Ano, i ona vstupuje stále výrazněji do hry. Včetně her doslovných. Například u šachů, v nichž zdárně vítězí i nad špičkovými borci.
Jeden z nich, velmistr Peter Heine Nielsen, prohlásil: „Vždycky jsem chtěl vědět, jaké by to bylo, kdyby na Zemi přistály nějaké vyšší druhy a ukázaly nám, jak se hrají šachy. Teď po utkání s šachovým počítačem to už vím.“
Stále úspěšnější začínají být také robotická auta. Předpokládá se, že budou schopna spolehlivě řídit sama sebe. O této souvislosti se nezmiňuji v časopise Vital náhodou, neboť je periodikem určeným pro seniorskou tematiku.
Právě řízení auta ve vyšším věku bývá pro někoho problémem z různých zdravotních důvodů. Bez náležitého povinného lékařského potvrzení je pak řidičák na houby a s lítostí dochází k rozloučení se službami automobilu.
Leckdy je to docela náročný problém nejen praktický, ale i psychický. Jde o zvláštní přelom v životě. Člověk přichází o něco, co podkládal za každodenní samozřejmost, jenže ono to tak není. Podrobně mi o tom vyprávěl Miroslav Horníček v jednom z bývalých vysílaných Seniorklubů České televize. Uvedl, že si náhle připadal jako okradený.
Dodávám, že v případě automobilu, který by vše ovládal sám a byl nám ochotně k službám coby samořidič, by bylo po zmíněném seniorském problému.
Někteří mladší šoféři o takovém typu vozů neradi slyší, neboť by jim ubral na možnostech silničních honiček a předjíždění za každou cenu. Jedním z naprogramovaných prvků takových aut by totiž byly i náležité bezpečnostní postupy a trvalé vyhodnocování dané situace.
Zde jsou slova Karla Haupta ze společnosti Continental:
„Se softwarem, který bude vybaven umělou inteligencí, dokáže auto správně vyhodnotit i komplexní a nepředvídatelné dopravní situace. Nebude se rozhodovat jen podle toho, co se děje před vozem, ale vezme v úvahu i to, co by se vůbec mohlo odehrát. Je to součást budoucnosti automobilismu.“
Umím si představit, že někdo se nad takovou prognózou jen skepticky pousměje, a to i s odkazem na to, že ne všechny dosavadní zkušební jízdy takových aut s umělou inteligencí byly bez problémů.
Navíc si přiznejme, že v naší zemi bývaly v padesátých letech minulého století časy, kdy se oslovení „Ty inteligente!“ rovnalo nadávce.
Leč nabízím ponor do historie ještě o století dávnější.
Coby celoživotní fejetonista odkazuji na legendárního mistra tohoto žánru, Jana Nerudu. Dokázal jasnozřivě a prozíravě věřit ve vidinu budoucí techniky.
V roce 1877, kdy u nás ještě nebylo ani slechu o televizi, předjímal v souvislosti s tehdejším nástupem telegrafu její vznik. Vyjevil, že by měl vniknout i „telegraf optický“. Prozíravě dodal, že by se mohl jmenovat nějak jako „tele“. A dodal: „Eh, ať se jmenuje to moje telátko už, jak chce!“
Podobně se mohou vyvinout i zatím ještě někdy zpochybňovaná auta na vlastní ovládání. Mimochodem – mezi námi – i v současnosti mám rád, když coby spolujezdec jedu ve voze s řidičem, který se umí ovládat.
Možnosti umělé inteligence jsou nedozírné. V některých případech se uplatnila už i ve sférách zdánlivě překvapivých a šokujících.
Vloni vytvořila umělá inteligence z fragmentu skladby Antonína Dvořáka patnáctiminutovou skladbu o třech větách. Složil ji systém AIVA.
Vše bylo úspěšně představeno na koncertě v Rudolfinu. Stojí za zopakování, co o té „umělé“ skladbě, která vznikla na základě analýzy různých Dvořákových partitur, publikoval můj ctěný novinářský kolega Petr Koudelka:
„Možná jí chybí emoce, tvrdili Humpl a Stiebitz z agentury Wunderman, ale mě tato skladba emotivně chytla. Byl to opravdový Dvořák, romantický, harmonický, malebný, dojímavý…“
Jak znám Petra Koudelku, určitě si za svými slovy stojí. A rozhodně nejde o nějaké mladické nadšení z momentální novinky – Petr je ročník 1942.
V dějinách umění existuje určitě nemálo autorů – a nejen hudebních –, jejichž některá díla zůstala z různých příčin nedokončená.
Jak známo, ani Švejk nebyl Haškem dokončen. A tak by se mohla někdy v budoucnu objevit i dotvořená varianta konce pomocí nějakého programu z lůna umělé inteligence.
Když ne z jiného důvodu, tak aspoň pro následné porovnání s Vaňkovým (ne zrovna zdařilým) přídavným dokončením 4. dílu, který už nemocný Jaroslav Hašek nestačil dodiktovat.
Zatím je však leccos ještě jen v oblasti fantazie. Ale ta je vždycky příslibem, a to přinejmenším tak významným, jako kdysi býval příslib devizový pro cestu do zahraničí.
Zároveň je mi sympatické, že i ti největší příznivci umělé inteligence jsou nejednou sebekritičtí a nepřeceňují stávající možnosti předčasně a přespříliš.
Viz upřímný výrok Janelle Shaneové, jedné z významných a respektovaných odbornic v oboru umělé inteligence. Na svém blogu se svěřila: „Trénuji neuronové sítě, typ počítačových algoritmů, aby psaly i vtipy. Výsledky jsou však zatím velmi nevtipné. Až je to k popukání.“