K mým kolegům v bývalém časopise Mladý svět patřil po jednu dobu i lední medvěd. Přesněji řečeno: popelník s ledním medvědem.

Bůhvíjak se ten bizarní výtvor vyskytl na stolku pro návštěvy v kulturní rubrice. Zkrátka se tam nějak usídlil, a to s rizikem, že může být pokládán za kýč. Leč pro znalce naopak jako svérázná připomínka období art deco.

Přiznávám, že v době soužití se zmíněným popelníkem jsem nijak blíže nezvažoval jeho estetické souvislosti. Jako tehdejší kuřák jsem především kvitoval objem bazénku určeného k odklepávání pro nás jedince patřící k lidu popelníkových polí.

S tímto svérázným předmětem jsem se pak postupně setkával i v nejedné domácnosti, kterou mi bylo dáno jako novináři navštívit. Stejně tak jsem si všiml, že oněch popelníků začalo postupem času přibývat i za výklady starožitnictví a že si drží slušnou cenu.

Za zmínku stojí i fakt, že když jsem náhodou s někým ze svých známých zapředl řeč na toto téma, nejednou reagovali spontánně, že je jim důvěrně známý od rodičů nebo prarodičů.

Vyrozuměl jsem, že jde o víc než jen o cigaretové krematorium. Zmíněná skulptura se proměnila v nadčasový předmět. Jeden z historiků designu 21. století ho dokonce zařadil mezi kultovní artefakty minulosti, jako je například kapesní nožík zvaný rybička.

Že se onen historický popelník dostal na piedestal, to potvrzuje i jeho pozice na Aukru.

Vznik onoho popelníku je spojen s první polovinou minulého století, konkrétně s tehdejší produkcí porcelánky Ditmar–Urbach v Trnovanech. Bílý lední medvěd nestanul nad popelníkem náhodou, jak to doložil Miroslav Bobek, ředitel pražské zoo, ve svém publikovaném dobrozdání:

„Je to přímý odkaz na prvního v Československu chovaného ledního medvěda jménem Nora. Bylo to právě v čase tehdejšího zájmu veřejnosti o polární kraje. Nora přišla do Zoo Praha z Cirkusu Karlas v roce 1932. Bylo to deset let po premiéře filmu Nanuk, člověk primitivní a šest let poté, co Roald Amundsen přeletěl vzducholodí severní pól…“

Miroslav Bobek pokračuje: „Nora v Praze musela být tehdy pro Pražany zjevení a ztělesnění romantiky i dobrodružství. Keramický popelník, který ji zpodobňoval, měl ty nejlepší předpoklady stát se rozšířeným suvenýrem.“

Že šlo o výrobek opravdu úspěšný, to jsem vyrozuměl z jinde publikovaného vyjádření starožitníka Miloslava Burdátše:

„Společnost Ditmar‒Urbach měla jako hlavní sortiment výrobu klozetů, umyvadel, pisoárů a bidetů, které dodávala stavebním firmám. S maloobchodním prodejem neměla zkušenosti. Přesto se jí tímto popelníkem podařilo to, po čem jiní toužili. Její výrobek se prodával od Šumavy k Tatrám.“

Nejen to.

Jak zasvěcený starožitník dále uvedl, popelník se začal taky vyvážet. Dokonce i do Spojených států amerických. Tam se jeho cena několikrát přehoupla i přes 500 dolarů. A to v době, kdy dolar představoval 35 tuzemských korun.

Jestli se zámořským zákazníkům sdělovalo, že jde o výrobek klozetově-pisoárově-bidetově zaměřené firmy, to není známo.

Známo však je, že výrobce Ditmar‒Urbach patří už od roku 1885 k dějinám tuzemského porcelánu. Potvrzuje to i kniha, kterou chovám ve své knihovně – mám na mysli publikaci Aleny Braunové s názvem Kouzlo keramiky a porcelánu.

Jak už jsem zmínil, s kultovním popelníkem jsem se setkal až jako začínající redaktor. Zřejmě osud čekal až na chvíli, kdy budu odklepávajícím kuřákem. Kam ten redakční předmět později zmizel, to nevím; že by někam do polárních krajů?

Ve starožitnictvích a na aukcích však tato ikona žije dál. Zároveň se taky vyskytuje – spolu s jinými předměty z minula – v rámci série internetových fotek s retro laděním.

Jednu takovou fotografickou kolekci se zobrazením rozličných objektů z uplynulých časů jsem letos počítačově přeposlal kamarádovi ze starorolského dětství. Věru jsem předem netušil, že Láďa bude mezi několika desítkami zobrazených předmětů reagovat právě na zahrnutý snímek popelníku.

Zde je jeho autentický e-mail: „U těch různých fotek jsme se spolu se ženou pobavili. Zejména na popelník s medvědem mám nezapomenutelnou vzpomínku od nás ze Staré Role. Právě takový popelník vyhrál na silvestra v tombole otec Honzy Havlíčka a měli ho doma na knihovně. Když byl v liďáku ples RaJ, dal ho pan Havlíček do tomboly. Stalo se, že ho vyhrál opět zpátky! Byl jsem s Honzou u toho a dost nás to pobavilo.“

Ale to není všechno.

Za ocitování stojí i druhá část Láďova e-mailu:

„Když jsme pak sháněli jako študáci ceny do tomboly na náš maturitní ples v Puppu, přinesl Honza jako super cenu ten porcelánový popelník s medvědem. Závěr asi tušíš. Popelník s medvědem vyhrál opět pan restauratér Havlíček! Po přebrání ceny se postavil uprostřed parketu v Puppu a s plným nasazením s ním říznul o podlahu, čímž popelník s medvědem definitivně skončil.“

Tolik kuriózní osud jednoho z legendárních popelníků.

Čest jeho památce!