Oproti původnímu pětihaléři tak došlo k závratnému zvýšení. Zároveň i k popření bývalého vžitého tradičního rčení, že to či ono „nestojí ani za pětník“. Jestli dobře počítám, tak mince ze zmíněného roku se dočkala zhodnocení na cifru 8 892 000 hal, byť haléře mezi drobáky už nemáme.

Vzato teoreticky, mohl by ten výnosný pěťák být kdysi i v majetku mých prarodičů či rodičů, ale jistě by ho tehdy za majetek nepokládali. Jmenovitě v časech, kdy se zpívalo, že ani „dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovskýho Pepíka“. Můj táta vskutku Pepíkem byl a na Žižkově nějakou dobu žil.

Poučením pro nás přítomné budiž, že hodláme-li našim potomkům zanechat něco hodnotného, pak bychom neměli opomenout závažnou skutečnost, že cenností v budoucnosti může být i leccos z toho, co se v přítomnosti jeví jako okrajové a samozřejmé.

Na letošním celostátním veletrhu starožitností, který se odehrál v hlavním městě a nesl název Antique, byly pro mě coby návštěvníka k vidění i starožitnosti, které se mi coby seniorovi jevily pořád ještě jako mladožitnosti. Například dětská hračka v podobě slepice, která zobe po natažení klíčkem. Bakelitový fotoaparát Pionýr. Bývalý psací stroj Zeta. Porcelán spojený s bruselským Expo. Šlapací šicí stroj. Rozměrný popelník s ledním medvědem. Gramorádio. Příruční elektronická hra s názvem Jen počkej, zajíci…

To že je už minulost?! No, je. A dokonce prodejně ceněná, jak jsem se přesvědčil. Některé z těch předmětů jsem taky vlastnil, leč nepřikládal jsem jim tehdy nějakou budoucí směnnou hodnotu. Stejně jako třeba známkám na obálkách dopisů, které jsem dostával a dostávám. Ale co když se některá z nich časem ukáže jako raritní a bude jednou tak považovaná, jako ta z počátku nově vzniklé Československé republiky?

Řeč je o té původně desetikorunové, která je v současnosti oceňována v řádu milionů. Tato původně rakousko-uherská zelená známka na žilkovaném papíře byla opatřena obráceným přetiskem Pošta československá 1919. V přítomnosti je jich známo údajně pouze osm.

Co když však nějaká další ještě leží – zatím nepovšimnuta a neodhalena – někde v kufru na půdě? A neví o tom, že by měla bydlet v trezoru a být pojištěna na majlant?

U něčeho stoupá cena proto, že už od počátku jde o raritu (například u zmíněného pětníku došlo k prasknutí razidla a bylo rozhodnuto, že už nemá cenu vyrábět nové mince pro stejný ročník). Jindy je pak významným důvodem prostá skutečnost, že původně běžný předmět přestal být používán a stal se nepotřebným. Takříkajíc spadl z lopatky a leckdy skončil dokonce v popelnici. Teprve ve chvíli, kdy se jeho výskyt začal stávat vzácností a proměnil se ve svébytný dokument doby, vracel se na výsluní sběratelů.

Tak tomu bylo například u klasických kafemlejnků s kličkou. Když se některé z nich objevily ve starožitnictvích, uvědomil jsem si, že i já začínám být starožitností. Kdybych si z toho vzal poučení, nesměl bych vyhazovat vůbec nic. Vše současné uchovávat pro potomstvo, které by na tom mohlo vydělat. Dokonce i staré tramvajenky se už prodávají na burzách. Stejně tak si na trhu s minulostí dobře stojí i bývalá školní plnicí pera s názvem Student.

Zároveň se do antikvariátů dostaly už neexistující ozdobné gratulační telegramy s vytištěnými kresbami různých výtvarníků. Ad telegramy ještě dodávám, že je tomu teprve (už?) sedm let, kdy bylo Českou poštou ukončeno jejich přijímání, odesílání a doručování. Koncovým dnem byl 31. březen 2010. Právě tehdy odeslal student Martin do Pelhřimova tento text: „Poslední telegram v historii českých pošt posílá do Muzea rekordů a kuriozit Martin Jonáš.“ Předpokládám, že i tento poslední telegram bude časem nabývat na vzácnosti.

Ceněny začínají být dokonce už i kdysi průkopnické mobily. Za Nokii 9000 se nabízí až 16 000 korun. Jednou ze sběratelsky nejvyhledávanějších je pak Nokia Mobira Talkman z roku 1981; cena se může vyšplhat na 28 000.

Pokud je mi známo, tak pomyslným králem všech retro mobilů je dvoukilová letitá Motorola DynaTAC. Jejím starožitným prodejem si lze polepšit až o 95 000 korun.
Hle, jak vysoko může být ceněno seniorství!