Podpora Západu napadené Ukrajině by určitě stejně přišla, nebýt téhle události, došlo by k ní ale nejspíš později a třeba ne v takovém rozsahu. Hned zkraje ruského útoku totiž celý svobodný svět obdivoval statečnost vojáků, kteří bránili napadený Hadí ostrov. Jejich věta reagující na výzvu ke složení zbraní okamžitě vstoupila do dějin: „Ruská válečná lodi, jdi do prd…“ Nejen kvůli jejich odvaze, ale i vtipnosti.

Když následně média a sociální sítě zaplnila videa s takzvanou ukrajinskou „traktorovou brigádou“, zemědělci odtahujícími z polí za hurónského smíchu ruskou okupační techniku, Ukrajina měla už předem vyhráno. Smích nejen léčí, ale i vítězí. Dokonce i v takhle šílené situaci.

To nechce klid

Stará dobrá a dodnes platná anekdota říká, že humor je jako Sovětský svaz – taky nemá a nezná hranice. Jako malí jsme si s bráchou hráli na válku a už tehdy jsme věděli, že nepřítel se dá porazit nejen silou. Naučila nás to knížka Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. Humoristický román vyšel v angličtině v roce 1963, v češtině v roce 1970 a za normalizace, kdy jsme vyrůstali, patřil k naší základní výbavě. Dodnes se pamatuji, jak jsme se učili bizarní chůzi poručíka Ernesta Goodbodyho, který místo vojenského kroku používal bizarní pohyb vpřed za současného vytrčování pravé nohy s pravou rukou a naopak.

„‚Vydržte, chlapci!‘ zvolal jsem. ‚Už to nemáme daleko. Co abychom si zazpívali na kuráž? Hezky s citem Deset zelených lahví!‘ ‚Jestli někdo pípne,‘ řekl lord George Huby, ‚rozbiju mu těmihle minami palici‘. Dal jsem se do zpěvu sám a jsem si jist, že můj elán by byl strhl ostatní, kdyby lord George právě v okamžiku, kdy jsem se dostal ke čtvrté zelené láhvi pověšené na stěně, nebyl s rozmachem hodil truhlík s municí a zasáhl mě do kříže.“ A stejně tenhle směšný, naprosto neschopný človíček šířící kolem sebe jedno drobné neštěstí za druhým dokázal se svou 12. četou přežít a vyhrát druhou světovou válku. Až mnohem později jsme zjistili, že si ve filmové (pro nás za komunismu nedostupné) adaptaci knížky zahrál John Lennon.

Hlava 22 natočená podle stejnojmenného románu Josepha Hellera u nás v kinech běžela. I z téhle knihy o trápení kapitána Yossariana na americké letecké základně na středomořském ostrově jsme dokázali citovat nejvtipnější pasáže. „‚V nemocnici mají specialistu psychiatra, a ten mě vyšetřil a tohle je jeho diagnóza. Jsem skutečně duševně chorý.‘ ‚No a?‘ ‚Jaký no a?‘ Yossariana mátlo, že to doktoru Daneekovi stále nedochází. ‚Nechápete, co to znamená? Teď mě už beze všeho můžete vyřadit z bojové služby a poslat domů. Přece nebudou posílat na smrt duševně chorýho člověka!‘ ‚A kdo jiný by šel?‘“

Heller věděl, o čem píše, sám za druhé světové války létal stejně jako Yossarian v bombardéru. A stejně jako jeho hrdina se bál. Až narazil na směrnici, která dala celému románu rámec. Dle Hlavy 22 mohl armádu opustit voják, který prokázal, že je blázen – musel to ovšem nadřízeným sdělit sám, což ho zároveň automaticky vyloučilo z kategorie blázen, protože duševně nemocný člověk si přeci nepřipouští, že je šílený. 

„Tato jediná rakouská kolonie může ledem zásobit celou Evropu a jest znamenitým národohospodářským činitelem. Kolonisace pokračuje ovšem pomalu, poněvadž kolonisti dílem se nehlásí, dílem zmrznou.“

Zní to jak z Haškova Švejka, konkrétně ze zážitku dobrého vojáka z blázince, v němž mu jeden profesor vysvětloval, „že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní.“ Však také byly Ryanovy a Hellerovy zmíněné romány ke staršímu Švejkovi často přirovnávány. Jako malého mě přitom Haškův román nebavil. Snad za to mohlo jeho zařazení mezi povinnou četbu, kterýžto akt automaticky jakoukoli knihu odsoudil k vyřazení mimo naši pozornost, protože povinná četba za minulého režimu obsahovala samý literární balast. Ale hlavně za to mohlo její stereotypní vykládání.

Švejk se v osmdesátých letech interpretoval jako pokroková kniha kritizující staré pořádky, rakouské mocnářství a světový imperialismus. Přitom je to geniální kniha o obyčejné, všudypřítomné lidské blbosti. Proslulé „To chce klid“, které najdeme reprodukované na stěnách lokálů hospod po široké české kotlině, Švejk v románu nikde nevyslovil a ani vůbec nezapadá do logiky celého románu.

Až s odstupem času jsem si k němu našel cestu. A dneska se směju nahlas, když čtu třeba o Švejkových příhodách v uherské Királyhidě, kde si vyslechl výklad jednoročního dobrovolníka o Zemi císaře Františka Josefa: „Tato jediná rakouská kolonie může ledem zásobit celou Evropu a jest znamenitým národohospodářským činitelem. Kolonisace pokračuje ovšem pomalu, poněvadž kolonisti dílem se nehlásí, dílem zmrznou.“

Hašek psal Švejka před sto lety. Nemohl tušit, že jeho a naše schopnost smát se i těm největším hrůzám (oběti Švejkovy „velké války“ se podle odhadů pohybují kolem 17 milionů lidí) dvacet let nato rozčílí člověka, kterého bychom z dobrého smyslu pro humor opravdu podezírat nemohli.

Smějící se bestie

„Češi jsou smějící se bestie“, prohlásil prý zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, než se v roce 1941 pustil do své snahy vymazat náš národ z mapy. Není známo, zda se o rok později Josef Gabčík a Jan Kubiš smáli, když si na Heydricha počkali v libeňské zatáčce a sprovodili ho ze světa, každopádně kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Válečných vtipů vznikla spousta a řada z nich opravdu černých. Koneckonců definice šibeničního humoru se obvykle vysvětluje na vtipu právě z tohoto období. „Měl byste chodit víc na vzduch, pěstovat sport,“ říká doktor vězňovi v terezínském ghettu. „Ale pane doktore, jakýpak sport mohu pěstovat tady v Terezíně?“ – „No tak se třeba nechte zařadit do tran-sportu.“

Válečné vtipy se vyprávěly už po první válce a vznikla z nich řada populárních knížek. Třeba sbírka poskládaná Janem Hajšmanem s názvem Z fronty i zázemí: humor českého lidu za války. 

„Karel povídá jednou ministerskému předsedovi: ‚Přál bych si, aby veřejné i tajné nošení slovanských barev bylo zakázáno a aby byly ty barvy zabaveny, kdekoli se objeví.‘ – ‚To není možno,‘ pravil ministerský předseda. ‚Veličenstvo ráčí mít modré oči, bílou pleť, červený nos: to jsou slovanské barvy!‘“ 

Tohle zase zní jako z Cimrmanova Lijavce, když pan Formánek vypráví tajnému inspektorovi Pihrtovi vtip o císaři navštěvujícím dostihy ve Velké Chuchli: „No a nakonec mu místodržící hrabě Thun představí ve svým paláci svoji dvoumetrovou manželku. Starej Procházka zaloví v kapse, vyndá papírek a čte: ‚Milý sportovníku, máš opravdu Velkou Chuchli!“ Což je opravdu dobová anekdota z počátku 20. století vypůjčená autory hry Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem.

Jedni z inspirátorů Divadla Járy Cimrmana, Jiří Voskovec a Jan Werich, za války používali úplně jiný druh humoru. Když dnes poslouchám jejich nahrávky z americké emigrace, odkud vysílali rozhlasový pořad plný scének zesměšňujících nejen nacisty, ale i českou protektorátní vládu a zejména prezidenta Emila Háchu, vůbec se nesměju. Propaganda za druhé světové války na obou stranách konfliktu zesměšňovala protivníka tím, že jeho národ prohlašovala za nelidský. Proto i Voskovec s Werichem na Němce uplatňovali kolektivní vinu a o nebohém Háchovi zpívali: „Hácha, dědeček Hácha, očička má krhavý a ručičky krvavý, Hitlerův brácha v krvi se máchá, náš drahý Emile, ty skončíš nemile.“

„Karel povídá jednou ministerskému předsedovi: ‚Přál bych si, aby veřejné i tajné nošení slovanských barev bylo zakázáno a aby byly ty barvy zabaveny, kdekoli se objeví.‘ – ‚To není možno,‘ pravil ministerský předseda. ‚Veličenstvo ráčí mít modré oči, bílou pleť, červený nos: to jsou slovanské barvy!‘“ 

Měli pravdu. Překladatel jedné z nejvtipnějších knížek světové literatury, Tří mužů ve člunu Jerome Klapky Jeromeho, umřel v pankrácké vazbě těsně po válce, ještě než ho stačili odsoudit za kolaboraci. Také protektorátní vtipy vyšly knižně. Edvard Cenek a Vlastimil Ziegner je po osvobození vydali v knize Smích v bodláčí. „Nad Kanálem se potkají V1 a vlaštovka. Pták se diví: ‚Co se tak ženeš?‘ ‚Jo, kdyby ti někdo podpálil zadeček, taky bys tak hnala!‘“ Přiznejme, že tyhle infantilní vtipy si na frontě vojáci asi nevyprávěli. To spíš tenhle klasický kvíz: „Který národ je nejpracovitější? Němci, s jedním volem zorali celou Evropu. A který národ je nejposlušnější? Češi, ve dne poslouchají Háchu a v noci Beneše.“

„‚Kde je nepřítel?‘ ptá se voják před útokem. ‚Všude kolem,‘ odpoví mu důstojník, ‚tentokrát nám neunikne.‘“

Kolik stojí kokakola

Když jsme si s bráchou hráli na válku, měl jsem jako mladší výhodu, že jsem si mohl vybrat správnou stranu předváděného konfliktu. V případě husitských válek jsem byl husita, v případě druhé světové války Rus. Čili brácha byl odkázán do německojazyčné role, buď předváděl křižáky, nebo wehrmacht. Jinak bych brečel. Jestli jsme si u toho vyprávěli vtipy, si nepamatuju, ale pokud ano, určitě byly sprosté. Až bude někdo v budoucnu kompletovat knížku vtipů z války na Ukrajině, těžko se bude moci vyhnout právě tomuto ožehavému materiálu.

Vulgarity stejně jako humor pomáhají člověku sužovanému fatálními událostmi ventilovat jeho frustrace. Když britská knihovna v roce 2014 dělala výstavu ke stému výročí vypuknutí první světové války, pojmenovala ji Nekonečná válka: Smutek, dřina a humor. Vedle dokladů o šílené povaze konfliktu totiž prezentovala i časopisy, které si vojáci vydávali přímo na frontě. Obsahovaly fotografie vojáků žertovně převlečených do ženských šatů a spoustu vtipů. Včetně univerzálního fóru, který existuje v řadě jazykových variant: „‚Kde je nepřítel?‘ ptá se voják před útokem. ‚Všude kolem,‘ odpoví mu důstojník, ‚tentokrát nám neunikne.‘“

Humor pochopitelně není lékem na všechno. Když v roce 2015 zaútočili teroristé v Paříži na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, kterou prakticky celou vystříleli, nesmál se nikdo. Samotný časopis ale tragédii přežil, dodnes vychází a je stejně břitce, až krutě vtipný, jako byl před útokem. Putina na začátku invaze na Ukrajinu na obálce redakce zpodobnila jako gorilu hrající si s jaderným tlačítkem.

Vtipy ostatně existují dokonce i o potenciální jaderné válce. „Reagan se nechá na padesát let zmrazit, a když ho probudí, zeptá se doktorů: ‚Byla jaderná válka?‘ ‚Byla, byla‘. ‚A New York, New York stojí?‘ ‚Byl těžce poškozen, ale část stojí‘. ‚A co Bílý dům, stojí?‘ ‚Ano, Bílý dům stojí.‘ ‚A kokakola, prodává se?‘ ‚Ano, kokakola se prodává‘. ‚A kolik stojí?‘ ‚Pět rublů.‘“

Ještě jednou se vrátím do svého dětství, ze kterého tento studenoválečný vtip pochází. Když v roce 1986 došlo k jaderné havárii v černobylské elektrárně, chodbami naší základní školy v Ostrovní ulici se jako lavina šířil skupinový pokřik založený na výměně pouhých čtyř slov: „Kdo to byl?“ – „Černobyl!“ Kdo by si tehdy pomyslel, že o šestatřicet let později budeme znovu upínat k Černobylu zraky a modlit se, aby přežil (a my s ním) ostřelování ruskými raketami.

„Chceš žít ve Francii? – Jeď do Francie. Chceš žít v Anglii? – Jeď do Anglie. Chceš žít v Rusku? – Rusko přijde za tebou.“

Komik prezidentem

Loni mi umřela máma. Trvalo to dlouho, po sérii těžkých mrtvic byla paralyzovaná na lůžku a postupně přestala i mluvit. Když nám předtím někdy bylo špatně, hodně jsme si pomáhali humorem. Máma měla slabost i pro ten šibeniční, hodně se jí líbil třeba výrok Petra Čtvrtníčka, který jsem rád v takových chvílích citoval: „Jak říkal mladej Ruda Slánský, sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli!“ Jenže jak se smát, když vám před očima umírá máma?

Když to ještě šlo, zkoušel jsem ji rozmluvit. Opakoval jsem jí jednoduché věty a doufal, že se třeba chytí. Občas ano, a jak už to tak bývá, nejlíp fungovaly vulgární výrazy. Poslední větu, kterou po mně zopakovala, si budu pamatovat do smrti: „Stojí to všechno za hov..“ Smál jsem se pět minut a ona se nakonec ke mně slabě přidala. Tuhle úplně poslední máminu větu jsem napsal do smuteční řeči pana faráře, který ji ale při pohřbu jako jedinou mou poznámku vynechal. Asi mu to přišlo nevhodné, nebo spíš prostě jen neměl smysl pro humor. No jak to píše Hašek: „Na Žižkově jednou farář zmlátil jednoho slepýho, že při takovej příležitosti nesmek, a ještě byl zavřenej, poněvadž mu u soudu dokázali, že není hluchoněmej, a jenom slepej, a že slyšel cinkot zvonečku a budil pohoršení, ačkoliv to bylo v noci.“

Na Ukrajině se teď povídá vtip. „Chceš žít ve Francii? – Jeď do Francie. Chceš žít v Anglii? – Jeď do Anglie. Chceš žít v Rusku? – Rusko přijde za tebou.“ Z ukrajinských vojáků odsunujících nastražené miny na mostě kopáním botou, deaktivujících výbušná zařízení se zapálenou cigaretou v puse nebo opékajících si buřty na nevybuchlé ruské raketě se staly globální virální hity. Tuhle válku prostě Putinovo Rusko, které si neumí dělat legraci vůbec z ničeho a nejméně ze sebe sama, nemůže vyhrát. Navíc když prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj začínal jako filmový komik.

Čili si na závěr připomeňme jeden z nejpovedenějších skečů seriálu Sluha národa, v němž se coby středoškolský profesor nečekaně stane prezidentem. Když mu následně volá německá kancléřka Angela Merkelová a gratuluje mu k přijetí do Evropské unie, Zelenskyj se v roli prezidenta Goloborodka raduje jak blázen. Než si seriálová Merkelová uvědomí, že se omylem místo do Černé Hory dovolala na Ukrajinu.