Když jsem do stojanu před vesnickou hospodou strkal kolo ve chvíli, kdy ostatní účastníci zájezdu dopíjeli první (nealkoholické?) pivo a shovívavě mě ujišťovali, že nemusím nikam pospíchat, že času máme dost. Bylo mi osmašedesát, a zdálo se, že lepší už to nebude. Pokud tedy s tím něco rázného neudělám. Rozumně jsem vyloučil dvoufázový trénink, nové svaly, omlazovací kůru mezi Indiány. Jednodušší bylo zkusit elektrokolo.

Za necelé dva roky, co ho mám, jsem na něm najezdil 2465 kilometrů po Praze, po venkově, ba dokonce i v kopcích. Což mě snad opravňuje něco o životě s elektrokolem říct.

Šlapat se musí

Ze všeho nejdřív to hlavní: samo to nejede. To by pak byl elektrický moped, což je jiná kategorie, jezdecky i právně. Elektrický cyklista se bez šlapání neobjede, stejně jako ten obyčejný. Jen se míň nadře, protože mu pomáhá elektromotor. Když šlapat přestane a není zrovna nahoře na kopci, kolo se zastaví. A když by naopak, z důvodů dejme tomu tréninkových, elektromotor vypnul, nadře se dvakrát víc než na kole obyčejném, elektrokolo obvykle dvakrát těžší než obyčejné kolo šlapací. Kromě jiného proto, že dost těžké jsou i ty hodně moderní (a drahé) baterie.

Elektrický cyklista však nemusí motor rovnou vypínat. Když si chce zašlapat – a taky prodloužit dojezd – může zvolit některý z mezirežimů a podporu motoru snížit. Moje elektrokolo má takových režimů celkem pět, přičemž na ten nejšetrnější ujedu přes sto kilometrů, s podporou nejvyššího jen něco přes dvacet.

Občas ovšem stojí zato si té nejvyšší podpory užít. Když mě jeden z o generaci mladších kolegů, jo, jeden z těch chlápků, co mi shovívavě v hospodě říkali, že nemusíme nikam pospíchat, vzal na vyjížďku na své oblíbené tréninkové stoupání kousek za Prahou, nasadil jsem nejvýkonnější jízdní režim, do půlky kopce jel za ním v závěsu, pak trochu přišlápl a nahoře na něj počkal. Nikam nepospícháme, řekl jsem shovívavě, když byl nahoře.

Zasvěcený čtenář tuší, že mi nahoře na rovině na svém lehounkém silničním kole s galuskami ujel. Když totiž elektrokolo dosáhne rychlosti 25 kilometrů za hodinu, motor přestane pracovat. Ne proto, že by mu došel dech, vlastně proud, ale proto, že mu nařizuje zákon. Kdyby mě motor podporoval ve vyšší rychlosti, potřeboval bych řidičský průkaz na malý motocykl. Tahle regule platí ve většině zemí, i když někde je hranice vyšší: v Norsku bych asi dýchal na záda (tam zákon povoluje podporu dokonce do 45 km/hod) a v Austrálii bych mu ujížděl, co by baterie stačily (tam není omezení žádné).

Pýcha předchází pád

Jistě chápete, že vzápětí poté, co jsem si elektrokolo pořídil, jsem náležitě zpychnul. Dynamicky jsem se proplétal dopravním ruchem, průměrnou rychlost zvýšil o třetinu, stíhal dříve nestíhatelné.

Pád se za pýchou opozdil jen asi o půl roku. Bylo to ve městě a v téměř klasické situaci: po dešti, na dlažbě, na kolejích. Těžké elektrokolo rozjeté tak, že už mě elektromotor přestal podporovat,mělo pořádnou setrvačnost. Udělal jsem krásné salto, přistál až na chodníku, naštěstí s přilbou na hlavě. Odnesly to jen ruce a polámané kůstky obou záprstí. Asi týden jsem trpělivě odpovídal neznámým lidem, kteří byli zvědaví, kam že jsem ty zasádrované ruce strkal, co že se mi přihodilo. Po týdnu už jsem na zvědavce jen štěkal: co je vám do toho!

Nicméně od chvíle, kdy jsem na kolo po měsíci mohl usednout znovu, vím, že se k němu musím chovat přinejmenším s respektem. A že se mi toho poučení vlastně dostalo za celkem malou cenu. Bez přilby jsem mohl dopadnout mnohem hůř.

Nejlepší je začít googlem

Pokud máte chuť to zkusit taky (jezdit, ne padat), doporučuju začít googlováním a ujasnit si, co od elektrokola vlastně čekáte.

Chcete na něm jezdit po městě? Nebo se jen vydávat na výlety? Jezdit i do hor a možná i v lehčím terénu? Stačí vám kolo, které ujede dvacet kilometrů do práce, a na nákup, tam a zase zpátky, nebo hodláte ujet stovku za den? Chcete mít kolo, které si bez obav někde opřete o zeď, a jen ho připoutáte lankem v bužírce k sloupku u dveří nebo takové, od kterého se budete bát odejít na dvě minuty, i když bude na řetězu jak od autojeřábu?

To všechno se totiž dá koupit, navíc docela jednoduše. Elektrokola dnes najdete skoro všude, kde se prodávají ta obyčejná: v  každém velkém supermarketu, prodávají se na internetu, v obchodech s elektronikou i se sportovními potřebami a pro fajnšmekry jsou tu obchody specializované na cyklistiku. A stejně jako ta obyčejná se řadí do tří základních skupin: městská čili dojížděcí (taky city-biky), treková aneb výletní a horská, tedy do opravdového terénu.

Dělí se však i podle umístění elektromotoru: některá ho mají ve středu zadního kola, některá dokonce v předním kole a jiná zase v rámu, přímo mezi pedály. Poslední řešení je většinou považováno za nejlepší, ovšem také nejdražší. A stejně jako kola šlapací se i elektrokola dají pořídit za pár tisíc korun i za pár set tisíc – kolo Stromer ST 2, model 2015, tedy zlevněný, pořídíte za 9490 dolarů, tedy skoro za čtvrt miliónu korun. Aby to nebylo úplně jednoduché, můžete si nechat přestavět i vaše obyčejné kolo na elektrické.

Stromer ST 2 (Foto: Jürg Vollmer)

Mně starý dobrý Google však poradil ještě něco velmi podstatného – než si kolo koupíš, zkus ho někde pořádně vyzkoušet. Což jsem udělal a na den si elektrokolo půjčil. A v půlce stoupání v Praze ze Smíchova na Strahov (v roce 1981 se tam jelo i mistrovství světa v silniční cyklistice, vyhrál tenkrát Němec Freddy Maertens) jsem se rozhodl: kupuju!

Zvolil jsem cosi, co by se dalo označit, kdybychom zvolili tón, jímž se mluví o autech, za vyšší střední třídu. Tedy trekové elektrokolo s motorem ve středu, diskovými hydraulickými brzdami a dojezdem až 120 kilometrů na jedno nabití. Znamenalo to sáhnout hlouběji do kapsy – a samozřejmě přikoupit i pořádný zabezpečovací systém, nejen lanko v bužírce se zámečkem, který otevřete spínacím špendlíkem.

Po těch dvou letech mohu říct, že toho nelituju, ani přes ten měsíc s rukama v sádře.