Darování na dobročinné účely formou odkazu v závěti je v zemích s nepřerušenou filantropickou tradicí zcela běžná věc. Například ve Velké Británii nebo ve Spojených státech získávají neziskové organizace skoro 7 procent svých příjmů ze soukromých zdrojů odkazem v závěti. Podobné je to v Británii, Kanadě nebo Austrálii. Přitom například v Británii na dobročinnost pamatuje v závěti jen asi 5 % lidí, kteří sepsali závěť (závěť v Británii sepisuje bezmála 90 % lidí). Sedmdesát procent z nich jsou ženy. Patrně i díky tomu dnes v Británii žije 8 psů, 3 kočky a 1 papoušek, kterým jejich zesnulý majitelé odkázali přes milion liber (zpravidla jako opatrovnický fond svěřený do správy některému útulku pro opuštěná zvířata).

Přitom ale zpravidla nejde o to, jak se u nás často myslí, že by lidé kvůli své oblíbené neziskovce vydědili příbuzné, i když vydědění závětí zákony ve Británii nebo v USA celkem bez problémů umožňují. Lidé prostě v závěti kromě svých potomků myslí také na organizaci nebo organizace, které podporovali již za života nebo které sice nepodporovali, ale které si získaly jejich důvěru. Průměrný odkaz v závěti na obecně prospěšné účely ve Velké Británii je 22 tisíc EUR, z toho jen 4 200 v hotovosti. Průměrná výše dědictví v případě, že osamělý člověk odkáže na dobročinnost celý svůj majetek, je 40 tisíc EUR. V součtu však v závětních odkazech na obecně prospěšné účely putují miliardy dolarů ročně (jen v USA přes 15 miliard dolarů ročně).

U nás je situace výrazně komplikovanější, i když ojedinělé příklady nechybí ani v naší tradici. Nadace Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových založil náš asi nejznámější mecenáš Josef Hlávka ve své závěti datované 25. ledna 1904. V závěti Hlávka nadaci odkázal veškerý svůj movitý i nemovitý majetek. V přepočtu na dnešní ceny se odhady přibližují dvěma miliardám korun. Z nedávné doby připomeňme třeba odkaz Václava Havla, který ve své závěti odkázal Nadaci Václava a Olgy Havlových venkovskou chalupu na Hrádečku a vilu ve Střešovicích. Nebo docela obyčejného vysokoškolského pedagoga, která letos odkázal v závěti obecně prospěšné společnosti La Strada ČR přes milion korun.

Domácí příklady jsou však stále spíše výjimkou. Je to proto, že u nás darování v závěti stále není kulturně běžné a hlavně se o něm raději nemluví. Nejspíš proto, že nám až moc připomíná naši konečnost. Rozhodování o tom, co bude s mým majetkem, až umřu, ale není nic nepatřičného a rozhodně by se za odpovědné přemýšlení o tomto tématu nikdo neměl stydět. Třeba taky proto, že ročně v Česku umře něco kolem dvou tisíců lidí bez dědiců, a tak stát každoročně zdědí skoro 150 milionů korun. Většinou jen proto, že lidé o možnosti odkázat majetek konkrétní dobročinné organizaci vůbec nevědí. A to už je bezesporu částka, která stojí za to.

Druhým důvodem je komplikovanost české závětní legislativy. Zákon obecně stanoví, že váš majetek po vás automaticky dědí potomci a přeživší manželka nebo manžel rovným dílem. Děti není možné závětí vydědit, jsou to tzv. neopomenutelní dědicové. Pokud vaše děti nejsou plnoleté, budou dědit svůj zákonný podíl, ať do závěti napíšete cokoliv. Pokud jim bylo 18, můžete je krátit do 50 % toho, na co mají ze zákona nárok. Manželku můžete o dědictví závěti připravit a stejně tak všechny ostatní vzdálenější příbuzné (rodiče, sourozence atp.), kteří by dědili, kdybyste neměli děti a nenapsali závěť.
Jinými slovy, odkazování v závěti – včetně odkazování na dobročinné účely – má u nás poměrně přísná a komplikovaná pravidla, ale nic zásadního mu nebrání. Dokonce, pokud závěť napíšete celou vlastní rukou, nepotřebujete ani svědky a může to být otázka doslova minut. Pokud chcete mít jistotu, že se vaše závěť někde neztratí, pošlete ji k založení na Centrální registr závětí. Tam se vždy obrátí notář, který vypořádává jakoukoliv pozůstalost. Nemusíte se bát, že napsanou závěť nepůjde změnit. Platí vždy ta, kterou jste do registru poslali s posledním datem.

Hlavními překážkami rozvoje dárcovství formou odkazu v závěti tak zůstává neznalost, ostych, předsudky a nepodložený pocit jakési nepatřičnosti. Následováníhodných příkladů však přesto zvolna přibývá. Doufejme, že tento trend bude pokračovat a hlavně, že se o odkazování v závěti naučíme otevřeně mluvit jako o něčem, co neodmyslitelně patří k naší kulturní a společenské tradici.