Jaká vůně vám připomíná dětství?

Muškátový oříšek, kynutá těsta od babičky a bobkový list, kuře na paprice od tatínka. Ale je toho daleko víc. Levandule, voňavka Živé květy.

Když si vybavíte dětství, kde se ocitnete a co právě děláte?

Jsem v kuchyni u stolečku, celá zapatlaná od mouky s vodou a ulízaná od cukru. Mléko už je vypité.

Přála jste se stát umělkyní, ale táta vás dal na pečení. Byla jste na něj za toto rozhodnutí na začátku naštvaná? A za jak dlouho jste si cukrařinu oblíbila? Péct s odporem by úplně výhra nebyla, viďte…

Sice jsem byla nazlobená asi rok, ale jsem houževnatý kozoroh. Takže když už je nějaká výzva přede mnou, pak ji beru vážně hned a ponořím se do ní naplno. Stejná strategie jako „z nepřítele je lépe si udělat přítele“, pak nás nic nezaskočí. Ale s cukrařinou to bylo lehčí a rychlé, jen co jsem objevila marcipán.

Bylo vám už na škole jasné, že v tomto oboru chcete dosáhnout nejvyšších met, nebo to přišlo až časem?

Ne, tohle je na mě moc prvoplánové. Nic nedělám a nedělala jsem v této ctižádosti. Úspěch je přímo úměrný našim výkonům. Mě baví výzvy a naplnění snů. Začnete-li být úspěšný, je to zátěž. Ta radost z medailí na soutěžích se změní na zodpovědnost naplnit očekávání, v tom momentě hra přestává být hrou, která mě těší.

Talent sám nic neznamená, rozhodně nic není zadarmo. Bez píle, disciplíny, neustálého vzdělávání a pokory se nedá dojít moc daleko.

Už déle než třicet let cestujete po světě. Žila jste v Jihoafrické republice, Americe, Německu, Francii, Švýcarsku… Podle čeho jste si ty destinaci vybírala?

Vyrůstala jsem s hlubokým vztahem k přírodě a s exotickou faunou a flórou. Tatínek s maminkou se věnovali pěstování tropických a subtropických rostlin. Kaktusy počínaje, banány a mandarinky se trhaly ve skleníku. Exotické ptactvo bylo též u nás doma. Odtud je má láska k rostlinám a zvířatům. Takže můj sen byl odletět do Brazílie. Ale ne vždy a vše se vydaří, a tak přes Německo jsem začala svoji cestu téměř kolem světa.

Nejvíc mě z těch všech destinací zajímá Afrika. Na co nejraději vzpomínáte?

Na slunečných 365 dní v roce, obrostlý dům bugenvileou, která dávala růžový nádech mé bílé ložnici. Každou neděli přesně ve čtyři začalo pršet a za dvě hodiny jako když utne. Vzpomínám na nádhernou přírodu a klidný život, neboť „no hurry in Africa“. A neposledně na neskutečně úžasnou vůni a chuť ovoce, které jsme trhali zralé ze stromů.

Jak to tam vonělo?

Miluji vůni buše. Kouř z vesnic prolnutý vůní květů a čistotou přírody. To je omamné kouzlo Afriky mimo města. Vzrušující zemitá vůně, nejkrásnější parfém.

Chutnalo vám tam?

Velmi. Čerstvé zralé plody, jak zelenina, tak i ovoce jsou základem i chutných jídel a dezertů. Velmi mi chutnalo, a to i od domorodých přátel.

Nosila jste barevné šaty a tančila jste s místními ženami? Nebo to je jen moje romantická představa?

Barvičky mi dělají společnost celý život, ale tančení s místními jsem zažila jednou se skupinou Zulu. Za to jsem s dětmi absolvovala cestu autobusem s místními až do Venda homeland. Úžasné! A být vzácnou návštěvou na vsi, kde nás všichni chtěli vidět a všichni nás hostili, je též nezapomenutelné.

Máte tam ještě nějaké kamarády, za kterými se vracíte?

Mám tam přátele, se kterými jsem v kontaktu. Předloni jsem měla v Holandsku návštěvu. A sama se chystám ještě jednou do Afriky se syny. Vlastně je to jejich přání.

Mnoho lidí Afriku vůbec nezná. Teď doba cestování moc nenahrává, ale jak byste nalákala „obyčejné občany“ do Afriky. Na co?

Co je dnes bezpečné? A kde? Obezřetnost je nutná všude. Afrika je nádherný, voňavý a chutný kontinent. Zažít panenskou přírodu je nezaplatitelná vzpomínka. Dobrodružství to je, ale člověk si též uvědomí svůj vztah k přírodě, vlastní bytí.

V Johannesburgu jste vedla vyhlášenou cukrárnu. Musela jste se naučit místní cukrovinky, nebo jste mohla péct i to, co jste znala z Evropy? A střihnete si ještě někdy koeksisters?

Vlastně občas vařím africké specialitky, třeba skopové s arašídovou omáčkou a kukuřičnou kaší. I dezerty, melk tart nebo koeksisters. Z Afriky je i má inspirace vlastního vánočního likéru či melounový džem.

Z Jihoafrické republiky jste se pak vraceli autem do Česka a ujeli jste 17 000 kilometrů. Tomu říkám dobrodružství. Jak dlouho vám to trvalo? Kde vám nejvíc chutnalo a jaké to vlastně celé bylo?

Tato otázka je na celou knihu. Cesta byla tříměsíční a přenádherná. Chutnalo nám všude, ale snad nejlépe v hotelu Seven Hills 900 kilometrů nad Nairobi v Keni, uprostřed buše, kde jsem ochutnala vynikající velbloudí mléko a čerstvé kozí maso. V Eritrei krabí koktejl, když jsem si je sama nalovila. V Saúdské Arábii jsme zažili velkou pohostinnost. V každé restauraci byl prvním chodem salát zdarma a rovněž voda, která byla dražší než benzin.

Pak jste žili a podnikali v San Jose. Nové místo, nové zázemí a vy se odhodláte podnikat. To chce sakra odvahu. Proč zrovna San Jose a proč zrovna perníkové vesničky?

Firma Harry and David v Medfordu byla vysoká škola obchodu. Půl roku dojíždění s novou kolekcí na obchodní oddělení a pokaždé to samé, jak se mají děti, dlouhé povídání a nakonec trochu o kolekci. Ale trpělivost se vyplácí a zájem o zdobený perník byl na světě. Ba co víc, veškeré vánoční dekorace pro obchod a česká perníková vesnička metr krát metr veliká.

Byla jste tam někdy na hokeji?

Ne, nejsem fanynka skupinových sportů.

Jaká z těch všech destinací vás nejvíce ovlivnila?

Každá mi něco dala a něco vzala, třeba první návštěva Paříže byla obrovským zklamáním, což se postupem zlepšilo. Dokonce jsem tam občas pobývala více. Ano, mnoho nových zkušeností, chutí, i technik. Takže nemohu říci jen jednu destinaci, celý svět je úžasný a rozšiřuje naše obzory.

A kde to pro vás bylo vůbec nejtěžší?

Světem jsem šla se slovy mého tatínka, kterými vítal návštěvy: „Kdož s dobrým přicházíš, vejdi vždy, se špatným ani nechoď“. Toto zaklínadlo otevírá dveře. Mně bylo se spontánností a entuziasmem povětšinou všude dobře. Nejsem úplně dovolenkový typ, raději se vždy zapikoluji na místě, abych lépe poznala zemi, lidi a život.

Máte spoustu titulů. Čím myslíte, že to je? Je to mimořádným talentem, nebo hodinami tvrdé dřiny?

Talent sám nic neznamená, rozhodně nic není zadarmo. Bez píle, disciplíny, neustálého vzdělávání a pokory se nedá dojít moc daleko. I když existují tací, kteří jdou životem povrchně, ale to je moc málo a nemá to trvání.

Kdybyste chtěla svým blízkým udělat radost, co byste jim upekla?

To je velmi těžká otázka. V současnosti vedou cronuts. Ale buchty či koláče mají také svou pevnou pozici.

Recept je jedna věc, ale trouba a teplota musejí být také vašimi kamarády. Máte nějakou nejoblíbenější troubu či její značku?

Všechny trouby a pomůcky se musejí „osahat“, takže není asi vyhraněné značky. Ale pravda, moc se mi líbí Gagenau.

Studovala jste čokoládu a někde jsem četla, že ji máte mnohem raději než dorty. Kdybych si chtěla koupit opravdu mimořádně lahodnou a kvalitní čokoládu, po jaké mám sáhnout?

Čokoláda též prochází vývojem a v současnosti se lehce oddalujeme od velkých čokoládových průmyslů. Řekla bych, že nejlepší je Amedei, ale ráda pracuji s Belcoládou. Je to tak trochu subjektivní, záleží na našem jazýčku.

Jak vnímáte proměnu gastronomie za poslední roky?

Obrovský posun, ale také chaos. Zručnost a pečlivost berou za své. Ráda se vracím do dob první republiky, kdy byla naše cukrařina na vrcholu. Ten však dodnes hledáme. Pseudostyly, ale i nedostatek klasické ruční výroby, neposledně opomíjení chuťových vlastností, to vše narušuje návrat. I tak je dobré si připomenout, že už jsou první vlaštovky, kam si ráda zajdu a pochutnám.

Naučila jsem se odpouštět a neočekávat. A dělám, co mě baví. Snažím se rozdávat radost.

Jaký máte názor na cukr a na to, že jej někteří považují za jed?

Myslím, že žádný extrém není správný. Spíše je zdrávo žít dle hesla všeho s mírou. Naše tělo vyžaduje vše vybalancované. Takže sůl i cukr musejí být v rovnováze.

Vydala jste teď novou knihu, která se jmenuje Famózní. Za celý život jste famózních receptů musela vytvořit spoustu. Podle čeho jste vybírala ty do knihy?

Tvorba knihy je intuitivní. Nemám pevné představy, když knihu tvořím, ale tvorba sama mi ukáže cestu, která je správná. Proto vznikla středoevropská cukrářka – kuchařka.

Máte přehledný web a Instagram, kde šviháte jedno video za druhým. A velmi vám to všechno jde. Kdo vám s tím pomáhá?

Nebudu tvrdit, že vše stíhám sama, protože receptury, natáčení, animace, fotografie a další, to je tak obšírné, že pracuji skoro nonstop. A výsledek by nebyl dokonalý, pokud bych neměla dokonalý tým. Mám úžasného manažera a pár dalších skvělých spolupracovníků, kteří mi pomáhají vše realizovat. K tomu ještě patří vedení e-shopu s knihami a tak dál. Můj báječný syn Matěj, který je mým kameramanem a tvoří grafiku. Není možné, aby to vše jeden člověk zvládal. Všem svým drahouškům, kteří jsou velmi mladí, děkuji za trpělivost se mnou.

Jaký recept měl na Instagramu největší ohlas? Překvapil vás?

Sacher dort je jedničkou. Jsem šťastná, že jsem mohla starou dobrou klasiku přivést mezi své cukroušky. Ale receptů, které mě překvapily zájmem ze strany sledujících, je vícero. Překvapená jsem, ale snažím se je vybírat pro širokou veřejnost.

Mirka van Gils Slavíková je světoznámá cukrářka, kterou jste mohli poznat v televizní soutěži Peče celá země, kde byla porotkyní. Získala francouzský titul Professeur en Sucre d’Art (profesor cukrářského umění), zvítězila na cukrářských olympiádách, ale i ve Velké ceně Paříže, a dostala se tak mezi evropskou cukrářskou elitu. Více se dozvíte na www.mirkavangils.cz.

Baví vás to, nebo to je jen „nutné zlo“, které patří k vaší práci a prezentaci?

Baví mě to, asi by to jinak ani nešlo. Baví mě komunikace s kreativní tvorbou. A plošnost. Mám veliké štěstí, že má profese je mi vším. Pořád mohu tvořit nové receptury a ráda je pouštím do světa. Když se podaří vytvořit recept, který trhá rekordy ve sledovanosti, je to nádherná odměna.

Jak jste v kontaktu s vašimi dětmi a vnoučaty? Skypujete si?

Se syny bydlím, takže jsme si nablízku. S dcerou a vnoučaty je to horší. A navíc teď v čase korony…

Jak trávíte Vánoce? Děti máte různě ve světě, sejdete se vůbec?

Já vánoce miluji, vždy se snažím dodržovat advent a čas Vánoc doma. Se všemi rituály, které máme obohacené o vánoční zkušenosti z cest, a to včetně jídel. Ne každý rok je reálné se sejít, ale přece jen není nic krásnějšího, než mít velkou rodinu.

Jsou vaše Vánoce ovlivněny zeměmi, ve kterých jste žili, nebo dáváte přednost klasickým českým jídlům a tradicím? Pečete například s vnoučky?

Kapr a bramborový salát být musejí. A šneci. Ostatní jídla jsou již dle nápadů mého syna Clarka, který je vynikající kuchař. Vnoučata jsou v Řecku a mají pravoslavné Vánoce, takže pečou s maminkou. Já si však vždy k pečení nějaké děti „adoptuji“.

Máte nějaký recept, podle kterého pečete na Vánoce, ať se děje, co se děje?

Vanilkové rohlíčky, linecké slepované a vánočku. To musí být.

Pořád se usmíváte a máte plno energie. Jak to děláte?

Ale ono ne vždy je vše tak, jak se zdá. I já mám své šedé dny. Jenže člověk celý život prochází lekcemi a já jsem smířená, to znamená, že s pokorou přijímám a s láskou dávám. Naučila jsem se odpouštět a neočekávat (v tom mám ještě rezervy). A dělám, co mě baví. Snažím se rozdávat radost.

Jak to řešíte, když máte nějaký splín? Co vám zaručeně zvedne náladu?

Když mám splín, peču, a to v kterýkoliv čas. Nebo trávím čas se syny, s oběma se vedou krásné filozofické diskuse. Někdy nám zvedne náladu, když se můžeme vyplakat. Po dešti vždy vykoukne opět sluníčko.

A teď ta nejdůležitější otázka: kam chodíte na úpravu vlasů?

K Samantě, však nám dalo práci nalézt správné barvy, aby to nebylo na mé hlavě nudné.

Máte ráda barvy i v bytě?

Ano, barvy mám kolem sebe ráda, zvedají mi pozitivno. A květiny musím mít v dosahu v dostatečném množství.

Co je pro vás štěstí? Jak si ho představujete?

Štěstí je, že tu jsem, že mohu být něco platná. Že mám úžasné děti. Ale co to vlastně je štěstí? Možná je štěstí nalezení jakéhosi niterného klidu.

Na co jste ve svém životě nejvíc pyšná?

Na své milované děti a pár dalších lidiček, kteří při mě stojí a věří ve mě. A poprvé umím říci, že i tak trošku na sebe.