová

Co je štěstí?

Filmová odpověď je asi ta první, která většinu z nás napadne. Je to ale komplikovanější, jak dokládají následující příběhy tří žen.

Alžběta

Alžběta Jungrová je přední česká reportážní fotografka. Za svými reportážemi se vydává do nejrůznějších koutů světa a často se dostává do riskantních situací. Brodila se největší skládkou odpadu v Kambodži, ropným bahnem na vrakovišti tankerů v bangladéšském Chittagongu, fotila obyvatele Gazy, narkomany na afghánsko-pákistánské hranici nebo trávila dny s indiány kmene Nukak v kolumbijské džungli.

Prožívají lidé u nás štěstí jinak než ti, kteří žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách?

„Pro každého znamená štěstí něco jiného. Pro jednoho je to miska rýže a pro druhého luxusní kabelka,“ říká Alžběta a se smíchem dodává: „Pro mě je to něco mezi tou rýží a kabelkou.“

Ve skutečnosti ale za svoje největší štěstí považuje to, že dělá práci, která ji baví a daří se jí v ní.

Čechy vnímá ne jako nešťastné, ale jako nespokojené. „Většina z nás je větší část života nespokojená. Chodíme do práce, která nás nebaví, toužíme po nesmyslech, o kterých si myslíme, že nás naplní štěstím, máme obrovská očekávání od života a chceme zázraky. A ty drobné každodenní věci, které nás opravdu šťastnými činí, si vůbec neuvědomujeme. Ty vnímáme jako samozřejmost. Že jsme v nich byli šťastní, si uvědomujeme až zpětně. Takhle lidstvo funguje. Na druhé straně je to ale právě ta nespokojenost, která nás neustále žene dopředu a posouvá dál. Jedno bez druhého nefunguje.“

Alžběta Jungrová (foto Petr Hricko)

V případě Alžběty hrají roli i její cesty do oblastí, které většina z nás považuje za životu nebezpečné. „Myslím si, že mám díky tomu docela dobře nastavené hodnoty, za to jsem vděčná. Ale taky to ve mně zbořilo jakoukoliv víru ve spravedlnost světa.“

Zároveň přišlo uvědomění, že lidé jsou všude stejní. Představa, že někdo na druhém konci světa je ve své bídě automaticky šťastnější, je iluzí. „Podmínky, ve kterých člověk žije, a do kterých se narodí, mu přijdou samozřejmé. Každý má jiný standard a každý také prožívá jinak štěstí. Stejně se zamilovávají a stejně tak jsou nešťastní. Podstata života je stejná, liší se jen podmínky, ve kterých to probíhá,“ říká Alžběta

Zkušenost ze zemí, kde je opravdová chudoba a nebezpečí, je pro život důležitá. Pár dní po návratu domů člověk děkuje za teplou vodu a splachovací záchod, za pár týdnů ale sklouzne podle Alžběty zpět do standardu. „Asi by bylo divný, kdybych už napořád každý den děkovala za to, že mi teče teplá voda.“

Okamžiky štěstí se Alžběta naučila vnímat i na svých cestách a pracuje na časosběrném projektu s příznačným názvem Štěstí. „Byl to pro mě způsob, jak z těch hrozných věcí vytáhnout něco pozitivního. Téma, které nás přežije a má výpovědní hodnotu. Přišlo mi bizarní, jak odlišné můžou prožitky štěstí v různých částech světa být, a jsem ráda, že z toho vzniká hezký soubor fotek, mezi kterými je třeba indická žena, která se za svítání oblečená koupe v ledové řece, směje se, já ji fotím a říkám si, co tam proboha dělá.“

Zdánlivá obyčejnost radostných okamžiků je ale i v chudých zemích vyrovnávána touhou po určitém luxusu. Tím jsou například mobilní telefony, které místní vidí třeba u humanitárních pracovníků, ledničky nebo televize. „Přijedeš do vesnice, která je od nejbližšího města vzdálená čtyři hodiny cesty pouští, lidé tam chodí nazí, ale každý má v ruce mobil. Nabíjet si ho musí jezdit do toho vzdáleného města, signál nemají žádný, ale mají mobil a svítí si jím v noci cestou na latrínu. V Namibii třeba skoro všichni měli ledničku. Neměli co jíst, neměli proud, lednička sloužila spíš jako skříň, ale stála uprostřed téměř každé chatrče. Lidé jsou všude stejní. Chtějí nesmysly, které nemají a vidí je u druhých,“ říká fotografka.

I touha po tom, co nemám, ale musí mít svůj strop. Bod zlomu, který jednou za čas ve všem zákonitě přichází, vnímá Alžběta jako něco, co musí přijít zvenčí. Nevěří, že se lidé sami od sebe zastaví a změní se. Nestandardně dlouhé období míru, ve kterém žijeme, i zničená planeta jsou jasné signály, že dříve nebo později nějaký tlak zvenku přijde. „My se pořád tváříme, že jsme hrozně v pohodě, abychom se nemuseli omezovat. Raději budeme lítat do ašrámů meditovat a předstírat, jak jsme srovnaní, než abychom se rozhodli začít sami u sebe a něco změnili ve svém životě.“

Podle Alžběty jsme si vytvořili prostředí, ve kterém nemusíme prakticky nic řešit. Chceme být šťastní, ale nechceme na tom pracovat. Sebestřednost, která ve společnosti panuje, vnímá jako důsledek blahobytu. O to víc bychom se měli zajímat o obyčejné drobnosti, ve kterých se opravdové štěstí nachází: „V životě dokážeš víc tím, když řešíš tyhle maličkosti, jako je usmát se na někoho na ulici, než když se staneš nejslavnějším kosmonautem na světě. Každý ale musí začít sám u sebe.“

Zuzana

Přiznat si, že nejsem šťastná a něco s tím začít dělat. Tak se dá shrnout přístup osmatřicetileté produkční, Zuzany Rejchové, která štěstí hledala v Mariánských Lázních i na posvátné pouti do Santiaga.

„Ta moje cesta začala rozhodnutím, že odcházím z práce a dám si léto sama pro sebe,“ popisuje první zásadní moment Zuzana, které ve stejnou chvíli došlo, že není šťastná. Následoval červenec v rodných Mariánských Lázních, louky s jejími milovanými bylinami a pocit, že nic krásnějšího v životě být nemůže. Sbírání bylin střídala s prací na záhonech na zahradě, kterou celý život kultivovala a obhospodařovala Zuzanina babička. V průběhu léta si ale Zuzana uvědomovala, že důvodem jejího neštěstí nebyla jen práce. A rozhodla se jít sama v sobě ještě hlouběji. Na cestě do vlastního nitra jí pomáhaly každodenní dlouhé procházky lesem. Pak přišla pouť do španělského Santiaga de Compostela, kterou už po staletí chodí každoročně tisíce poutníků.

Jediná možná cesta za štěstím je podle Zuzany v tom, že člověk najde odvahu a začne sám v sobě odhazovat všechny staré nánosy, které ho být šťastným odnaučily.

„Poprvé mi o tom řekla kamarádka, která šla pouť před rokem. Spontánně se mě zeptala, jestli bych ji nechtěla jít taky. Přišlo mi, že se zbláznila, ale za pár týdnů jsem si o pouti shodou okolností někde přečetla článek. A za dalších pár týdnů jsem byla u svého terapeuta, vyprávěla mu, že nevím kudy dál, ale že vím, že tudy už ne. Poslouchal mě a zeptal se, jestli bych nechtěla jít pouť do Santiaga. Říká se, že tahle cesta se neplánuje, ta si tě přitáhne. Tak já jsem důkazem, že to tak asi je,“ vypráví Zuzana o začátku své pouti, o které se také říká, že ji člověk má jít s nějakým záměrem. „Já jsem ten svůj nevěděla ani v den odletu. Až při čekání na letišti ve Frankfurtu jsem si řekla, že tam jedu najít sama sebe. Věděla jsem, že mám zavřený srdce a že to je důvod, proč jsem nešťastná.“

Na svojí cestě potkala spoustu lidí se spoustou příběhu. Lidí, kteří se v úterý v sedm večer rozhodli letět a druhý den opravdu odletěli. Nebyl tam nikdo, kdo by měl cestu předem připravenou několik měsíců. Pouť do Santiaga začíná ve francouzském městečku St. Jean Pied de Port, odkud je to do cíle 800 kilometrů. Zuzana si jako netrénovaný člověk nevěřila a rozhodla se jít kratší verzi, která je 120 kilometrů dlouhá. „Bylo to náročné. Každý den jsem musela ujít 20 až 30 km. Poslední den, kdy mě čekalo posledních 30 km, z čehož poslední dva kilometry byly stoupáním do kopce, jsem myslela, že umřu. Když jsem to zvládla a uviděla tu ceduli, že jsem v cíli, rozbrečela jsem se. Ale taky mi hned v hlavě naskočilo, že jsem slabá, že jsem měla dát víc kilometrů, protože skoro všichni jdou celou osmisetkilometrovou trasu. Styděla jsem se, že jsem to nezvládla taky.“ Pak dostala Zuzana zánět šlach a bylo jasné, že víc kilometrů už neujde. K zánětu šlach přibyl každodenní hustý déšť a jí nezbylo nic jiného než sedět v kavárnách, přemýšlet sama o sobě a postupně přijmout, že poměřovat se s kýmkoliv nemá žádný smysl. „Došlo mi, že nepotřebuju, aby mi ostatní lidi říkali, že jsem dobrá. Že tohle je moje cesta a moje vítězství. Trvalo mi čtyři dny, než jsem se pochválila a napsala si do deníku, že jsem fakt dobrá.“

Celou pouť prý zvládla i proto, že první den dostala dvě důležité rady: „Měla jsem pocit, že jsem nejhůř vybavená a nejhůř oblečená ze všech. Připadala jsem si jak v 80. letech na turisťáku. První den jsem potkala asi 70letého Francouze, jak vymalovaného z pohádky, který na mě volal, že si mám z těch hůlek, se kterými jsem šla, sundat gumové špunty, protože ty hroty potřebuju, abych se lépe zachytávala země. Pomohl mi je oddělat a já jsem pokračovala dál. Byl to první den, takže jsem byla plná energie a nadšení, nasadila jsem tempo a šla. A on za mnou jen volal: pomalu, pomalu! Přišlo mi, že úplně ví, že to přepálím a pak skončím někde v příkopě a už to neujdu. Mnohokrát jsem si na něj vzpomněla, a učila se tak držet svoje tempo i přes to, že mě neustále předbíhali mladší a rychlejší poutníci.“

Druhá rada zněla: „Jdi každý den krok za krokem.“ Zuzana ji dostala od starší ženy z Walesu, která pouť absolvovala se svým synem. „Já jsem si zkrátka pomalu a krok za krokem došla sama k sobě,“ shrnuje asi nejzásadnější dva týdny svého života.

Nejen jasný záměr ostatních poutníků, ale také silné příběhy jsou něčím, co člověk každý den na pouti potkává. Zuzana to popisuje jako zvláštní spojení lidí, které znáte třeba patnáct minut, ale vzájemně si svěřujete velmi osobní věci i důvody své cesty. Víte, že všichni tam jste proto, abyste něco našli nebo za něco poděkovali.

„Pro mě bylo nejsilnější, když jsem potkala dvě ženy, které šly celou trasu 800 km. Jedné bylo 31 a měla za sebou vážnou rakovinu. Přišla o obě prsa, o dítě, 7 měsíců strávila v nemocnici. Ve dvojici s ní šla nádherná dívka, skoro modelka, původem z Venezuely, která měla naprosto bezproblémový život. Měla partnera, peníze, všechno co chtěla. Jejím záměrem bylo ujít pouť proto, aby poděkovala za svůj krásný život. Ten kontrast byl neuvěřitelný.“

Jediná možná cesta za štěstím je podle Zuzany v tom, že člověk najde odvahu a začne sám v sobě odhazovat všechny staré nánosy, které ho být šťastným odnaučily. „Je to neuvěřitelně těžké, ale stojí to za to. Mám absolutní pochopení pro každého, kdo tu odvahu nenajde, ale každému bych to přála.“ Když se jednou člověk rozhodne na sobě pracovat, tak už není cesty zpět, myslí si Zuzana, která za nejdůležitější věc považuje to, aby si každý našel a prožil svůj vlastní způsob, jak ke štěstí dojít. „Je jedno, jestli to jsou ezoterické knihy, fyzická, duševní nebo sociální cesta. Každý si musí odpovědět na to, kolik starých nánosů už v sobě odházel a jestli to stačí. Je na každém, kolik pravdy snese, ale jsem přesvědčená, že každý z nás v hloubi duše ví, kde to štěstí má. Jen je nesmírně náročné a vyžaduje to obrovskou odvahu se k té pravdivosti přes všechny ty vrstvy dostat.“

Zuzana se z poutě vrátila před týdnem a je ještě nabitá novou zkušeností i odhodláním, aby maximum toho, co se o sobě naučila, neztratila. V návratu do náročného a hektického pražského prostředí jí pomáhá udržení si rituálů, které na cestě měla. Ať už je to pravidelné jídlo, nebo každodenní chůze. Novinkou v jejím životě je i rozhodnutí méně plánovat svou budoucnost. Jediné, co plánuje, je pouť v příštím roce. Ta už nebude ve Španělsku, ale v Čechách. Santiago de Compostela pro ni byla pouze forma, která ji naučila, jak na to. Další kroky už budou v Čechách. Zuzana se rozhodla jít příští rok z Prahy domů do Mariánských Lázní, a chůzi tak ve svém životě udržet. Do doby, než ten správný čas pro pouť nastane, si otevřené srdce udržuje maličkostmi a pozoruje projevy štěstí mezi lidmi třeba na ulici. „Zjistila jsem, že těch hezkých momentů je v životě docela dost, jen je člověk musí chtít vidět. A taky nezapomínat, že odhazovat staré nánosy musíme denně, nikdy nemáme hotovo.“

Míla

Když se z rádia ozval Richard Müller a „Štěstí je krásná věc“, bylo jasné, že třetí ženou, se kterou budu bavit o štěstí, musí být paní Míla. Sedmadevadesátiletá nevidomá žena, která už více než deset let žije na  posteli v jednom pražském domově pro seniory. Na otázku, zda je šťastná, odpovídá, že ano a přičítá to šťastné povaze, se kterou se buď člověk narodí, nebo ne. A dodává, že záleží na každém, jak se k životu postaví. Ona sama zvolila nadhled a optimismus. Z bohaté a krásné modelky, která pracovala třeba s Adinou Mandlovou, je nyní osamělá žena, která říká, že jejím jediným majetkem je noční košile, ve které leží v posteli. Svůj osud přijímá a ze života se raduje. Její postoj asi nejlépe vystihuje věta: „Ježíšmarjá, 97 let, to je hrozný, za tři roky stovka.“

Míla (foto Benedikt Renč)

Kdyby byla paní Míla zdravá a samostatná, byl by její pozitivní přístup k životu docela pochopitelný. Ona ale zdravá a samostatná není. Nevidí, nedojde sama na toaletu, ani se sama nenají. Celé dny leží na jedné posteli s neustále zapnutým rádiem u hlavy. Poslední měsíce jí občas zradí i paměť a ztrácí se v čase. Přesto tím hlavním pocitem, o kterém mluví, je spokojenost. Nikdy si na nic nestěžuje a s bojovností sobě vlastní, kterou prokazovala v nelehké době celý život, se nevzdává ani teď, kdy je zcela odkázána pomoc druhých.

Recept na to, jak štěstí dosáhnout, je podle ní jednoduchý. Nemyslet na nic smutného, nebo to rychle odvrátit pryč: „Když se třeba dozvím, že někdo umřel, tak si říkám no jo, no, jednou to musí být.“ Ani ona se smrti nebojí: „Já myslím, že to bude legrace, to nebude nic smutnýho. Prostě budu pak už jen pořád spát.“

Mezi nejšťastnější momenty v jejím životě patří ty s koňmi, které má raději než lidi. Dnes za ní jednou týdně chodí canisterapeutický pes Brimi, který její kladný vztah ke zvířatům a zvířat k ní potvrzuje.

Zajímá mě, proč se často od starých lidí očekává automaticky moudrost a schopnost odpovědět na všechny filozofické otázky. „Stáří neznamená automaticky moudrost. Spíš jsou lidi zvědaví, jaký to bude, až budou starý, tak se vyptávají,“ myslí si paní Míla a dodává, že odpovědi na všechno nemá. Ani na otázku, zda je život spíše šťastný, nebo nešťastný. Odpovědnost za svůj život prý nese každý sám, ale i nešťastné momenty podle ní do života patří. „Jak bys jinak poznala, že jsi šťastná, když bys nikdy nezažila nic smutnýho?“

„A co je teda štěstí, Mílo?“ ptám se. „Muška jenom zlatá,“ směje se. „To jsem tě převezla viď? Ale teď už šťastná moc nejsem, protože mně ležíš na nohách.“

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!