Říkejte si, co chcete, ale na oblibě toho výrazu musí něco být.
I proto, že už není jen specifikou mladších věkových ročníků. Zároveň taky občas dochází k jeho přesahu ze sféry soukromé do té veřejné. Například v některých televizních zábavných pořadech – jako návyková součást mluvy dotyčného.
Jsou i lidé, kteří tvrdí, že nejde o žádné drama a že slovně odrazový můstek v podobě vyřčeného vole je pouze variantou bývalého nášlapného oslovení čéče.
Necítím se práv kyselit se okázale nad jevem, který zcivilněl, a to v některých případech až plevelně. Doznávám totiž, že i já jsem v raných letech používal tento predikát při oslovování kamarádů.
Je zjevné, že ona formulka nevznikla zničehonic. Už v roce 1886 uvedl Ignát Herrmann v Národních listech v jedné ze svých soudniček výrok: „Nevidíš, vole, že to je velebný pán?“
Z počátku století dvacátého lze zmínit už i zájem jazykovědců o toto oslovení. Cituji z časopisu Naše řeč z roku 1917:
„Každé velkoměsto je plodnou půdou pro různé nadávky, ale nikde se jim nedaří tak dobře, jako v Praze. Pozorujme pětileté hochy, všimněme si hochů desítiletých a patnáctiletých nastávajících jinochů — kdykoli mluví mezi sebou, zahájí rozhovor homérsky prostým a výrazným oslovením »ty vole«. To už vůbec není nadávka, to ztratilo všechen zneucťující význam a nikdo se tím necítí uražen.“
Zmíněná citace z jazykově zaměřeného periodika potvrzuje, že volování má u nás svou tradici. Nebývalo sice tak rozšířené jako v současnosti, kdy se stalo přebujelým, ale – jak vyplývá z uvedených slov – už kdysi v některých případech ztratilo „zneucťující význam“.
Pravda, bylo-li tomu tak mezi zmíněnými pražskými kluky, v jiných souvislostech si to oslovení jistě i tehdy zachovávalo (a dodnes zachovává) určitou situační nevhodnost. Zvláště v dospělém věku. Bylo by například na pováženou oslovovat tak bankovního úředníka při žádosti o hypotéku.
Citovaný úryvek z roku 1917 do jisté míry naleptává jednu z teorií, že oslovování vole se začalo šířeji používat až ve dvacátých letech s rozvojem trampingu.
Nevím, zda známý a vtipný jazykovědec Karel Oliva měl někdy něco společného s trampingem, ale pokládám za zajímavé, že i on veřejně vyjevil, že někdy v okamžicích překvapení vyřkne Ty vole!, byť nikoliv jako oslovení.
Zůstanu-li ještě ve sféře znalců českého jazyka, pak filolog Martin Havlík z Ústavu pro jazyk český se nedávno vyjádřil i k volování ve zdařilém televizním seriálu Most! Podle jeho publikovaného názoru může obliba výrazu Ty vole mít i toto vysvětlení:
„Jsou to jen tři krátké slabiky, takže je to rytmický výraz. Uplatňuje se jako oslovení nebo jako expresivní vyjádření údivu. Třeba: No ty vole, Liverpool zase remizoval! Používá se i jako interpunkce v psaném textu, tedy místo čárek a teček.“
Kromě zmíněného odkazu na rytmičnost mám toto oslovení zcela soukromě spojeno i s rýmem. Jako kluk ze Staré Role jsem těžce nesl, když nám přespolní spolužáci z okolních obcí říkali „Ty vole ze Starý Role!“
Škoda, že jsem tehdy ještě nevěděl, že bych teoreticky mohl být na takové počastování i pyšný. Až později jsem se totiž v souvislosti s dějinami Osvobozeného divadla dověděl, že Voskovec a Werich po zdařilé replice jeden druhému říkal v zákulisí jako výraz uznání právě Ty vole!
Jak mi vyprávěl Miroslav Horníček, i jemu se několikrát při vystupování s Janem Werichem v Divadle ABC dostalo této zvláštní poklony a byl na ni hrdý.
Poněkud jiný význam má obranný argument, jímž bývá občas vysvětlováno, proč není radno si hned tak na počkání začít s někým tykat. Dotyčné zdůvodnění uvádí, že není pravděpodobné, že by vám někdo začal říkat Vy vole, kdežto u tykání je ta možnost pravděpodobnější.
Na zvláštní útlocitnost vůči výrazu vole jsem narazil v encyklopedii v rámci popisu karetní hry Vole, padni: „Položení karet se děje s výkřikem vole, padni. Variantou je i zvolání vole, lehni či slušnější (v případě hraní dětí s dospělými) otroku, lehni.“
O té takzvané slušnější variantě jsem však v praxi nikdy neslyšel. Navíc mi není jasné, v čem by oslovení otroku mělo být vhodnější než vole.
Neumím si představit, jak vnímají tento výraz cizinci, když se snaží naučit česky. Při pouhém odposlouchávání nemusí zájemce o náš jazyk rozeznat, že jde o tvar v 5. pádu. Při mylném domnění, že je to 1. pád, může pak takový zahraniční jedinec po nahlédnutí do slovníku nalézt pod heslem vole vysvětlení, že je to část trávicí trubice ptáků.
Případně onemocnění štítné žlázy zvané struma.
Ať už máme k volování vztah jakýkoliv, je to svérázná součást našeho jazyka. Bez ohledu na to, zda se to někomu líbí, či nelíbí, jde o jev s výdrží vskutku pozoruhodnou (= hodnou pozoru).
Možná by se patřilo, abych své přemítání kolem tohoto rozšířeného a kontroverzně vnímaného výrazu uzavřel nějakým mravoličným závěrem. Nenapadá mě však žádný.
Raději ocituji větu z Malostranských humoresek, tedy z povídkové sbírky Karla Pecky. Zde je výrok pana Romana, jedné z postav té knížky: „Když se to vezme kolem a kolem, kdo není vůl?“