Váš otec byl původem z Ukrajiny. Jak a kdy se dostal na Slovensko?

On byl Hucul, z dědiny Molodiatyn v oblasti Ivano-Frankivsk. Narodil se v roce 1927 pod jménem Źupnyk. Matka mu zemřela na tyfus a hlady, když mu byly dva roky během Stalinova hladomoru. Chodil do zahradnické školy do Lvova. Když během války Němci přišli na Ukrajinu, mnozí Ukrajinci se mylně domnívali, že jim umožní založit vlastní stát a že se konečně dostanou z područí Poláků a Rusů. To byl krutý omyl. V roce 1943 byl otec s příbuznými deportován na území slovenského fašistického státu, kde byli nasazeni na práci v táboře Modrý Kameň. Když začalo povstání, přeživší byli odvezeni do rakouských lágrů Strasshof, Brunn am Gebirge a Laab am Walden a byli nasazeni na nucenou práci pro firmu Kupferaction v Möldingu. Při osvobozování utíkali před ruskou armádou, aby nebyli deportováni na Sibiř. Pěšky se vydali směrem zpátky na Ukrajinu, i když věděli, že návrat je nemožný. Mezi Rakouskem a Slovenskem jim všechno vzali.

Do Bratislavy se dostali přes pontonový most postavený poté, co tam mosty vylítly do vzduchu. Byli vysílení, nemocní, neměli kam a jak dál jít. Zůstali ve vesničce Báb u Seredě, kde jim jeden sedlák jménem Chudáček, masarykovec, poradil jednoho židovského výrobce klobouků, pana Fleischmanna. U toho se schovávali asi sedm let. V čtyřicátém sedmém je někdo udal, ale v noci je přišel varovat československý žandár: „Jdou barák po baráku, NKVD. Utečte do háje, tam nepůjdou.“ Po čtyřicátém osmém to bylo ještě horší. V první polovině padesátých let se jim povedlo získat československé občanství a zůstali v Československu. Otec se naučil se perfektně slovensky. Měl takovou slovenčinu, jako by byl někde od Zvolena, neměl žádný přízvuk, protože měl strach před tím vším. Z mládí mu zbyly jedině papíry v němčině z lágru – na základě kterých ovšem pak asi deset let před smrtí dostal z Rakouska vyrovnání, když o ně po devětaosmdesátém bylo možné zažádat. Začal studovat vinařskou školu v Modre vedle Pezinku, pak se dostal na ovocnářství do Lednice na Moravě a do Brna, na zemědělskou vysokou. Tam se seznámil s mojí matkou. Jako dívka z plzeňské učitelské rodiny chtěla studovat filozofii nebo literaturu, ale někdy v květnu 1948 se zúčastnila demonstrace proti propagandě, podle které Plzeň neosvobodili Američané, ale Rusáci. Takže ji sebrali a řekli jí, že může studovat jedinou školu, a to zemědělskou. Školu skončili v roce 1957. A povinnou umístěnkou dostali do Klčova u Levoče. Táta byl nadšený, bylo to blíž k Ukrajině.

Miroslav Župník, Klčov u Levoče, dopoledne 21. srpna 1968

A máma?

Pro mámu to ze začátku byla obrovská změna. Spiš byl zaostalý kraj. Říkala, že si připadala si jako v knize Vejce a já Betty MacDonaldové. Když matka v roce 1959 poprvé otěhotněla, přijela dvě černá auta a sbalili tátu. Říkal, že tenhle výslech v Levoči byl stejný jako na gestapu. Řekli mu, že o něm všechno vědí, a že když nevstoupí do strany, pošlou ho do Sovětského svazu. To byla ještě doba, kdy se zakládala družstva a oni chtěli, aby jim s tím pomohl. Před smrtí mi řekl, že se s tím už srovnal. Tehdy to pro něho muselo být velké utrpení. Spoustu věcí mi řekl až těsně před smrtí. Hrůzy, které se děly v těch lágrech. Jak putovali tím prázdným Rakouskem, občas vešli na nějakou farmu, tam všechno bylo vyglancovaný, na stole bylo jídlo. Lidi utekli, protože se strašně báli Rusů. V tom domě se najedli a šli dál. Jednou spali u nějakého kláštera, kde Rusové znásilňovali jeptišky. Říkal, že v životě nezapomene na ten křik. Byli schovaní v nějakém křoví a nemohli se hnout, aby je neobjevili.

Jakou měl otec práci?

Otec se stal vedoucím stanice, ve které se šlechtilo ovoce pro vyšší nadmořskou výšku. Na konci jeho života všechny tyto stanice zničili mečiarovci. Dali to za korunu svým věrným. Přišel tam člověk, který to celé před tátovýma očima zničil, veškerou jeho práci.

Miroslav Župník, Klčov u Levoče, dopoledne 21. srpna 1968

Pletu se, nebo Huculové jsou víc Rusíni než Ukrajinci?

Pro mě je to v podstatě přírodní národ. Huculové jsou karpatští lidé, lidé kopců, lesů, pastevci, zemědělci. Navzdory převládajícímu křesťanství měli ještě hodně silně zakořeněných pohanských zvyků. Otec měl vždycky všechno přes přírodu.

Silnou vazbu na přírodu lze ostatně pozorovat i ve vašem díle, mimo jiné v detailních záběrech různých plodin.

Táta byl ovšem také hluboce věřící. Ale tím, že vedl tu stanici, že musel být ve straně, že na něj bylo na vesnici odevšad vidět, tak když jsem chodil do základní školy, ve třídě jsme byly asi jenom tři děcka z třiceti, které nechodily na náboženství. V tom jsem byl v dětství o něco obrán. To mu bylo jasně řečeno, že kdyby jeho děti chodily na náboženství, měl by problémy − a on se ze začátku bál. Matka byla z československé církve husitské, ale nebyla praktikující. Zato otec poslouchal každou neděli ukrajinskou mši na Hlasu Ameriky. To jsme věděli, že musíme být zticha. Když byla třeba nějaká svatba nebo pohřeb, kam byl pozván, byl nesmírně šťastný, že může jít do kostela. Nicméně s námi mluvil jinak, otevřeně. Jednou nám prozradil, jak nás sám pokřtil u jednoho kříže v Klčově. Já pak byl řádně pokřtěn v řeckokatolickém kostele svaté Barbary ve Vídni, kam chodila ukrajinská komunita, až když jsem studoval na FAMU. Několikrát předtím jsem žádal o výjezdní doložku, nikdy jsem ji nedostal, až se jednou slitovali a já mohl jet na pár dnů za strýcem do Vídně. Ale k pořádnému studiu Bible jsem se už nedostal, ve věcech víry jsem si šel svou cestou. Byť se věci postupně začaly uvolňovat, v šedesátých letech to stále bylo ještě docela tuhé, furt tu řádila budovatelská lůza a děly se různé prasárny. O to víc, že kraj kolem Oravy a Spiše je takový drsný. Tam se v několika vesnicích dlouho nepovedlo udělat družstvo. Lidi se nechali spíš vyhladovět nebo měli hrozně těžké podmínky. Za Levočou byla obrovská zóna, ze které v roce 1953 násilně vystěhovali lidi do měst a srovnali se zemí tři obce, Blažov, Dvorce a Ruskinovce, aby tam udělali vojenskou zónu. Jakoby za trest. Několik lidí se zastřelilo, oběsilo. To bylo hrozné. Já se tam jednou byl podívat − tam byl už jenom hřbitov. Bylo to obrovské vojenské pásmo, kde bylo hodně Rusáků. Byla to zóna, nad kterou létala letadla, stíhačky. U Levoče byli dělostřelci. Pamatuji se, jak jsem někdy po invazi jako asi devítiletý kluk viděl, jak na horizontu najednou letí letadlo bez světel a za ním svítí nějaká věc, která letí za ním. Táhlo na laně maketu jiného letadla. Zdola najednou s rachotem vzlétly světlice, světelné střely. Občas se strefili, občas sestřelili i toho pilota. Ti Rusáci chodili nakupovat sem do obchodu, šmelili s benzinem. Byli to chudáci, špinaví, neměli nic, pořádně nevěděli, kde jsou. Naštěstí byla základna v roce 2005 rozpuštěna a v roce 2011 byla zrušena úplně. Jsou tam nádherné kopce, lesy, horiny, nikde nikdo, kilometry a kilometry. V devadesátých letech tam začali tahanice půdu a o to, kdo tam bude moct těžit dřevo. Někteří místní mají dnes snahu to obnovit.

Miroslav Župník, Klčov u Levoče, dopoledne 21. srpna 1968

Jak jste prožil invazi?

To mi bylo sedm. Ale díky otci jsem to už celkem chápal, vnímal jsem to zděšení. Co jsem zrána uviděl jako první, byla uplakaná máma. Tenkrát byl u nás můj děd, Ukrajinec jak řepa. S otcem měli naladěný americký rádio. My jsme bydleli v bytovce asi tři sta metrů od hlavní silnice, E18, kde to všechno jelo. Máma mi jednou vykládala: byla noc, asi dvě hodiny. Bylo léto, takže byla otevřená okna. Nedávno předtím, v červnu, se konala nějaká cvičení, v květnu byly velké přesuny československých vojsk. Takže se několikrát stalo, že jsme celou noc nemohli spát. Máma se probudila, táta taky. A máma říká: „Už zase blbnou! Zase se nevyspíme!“ A otec ani nevstal: „To je horší. To jsou Rusové.“ A máma na to: „Co blbneš, jaký Rusové?“ A on: „Todle jsou Rusové. Cítíš ten benzin? To jsou ruský auta.“ Tam byla spousta podobných aut, která si pamatoval. Benzinové Zily. To nebyly V3Sky nebo Tatrovky na naftu. To byl úplně jiný zvuk. Když jsem pak ráno běžel do obchodu, nebylo tam nic, prázdné regály. Lidi vykoupili úplně všechno. Otec vzal svou Exaktu a nafotil podle mě nejhezčí fotky svého života, ruské vojáky a tanky. Prozradil mi to až někdy v roce 1992. Celou dobu měl ten film schovaný, nejdřív na půdě pod nějakým dřevem, pak v takové tmavé komoře za skříní, která byla přivrtaná ke zdi. Několik dnů jsme ho hledali. Udělal z toho fotky, které v roce 2011 vyšly v knize Invaze 1968 – Ruský pohled (Torst, 2011). Za to ho obdivuji: venku byly kulomety, on fotil nějak zpoza lípy, s teleobjektivem. I když v malých městech se toho moc nedělo, třeba na rozdíl od Košic, kde hořela auta a kde bylo sedm mrtvých. Je z toho strašně málo dokumentů. Bratislava má štěstí, že tam byl Ladislav Bielik, v Praze byl Koudelka. Když v roce 2018 muzea na Slovensku vyhlásila výzvu, ať lidi přinesou fotky, které mají ze šedesátého osmého, odnesl jsem tam tátovy fotky a ptal jsem se, co jiného se našlo. Ta paní se na mě podívala: „Nikdo nic nepřines.“ Jeden pán přinesl dvě tři fotky, pak někdo z nějaké instituce. A dodala: „Já mám pocit, že ty lidi mají dodneška strach.“ Otec byl nadšený fotoamatér. Už nevím, kolik mi bylo, když mě poprvé vzal do tmavé komory a já viděl, jak ta fotka leze z vývojky… To je pro mě pořád něco velice důležitého, ten mokrý proces vyvolávání fotek, ta alchymie.

Peter Župník se narodil v roce 1961 v Levoči. V roce 1986 absolvoval FAMU v Praze. V devadesátých letech přesídlil do Paříže, kde žije a tvoří dodnes. Zastupuje jej pařížská galerie Arcturus. Spolu s Tonem Stanem, Miro Švolíkem, Vasilem Stankem, Rudem Prekopem, Kamilem Vargou a Jano Pavlíkem patřil k fotografům tzv. „slovenské nové vlny“. Historička umění Anna Fárová k jeho tvorbě v roce 1993 napsala: „Peter Župník dává jasně přednost vnitřnímu modelu před vnějším, poněvadž mu jde o proces poetizace a vytváření jiné skutečnosti, o hledání tajemství v prostoru a čase ve světě přirozeném i uměle vytvořeném.“

Jezdíval jste v dětství do Plzně za matčinou rodinou?

Pravidelně v létě, do takové malé chatičky v Nových Mitrovicích. Tam byly rybníky a krajina, která okolo Levoče neexistuje, takže jsem tam jezdil rád. Hlavně to byla ta famózní cesta rychlíkem ještě s parní lokomotivou. Kolem oken létaly jiskry. Protažené světelné čáry. Fascinace takovými světelnými vjemy mi zůstala.

Byl jste někdy na Ukrajině?

V roce 1995 v létě jsme s bratrem otce posadili do starého pežotu a vydali se do vesnice Moloďáten, ve které se narodil a vyrostl. Od Levoče to není tak daleko, asi čtyři sta padesát kilometrů.

Jak to otec vnímal?

To byl film. Vyrazili jsme někdy v pět ráno. Na hranici ve Vyšném Nemeckém jsme čekali asi šest hodin. Pak jsme chvilku jeli ještě po silnici, pak po šílených, strašných polních cestách. Ale nakonec jsme to někdy v podvečer našli. Otec říkal: „Tady bude ještě potok, to byl prostředek vesnice.“ To jsou takové samoty, kde končí svět: barák, políčko, o pět set metrů dál další dva tři baráky a takhle se to táhne třeba pět kilometrů. Tam cesta končí. Dál nic není, jen lesy se staletými jedlemi. Tak jsme tam tak stáli, nikde nikdo. Zavládlo naprosté ticho, zapadalo slunce. Z dáli se blížil vychrtlý kůň s vozíkem s trochou sena, na voze seděl polospící chlap. Teď se to zastavilo. Chlap se probudil. Podíval se na nás. Absolutně mystickým pohybem sešel z toho vozíku, dal tam řemen. Přišel k tátovi, podíval se na něj, a řekl: „To ty, Mirko?“ Otec se díval na toho chlapa: „To ja. Ale kto si tý?“ Byl to jeho spolužák, který se těch šedesát let z té vesnice nehnul a který si otce pamatoval. Strávili jsme tam asi pět dnů. Z otcových příbuzných tam žily ještě dvě sestřenice a nějaký ujec, se kterými si celý život psal. Jako by na něho čekali: všichni umřeli asi půl roku nato. Otec tam normálně levitoval nad zemí, jak tam chodil, omládl o deset let. Moc toho už nepoznal. Z jeho domu už nezbývalo nic, všechno bylo zničené. Cerkov řeckokatolická byla pravoslavná, to Moskva dávno zařídila. Já se nad tím pohoršoval, ale otec byl rád, že ikonostas byl stejný, jako když se narodil. Ale když jsme jeli zpátky a znovu čekali na hranicích asi sedm hodin, otec už to nějak nevydržel, vylezl z auta a začal ukrajinsky nadávat nějakému vojákovi. A ten na něj natáhl kvér, sapík. To jsem měl vážný strach, že to otec nevydrží: tenhle pocit zažil mockrát za války, rozklepal se. Tomu vojákovi to nějak přišlo líto, ale ještě otci vynadal: „To vy jste nás naučili takhle jednat!“ Asi si myslel, že můj táta je nějaký starý voják nebo papaláš. Když jsme pak za hranicemi zastavili na benzinové pumpě na kafe, otec řekl: „Tak už jsme na cestě. To je dobře. Protože tam je eště bezdorože.“ Což nemyslel tak, že na Ukrajině nejsou silnice, myslel to básnicky. Nedlouho před smrtí otec zažil ještě Majdan, ze kterého byl špatný. Zemřel v roce 2014 v Levoči.