Dědečkova kavárna

Jako my jsme měli hospůdky, meziválečná generace měla kavárny a teprve z nich se táhlo dálnoční Prahou. Děda byl ale pracant a kavárnu používal jen jako místo ke schůzkám a z důvodů, které si mohu jen domýšlet, si oblíbil Tůmovku. Ta byla v Katarské, dnes Lazarské ulici, tam, kde je dnes Československá obchodní banka. Nejspíš proto, že to nebylo daleko od jeho továrničky ve Slezské ulici, a možná i proto, že tam chodil z nedalekého Osvobozeného divadla Voskovec s Werichem, se kterými se seznámil u Sázavy v Lukách pod Medníkem, kde si s babičkou postavili první chatu.

Herci k nim občas zajeli za svým kolegou Františkem Černým, který tam bývalo divadelních prázdninách. Večer zpívali u táboráku a do houstnoucí atmosféry třicátých let přinášeli porci zdravého kyslíku, grilovali grundle a pak přespali u chatařů. Díky těmto návštěvám se zrodila jejich známá píseň Babička Mary: Pikovická rýžoviště zlata čeří se v příboji Sázavy, ale zato krčmářova chata křepčí rykem chlapské zábavy. Když tu náhle, co se děje, divný šelest houštím spěje, plch, skunk, vše utíká, po stráni od Medníka… Mary, babička Mary, dva kolťáky za pasem, nad hlavou točí lasem… atd. Z rodinného vyprávění, které se odehrávalo většinou o víkendech u babičky a kterému byl dědeček přítomen, i když řeči nikdy nekomentoval, si pamatuji, jak si z něj návštěvy dělaly legraci a vytýkaly mu, že kavárnu,kde se vedly řeči, babička by řekla táčky-máčky, degradoval jen na úřad. Vyřizoval tam obchody, dojednával ceny a veškerou administrativu měl v kapse u saka jen v malém okrovém zápisníčku, u něhož byla v oušku zasunutá malá nachová tužka.

Když byl obchod uzavřen, s hostem si plácnul a pelášil rychle pryč: plky mu nevoněly a hláškám jako: Koupím si brusle a objedu Nusle, se nesmál. Prý velice výjimečně se tam zdržel, a to právě jen kvůliVoskovcovi a Werichovi, kterým rád naslouchal. Když ho oslovovali pane továrníku, bránil se a říkal, pardon, pánové, jsem jen minitovárník a vyrábím minilodičky. Oslovovali ho tak prý schválně, jen aby slyšeli stereotypní odpověď, a z očí jim vyletovaly klaunské ohňostroje. Jen zcela zřídka děda všechny pobavil. Domnívám se, že v tom prostředí se necítil úplně dobře, nebyl z frivolního těsta, ale Osvobozené divadlo měl rád a nejspíš proto v Tůmovce svého času patřil za štamgasta. Vyprávělo se, že když Karel Konrád, který tam chodil s Horou, Seifertem a Nezvalem, citoval aforismus Karla Krause Poslat dopis, to v Rakousku znamená podat dopis, minitovárník suše odtušil: „A v Čechách hodit ho do koše.“

Nemyslím si ale, že tu pointu vyslovil proto, aby někoho pobavil, ale přišla mu sama na jazyk proto, že právě udělal špatnou zkušenost s poštou. Nebo když se tam chlubil Egon Erwin Kisch, že je lokální patriot, a proto do Tůmovky tak často chodí, děda jen poznamenal: „Zapomněl jsi říci lokální patriot všech kaváren na celém světě,“ protože ho jistě potkal i ve známých kavárnách v Berlíně nebo ve Vídni. Julius Firt, bývalý spoluzakladatel a dlouholetý ředitel Svobodné Evropy, když jsme ho krátce před jeho smrtí v roce 1978 navštívili s Karlem Jezdinským v nemocnici v Mnichově, vzpomínal, jak šel 5. ledna 1923 s Karlem Poláčkem do Tůmovky a ten mu cestou vyprávěl, že zaslechl v Žitné ulici výstřely, ale že dal přednost mariáši v kavárně. Kdyby ses zachoval jako správný reportér, vytýkal mu Firt, mohls být první u atentátu na ministra financí Aloise Rašína. Poláček ale odsekl: „Stejně by to nemělo cenu, když tam byl Kisch.“

Autentickým svědkem vraždy byl skutečně Kisch, ale Paul, bratr Egona Erwina Kische. Ale zpět k dědečkovi: v principu to byl realista a zřejmě i proto jeho firmička prosperovala. Když se v Tůmovce jednou bavili o penězích a Friedrich Tolberg zamudroval: „Šetři v pravý čas, abys měl v nouzi nazbyt,“ Kisch dodal: „Tak nás nabádal již prorok Izaiáš.“ Děda jen zamručel:„To se u nás v rodině říkalo již před Mojžíšem, ale bylo nám to houby platný!“ Na takové odpovědi se replikovalo větou: „Jsi vtipný jako vídeňský Brňák,“ protože většina kabaretiérů ve Vídni pocházela z Brna. Někdy ale dokázal být dědeček velmi krutý. Pamatuji si, jak jednomu strýci, který hořekoval, že mu ženu zavraždili v koncentráku, odsekl: „To máš za to, žes měl vždycky raději peníze než manželku!“ Strýc si to ale nenechal líbit a pravil: „Tys sice zachránil manželku, ale máš z toho rakovinu.“ Umět vtipně odpovědět, to bylo mezi válkami vstupenkou do dobré společnosti. Trulant dostal stopku nejen u stolu štamgastů, ale i u kavárníka.

Designování vlastního života

Každý si může za to, čím je a jak vypadá, pokud je zdravý, říkala moje babička a věda její slova nedávno potvrdila. Vpolovině 19. století Darwin tvrdil, že jsme nebyli stvořeni nijak unikátně, ale že jsme se postupně vyvíjeli z nižších předků. Prohlašoval, že hnací silou evoluce  nebyl nějaký vědomý intelektuální nebo božský záměr, ale „slepý“ proces přirozeného výběru. Mechanický selektivní proces náhodných pokusů a omylů založený na variacích dědičnosti. Nad tím babička kroutila hlavou a říkala: Kdyby se moje sestra už od malička nechtěla učit jazyky, nikdy by jich neuměla jedenáct a skončila by jako já za ladentheke, jak říkala pultu vkrámě otcova obchodu.

Nová biologie mozku to vysvětluje, když tvrdí, že nejen tělo, ale i mysl řídí specifické molekuly, které určují naše nejvyšší mentální procesy – vědomí sebe sama a druhých, uvědomování si minulosti a budoucnosti, která představuje naše touhy. Když naše buňky nedostanou úkol, zleniví. Proto se říká, že je to právě naše mysl a paměť, která poskytuje našim životům kontinuitu a zároveň dává aktuální zkušenosti perspektivu, směr, ukazuje cestu. Funguje jako maják. Kdyby teta nezpívala, nehrála na klavír a neučila se jazyky proti vůli celé rodiny, byla by jistě někým jiným a zřejmě by živořila po roce 1938 i po roce 1948, kdy vydělávala učením nejen na sebe, ale i na svou matku,protože obchod jim dvakrát vzali.

Ještě jako stará dáma s hrdostí vzpomínala na to, že rodině dokázala vzdorovat, že zůstala sama sebou, že se nepodrobila rodinné tradici. Paměť stvrzovala její individuální identitu, a protože neměla děti, snažila se alespoň mně tu zkušenost předat. Říkala: Poslouchej sám sebe, svůj vnitřní hlas. Jdi za tím, co tě baví, z čeho máš radost, co tě vzrušuje, a nikdy to nevzdávej. Když se ti to povede, budeš oně cosilnější než ostatní, i když ze začátku nebudeš mít třeba dlouho úspěch. A babička, její sestra, dodávala: To je úplně jedno, čím budeš, jen bys to měl umět nejlíp z celé ulice, abys uživil rodinu.

Stejně jako sdílená paměť obohacuje naše jedinečné životy, ztráta paměti naopak ničí povědomí nejen o nás, ale i o národě. Proto všechny diktatury v rodině nebo ve společnosti útočí na paměť: buď ji otrocky připomínají, nebo ji naopak chtějí vymazat, každopádně ji chtějí ovládnout, manipulovat a mít pod kontrolou. Svobodná vůle se vždy týká jen času, který plyne. Kdyby teta poslechla svého otce a skončila jako prodavačka, znamenalo by to, že by musela zapomenout na rozkoš z učení i z pozdější práce‒na ten jedinečný zážitek uspokojení, který z ní utvořil někoho jiného.

A stejné by to bylo se mnou. Kdybych si nepamatoval, co mi říkaly babička a teta, nešel po své cestě, byl bych někým jiným: strojním inženýrem v továrně. Snázebysemižilo v exilu, ale neměl bych důvod se vracet do Prahy, kde jsou babička i teta pohřbené. I zkušenost s vlastním psaním babiččina i tetina slova potvrzují. Pokud skutečnost nepojmenujeme, neexistuje, a psaní je jen snaha o uchování paměti, přesnější pojmenování okolí i sebe samého. Pokud nepíši, nejsem to já. Psaním, zpíváním, malováním, učením nedesignujeme jen své pocity, myšlenky, ale i sami sebe: svůj mozek. Nedovolujeme mu, aby zlenivěl. Forma textů formuje hlavy. Po každé nové originální větě je můj mozek jiný a já taky. Jsem si podobnější!

Dobře mrtvý dědeček
Výběr z fejetonů Karla Hvížďaly
Novela Bohemica, 2017
Ilustrace: Jiří Votruba