Svět, do kterého se narodila Helena Esterkésová, už neexistuje. Volyň na západní Ukrajině byla místem, kde vedle sebe desítky let žili Poláci, Ukrajinci, Židé a početná skupina českých imigrantů, kteří tam přicházeli od poloviny 19. století za vidinou lepších životních podmínek a výhodného nákupu půdy. Hektar tam tehdy stál méně než koza. Během druhé světové války se ale zdejší území proměnilo v krvavou zemi, jak ji ve své knize nazval britský historik Timothy Snyder. Zdejší židovští obyvatelé se potýkali s polským antisemitismem, později všichni poznali krutost sovětského režimu, který tu okamžitě začal s kolektivizací statků a hospodářství a odpůrce odvážel nákladními vlaky na Sibiř.

Další rozvrat přišel záhy s příchodem nacistů, kteří vyvraždili většinu židovských obyvatel a s pomocí ukrajinských jednotek, nazývaných podle svého velitele Stepana Bandery banderovci, vypalovali a vyvražďovali polské vesnice, mezi nimi i Český Malín. Obzvlášť banderovci se při tom dopouštěli mnoha nelidských krutostí. Existují ale i mnohá svědectví o tom, že i Poláci vypalovali na oplátku vesnice ukrajinských obyvatel. A poslední rozvrat přišel po válce, kdy Sovětský svaz dokončil kolektivizaci, která rozbila dosavadní způsob hospodaření a s ním i tradiční vztah zdejších obyvatel k půdě a ke krajině.

Mládí v Lucku

Helena se narodila do rodiny českých Židů Ajzyka Rivce a Soni, rozené Chýšové. Doma se mluvilo jidiš, všichni ale uměli i česky, polsky, ukrajinsky, otec i maďarsky a německy. Ve vsi Ledochovka byli Rivcovi jediní Židé. Víra se u nich doma nijak silně nepraktikovala, drželi se jen základních tradic a oslav židovských svátků, navíc do nejbližší synagogy v Lucku to bylo téměř dvacet kilometrů.

Ajzyk Rivec začínal od píky, ale brzy si získal respekt sousedů i knížete Ledochovského, od kterého koupil půdu. Vyznal se v bylinkářství a pomáhal sousedům léčit zvířata. Jejich hospodářství patřilo mezi větší statky ve vsi. Měli dva koně, několik krav a chmelnici. Ajzyka Rivce si oblíbil i kníže Ledochovský, který za ním chodil každé pondělí na partii šachů a nechal s sebou pokaždé přinést pár ryb. Později židovského přítele dokonce pověřil správou svého statku a udělal jej šafářem. „Tatínek byl výborný hospodář a člověk,“ vypráví Helena Esterkésová. „Vzdělaný, chytrý a každému poradil… Mezi sousedy byl velmi vážený.“

Otec Ajzyk Rivec. Foto archiv.

Helena měla dva sourozence ‒ starší sestru Pavlu a mladšího bratra Michala. Rodiče se snažili, aby všichni vystudovali, a tak Helenu po obecné a měšťanské škole poslali na reálné gymnázium v Lucku. Město bylo tenkrát převážně židovské.

„Přestože jsme se za Poláků měli asi nejlíp, zažívali jsme antisemitismus,“ vypráví Helena Esterkésová. „V Lucku byly pro židovské děti vyhrazeny dvě školy. Židé z Lucku se většinou zabývali obchody. Tam bylo všechno. Celá Jagellonská třída byla plná obchodů. Třeba Amerikánka, kde byla amerikánská zmrzlina. Kluci nás na ni vždycky zvali, když se chtěli předvést. A na čokoládu Plutos! Dokonce tam bylo zboží z Anglie a z Francie, z celého světa.“

Největší zábavou, kterou tehdy mladí z Lucku žili, bylo kino. Helena ráda chodila na grotesky s Charlie Chaplinem a po návratu na Ledochovku kamarádkám převypravovala všechny filmy, které viděla. „Na časy, kdy Volyň patřila pod Polsko, vzpomínám ráda. Pro mě to byl ráj na zemi,“ dodává Helena Esterkésová. Pak ale přišel rok 1939 a Německo se Sovětským svazem uzavřelo pakt Molotov‒Ribbentrop a země si rozdělily volyňské území mezi sebe. Tehdy se ráj začal měnit v Krvavé země.

Všechny je odvezli na Sibiř

Když na území Volyně vstoupila Rudá armáda, dlouholeté společenské poměry se začaly rychle a radikálně proměňovat. Na reálném gymnáziu v Lucku se namísto polštiny začala vyučovat ukrajinština a křížek na stěně vystřídal obrázek Lenina. Ve vsi se objevili členové sovětského lidového komisariátu NKVD a začali lidem zabírat stodoly a zvířata. Tehdy začali ze školních lavic mizet první Helenini spolužáci ‒ děti statkářů a odpůrců komunistického režimu.

„Ve třídě nás bylo šedesát tři. Seděli jsme po třech v jedné lavici, někdy i po čtyřech,“ vypráví Helena. „A já jednoho dne přišla do třídy a polovina dětí tam není. Ptám se, kde jsou všichni? Co se stalo? ‒ Ty to nevíš? Přijeli nákladními auty k nim domů, protože museli zadat adresy, kde žijí, a odvezli je na nádraží. ‒ Všechny je odvezli na Sibiř, už jsme je neviděli.“

Zároveň z polské strany na Volyň utíkali uprchlíci, kteří doufali, že pod vládou Sovětského svazu jim bude líp než pod nacisty. Desítky rodin přicházely s pár kufry v rukou a s povozy. Několik jich ve své stodole ubytovali i Rivcovi. Záhy ale většina poznala, že ani pod Sověty je nečeká nic pěkného.

Nuceně nasazení pracovali pod dohledem ukrajinských stráží, jídlo nedostávali téměř žádné a ubytovaní byli po stodolách. Po několika týdnech nacisté Heleninu sestru Pavlu zavraždili.

„Sověti všude vyvěsili vyhlášky. Bylo tam hodně utečenců. Z Krakova, Varšavy, já nevím odkud,“ vzpomíná Helena Esterkésová. „Ve vyhlášce bylo, že kdo se chce vrátit zpět domů na německou stranu, ať se přihlásí do toho a do toho data na NKVD. Oni se všichni přihlásili. Než by tady měli umřít hlady, tak chtěli umřít ve svém domě. Ať to dopadne, jak to dopadne. V jednom z vagonů tehdy odjel i kníže Ledochovský. Na Sibiř měla odjet i rodina Rivcových, ale paradoxně ji zachránil příchod Němců, kterým se transport na východ zastavil.

Ostrožské ghetto

Nacisté přišli na Volyň v roce 1941 a okamžitě začali s etnickými čistkami. Židé z Lucku byli ve třech vlnách postříleni. Rivcovi nejprve museli odevzdat všechna zvířata a rodinné cennosti a později odejít spolu s ostatními Židy z okolních vesnic a měst do ghetta v Ostrožci. Každá rodina dostala jedno místo ve chlévě, stájích pro koně nebo krávy. Ajzyku Rivcovi se podařilo najít někde pár prken a ztloukl z nich postel, na které společně usínali. Z ghetta pak byli Židé posíláni na otrocké práce na statky v okolních vesnicích. Helena a její sestra Pavla nejprve nastoupily ke správci tamního okresu Fridrichu Vogelovi. Pracovaly u něj v domácnosti a na zahradě, kde se Heleně občas podařilo ukrást něco k jídlu. „Maminka mi ušila kalhoty, široké na gumu,“ vypráví. „A pod tu gumu jsem vždycky schovala nějakou tu kedlubnu nebo cibuli. Kdyby mě chytl nějaký Ukrajinec, tak jsem byla mrtvá.“

Manžel Adam Esterkés. Foto archiv.

Po pár měsících nacisté rodinu rozdělili. Zatímco rodiče a poloslepá babička zůstali v ostrožském ghettu, starší Pavla musela na statek v Dubně a Helena na statek ve vsi Peremilovka, kde otročily na žních. Nuceně nasazení tehdy pracovali pod dohledem ukrajinských stráží, jídlo nedostávali téměř žádné a ubytovaní byli po stodolách. Po několika týdnech nacisté Heleninu sestru Pavlu zavraždili. Bylo jí 22 let. Ještě před její smrtí se Ajzyku Rivcovi podařilo ji navštívit. Vyprosil si opuštěnku z ghetta, aby za ní mohl desítky kilometrů dojít pěšky. „Vyprávěl nám, jak se o něj hezky postarala, že mu sehnala deku a ukradla pro něj pár maštěných brambor,“ vypráví Helena. „Tatínek tam s ní byl několik dní.“

Že je její sestra mrtvá, se Helena dozvěděla v noci poté, co se v Peremilovce vrátila z pole do stodoly. Našla tu své rodiče, kterým se podařilo utéct z ostrožského ghetta. Nacisté začali uvězněné Židy zabíjet, a tak se rozhodli uprchnout. Poloslepou babičku ale museli v ostrožském ghettu nechat.

Skrývání

Helena s rodiči nemohla v Peremilovce zůstat. Nacisté by je tu našli. Nezbývalo, než utéct, skrývat se v lese a poprosit o pomoc sousedy. Ještě tu noc se proto s dalšími židovskými rodinami pokusili o útěk. Rivcovým se podařilo ukrýt v lese, ale neunikli pozornosti ukrajinských stráží. „Slyšela jsem, jak za námi někdo spadnul do potoka. Jak někoho chytili, pak řev a bití,“ vzpomíná Helena.

Její otec rozhodnul, že se zkusí vrátit na Lechovku. Šli jen za tmy, vyhýbali se vesnicím, aby na sebe neupozornili psy. Po několika dnech pak zabouchali na okno souseda Břeně. Přivítal je prý chladně s tím, že na noc mohou zůstat, ale musí si najít jiný úkryt. Kdyby je tu Němci nebo banderovci našli, zabili by je i celou jeho rodinu. Rivcovi se proto ukryli ve stodole, kam jim sousedka Břeňová přinesla polévku. Druhý den nad ránem ale Helena zaslechla hlasy. Německé hlasy. Stačila se jen ohlédnout po rodičích, kteří se choulili na mlatu, a šplhala rychle na pohankový stoh.

Matka Soňa Chýšová. Foto archiv.

„Sláma se mi zarývala pod nehty, celý ten stoh se kýval, protože byl vyskládaný z otýpek. Nevím, jaký anděl strážný mi dal tu sílu, ale vyšplhala jsem se až na samý vrchol,“ vypráví Helena Esterkésová. Odtud pak sledovala, jak němečtí vojáci zatýkají její rodiče a odvážejí je pryč. Věděli, že někde ve slámě se schovává i ona. Píchali do stohu vidlemi a prohledali celou stodolu, ale nenapadalo je, že by se mohla vydrápat až na vrchol. Když odjeli, vešel do stodoly soused Břeň a varoval ji, ať uteče, nebo skončí jako rodiče. Helena je dodnes přesvědčena, že ji a její rodiče udal on.

Počkala do tmy a pak vyběhla přes louku k lesu. Byl únor, mráz a ona se bořila po kolena do sněhu. Ztratila cestou botu, ale tolik se bála, že ji někdo uvidí, že běžela dál, dokud nevběhla pod první stromy. Tady se únavou a úzkostí schoulila do kabátu. Nebylo kam utéct. Rozhodla se, že tu umrzne.

Mráz

Ze spánku ji vytrhnul zvláštní pocit. Bylo jí příjemně, hlad i neutěšitelný pocit zimy zmizely. Uvědomila si, že začíná umrzat. V tu chvíli se v ní znovu probudila chuť žít. „Opět to musel být nějaký anděl strážný, jinak si to neumím vysvětlit,“ vypráví Helena Esterkésová. Prokřehlá, hladová a zoufalá se zvedla ze země a pokoušela se rozhýbat ztuhlé údy. Vydala se nazdařbůh lesem, mimo cesty a vesnice až dorazila k samotě ukrajinského ševce Gregora. V oknech se svítilo a uvnitř jistě muselo být teplo. Ale zrovna když se Helena odhodlala, že zabouchá na okno, uslyšela kníkání prasete a nadávky. Skočila do stohu slámy vyskládaného vedle stodoly a zavrtala se dovnitř. Než nadávky utichly a prase bylo zahnáno zpátky do chléva, únavou usnula.

Prospala tu den, možná dva. Před domem bylo ticho, a tak nahlédla do okna. Uviděla Gregorovou, jak stojí u plotny. Když ji ševcova žena spatřila, vzala hned Helenu dovnitř, ale začala jí vysvětlovat, že u nich nemůže zůstat. „Říkala mi, že za jejím mužem chodí banderovci a přemlouvají ho, aby se k nim přidal. Kdyby mě u nich našli, zabili by je,“ vypráví Helena Esterkésová. „Pak mi dali teplé mléko a chleba. Byla jsem ale tak slabá, že mě Gregorová musela krmit.“

Ke konci války se na Juláni ustavily jednotky polských partyzánů, se kterými Helena začala spolupracovat jako spojka. Tady se setkala i se svým budoucím manželem.

Když přišel švec Gregor domů a ujistil se, že Heleniny stopy před pár dny zavál sníh, nechal ji přespat na půdě. Ráno jí dali rozbité boty, které si u nich někdo nechal na spravení. Gregorová přidala chleba a kus sýra a Helena musela znovu vyjít do mrazu.

Její odysea trvala ještě několik dalších týdnů. Ve chvíli zoufalství si vzpomněla, že její bratr kdysi mluvil o rodině Lipských, že mu několikrát pomohli. Rozhodla se proto dojít k nim. Když vešla do stodoly a opět si začala hloubit úkryt ve stohu, uslyšela ze slámy zapištění. Pak se stébla rozhrnula a Helena viděla obličeje svého bratra Michala a švagrové.

S partyzány

U Lipských se Helena se svým bratrem a švagrovou schovávala tři měsíce. Ven vycházeli jen za tmy. Když se jim chtělo na záchod, snažili se prostě vydržet do setmění. Pro rodinu jejich hostitelů bylo ale obtížné ve válečných podmínkách všechny uživit. Domluvili se proto s jejich babičkou Dzikowskou, která bydlela v nedaleké vsi Marušín, aby se Helena skryla u ní. Obě ženy si brzy padly do oka a Helena dnes o paní Dzikowské mluví jako o své babičce. Ani u ní ale idyla netrvala dlouho a na tehdy sedmnáctiletou židovskou dívku čekaly další roky schovávání a hledání úkrytů.

Marušín totiž napadli banderovci a Helena i s babičkou se musely odstěhovat do Lucku. Protože se ale Helena bála odhalení, poslali ji Lipští k dalšímu příbuznému, panu Paškovskému do vsi Juláň. Toho ale ranila mrtvice, a tak Helena přešla do dalšího úkrytu ‒ k polské rodině pana Biška, který jí s pomocí faráře ze sousední vsi vytvořil nové doklady na jméno Helena Radvanská, polské národnosti. Jen co Helena doklady získala, přišla na kontrolu německá hlídka.

Ke konci války se na Juláni ustavily jednotky polských partyzánů, se kterými Helena začala spolupracovat jako spojka. Předávala jim důležité informace o pohybu banderovců a dění v obci. Tady se setkala i se svým budoucím manželem, Adamem Esterkésem.

Jak se blížila fronta, přestěhovala se do Rovna, kde v jedné polské rodině za jídlo pomáhala s úklidem hospody. Dostala ale skvrnitý tyfus a skončila v nemocnici. Ani tehdy ale její odysea neskončila. Nemocnici totiž vybombardovali Němci a Helena se zachránila jen s pomocí polské zdravotní sestry.

Helena se svým mužem Adamem po válce. Foto archiv.

Do vlasti

Už na začátku léta 1945 Helena spolu s Adamem Esterkésem využili nabídku Československa na návrat do vlasti. Usadili se v Kuníně, kde Helena pracovala v různých zaměstnáních a později se přestěhovala do Nového Jičína, kde žije dodnes. Její manžel měl celý život problémy se zraněními z války a nakonec jim po letech podlehl.

Bratr Michal se svou ženou se konce války nedožili. Na jaře 1945 si vyšli na procházku do polí. Mysleli si, že už je po všem a fronta se posunula dál na západ. Zahlédla je ale německá posádka a na místě oba popravila.

Na Volyň se Helena Esterkésová vrátila ještě jednou v roce 1976. Z jejich statku tam nezbylo skoro nic. „Já jsem tam věčně brečela,“ vypráví. Každý kousek rodného kraje jí připomínal zavražděnou rodinu, z níž přežila jediná.