Jestli se domníváte, že vám teďka coby překvapení sdělím, že dotyčný se jmenoval právě Ťuhýk, jste na omylu.
Už jsem to málem vzdal, když se mi nečekaně v paměti rozsvítilo. Hledané příjmení mělo skutečně něco společného s ptákem, a to doslova: Ptáček.
Obecně se soudí, že problémy s vybavováním jmen jsou příznačné pro přibývající věk. Jenže začátky leží už v ranějším období. Svědčí o tom upřímné vyjádření jednoho z mladých manažerů, který uvedl v periodiku pro moderní řízení:
„Jsem na tom špatně se schopností zapamatovat si jména lidí. Zapomenu jméno člověka deset sekund potom, co se mi představil. Stává se mi dokonce i to, že nekontaktuji člověka, na jehož jméno si nemohu vzpomenout. Uvědomuji si, že tak často ztrácím příležitost navázat nebo upevnit vztah s někým, kdo by mi mohl být užitečný.“
Zdá se, že v seniorském věku je takový hendikep vnímán spíš s pochopením, i když pro jedince v odpovědné funkci už tak docela ne. Viz informace z roku 2011, kdy mezinárodně významný sedmdesátiletý fotbalový funkcionář Sepp Blatter tehdy řekl v přímo vysílaném interview pro televizní stanici CNN: „Pro členství v mezinárodní radě moudrých naší organizace FIFA jsem kontaktoval také jednoho španělského zpěváka. Pomozte mi s jeho jménem…“
Nevzpomněl si tehdy na jméno světoznámého tenora Plácida Dominga. Diváci u televize zrozpačitěli.
Ještě dodávám, že k diplomatickému trapasu došlo, když v roce 2018 ukrajinský ministr zahraničí P. Klimkin napsal na twitteru k fotografii českého ministra zahraničí T. Petříčka, že se jmenuje M. Ševčovič. Spletl si ho se slovenským diplomatem toho jména…
Tolerantnější přístup měla veřejnost před dvěma lety k časopiseckému vyjádření ukrajinského venkovana Pavla Semenjuka. Téměř devadesátiletý senior prohlásil:
„Mám už tolik potomků, že jména a příjmení těch mladších si ani při nejlepší vůli nepamatuji.“ V době, kdy pronesl tato slova, měl 346 potomků a jeho rodina kandidovala na zápis do Guinnessovy knihy rekordů.
Existuje-li u nás příjmení Skočdopole, pak nositel pomyslného příjmení Skočdohistorie by nám mohl připomenout, že dědičnost a neměnnost příjmení je na našem území uzákoněna od roku 1780. Příjmení sice vznikala postupně už dlouho předtím, ale jejich oficiální zakotvení je dáno až zmíněným letopočtem.
Od té doby je příjmení úředním pojmem. Když si na něčí nemůžeme vzpomenout, může jít o víc než jenom drobnost. Například při soudním jednání.
Jako publicista jsem svého času zjistil při rozhovoru s MUDr. Tamarou Tošnerovou, odbornicí na poruchy paměti, že problémy s vybavováním jmen nemusejí znamenat hnedka něco vážného. Příčinou může být jen to, že jména nejsou obvykle spojena s ničím hmatatelným – jsou vnímána abstraktně.
V jednom z mediálních vyjádření uvedla MUDr. Tošnerová: „Je zajímavé, že do naší ambulance přichází řada lidí s tím, že si nepamatují jména herců, přestože podrobně znají všechny drby s nimi spojené a dokážou vyjmenovat seriály, ve kterých hrají.“
Co si budeme namlouvat, ve chvílích, kdy neúspěšně rybářsky lovíme v paměti, je to k naštvání. Zvláště před usnutím, kdy se nám takové zapuzené hledání ze dne oklikou vrací, a snažíme se používat rozličných pomocných metod.
Jednou z mých postelových pomůcek v této souvislosti je přeříkávání abecedy. Snažím se k jednotlivým písmenům přitulovat další v bláhové naději, že hledané příjmení mi naskočí. Většinou sice nedojdu k řešení, ale pro usnutí to slouží podobně jako počítání oveček.
Ovšem že problémy s pamětí mohou někdy souviset i s některými onemocněními, ale to je už jiná kapitola. Obecně však platí, že problémy s vybavováním jmen jsou podle psychologů běžnější, než se domníváme.
Někdy jsou to případy vskutku kuriózní. Připojuji historku z vojny, kde jeden z vojínů se jmenoval Mukenšnábl. Nešťastný velitel roty si jeho jméno nebyl schopen za žádnou cenu zapamatovat a oklikou ho nazýval po indiánsky „Ten s tím divným jménem“.
Při vybavování může někdy dojít i k riskantnímu omylu, že někoho pojmenujeme jinak, než bychom měli. Nebylo by zrovna nejšťastnější, kdybychom pana Mlynáře nějakým mozkovým zkratem oslovili pane Mouko.
Ukázka z praxe: v roce 2009 uvítal starosta Třebíče na jednom z tamních zasedání jihlavského primátora Vyměťala, který se ovšem ve skutečnosti jmenoval Vymazal. Dotyčný primátor to přešel s úsměvem.
U někoho jiného však může vzbudit nelibost třeba i drobounká chybička – včetně těch v písemné podobě. Například slavný hokejista Martin Ručinský se vyjádřil na jednom ze sportovních webů, že byl vždycky alergický na to, když jeho příjmení bylo v novinách psáno s dlouhým í namísto krátkého. Někdy se tak stávalo i na jeho dresu: „Kdysi v mateřském klubu jsem si tu čárku dokonce na dresu umazával. Nebylo to totiž moje jméno, to zní jinak, i když třeba jen v detailu.“
Závěrem ještě citace z Krausova televizního pořadu, ve kterém uvedl, jak se kdysi s první manželkou pokoušeli uživit keramikou, ale moc se jim to nevedlo. O to vděčnější byli, když se objevil vstřícný sponzor. Jan Kraus na něj později ve svém pořadu zavzpomínal takto: „Řekl mi tehdy, že si jeho jméno dobře zapamatujeme, protože nemáme ani korunu a on se jmenuje Halíř.“