Spolu s manželkou přezkoumal osmé stadium a doplnil ho o moudrost náhledu svého věku. Společné hodnocení vlastního prožívání stáří ho vedlo k názoru, že když naše civilizace postrádá životaschopný ideál stáří, nedává skutečný útulek konceptu celého života.
Erikson každé jednotlivé etapě připisuje jednu prioritní potřebu, kterou by měl člověk uspokojit. Podle způsobu naplnění konkrétní životní potřeby v konkrétním vývojovém čase se rozvíjejí pozitivní i negativní základní postoje člověka ve vztahu k sobě a svému okolí v průběhu celého jeho života.

1. Důvěra x nedůvěra ke světu
2. Samostatnost x pochybnosti o sobě
3. Aktivita x vina
4. Snaživost x méněcennost
5. Identita x zmatení rolí
6. Intimita x izolace
7. Vitalita x stagnace
8. Sebepřijetí x zoufalství

V deváté fázi Erikson dospívá k závěru, že ve vyšším věku člověk postrádá jistotu mládí. Jeho vlastní stáří mu dalo poznání ztráty snížení vlastních poznávacích smyslů, kterými rozuměl světu, a to až v okamžiku, když tyto dary života přestávají sloužit. Současně hovoří o omezených a limitovaných výhledech do budoucnosti. Integritu chápe jako kontakt a dotyk, bez nějž není růstu. Spatřuje ji v potřebě vzájemného lidského sdílení a spojitosti s okolním světem, mít schopnost držet pohromadě. Co drží člověk ve stáří? Každodenní řízení malých i velkých věcí, kontakt s běžnými věcmi, na každém setkání záleží, něco nového se nabízí, láska, oddanost a přátelství kvete, smutek je jemný, křehký. Obohacující je pohled zpět. Co však přináší přítomnost?

Věk v devátém a desátém deceniu má nové požadavky. Myšlení nám uchovává vzpomínky na krásu mládí a schopnost být soběstačný a nezávislý. Měli bychom  dojít k přehodnocování a přijetí skutečností, že být nezávislý je velkým omylem stáří. Přicházejí každodenní obtíže a problémy, nečekaně a náhle. Každý den, někdy méně, jindy více, vznikají situace nečekaných biopsychosociálních změn. To, co jsme dokázali včera, nemusíme zvládat dnes. I když o tělo pečujeme, slábne a funguje méně. I když se snažíme je udržet a ovládnout, ztrácíme autonomii. Straší nás v 80ti letech zoufalství, které pokračuje do 90. roku, a tam je již důvěrným společníkem, neboť nevíme, které ztráty hrozí. Je ohrožena naše nezávislost a sebeovládání, a tak slábne sebeúcta a důvěra v sebe. Naděje a důvěra, které byly kdysi oporou, nejsou pevné části těchto dní. Úkolem je objasnit výzvy stáří a porozumět závěrečnému životu a vidět je očima devadesátníka. Čelit vírou a přiměřenou pokorou vůči zoufalství je tou nejmoudřejší cestou. Stáří je jádrem integrity, je propojeno minulostí, přítomností a budoucností. Stát se moudrým, přijmout lidský osud, hrát si, užívat si a smát se. Víme toho hodně o naší planetě, kolik toho víme o sobě? Přesahuje nás to a přesahuje to také mezigenerační vztahy. Je nasnadě znovu prostudovat roli stáří. Ve stáří bychom měli věnovat pozornost i zvládnutí předešlých stadií. Zabývat se tím, s jakými tenzemi jsme se museli a musíme vypořádat.

Psychosociální změny ve stáří

Mnoho starých lidí si dokáže uchovat duševní svěžest, rovnováhu až do vysokého věku. Ale na druhé straně výskyt nemocí, snížená soběstačnost a změny sociální role ovlivňují psychické prožívání a působí na kvalitu života seniora. Životní traumata, nepříjemné situace mohou střídavě mít podíl na  hodnocení vlastního stáří. Jen člověku byla dána možnost myslet a vytvářet důležité vztahy.

Ve stáří, se stoupajícím věkem, přibývají chronická onemocnění, která vedou ke zhoršení soběstačnosti. Snížená soběstačnost ovlivňuje účast na společenském životě, senior se ocitá v sociální izolaci, je pro něj obtížně přijmout fakt závislosti, ztrácí svou identitu, mnozí si nedovolí  říci o pomoc. Starý člověk obtížně snáší drobné zátěže, nerad mění svůj zaběhnutý styl života. Situace je tíživá, když odejde jeden z partnerů a člověk ztratí chuť dál žít sám. Jak přijmout novou roli  – být vdovou nebo vdovcem? Najednou se svět zhroutil a po mnohaletém soužití jsem sama – jsem sám. Co si počnu, najednou přestává mít život smysl, nevím si rady. Kdo mi bude oporou? A na druhé straně je mnohdy obtížné zvládat roli pečovatelky o svého manžela, přijímat jeho fyzické omezení a náladovost. Při dlouholetém soužití také přichází do manželství tzv. ponorková nemoc. Oba si jdou někdy na nervy, nemají jiné kontakty než sami se sebou, a to přináší napětí a snahu vylétnout ven. Když je péče náročná, nelze byt opustit, a tak se manžel  či manželka stává skutečným břemenem.
V tomto případě je velkou pomocí v realizaci péče o starého člověka v domácím prostředí  agentury domácí péče, střediska pečovatelské služby, stacionáře, dobrovolníci, charitativní sdružení a další sociální aktivity v rámci komunity.