Tati, ptát se na to, kolikrát mukl přemýšlí o útěku, je asi na první pohled nesmysl… Nicméně nedá mi to.

První myšlenka na útěk přišla už ve vyšetřovací vazbě v Klatovech na počátku roku 1950. V průběhu výslechů jsme každý z nás tří ‒ Jan Prantl, Jiří Krbec a já ‒ byli od sebe izolováni na samotkách. Já jsem byl navíc celý prosinec 1949 ve sklepní temnici proto, že jsem nechtěl estébákům nic prozradit. S výslechy skončili před Novým rokem a na příští dva měsíce nás přemístili na společné cely, ale každého z nás na jinou. Brzy ráno 7. března 1950 nás sloužící dozorce Zahrádka soustředil na strážnicí věznice s tím, že nás budou eskortovat k soudu na Pankrác do Prahy. Zahrádka zřejmě informoval také manželku Jiřího Krbce, neboť nám donesla balík dobrého jídla, abychom se před odjezdem posilnili. Předal nám ho a nechal nás o samotě.

Znali jste se se Zahrádkou předtím?

Věděli jsme o sobě jako Klatováci, nebyl to zlý člověk. Znal jsem ho z doby prvního uvěznění mých rodičů ‒ zatčeni byli v den pohřbu prezidenta E. Beneše, tedy 9. září 1948, propuštěni byli pro nedostatek důkazů v květnu následujícího roku. Nosil jsem jim do věznice jídlo na přilepšenou a předával jsem ho právě panu Zahrádkovi.

Jak jste to tehdy vyhodnotili? Jako že udělal profesní chybu, nebo že vám dal nějaký prostor navíc?

Tak profesní chyba, jak říkáš, to jistě byla, ale taky zřejmě dobrá vůle nechat nás chvíli pospolu, do té doby jsme neměli jakoukoli možnost spolu promluvit. Velmi riskoval, a tím více jsem si ho vážil. Ale je také nutno říci, že v té době komunisté neměli ještě vše pod tvrdou kontrolou. Pan Zahrádka jako zkušený dozorce velmi dobře věděl, že se musíme mezi sebou domluvit na našich výpovědích u soudního líčení. Nicméně tehdy Jendu Prantla napadlo, že by toho bylo možné využít. Povídá: „Chlapci, to bychom mohli utéct!“

Jak jste na tenhle jeho nápad reagovali?

Jenda Prantl si věděl rady, říká: „Trochu ho zmáčkneme, ale neublížíme mu, a zmizíme.“ Já byl samozřejmě pro, cestu přes hranice jsem dobře znal, získali bychom náskok. Někde za Klatovy bychom počkali, až se pátračka přežene, a pak bychom v klidu přešli za hranice. Jenže do toho vstoupil Jirka Krbec. Říká: „Chlapci, je to všude kolem hodně divoký. A já mám informace, že dostaneme malej trest.“ Věřili jsme mu, jako chirurg s velkými konexemi měl své známosti a věděl dost. Nechali jsme to tedy být, posléze nás dva starší četníci dovedli na nádraží, pochopitelně s pouty na rukou, a předali nás do pankrácké věznice.

Tedy chudák pan Zahrádka asi do smrti netušil, do jaké polízačky se mohl dostat. Nicméně tedy odvezli vás na Pankrác. Co se tam odehrálo?

Na Pankráci nás dali do cel, každého do jiné, o rozměrech 2 × 4 metry, bylo nás tam až šest vyšetřovanců, tělo na tělo, do toho nervozita, jak dopadne soud. Také jsme slýchali, když vodili útěkáře na vycházky, řinčení řetězů, kterými byli útěkáři zakováni na nohách a rukách. Občas jsme na vycházkách viděli odjíždět pohřební auta s popravenými vězni. Poté nás odvedli do soudní síně. Po příchodu soudce jsme se dozvěděli, že předseda senátu náhle onemocněl a soud se odročuje. Vrátili nás na celu. Později jsme se dozvěděli, že v té době byl zatčen Alois Suttý, agent CIC – zpravodajské služby Armády Spojených států –, náš komplic. Proto se soudní líčení nekonalo a to byl začátek druhého kola výslechů.

Měl jsi tehdy strach?

V žádném případě nechci dělat hrdinu, ale po únoru 1948 se nabízelo několik možností: Buď vstoupit do KSČ, ostatně v té době brali do jejích řad kdekoho, třeba i členy národních socialistů, lidovců, sokolů…, znal jsem mnoho takových případů ze svého nejbližšího okolí. Nebo se dalo nedělat nic a pouze přihlížet. Anebo se mohl vyvíjet odpor proti jejich nedemokratickému nástupu. A to byl náš případ, chtěli jsme hájit demokratická práva. To znamená, že do tohoto odporu jsme šli vědomě, s tím, že je to naše povinnost, aniž bychom pociťovali strach. A také s vědomím všech důsledků. Pochopitelně, museli jsme býti ostražití. V případě, že bychom měli strach, nevstupovali bychom do odboje, a to jak za války, tak po únoru 1948. Pochopitelně ale když bylo už více méně jasné, že nedostanu trest smrti, spadl mi kámen ze srdce. To bylo klíčové. Délky trestů, jakkoli drakonické, jsme vlastně brali s úlevou, neboť jsme věřili, že režim u moci dlouho nezůstane. Zanedlouho jsem ale v tomto ohledu začal být velmi skeptický.

Vyslýchali vás nadále v Praze?

Odvezli nás na estébárnu do Plzně. Výslechy vedl Jan Mareš z Klatov, a to tím způsobem, že mezi nás položil na stůl pistoli ČZ ráže 7,65, někdy i odběhl a pistoli nechal na stole. Zřejmě se domníval, že po ní skočím a použiji ji. Nebyl jsem však tak naivní, abych si myslel, že je nabitá. Asi jsem jej zklamal. Bit jsem na rozdíl od prvních výslechů v Klatovech nebyl, ale výslechy byly i tak velmi tvrdé, býval jsem silně propocený. Po ukončení výslechů mě přemístili do věznice Krajského soudu v Plzni.

Proč to tak protahovali? Chtěli získat čas?

Ano. Mezitím, jak už jsem řekl, totiž chytili Lojzíka Suttyho, kterého už jsem zmiňoval, agenta chodce, s nímž jsme při posledních převodech spolupracovali, výborného kluka, kamaráda. Při našem posledním převodu – 20. listopadu 1949 – nám totiž nastražili do skupiny udavače, jistého Pepiho Basáka, bývalého partyzána ze skupiny, která operovala za války na Klatovsku. Němci jednoho z nich postřelili, Jirka Krbec jej v nemocnici pod nesmírným rizikem operoval, získali si jeho důvěru. Po válce se ale řada z nich přidala ke komunistům, k tajné bezpečnosti. Zneužili Jirkovy důvěry, a on si je neprověřil. Basák skupinu prozradil, a to včetně úkrytu v Pocinovicích na Toušově statku, kde se Lojzík občas ukrýval. Došlo zde k přestřelce, Lojzíka přemohli a spolu s Toušovými zatkli. Tím měli všechny klíčové osoby pod zámkem a mohl být dokompletován vyšetřovací spis.

Takže sečteno potrženo…

Proběhl státní soud, typický monstrproces, propojili při něm několik skupin dohromady, s řadou z nich jsme se neznali, vytvořili umělou kauzu. Soud se konal v Klatovech ve dnech 12.‒14. prosince 1950. Vysílali jej městským rozhlasem, pracující byli nuceni podepisovat petice za naše vysoké tresty. Já dostal osmnáct let, tví dědečci Wiendl pětadvacet a Štork dvanáct. Jenda Prantl a Jiří Krbec pětadvacet let. Lojzík Suttý byl odsouzen k trestu smrti. Ještě malá vzpomínka: po soudním líčení nás seřadili ve sklepních prostorách soudní budovy v Klatovech, a tam se za mnou přišel rozloučit estébák Mareš, můj vyšetřovatel. Říká: „Půjdeš na Jáchymov, tam chcípneš a vyroste na tobě mech!“ Poděkoval jsem mu.

Jak jsi v té době přemýšlel o tom, že přicházíš o nejproduktivnější část života?

O tom jsem nepřemýšlel, neboť odboj proti komunistům prostě patřil do našeho produktivního života.

Co ti v počátcích tvého věznění pomáhalo překonat stesk?

Asi tak tři týdny po zatčení se mi velmi stýskalo, neboť jsem byl v samovazbě. Měl jsem v Klatovech výborné tři kamarády, s kterými jsem se denně stýkal, v myšlenkách jsem se k nim vracel. Rodiče byli také ve vězení a prostřednictvím vstřícných dozorců jsem o nich získával zprávy. Denně jsem chodil k výslechům, a to i několikrát ‒ dopoledne, odpoledne i v noci. Výslechy byly čím dál náročnější, a tak stesk pozvolna ustupoval, neboť jsem se musel velmi a velmi soustředit, abych neprozradil svoje komplice, kteří byli ještě na svobodě. A to se dařilo.

Viděli jste se s Lojzou po soudu a mluvili jste ještě spolu?

Ano, když nás antonem eskortovali na Pankrác v Praze. Seděli jsme s Lojzíkem vedle sebe a on mě šeptem informoval, že Basák je chtěl při posledním převodu s pistolí v ruce při cestě do Německa zadržet. Když pak zjistil, že Lojzík má samopal, utekl do vnitrozemí. Druhý den dopoledne při jeho návratu zpět do Klatov na estébárně vše zaprotokoloval, a to včetně toho, co jsme cestou v autě říkali. Lojzík se choval velmi statečně. Popravili ho na Pankráci provazem 12. dubna 1951 v pět hodin a deset minut ráno…

Jak dlouho jsi zůstal na Pankráci?

Moc dlouho ne, hned v lednu 1951 nás všechny přemístili. Starší vězni putovali do pevných věznic. Tvé dědy tehdy odvezli na Bory, my mladší putovali především na Jáchymov, kde nás nasadili na těžbu uranu. Tehdy jsem se dostal na tábor Eliáš. Asi půl roku jsem tu pracoval na povrchu. Velkými lopatami na uhlí jsme přehazovali materiál získaný ze starých hald, rozdrcený na jemný písek; haldy tu zbyly po těžbě stříbra. Přemístění materiálu z hald do úpravny bylo prováděno visutými transportéry do bubnů průměru pět metrů. Rotující bubny byly naplněné železnými koulemi, které drtily materiál dopravený ze starých hald. Rozdrcený materiál pokračoval na vibrační stoly, kde se těžší uranová ruda shromažďovala do plechových nádob, a hlušinou se pak zaplavovalo přilehlé údolí. Radioaktivní materiál pokračoval do sušárny, po vysušení jsme jej promíchávali ručním přehazováním proto, aby měl stejnou radioaktivitu. Takto promíchaným materiálem se plnily plechové soudky o váze asi 80 kg. Nakládali jsme je na nákladní auta Tatra 111, která je odvážela na nádraží, dále putovaly železnicí do Čopu a pak do SSSR. Naše největší nerostné bohatství, jaké jsme kdy měli, jsme takto darovali. Z trestu jsem byl ale přeřazen na šachtu a stal se ze mě horník.

Co jsi udělal tak špatného, že tě potrestali tím, že jsi začal fárat?

Pracovalo se tu na dvě směny ‒ my političtí, a pak kriminální. Ti pro různé úlevy neustále zpevňovali normy, kdežto my političtí s vysokými tresty jsme se snažili své síly šetřit. V naší skupině jsme se domluvili, že na další zpevnění norem nepřistoupíme. Velitel tábora si každého z nás pozval k pohovoru, ale jak jsme zjistili, dané slovo jsme dodrželi pouze František Hanzlík a já. To byl důvod k tomu, že jsme byli potrestáni fáráním. Ale jak jsem vbrzku zjistil, bylo to štěstí. Povrchová práce byla jednak velmi obtížná, jednak jsme pracovali permanentně v prachu, o kterém se už tehdy vědělo, že je radioaktivní. Práce v dole pochopitelně měla také svá rizika, ale byla mnohem méně namáhavá a byla zajímavá.

Ale to jsi pochopitelně dopředu vědět nemohl. S kým ses dole v dole poprvé setkal? Byl to civil, nebo mukl?

Přidělen jsem byl k muklovi jménem František Heller z Domažlicka. Pracoval jako lamač, já mu dělal pomocníka. Nejprve na mne vrčel, sebrali mu totiž parťáka-kamaráda. Jakmile jsme se ovšem domluvili, že znám Toušovy z Pocinovic, že jsou to moji komplicové, rázem se proměnil a stali jsme se dobrými kamarády. On je totiž také znal.

V jaké hloubce jste pracovali? Tehdy asi o možném útěku nešlo uvažovat?

Byli jsme 180 metrů pod zemí. Ale právě tady se naskytla paradoxně největší příležitost pro útěk. Nastřelili jsme se do tzv. stařiny. Šlo o starou štolu z doby středověké a raně novověké těžby stříbra. Stříbrné a uranové žíly, tedy pukliny ve skále vyplněné vyvřelinou, v níž se nacházelo stříbro nebo uran, se totiž v zemi křížily, stříbrné šly ze severu na jih, uranové ze západu na východ. Byla to pro nás jedinečná šance, hned jsem o ní začal uvažovat a Franta se mnou pochopitelně nadšeně souhlasil.

Ze zpřístupněných jáchymovských šachet vím, že to byly často velmi malé průrvy, maximálně půl metru šíře, končící kdesi nahoře či dole v temnotě. Jak jste si přípravu rozdělili?

Tady mně velmi pomohlo to, že jsem v mládí závodně cvičil gymnastiku, a že jsem měl odmala díky otci, který byl tesař a stavitel, zkušenost s těžší fyzickou prací. Ve skladu jsem si načerno opatřil třicetimetrový provaz, ten jsem si uvázal kolem pasu a začal jsem tu starou šachtu prozkoumávat. Šplhal jsem v ní jako v komíně, zády se opíral o nadloží, nohama o podloží. Kde to bylo úzké, protahoval jsem se, jak to šlo, lezl po čtyřech nebo jsem se plazil po břiše. Svítil jsem si při tom karbidkou, plynovou svítilnou. Získaným provazem jsem vytahoval upravené fošny, které dole připravoval Franta tesařským uzlem k vytažení.

Útěk z jáchymovských lágrů ale byla velmi nebezpečná věc, zpravidla se za to platilo smrtí.

Jistě, mnoho útěků skončilo tak, že mukly pochytali a postříleli je. Pohodili je pak na lágrový apelplac, my kolem nich museli chodit stále dokola, běda tomu, kdo sundal na výraz úcty čapku, ten pak zpravidla putoval do korekce. To všechno jsme pochopitelně věděli, přesto jsme na útěku začali pracovat. Věděli jsme, že klíčem k úspěchu je získat náskok, a to pořádný. Strážní při ohlášení útěku vždy dělali okruhy. První okruh zátahu spočíval v tom, že šli po bezprostředních stopách uprchlíků, pak následoval druhý a třetí okruh, využívali k nim techniku, psy, mobilizovali místní obyvatele. Celé jsme to měli promyšlené tak, abychom na začátku noční směny mohli vylézt na povrch a rychle zmizet. Běželi bychom celou noc, oni by na to přišli určitě až ráno, když se směna vracela z noční, počet muklů by při početní kontrole nesouhlasil. Měli bychom tedy už mnoho hodin k dobru a náskok by byl dostatečný.

KSČ sice byla v roce 1993 prohlášena za stranu zločinnou, ale komunisté ji přejmenovali na KSČM. Vidím tento čin jako obrovský podvod.

Co všechno jste pro to využili?

Příprava byla taková, že já jsem měl na povrchu jednoho známého mukla. Byl to retribuční vězeň, zatčený pro údajnou spolupráci s Němci během války již v roce 1945. Byl to už zmíněný František Hanzlík, povoláním učitel, který podobně jako já byl potrestán za neplnění normy, ale z určitých důvodů zůstal na povrchu. S Frantou a jeho obviněním z kolaborace za války to ale bylo nějaké divné, byl to slušný a ochotný člověk, bohužel jsem už nenašel čas zjistit více ohledně jeho případu. Franta nám zajišťoval třeba přísun fošen, které jsme využívali jako žebříky, přibíjeli jsme na ně malé stupačky. Vždycky na počátku směny jsme fošny dopravili na dílo, naštěstí to nikdo z dozorců nezpozoroval, byly tak jak tak potřebné i pro běžnou ražbu. Snažili jsme se o to, abychom s první klecí sfárali, a tak získali čas. Komíny staré štoly o výšce přibližně 30 metrů jsme vybavili právě takto zhotovenými fošnami se stupačkami.

Jak jste přitom stačili plnit už tak vysoké denní normy? Říkals při jiné příležitosti, že pokud jste normu nesplnili, byly vám kráceny dávky jídla, což musela být při této otročině a podmínkách, v nichž jste žili, smrtící kombinace.

Dávky jsme samozřejmě plnit museli. Měli jsme ale štěstí v tom, že dílo, na kterém jsme pracovali, bylo vydatné na uranovou rudu, čili těch určených sto procent jsme naplnili i vedle této práce na útěku. Ale protože civilní důlní věděl, že dílo je vydatné, chtěli po nás plnění vyšších objemů, prostě sto procent jim nestačilo. Na útěku jsme pracovali celý měsíc, těžbu smolince jsme tedy v té výši, jakou po nás chtěli, nenaplnili. Přeložili nás proto po měsíci na jiné dílo, na smolinec velmi chudé.

To pro vás muselo být obrovské zklamání.

To bylo. Musel jsem být už velmi vysoko. V komíně, kde jsem dělal poslední výdřevu, byl již průvan, zhasínala mně karbidka. Znamenalo to, že jsem skutečně už několik metrů pod povrchem. I Frantovi jsem říkal, že to už bude brzy, že všude je to zvětralé, je cítit proud vzduchu. Dokonce se stalo, že se při mé práci uvolnila obrovská skalní plotna. Byl jsem v tu chvíli ‒ přivázán na laně ‒ skoro ve třicetimetrové výšce, Franta někde pode mnou upevňoval fošnu. Přidržoval jsem ji dlaní ruky. Volám na Frantu, že ji budu muset shodit, aby nás nezabila. Franta se schoval do skalního výklenku, já plotnu postupně vyviklával a tiše doufal, že její pád nepoškodí naši výdřevu. Plotna se zřítila dolů, ani jedna rozpínka zhotovená z prken nebyla poškozena. Viděli jsme v tom znamení. O to trpčí zklamání bylo, když nás bezprostředně poté z díla odvolali.

Jak jste po odvolání z tohoto díla zahladili stopy po přípravách k útěku?

Tu únikovou chodbičku jsme bezprostředně odstřelem zavalili, žádný dozorce ani udavač, který nastoupil po nás, tedy nemohl přijít na to, co jsme po celý měsíc chystali. Všechno tam zůstalo, včetně jedné pozoruhodné věci, na kterou rád vzpomínám. Při postupu komíny a průrvami stříbrné štoly jsem zničehonic připadl na takový překrásný hliněný džbáneček, který tam asi zapomněl jeden z dávných havířů. Navzdory těm staletím, co tam stál, byl nepoškozený. Ozdobený byl malbou, podobnou té, které se říká chodská keramika. Měl jsem strašlivou chuť si ho vzít s sebou na památku. Ovšem pak mi došlo, že kdyby zase dělali na cimrách filcunk, což bylo každou chvíli, že by ho jistě našli, a já bych nedokázal vysvětlit, kde a proč jsem ho našel. Tak ten tam stojí jistě dodnes.

Protože tě znám, vím, žes určitě myšlenku útěku neopustil ani po přeložení na nové dílo.

Pokud to bylo možné, snažil jsem se nový prostor prozkoumat. Dokonce jsem nalezl starou štolu a prohlížel ji. Byla ale bohužel zatopena. Přesto jsem se snažil jí prostoupit do nejzazšího konce, zastavilo mě až místo, kdy se hladina dotýkala stropu téhle štoly. Dál to nešlo. Ta voda tam ale byla barevná, byl jsem nejen mokrý, ale také zbarvený. Franta mě dokonce v chodbové stružce, kterou protékala čistá voda, „vypral“, abych nevzbudil pozornost. Při návratu na ubikaci a převlékání po vyfárání jsem dokonce omylem vychrstl barevnou ‒ červenou ‒ vodu z gumaček na vybílenou zeď, ale nikdo z dozorců tomu naštěstí nevěnoval pozornost. Tím naše snaha utéci cestou z podzemí skončila.

Cesta povrchem byla v té době již pro dokonalost oplocení vyloučena…

Ano, to oplocení bylo tehdy již bohužel neprostupné. Často jsem ho samozřejmě pozoroval. Zvláště vynikalo v kontrastu s nádhernou divokou přírodou Krušných hor ‒ zvláště ty zimní probarvené západy slunce mě uhranuly a pomáhaly překonávat ten hrozný chlad při nekonečných nástupech na apelplace při sčítání vězňů. Lágrové oplocení bylo dvojité, tvořené z asi třímetrových stěn z ostnatého drátu, mezi nimiž byla dvoumetrová ulička, vysypaná bílým kaolinovým pískem. Vše bylo osvětlené, plně střežené strážemi s ostře nabitými samopaly a kulomety, vše zajišťovali pobíhající psi. Před tímto dvojitým plotem byla ze strany tábora v šíři asi pěti metrů překážka z propleteného ostnatého drátu, ve výšce do jednoho metru. Touto překážkou procházel tenký drát a v případě, že by se o něj zavadilo, odstřelil signální světelnou raketu, ta pak osvítila široké okolí. Nebyl jsem blázen, abych podstoupil takové riziko.

Přemýšlel jsi tehdy o rodině, o ženách, o budoucnosti? Při zatčení ti bylo dvacet šest let, tedy tak akorát na to, pomýšlet na ženění…

S otcem jsme chtěli po válce založit vlastní stavební firmu. Před zatčením jsem byl zaměstnán u soukromé stavební firmy a v této době jsem se připravoval ke stavitelským zkouškám, které byly v takovémto případě nezbytné. Únor 1948 však naše životy a plány do budoucnosti naprosto převrátil vzhůru nohama. Stavitelské zkoušky jsem uskutečnil až v roce 1990, více méně ke svému uspokojení. Vzhledem ke svému věku jsem svoji stavební firmu nezaložil, tys tehdy také dal přednost jinému oboru. Představoval jsem si to tak, že někdy mezi 29. až 30. rokem života založím rodinu. Pochopitelně, že známosti jsem měl, ale nic vážného, přestože jsem pozoroval, že děvčata jsou jiného názoru.

Měl jsi svým způsobem výhodu, že jsi byl v té době svobodný, byl jsi sám. Ale byl jsi také – podobně jako já – jedináček, který své rodiče miloval. Uvažoval jsi o tom, kdyby se ten útěk vydařil, že logicky jediná cesta by prostě vedla za kopečky do Německa, bez možnosti návratu? Prostě že bys tady rodiče nechal a už bys je asi nikdy neviděl?

Podívej, já vím, kam míříš, ale ta situace byla tehdy taková: Maminku drželi po našem zatčení sedm měsíců ve vyšetřovací vazbě bez jakéhokoli soudu, neměla tedy o ničem žádné iluze. Otec byl zavřený v pevných věznicích, na Borech, v Pardubicích, poté v Leopoldově. Když ho zatkli, bylo mu šedesát let, odsouzen byl na dvacet pět let. Nedalo se předpokládat, že se spolu ještě někdy setkáme, že se vrátí domů z kriminálu. Režim naši rodinu naprosto rozvrátil. Nikdo z nás nemohl nikomu nic slíbit. Myslím, že pro maminku by bylo útěchou, kdyby zjistila, že se mi útěk podařil a že žiju v bezpečí a na svobodě. Nad ničím jiným v tehdejší situaci člověk nepřemýšlel.

František Wiendl (Nar. 1923 v Klatovech) se vyučil zedníkem a vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni. Společně se svým otcem Františkem Wiendlem st., Janem Prantlem, Jiřím Krbcem a Janem Štorkem se podílel na založení a aktivitách protikomunistické odbojové skupiny v Klatovech. Svou činnost soustředili zvláště na šíření letáků a psaní hesel, posléze na převody demokratických uprchlíků za hranice. Ve spolupráci s agentem-chodcem ve službách Counterintelligence Corps (CIC) – zpravodajské služby armády Spojených států Aloisem Suttým pak také na kolportáž dokumentů a zpravodajského materiálu. Skupina byla v listopadu 1949 po mnohaměsíčním sledování ze strany StB rozvrácena, její členové pozatýkáni a odsouzeni v monstrprocesu konaném v Klatovech ve dnech 12.‒14. prosince 1950 k mnohaletým trestům odnětí svobody, Alois Suttý pak k smrti provazem. Na svobodu byl František Wiendl propuštěn na jaře 1960, po 11 letech výkonu trestu. František Wiendl je držitel Řádu T. G. Masaryka III. třídy, Ceny Paměti národa, Ceny Václava Bendy aj., je čestným občanem města Klatov; v roce 2019, na dosud posledním celostátním demokraticky svolaném sjezdu Konfederace politických vězňů České republiky, byl zvolen čestným předsedou KPV.

Jak se teď, po těch letech, ohlížíš za svojí minulostí? Našel jsi v sobě schopnost svým trýznitelům odpustit? Dá se to vůbec, a jak?

I kdybych se snažil odpustit, tak jeden jejich zločin jim nemohu odpustit nikdy. A to věznění mé maminky, která celý produktivní život věnovala rodině a o politiku se nezajímala. KSČ sice byla v roce 1993 prohlášena za stranu zločinnou, ale komunisté ji přejmenovali na Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM). Vidím tento čin jako obrovský podvod. Snad je to důsledek lhostejného postoje části našich občanů, jejich nedostatečného svědomí, neboť od založení KSČ jich prošlo touto stranou skoro pět milionů. Na většinu těchto členů se dívám jako na bezpáteřní lidi, kterým šlo pouze o jakési výhody, kariéru, bez ohledu na to, co tím způsobují. Jak se říkalo, byli „pouze u komunistů“. Komunisté, pokud vím, nikdy nevyjádřili lítost, takové ty řeči o tom, že se „staly chyby“, neberu. Nic nevyváží skutečnost 248 popravených, osmi tisíc vězňů, kteří zahynuli na pracovištích a v pevných věznicích, 270 tisíc českých a slovenských občanů, kteří byli z politických důvodů dlouhá léta vězněni. Ptám se, je možné za těchto okolností odpustit? Bylo by to spravedlivé?

Mluvili jste o tom všem po návratu pak s maminkou?

Pochopitelně, a nejen s ní, ale i s příbuznými, přáteli. Sám víš, že jsme ani před tebou nic netajili; těžko jsem rozuměl těm muklům, kteří se rozhodli svoji zkušenost, jakkoli traumatizující, před svými dětmi utajit, a tím je jakoby „chránit“. Po listopadu 1989 jsme navíc jezdili na různé přednášky po celém klatovském okrese a po republice, občany jsme seznamovali s krutostmi komunistů u výslechů, na pracovištích, o věnování uranové rudy SSSR, hovořili jsme o vraždách politických vězňů v pracovních táborech…

Lituješ něčeho…?

Historické literatury, která přináší jasná a podložená fakta, je po třech desetiletích od listopadu 1989 velké množství. Každý, kdo chce, může se s těmito informacemi seznámit. Mezinárodní komunistické hnutí dosáhlo za dlouhá desetiletí své politické existence jednoho sta milionů mrtvých. Vycházím-li z těchto mnohamilionových utracených životů, opravdu nemám, čeho bych litoval, naopak jsem rád, že jsem byl schopen alespoň maličko přispět k narušení tohoto zvrhlého a zločinného myšlení a jeho politických realizací. Během své odbojové činnosti jsem se snažil pomoci politicky pronásledovaným, nikomu jsem přitom vědomě neublížil, ničeho také nelituji.