Karel Hvížďala
Foto © Jan Bartoš

Karel Hvížďala: Místo informací hledáme jen potvrzení vlastního názoru

Rozhovor s novinářem a esejistou Karlem Hvížďalou o klesající důvěře v média, vítězství obrazu nad slovem a nahrazení chladného analytického jazyka emočními výkřiky.

Jak jde dohromady novinářská etika se světem, ze kterého se vytrácí důvěra?

Ve společnosti došlo ke dvěma zásadním změnám: ke globalizaci a vzniku internetu a sociálních sítí, kterým se v sociologii říká pátá velmoc po moci ústavodárné, exekutivní, justiční a mediální. Tyto změny ovlivňují všechno ostatní. Pokud se podíváme na pozadí změn, je třeba zmínit, že dříve byla hlavními spotřebiteli prestižních médií a médií veřejnoprávních střední třída. Ta díky globalizaci ztratila své postavení, v globalizovaném světe se nevyzná a je většinou domestikovaná na nějakém malém teritoriu. Vznikla ale nová střední třída, která má jiné hodnoty a jiné priority. Jsou to lidé vystudovaní na prestižních univerzitách v Anglii nebo v Americe, ovládají minimálně tři nebo čtyři jazyky, nemají pevnou vazbu na místo, odkud pocházejí, necítí žádné ohrožení, protože mají pocit, že mohou být zaměstnání kdekoliv na světě. Místní média je vůbec nezajímají, čtou Financial Times, Herald Tribune nebo New York Times. Původní střední třída je frustrovaná, média přestala kupovat, protože jim už nerozumí a k výkonu svého povolání je už nepotřebuje. Tím se otevřel velký prostor pro nestandardní média šířená většinou po internetu. Připočítejme k tomu ještě fenomén, kterému se říká redukce filtrů: dříve prestižní a veřejnoprávní média dodržovala velice přesně etické kodexy, které jim předepisovaly, jak se v jaké situaci chovat. Nová média nic nedodržují. Rozhodujícími faktory jsou jen rychlost a emoce, kterými jsou schopny ovlivňovat čtenáře.

Jaké to má následky?

Především atomizaci veřejného prostoru. Lidé přestali hledat informace, chtějí jen potvrzení svých vlastních názorů. A to je past, ve které jsme se v současné době ocitli a nevíme, jak ven. Ve vědeckých oborech dokáže ten, kdo zná situaci a umí popsat ducha doby, vyprovokovat změnu. Zřejmě by něco podobného mohlo nastat i ve veřejném prostoru, kdyby se objevila osobnost, která by byla schopna dnešní situaci popsat jazykem srozumitelným pro širší vrstvu lidí. Taková osobnost se ale zatím neobjevila a už asi není možné, aby se zjevila. Dříve se veřejné morální autority, nezávislé na politických uskupeních, zrodily právě díky médiím, do kterých měly přístup. Ať už to byl Franklin, Marat nebo koneckonců Havlíček. Dneska se takových osobností média bojí, protože jejich projevy jsou moc složité, a mají strach, že by jim odlákali posluchače nebo čtenáře, případně je tam majitelé nepustí proto, že by je kritizovali a nabourávali jejich marketingový obraz, kterým manipulují veřejností.

Udělali novináři nějakou chybu, která současný stav zapříčinila?

Chyby děláme neustále. Začali jsme se mimo jiné přizpůsobovat tlaku nových médií v rychlosti. Diktát aktuality vytěsnil kontext a proměnil jazyk. Konzervativní média se začala přizpůsobovat jazyku, kterým útočí nová média a politici, místo aby si zachovala chladný, věcný odstup. To je jedna ze základních změn, ke které došlo. Nebezpečí, které z toho vyplývá, jsme nedávno viděli ve Francii, kde jedna paní protestovala na YouTube proti zvýšení daně na naftu, během pár dní to zhlédly přes dva miliony lidí a vyvolalo to vznik hnutí Žlutých vest. Pak už to nemohla ignorovat ani prestižní média, a stal se z toho během pár dní po 17. listopadu ve Francii masový protest. Během pár týdnů Žluté vesty dokázaly, že Macron musel uvolnit deset miliard eur na jejich požadavky. Je to sice nesystémové, ale předtím to stejné celá léta nedokázaly prosadit ani odbory, ani politické strany. Žluté vesty jsou zvláštní fenomén, který nemá žádné mluvčí, žádný program, protestují proti všem a přinášejí do veřejného prostoru zmatek. Politolog Jacques Rupnik říká: když jdou na dvou privátních kanálech ve stejnou dobu dva pořady se dvěma zástupci Žlutých vest, jeden říká pravý opak toho, co říká ten druhý.

V okamžiku, kdy se politika redukuje na ekonomiku, je z toho vždycky problém.

Novináři jen reagují na události, které vytvářejí „obyčejní lidé“ v kyberprostoru, a jsou možná od skutečného dění vzdáleni víc, než kdykoliv předtím…

Především nemají čas na skutečnou analýzu, protože se podřizují již zmíněnému teroru aktuality: jejich textům chybí analýza i teritoriální a časový kontext. Jde jen o hysteriózní ejakuláty emocí.

Je třeba říct, že filozofové, jako třeba Giorgio Agemben, na to upozorňovali desítky let předtím. V okamžiku, kdy se politika redukuje na ekonomiku, je z toho vždycky problém. Politika původně byla multidisciplinární obor, člověk musel uvažovat v mnoha kontextech, politologických, náboženských, historických, ekologických, ekonomických, vojenských a tak dále. To, co se dnes děje, představuje stejnou chybu, kterou vidíme na Středním východě, kde došlo k redukci politiky na náboženství. Jakákoliv redukce politiky způsobuje ohrožení. Další velkou změnu způsobila změna v komunikaci ve veřejném prostoru, která vždy proměnila společnost. Když ztratila církev monopol komunikace z kazatelny vynálezem knihtisku, za padesát let to vyvolalo zavedení cenzury a knihy a později encyklopedie způsobily Velkou francouzskou revoluci v roce 1789. Když byl vynalezen rozhlas, zneužil ho Hitler a Stalin: zrodily se dva tragické autoritářské režimy. Televize způsobila převahu obrazu nad slovem – viz vítězství Kennedyho nad Nixonem. Je dokonale statisticky zdokumentováno, že kdyby nebyla bývala televize, vyhrál by zcela jednoznačně Richard Nixon. Politici všechna ta varování filozofů a sociologů ignorovali, nevšimli si, co způsobuje internet a sociální sítě a dnes jsou překvapeni. Politika se smrskla na čtyři roky, na horizont příštích voleb. Étos služby se proměnil na marketingovou šikovnost.

To koneckonců vidíme i v případě brexitu, který stál na geniálním politickém marketingu. I když již před referendem bylo jasné, že řada tvrzení, která o něm později rozhodla ve prospěch příznivců brexitu, byla lživá. U nás podobné metody využívá třeba Andrej Babiš, který má navzdory všem skandálům podporu třetiny voličů…

Když se podíváte na volební mapy, hodně nám napoví. Velké aglomerace, kde jsou univerzity, kde žije dost lidí, kteří dokážou podvod marketingu rozklíčovat, taková rozhodnutí jako jsou brexit či volba Donalda Trumpa odmítají. V oblastech mimo vzdělanostní centra jsou často lidé frustrovaní a nemají kompetence ani čas, aby se probírali tsunami informací, fake news, totálních nesmyslů a spikleneckých teorií. Vyznat se v tom všem vyžaduje mediální gramotnost, velkou kompetenci a ta je bohužel u většiny lidí nedostatečná. Chtít se v dnešním světě něco o něm dozvědět, to je práce, kterou za nás nikdo neudělá. Proto se říká, že by měl člověk sledovat tři rozdílná média a ještě v různých jazycích. Za této situace, kdy se od médií odvrátila střední třída i všechny další frustrované skupiny obyvatelstva díky problémům v zemědělství, těžkém průmyslu a kvůli robotizaci, váha klasických médií upadá, klesají náklady, krátí se rozsah, převahu má obraz nad textem. Přesto existuje jedno médium, které na tom jako jediné v naší civilizaci vydělává. Je to New York Times. U nás mají noviny kolem 50 redaktorů, v Německu se bojí, aby neklesli pod tři sta, NYT jich mají v tuto chvíli přes 1300. Arthur Ochs Sulzbeger Jr., jehož rodina list vlastní od konce 19. století, prohlásil, že se nesmí podléhat tlaku a přizpůsobovat se, ale naopak si říct, co musí zůstat. Bazíruje na důkladných rešerších, tedy ověřování informací z různých zdrojů, a to v místě události, nezávislosti odborné a jazykové vybavenosti. Tomu samozřejmě nelze konkurovat. NYT jen na předplatném vydělají miliardu dolarů ročně a na nejdůležitějším materiálu z loňského roku o daňových praktikách Donalda Trumpa pracovalo rok a půl sto novinářů a právníků pod vedením čtyř editorů. V Česku by ve složitých kauzách měly redakce vytvářet společné investigativní týmy a v některých případech se spojovat i se zahraničními médii. Tuto možnost zatím taky nevyužíváme, a tím podkopáváme důvěru v média.

Foto Jan Bartoš

A co říkáte střetu zájmu v našich médiích?

Odpověď na otázku: proč je tento střet zájmů nebezpečný pro chod demokracie, najdeme třeba v textech německého romanisty a politika Viktora Klemperera. Ten uváděl čtyři způsoby, jak umírá pravda, když politik ovládá hlavní tištěná média.

První způsob představuje otevřený odpor vůči ověřitelné skutečnosti, kdy se smyšlenky prezentují jako fakta. Andrej Babiš hovoří o svém hnutí jako o „catch all party“, tedy jako o straně, která chytá všechny, i když má jen 3256 členů. Nebo v případě EET se hovoří o zvýšení výběru DPH v loňském roce o 6,1 miliardy, ale podle analytiků z veřejně známých údajů nelze k žádnému takovému číslu dojít: vliv EET se údajně může pohybovat v rozmezí minus až plus deset miliard.

Druhý způsob nazývá šamanským vyvoláváním, tedy opakováním lží. Jako příklad může sloužit heslo Ano, bude líp a odpověď z posledního sněmu zní: Už je líp, jsou na to čísla. Ta však zpochybňuje skutečnost, že začíná recese a ministryně financí nutí všechny resorty k úsporným opatřením. Podobně OLAF zjistí, že 42 milionů na Čapí hnízdo bylo vyplaceno neoprávněně, ale vládní aparát oficiální zprávu zatajil a premiér hovořil o tom, že se ničeho nedopustil, protože Čapí hnízdo stojí, ač peníze byly určeny pouze pro malé a střední podnikatele.

Třetí způsob jak marginalizovat pravdu spočívá v magickém uvažování, které způsobuje přijetí rozporů, proti kterým se nemá protestovat. Příklad: premiér řekl, že od roku 1989 jsme postavili nejvíc dálnic. Moderátor ukázal oficiální statistiky, podle kterých se nejvíc dálnic postavilo v roce 1980: 78 kilometrů a pak v roce 2006: 68 kilometrů, a v loňském roce dokonce jen necelé čtyři kilometry. Premiér ale trvá na svém. Nebo premiér řekne, že přísahá na zdraví svých dětí a vnoučat, že nebude zasahovat do práce redaktorů v Mafře. Později se objeví nahrávky, z nichž je patrný opak, ale pan premiér tvrdí, že pokuta z Černošic je nesmyslná, protože on média neovlivňuje atd.

A čtvrtý důvod, který způsobuje umírání pravdy, představuje pomýlenou víru, která funguje vždycky u těch, kteří jí propadnou: dříve se věřilo v Boha a neposkvrněné početí, později v zářné zítřky a dnes asi 30 procent lidí věří ve spásu, kterou zařídí hnutí ANO, jež chce řídit stát jako firmu, což je nesmysl, protože v politice jsou obory, jako jsou například zdravotnictví, ekologie, armáda atd., na kterých se vydělávat nedá.

Takhle ovšem autoritativní společenství fungovala vždycky. Dokonce i slůvko „ano“ se v propagandě nevyskytuje poprvé. Odznak s „JA“, tedy ano, nosili členové NSDAP v Německu již v roce 1933 a vztahoval se k referendu, které stvrzovalo vznik státu jedné strany.

Když chcete společností manipulovat, musíte ji rozdělit, musíte mít nepřítele. To je nejlevnější komodita, kterou si může každý politik obstarat.

Ještě bych u tohoto tématu zůstal: V Česku i ve staré Evropě za posledních deset let změnily majitele skoro všechny velké noviny. U nás přešly z rukou zahraničních vlastníků do rukou českých miliardářů a na Západě je vlastní často holdingy. Jak tato skutečnost ovlivnila jejich obsah?

Zcela zásadně. Němcům či Švýcarům šlo u nás především o komerční úspěch, do obsahu nemluvili, naopak prvních deset let po revoluci zde zprofesionalizovali marketing. Redakce měly snahu přiblížit se evropským standardům. Jenže pak i na Západě postupně noviny přešly z rukou rodin, jejichž prestiž se odvíjela od kvality obsahů, do rukou anonymních holdingů, kde akcionáři tlačí hlavně na zisk, což snížilo úroveň většiny hlavně lokálních médií v naší civilizaci. V řadě zemí se udržely většinou alespoň troje celostátní noviny, které si zachovaly vysoký standard. A protože i na nás dopadla krize a zahraniční majitelé předvídali, že bude ještě hůř, médií se zbavili. Koupili je čeští podnikatelé s politickými ambicemi – miliardáři – a novináři v redakcích se začali bát o práci a jen chabě čelili tlakům majitelů. Ti je kupovali části z naivity, že na tom budou vydělávat, ale především proto, aby měli vliv. Zvlášť u Babišových novin vidíme, že je to čistě nástroj jeho politického marketingu, jak jsme o tom hovořili před chvílí, u Bakaly je střet zájmů vyřešen kompromisem: o něm a jeho kauzách se nepíše. Je tedy evidentní, že situace je zlá. V zahraničí podnikatelé do médií vstupují také, viz třeba Le Monde, ale dodržují etický kodex, nemohou si dovolit mluvit do obsahu, cítí zodpovědnost za zemi, ve které žijí a podnikají, a vědí, že nezávislá mediální krajina je podmínkou pro to, aby média zůstala čtvrtou mocí ve státě, aby politiky mohla kontrolovat. Ale i tam, díky posledním třem mediálním krizím třeba v Německu, přišlo o práci deset tisíc novinářů.

Karel Hvížďala

Foto Jan Bartoš

V létě 2013 koupil Babiš vydavatelství Mafra a požádal vás o sepsání vydavatelského kodexu, který měl vztahy mezi redakcí a vydavatelem upravovat a v podstatě zajišťovat jejich nezávislost…

Bohužel to od něj byla marketingová finta, která platila jen do té doby, kdy byla v redakci Sabina Slonková. Pak už formule kodexu nedodržoval a dnešní šéfredaktoři jeho novin proměnili média v otevřený nástroj politiky. Nechal jsem se podvést, byl jsem naivní, ač jsem do toho šel kvůli tomu, aby se přesně tohle nemohlo stát.

Takže jste v té době opravdu věřil tomu, že se toho bude Babiš držet?

Bohužel. Tehdy ještě alespoň pro mě nebylo tak jasné, že pan Babiš nerespektuje nejen kodexy, ale i smlouvy, zákony atd. a že necítí povinnost odstoupit z politické funkce, když je obviněný, a prý neodstoupí i kdyby byl obžalovaný. Konec konců paní Slonková, kterou jsem znal z Mladé fronty, mu taky půl roku věřila.

Jedna z definic neetického žurnalismu zní, že jde o typ novinařiny, kde se média soustředí na krvavé a hrůzné události a apelují na společnost zejména kuriozitami. Není v čase sociálních sítích, internetových a mobilních přístrojů čtení výhradně titulků normou?

Hned po vynálezu knihtisku letáky, Flugbläter, psaly jen o požárech, vraždách a válkách. Takhle tendence tady vždycky byla a jenom tam, kde je mediální krajina neúplná, to vede k ohrožení společnosti. V každé zemi hraje bulvár trochu jinou roli. Bulvární noviny ve Francii a Itálii vůbec neexistují, jejich roli tam plní časopisy. Za nejprestižnější bulvární noviny je považován většinou německý Bild, protože plní pět základních sociálních funkcí – přibližuje politiku lidem, kteří o ní normálně nemají zájem a nečtou klasické noviny, pěstuje kult úspěšnosti, čtenář tam najde zdarma servis, pokud nemá na advokáty, kanalizuje potřebu neukojených lidí po krvi a sexu a bývá tam většinou nejdokonalejší sportovní rubrika. Takže náš problém nepředstavují bulvární listy, ale to, že naše mediální krajina je neúplná: máme tu jen popnoviny, tedy noviny, které míchají veselé historky o celebritách s klasickými zprávami, a chybí tu prestižní noviny.

Co třeba Deník N?

Deník N, který je mutací slovenského projektu, představuje pokus naučit lidi číst složitější a delší texty. To je jistě chvályhodný záměr, protože učí konzumenty většímu soustředění. Teprve čas ukáže, jestli se jim podaří vybudovat prestižní redakci, v níž budou převážně nová důvěryhodná jména. Držím jim palce, protože z tohoto projektu by se jednou mohly zrodit prestižní noviny. Pokud se to podaří, bude to dlouho trvat a bude to stát hodně peněz. To chce osvícené majitele, kterým víc záleží na budoucnosti státu než na příjmech.

Podvod současného politického marketingu tkví v tom, že čím víc se lidi nevyznají ve složitém světě, tím více reagují na laciné odpovědi, které v nich probouzejí pocit pevného řádu.

V poslední době se velmi diskutovalo personální obsazení mediálních rad Českého rozhlasu nebo České tiskové kanceláře. Přicházejí do nich nominanté politických stran, často s kontroverzní pověstí. Mohou tito lidé kontrolní roli, kterou tyto rady vykonávají, zásadně ovlivnit? Jde o novou normalizaci?

V tuhle chvíli ne, jen se snaží zneužít nové situace: bojují proti cenzuře, která nás ale dávno neohrožuje, dnes působí podobně nekonečný proud mediality, který je třeba regulovat. A pokud to nedokážeme veřejnosti vysvětlit, mohou snahy těchto lidí veřejný prostor značně ohrozit tím, že tam vpustí různé spiklenecké teorie, výmysly a lži. Ale zpět k radám: V každém z těchto orgánů dnes sedí jen jeden člověk z tohoto, řekněme nového světa nestandardních médií. V okamžiku, kdyby tam takových lidí bylo víc, kdyby měli většinu, tak by to jistě tato média proměnilo. Ten rozhodující čas přijde za dva roky, kdy se bude volit více nových radních. Problém je samozřejmě v samotném způsobu volby. Když se podíváme do historie, předobraz veřejnoprávních médií inicioval John Wright, když změnil British Broadcasting Company na Corporation, a vytvořil tak pomocí rady čínskou zeď mezi akcionáři, ale i politiky a byznysmeny a BBC. Udělal to tenkrát ze dvou důvodů, jedním z nich byla generální stávka v roce 1926, ve které jeho médium otevřeně fandilo vládě a nepřinášelo dost informací o požadavcích stávkujících, aby si na konfliktní situaci mohli učinit vlastní názor. Tím druhým důvodem byly tlaky akcionářů na vysílání populární hudby. Wright cítil naopak povinnost předestřít posluchačům celou škálu hudebních žánrů, aby si mohli vybrat, v tom viděl roli veřejné služby. U nás nedodržujeme ani jedno, ani druhé. Proto došlo v roce 1927 k zásadní změně v mediální krajině, která se později rozšířila v celé Evropě a u nás byla zavedena až po roce 1989, jenže bohužel nedokonale a teď na to doplácíme. Dokonce i Spojené státy zavedly něco podobného, když se tam v šedesátých letech zrodila síť Public Broadcasting Service.

Čeho jsme se tedy dopustili při přechodu na veřejnoprávní média?

Stručně řečeno, radní u nás nejsou většinou odborníci a nezastupují veřejnost, ale politické strany, ředitele u nás může odvolat rada před koncem funkčního období, což ve staré Evropě může učinit jen soud na základě trestného činu, o výši příspěvků nerozhodují politici, ale vývoj hodnot spotřebního koše, schválení parlamentem je jen formální atd. Díky tomu jsou naše veřejnoprávní média snadno manipulovatelná.

Podle průzkumů ztrácí lidé v média důvěru, chybí kritické myšlení, a tím posilují a lépe fungují falešné informace z různých alternativních zdrojů, tedy takzvané fake news, falešné zprávy a hoaxy. Proč se to děje?

Vždycky je chybou, když se většina médií postaví na jednu, či druhou stranu. Když přijdou o odstup, přestanou používat chladný analytický jazyk a nahradí ho emocemi. U nás byla média desítky let pod kontrolou jedné strany, které bezmezně musela sloužit. Po roce 1989 zase chtěli být všichni na straně pokroku: hlásali návrat do Evropy bez kritické reflexe. Po dvaceti letech do médií vstoupili čeští miliardáři a těm z velké části Evropa, respektive evropská striktní pravidla, vadí. Navíc i těm, kteří se o kritiku snaží, chybí často chladný, nestranný jazyk, který skoro nikdo nepěstuje, a nemají na hlubší analýzu často čas. Snaží se o to Respekt, do jisté míry Hospodářské noviny, skoro všechny měsíčníky, ale tyto tiskoviny čte velmi úzká vrstva lidí, jde jen o bubliny. Nejdůležitější proto bude v nejbližší budoucnosti obhájit nezávislost veřejnoprávních médií.

Jak ty bubliny pozitivní deviace propíchnout, aby tato média oslovila víc lidí?

Myslím, že by hlavně veřejnoprávní média měla dávat větší prostor veřejným morálním autoritám, které jsou schopné problémy rozklíčovat. Kdyby měly větší kontakt s veřejností, mohlo by to posouvat jejich jazyk k větší srozumitelnosti pro širší publikum. Jedině to pak může přinést nějakou změnu. Musíme se přestat bát a trvat na neemociálním, chladném a přesném jazyku.

Často narážíme na roli jazyka, který se i vlivem sociálních sítí zvláště za poslední dekádu zjednodušil. Navíc úroveň veřejné debaty, jazyk, který používají veřejní činitelé, se značně zvulgarizoval. Jak na to mají reagovat média?

To je ta past, o které hovořím. Jakmile média přijmou stejný jazyk, ocitají se na stejné úrovni. V tom je novinařina velmi těžký obor, jejím úkolem je bourat stará klišé, ale zároveň opakováním vytvářejí nová, která ale částečně musí používat, aby byla srozumitelná. Je to nekonečná náročná práce.

Na internetu je v České republice téměř tři čtvrtě milionu seniorů. Z našeho loňského průzkumu vyplývá, že se mezi nimi častěji než v jiných skupinách daří přeposílaným e-mailům, které často obsahují manipulace a lži. Co jim poradit, aby vůči nim byli více odolní, aby více přemýšleli o obsahu a pravdivosti sdělení?

Myslím, že radit je zde takřka nemožné. Senioři obecně jsou už zaběhlí, více reagují na emoce než na fakta, jsou snáze vybuditelní k nenávisti či lásce, jejich myšlení se pohybuje v hotových, neměnných koridorech. Je to ovlivněno celou řadou faktorů, třeba zdravotním stavem či nespokojeností, která vyplývá z toho, že měli jinou představu o svém životě, o svém stáří. Raději si proto vybírají ty provokující, zlé zprávy, které jim sugerují představu, že v tom nejsou sami a že za to nemohou.

Na druhé straně v kritičnosti k pravdivosti mediálních sdělení se senioři prakticky neliší od žáků učňovských oborů…

To není překvapivé. Je to dáno vzděláním a prostředím domova. Byl jsem teď v Berlíně a mluvil s lidmi z Die Zeit a Der Spiegelu. Problém je, že mladá generace nečte. Nebo čte jen titulky. Ale především sleduje obrazy, videa, a na obraz člověk reaguje jenom emočně, nenutí ho k přesné artikulaci toho, co vidí, což jim zabraňuje o tom přemýšlet. Slovní zásoba se tak smrskává a mladí nejsou schopni slovy popsat ani své zážitky. Spousta z nich nemá doma ani knihovnu. Tento pochmurný stav se nedá svádět jen na školství, příčina problému je převážně v rodině. Aby se rodiče nemuseli o děti starat, odmalička je posazovali před obrazovku. Na Západě je teď v chytrých rodinách trend nepouštět děti vůbec k televizi.

Ve Skandinávii už před několika lety dostali kritické myšlení do učebních osnov a dnes jsou právě tam nejvíce odolní vůči různým manipulativním zprávám…

Uvědomili si totiž, že ke složitějšímu myšlení se nejsnáze dostanete přes umění, přes muziku. Investovali tedy peníze do hudební výchovy ve školách, a to již dávno, protože tou se rozvíjí kreativní myšlení. Existují dokonce studie, podle kterých jsou ti nejúspěšnější manažeři ovlivněni právě hudební výchovou, proto mohli založit Nokii a další velké firmy. Druhým důležitým faktorem je řídké osídlení Skandinávie. V řadě oblastí neměli dlouho televizi, byli zvyklí více číst a poslouchat rádio.

Karel Hvížďala
Narozen 1941 v Praze, novinář, dramatik a spisovatel vyrůstal v Praze. Studoval Strojní fakultu na ČVUT, později politické vědy v Moskvě a němčinu a německou literaturu v SRN. Pracoval jako redaktor časopisu Mladý svět, v období po začátku normalizace byl redaktorem v nakladatelství Albatros, kde založil a řídil edici Objektiv. V letech 1978–1990 byl v exilu v SRN, kde žil v Bonnu, pracoval chvíli v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a spolupracoval jako žurnalista s rozhlasovými stanicemi RFE (Radio Svobodná Evropa), Deutschlandfunk, Deutsche Welle, BBC, psal rozhlasové hry a přispíval do exilových časopisů. Od roku 1990 byl šéfreportérem Mladé fronty a předsedou představenstva společnosti Mafra, v roce 1993 byl šéfredaktorem Mladého světa, v letech 1994 až 1999 pracoval jako šéfredaktor a spoluvydavatel zpravodajského týdeníku Týden, který spoluzaložil. Od roku 1999 je na volné noze. Pravidelně komentuje domácí a zahraniční politické dění a také dění na mediální scéně v Českém rozhlase plus či časopisu Host. Je autorem řady knih rozhovorů a více než dvou desítek rozhlasových her. Za rozhlasové hry obdržel dvě ceny v Rakousku, za Dálkový výslech Václava Havla řadu cen v zahraničí a jednu doma, za povídku Eule beim Augenarzt cenu Goethe Institutu a za Rozhovory na přelomu tisíciletí obdržel Cenu Egona Erwina Kische, za svou novinářskou činnost je nositelem Ceny Rudolfa Medka a za knihu Tyranizovaná spravedlnost dostal s Jiřím Přibáněm Cenu Sedm statečných. V roce 2007 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

Nízkou čtenářskou gramotnost lze ale těžko změnit. Navíc se dá očekávat, že i v následujících letech bude klesat…

Bohužel. Vypadá to tak. Z toho mám největší obavy. Společnost by pak byla snáze manipulovatelná. Před třiceti lety jsme si všichni mysleli, že humanismus zvítězil, že skončila totalita. Dnes ale nabývají opět na síle autoritářské režimy ve Spojených státech, v Turecku, v Maďarsku, Polsku, ale i u nás, a to se bavíme jen o našem civilizačním okruhu. Podvod současného politického marketingu tkví v tom, že čím víc se lidi nevyznají ve složitém světě, tím více reagují na laciné odpovědi, které v nich probouzejí pocit pevného řádu. Proto pak hlasují pro Babiše, protože se domnívají, že řešení složitých problému je tak jednoduché, jak jim to předkládá. Přitom je to jen opona, za kterou se odehrává mnohem zběsilejší a nebezpečnější divadlo. Bezskrupulózní numizmatici, pokud u nás nebude fungovat justice, tuto zemi zničí a posunou zpět na Východ.

Spolupracujete s Českým rozhlasem, kde se v poslední době odehrálo několik kauz. Stížnosti na investigaci reportéra Janka Kroupy, odchod Petra Fišera z pozice šéfa stanice Vltava či odchod hudebního publicisty Jiřího Černého, ze kterého nakonec sešlo, ale veřejná komunikace tohoto kroku byla naprosto ostudná. Jak vnímáte kondici Českého rozhlasu ve srovnání s Českou televizí?

Česká televize je v tom odporu evidentně silnější. V Rozhlase převládá postoj, že „veřejnoprávnost“ znamená přístup všech názorů do vysílání, ne pouze hodnot, které jsou definovány ústavou.
Chybí veřejná diskuse, která by funkci veřejnoprávnosti vysvětlila. Jak to dopadne s Vltavou po odchodu Petra Fišera, nemám ponětí. Zevnitř tu situaci ale neznám a musím se přiznat, že se do toho ani nesnažím moc proniknout.

Osobně tyto kauzy nijak neprožíváte?

Ale jo, třeba práce Janka Kroupy si vážím. Dokonce mě tehdy vedení rozhlasu požádalo o analýzu jeho pořadu, kvůli kterému byl kritizován, tu jsem zpracoval, je veřejně přístupná a jasně z ní vyplývá, že postupoval správně, proti kodexu se neprovinil.

V autoritářských režimech a diktaturách velmi dobře funguje nálepkování. I dnes se u nás uchytila řada nálepek, ať už to jsou třeba sluníčkáři, nebo pražská kavárna. Jak je možné, že se tomuto snadnému cejchování daří?

Když chcete společností manipulovat, musíte ji rozdělit, musíte mít nepřítele. To je nejlevnější komodita, kterou si může každý politik obstarat. Horší je, že právě díky té mediální negramotnosti a malé kompetentnosti většiny to funguje u nás a v celé střední Evropě snáz než ve starých demokraciích. I když – mluvili jsme o brexitu a britská demokracie je jedna z nejstarších. Všude se původní pravidla pozvolna rozpadají, protože svět je komplikovanější a vyznat se v něm je čím dál těžší. Co se týče budoucnosti, nejsem vůbec optimista. Doopravdy se obávám toho, že jednoduché, ale nesprávné odpovědi, které pracují s nostalgií, budou mít čím dál větší vliv. Paradoxem je, že vždy za takovéto situace všichni intelektuálové odcházeli do Velké Británie nebo do Spojených států, protože to byly nejstabilnější demokracie a tamní univerzity jim poskytly dostatek prostoru, aby tam nejhorší dobu přežili. Dneska už kriticky myslící intelektuál ani nemá kam odejít.

Jsme tedy svědky konce západní demokracie?

Jsme svědky velké změny a budoucí vývoj v tuto chvíli nejsme schopni odhadnout. Ale bude záležet na nás, jestli se proti falešným receptům nápravy dokážeme rázně postavit. Jestli se v nás znovu probudí ius resistendi, právo odporu, které je nedílnou součástí civilizace, ke které jsme se před třiceti lety připojili.

Napsal jste řadu knižních rozhovorů, na čem nyní pracujete?

Nyní na Veletrhu knihy 2019 představím třetí díl vzpomínkových textů, jmenuje se Exilový orloj. A chci začít pracovat na posledním čtvrtém dílu, který se bude zabývat uplynulými třiceti lety. Zároveň se s Jirkou Přibáněm chystáme po Hledání dějin napsat Hledání budoucnosti. Uvidíme, jestli se nám to podaří. Karolinum nás k tomu vyzvalo.

Foto Jan Bartoš

Je vám 77 let, pořád pracujete, jak vnímáte stáří? Pokud tedy máte čas jej vnímat…

Snažím se ho nemít, to je nejjednodušší řešení. Pokud je člověk jakžtakž zdravý, tak to jde. Na jednu věc ale nemůžete zapomenout – že se horizont, kdy ještě můžete plně pracovat, krátí. Úsporněji zacházím s časem a říkám si, když budu mít na intenzivní práce ještě dva tři roky, do osmdesáti, bude to dárek. Někomu se to podaří, někomu méně. Milan Kundera psal Chválu bezvýznamnosti do svých šestaosmdesáti, a to je chvályhodný výkon. Elias Canetti diktoval poslední díl svých vzpomínek Party im Blitz v 92 a 93 letech, je to evidentně individuální.

Kundera dost dráždil jistou odtažitostí, třeba tím, že nechce dávat rozhovory či nesvolil k překladům svých posledních děl do češtiny…

To je velké nedorozumění, mluvil jsem s ním o tom, chápu ho a v jednom ze svých esejí o tom podrobně píše. Je příliš háklivý na přesnost, a když zjistil, že novináři s jeho výroky zacházejí libovolně, dával rozhovory jen svému asistentovi a tuším filozofovi Alainovi Finkielkrautovi. A ze stejných důvodů nedovolil nikomu překládat poslední čtyři knihy do češtiny: Pomalost, Totožnost, Nevědomost a Chválu bezvýznamnosti, protože věděl, že už nemá sílu na to, aby překlady korigoval. Vyplývá to taky z toho, že když v roce 1975 přijel do Francie, kde od té doby žije, zjistil, že všechny jeho francouzské překlady jsou velmi špatné, zakázal jejich další publikování a tři roky je se svým editorem přepisovali. Texty korigované nebo později jím francouzsky psané romány jsou od té doby jedinou předlohou, kterou se jeho překladatelé asi ve 44 zemích musí řídit a přesně je dodržovat, jinak jim hrozí postih.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.