V červnu jste v České republice převzali ocenění Gratias Agit, které uděluje Ministerstvo zahraničních věcí za reprezentaci Česka v zahraničí. Téměř 30 let žijete mimo ČR – v Číně, Kanadě – neuvažovali jste teď, když jste odešli do důchodu, o návratu?

IB: Na to se nás ptá hodně lidí. Mně ale připadá, že opravdu „vrátit“ se nedá. V Česku se za těch skoro třicet let hodně změnilo. Pokud bychom měli nostalgické představy a chtěli se vrátit do toho, z čeho jsme odešli, budeme pochopitelně trpce zklamaní, protože takový svět už neexistuje. Takže jediné, co připadá v úvahu, je začít „nový“ život, zorientovat se v prostředí, které na půl opravdu neznáme. O tom zatím neuvažujeme, protože na to je potřeba spousta energie. Dost na tom, že teď zužujeme svůj záběr na Čechy a Kanadu. I tak je to nekonečné množství starostí a zařizování. Takže zatím o tom, že bychom se kompletně přestěhovali do Čech, neuvažujeme.

Jaké byly vaše pracovní začátky v Kanadě?

IB: Pokud se ptáte, kde jsme si vydělali první dolary, tak já jsem několikrát za týden odpoledne hlídala asi půlroční holčičku a jednou týdně uklízela ve firmě, kde se šilo dámské prádlo. Hlídání jsem našla na inzerát v místním supermarketu a s úklidem jsem pomáhala naší bytné, která uklízela na několika dalších místech. Honza občas pomáhal známým při přestavbě domu nebo na zahradě a podobně. Při tom jsme každý den chodili do školy na angličtinu. Asi dva roky jsme neměli pracovní povolení, takže jsme nemohli dělat odbornou práci. Nicméně se nám povedlo obeslat veřejnou soutěž v USA, kde jsme dokonce vyhráli druhou cenu. Ještě než jsme se o výhře dozvěděli, dostali jsme první opravdovou práci u firmy Crang & Boake, v té době ještě zadarmo jen pro „získávání kanadské zkušenosti“. Minimální peníze na život nám mezitím stále ještě poskytoval sociální úřad. No, bylo to trochu divné: měli jsme práci, ale Kanada nás radši živila z peněz daňových poplatníků, i když my mohli už ty daně spíš sami státu platit.

JB: Krátce po příjezdu jsme se setkali s člověkem, který právě odešel do důchodu a na náš dotaz, co bude ve zbývajících letech dělat, nám odpověděl, že právě začíná kariéru operního pěvce. Byli jsme zvyklí na to, že příští velkou událostí člověka po odchodu do důchodu je jeho vlastní pohřeb. Začít v pětašedesáti novou a plnohodnotnou kariéru – to byl pro nás obrovský objev. Tenkrát jsme měli pocit, že je opravdu všechno před námi a že záleží jen a jen na nás, jak s naším životem naložíme, čeho profesně dosáhneme. Pochopili jsme, že jsme přišli do světa téměř neomezených možností, ale že to nebude snadné. Všechno ostatní bylo jen otázkou dřiny, pokory, schopnosti vnímat svět s otevřenýma očima a bez předsudků a řekněme ve shodě s klasikem – učit se, učit se, učit se, jak to ve světě parlamentní demokracie funguje. V Torontu jsme za celou dobu nepotkali kominíka, který by nám nosil štěstí, a tak jsme se o štěstí museli starat sami. Je to dřina.

V Číně dostala první zakázky vaše manželka, vy jste tam přijel až po ní. Jak ten čínský příběh začal?

JB: Čína nebyla naše svobodná volba, ale bylo třeba si vydělat peníze na každodenní živobytí a také na důchod. Pro architekty ideálně tam, kde se staví. Popravdě jsme netušili, co všechno tento krok do neznáma pro nás opravdu znamená a co nám nakonec přinese. I když jsme v Kanadě začali vlastně velice dobře, na počátku devadesátých let země procházela velkou ekonomickou krizí a práce bylo málo. Když se nabídla možnost práce pro kanadskou firmu v Číně, nebylo moc o čem přemýšlet. Začátky nebyly snadné: prostředí, jazyk, kultura, hodnoty… Bylo třeba se za pochodu všemu učit a hlavně snažit se porozumět neznámé zemi. Není nutné se vším souhlasit, ale porozumění společnosti a kultuře – pokud jde o naši práci – je klíčové. Architektura je krásný příběh, jen je třeba umět ho číst.

V Číně jste se podíleli na více než 450 projektech, hotely počínaje, celými městskými čtvrtěmi konče. Jak těžké je pro architekta vcítit se do vnímání zadavatele projektu, který pochází ze zcela odlišné kultury?

IB: To, že jsme v Kanadě museli přijmout trochu jiný způsob života, akceptovat jiné hodnoty a změnit chápání světa, považuji za velmi podstatné. Po emigraci jsme například museli hodně rychle upravit svoje názory třeba na „autorská práva“ architekta, protože dům je chápán tak trochu jako šaty. Je to věc, která nám musí především dobře sloužit. Představte si, že byste si koupil oblek od Armaniho a trochu ztloustl. Šel byste se ho dovolit, jestli si ho můžete trochu povolit? Asi těžko. Je to přece váš oblek. S domy je to podobné, jen o to horší, že jsou podstatně dražší a musí obvykle sloužit mnohem většímu počtu lidí. Podle mého názoru je dobrý architekt ten, kdo dokáže zvládnout celou škálu problémů a nalézt řešení v rámci názorů, které zastává klient. V tom smyslu jsme se pochopitelně museli leccos v čínském prostředí naučit. Ale v mnoha ohledech je to tam stejné, jako všude jinde: všude na světě chtějí lidé doma jíst nebo spát, chránit se před zimou, horkem nebo deštěm, všude jim střecha spadne na hlavu, když ji pořádně nepodepřou atd. Pokud máte dobrý profesionální základ, je jen potřeba být otevřený k různorodým názorům. Tedy ne, že by to bylo vždy jednoduché, ale když vytrváte, naučí vás to hodně velké pokoře.

JB: Trochu odbočím. Myslím, že je třeba si nejprve odpovědět na otázku, proč se dům staví. Já si upřímně myslím, že dům se nestaví proto, aby zedník neměl hlad nebo aby stavitel měl na čem vydělat, ale proto, aby měl člověk kde složit hlavu, odkud odejít do práce a večer se vrátit, kde ženu milovat, aby se děti měly kde narodit a vyrůstat, odkud odejít do světa a jednou se vrátit, aby mohli rodičům, až přijde jejich čas, oči zatlačit. Dům se nestaví pro krásu, ale pro život. Je pozadím nádherného dobrodružství, kterému říkáme lidský život. Samozřejmě je nutné porozumět tomu, čeho chce klient dosáhnout a nabídnout mu pokud možno skvělé řešení, ale místním hodnotám a zvyklostem je třeba porozumět. Kultura orientu je odlišná, ale to nic nemění na faktu, že navrhujeme domy pro lidi. Vždy máme na mysli lidskou důstojnost a do jisté míry je jedno, kde se staví. Je podstatnější, aby byl dům dobrý než krásný. Krása je věcí osobního názoru, módy, trendů. Krásný by měl být lidský život, pro ten navrhujeme prostory. Jejich řešení a třeba i dramatické vztahy pak tvoří jeviště lidského dramatu.

Sami čínsky nemluvíte, jak obtížná je komunikace se zákazníkem prostřednictvím překladatele v zemi, jako je Čína?

IB: Dost. Když stále komunikujete přes překladatele, musíte vědět, kolik toho umí a asi vlastně překládá. A překladatel musí pochopit, že je hrozně důležité, aby co nejpřesněji komunikoval informace a neupravoval je podle svého názoru, což je v Číně dost časté. Proto jsme se naučili dělat prezentace, které mluví téměř samy za sebe. Pokud máte dostatečné profesionální zkušenosti, jste také schopen anticipovat možné problémy a víte, kdy s tím druhá strana přišla, i když nerozumíte jazyku. Hodně se dá také odečíst z mimiky, pohybů těla a z tónu hlasu, takže nám naši čínští kolegové často říkali, jak je to možné, že víme, o co jde, i když nám nic nepřeložili.

JB: Připomíná to trochu hru na tichou poštu. Přičemž vy nemáte zdání, co a kolik překladatel pochopil, co a jak přeložil, co přeložit uměl a co neuměl, co přeložit nechtěl nebo co se přeložit styděl. Informace je tedy mnohdy posunutá a záleží na zkušenosti a doplňujících nebo „kontrolních“ otázkách, aby se člověk dozvěděl nebo dovtípil podstatu věci. Podstatnější je ale komunikace nepřímá, co si lidi mezi sebou říkají na ulici, v kavárnách, co je trápí, jak se staví k politickým i nepolitickým každodenním událostem. To je pro návrh domu mnohdy podstatnější, než překlad samotných faktů.

Vedlejším efektem čínského stavebního boomu jsou nové čtvrtě a celá města, kde nikdo nebydlí. Vidíte to stejně?

IB: Ale ano. Určitě se tam díky několika okolnostem postavila spousta budov, které nejsou ihned využity. Ale vezměte si třeba fakt, že Čína staví asi tak stokrát větší množství obytné plochy na obyvatele za rok než Česko. Když Česko postaví celkem třeba sto tisíc metrů čtverečních, což je zhruba 1200 až 1300 bytů, a pět procent zůstane neobydleno, je to 60 až 65 bytů, v Číně je to 6000 až 6500 bytů, to je hned město s patnácti až dvaceti tisíci obyvatel. Když se toho šikovně chytne novinář a dostane to do nejvýznamnějších zpravodajských relací na světě, je z toho senzace.

JB: Je třeba si uvědomit, že v Šanghaji samotné se posledních patnáct let stavělo okolo 15 miliónů metrů čtverečních bytů ročně. Číňané nejsou tak hloupí podnikatelé, aby stavěli města pro duchy. To, že v domě nikdo nebydlí, neznamená, že ho někdo nekoupil. V celkovém objemu výstavby v Číně jsou to zanedbatelná čísla. Zprávy o liduprázdných městech jsou laciná sousta pro neseriózní novináře. Ti ostatní se snaží porozumět tomu, jak to v Číně doopravdy funguje. To je pro nás mnohem těžší a důležitější. Když Noe stavěl loď na kopci, také se mu všichni smáli.

Když začínáte pracovat na novém projektu, jdete se na místo realizace nejdříve podívat a necháte ho na sebe působit?

IB: Určitě chci místo vidět. Osobně považuji vztahy k okolí za zásadní pro vytvoření dobrého návrhu. Museli jsme ale někdy navrhovat i „poslepu“ a spoléhat na postřehy našich kolegů a informace, které jsme vyčetli z map a výkresů, protože na návštěvu místa nebyl čas a někdy ani peníze. Čína je po Rusku a Kanadě třetí největší země na světě, takže třeba ze Šanghaje se do Urumuqi, hlavního města provincie Xinjiang, letí pět a půl hodiny. A to jste pořád ve stejné zemi! V Česku jste skoro všude z Prahy za tři hodiny na hranicích autem, nikoliv letadlem! Často jsme o pozemku měli představu, protože jsme v daném městě dělali už v minulosti a více méně jsme věděli, o co se zhruba jedná. Ale vlastní návštěva místa se nedá ničím nahradit.

JB: Vidět místo stavby je nezbytné, aby člověk porozuměl souvislostem nejen topografickým, ale i společenským a kulturním. Pokud vám má lékař pomoct, musí vás napřed vidět, proklepat, podívat se na jazyk, změřit tlak a tep, zeptá se, co jíte a zda vám chutná, aby viděl souvislosti, co ve vás funguje a co ne. S domy je to podobně.

Jak vidíte současnou českou architekturu?

IB: Ajaj, to je otázka na tělo. Podle mého názoru se v Česku staví celkem dobře, úměrně trendům, které jsou vlastní Evropě. To je velmi pochopitelné, protože tak přemýšlí nejen architekti, ale také investoři, kteří jsou často Evropané, a hlavně česká společnost, pro kterou se domy staví. Unikátní architektura totiž zdaleka nezávisí jen na architektově erudici. Musí k tomu být především předsevzetí na straně investora něco unikátního vytvořit, odvaha o něčem mimořádném uvažovat, mít vizi, co takový projekt celé společnosti přinese, a také takový dům financovat a postavit. Nevím, jestli je v Čechách momentálně někdo, kdo by o tom takhle uvažoval. Takže zpět k vaší otázce: dobrý průměr, není to špatné.

JB: Já ji vnímám dost komplikovaně. Nejsem si jistý, kde je chyba, talentovaných architektů je v zemi dost. Ale architekt nemůže navrhnout lepší dům, než mu jeho klient dovolí. A přebyrokratizované schvalovací řízení bere architektům značnou část jejich tvůrčí svobody. Tento systém je na české poměry příliš drahý a radikální změna je nezbytná. Současná praxe výběrových řízení také postrádá logiku, vede ke korupci a průměrnosti. A jsou tu také dvě velká historická břemena: jednak poněkud zavádějící modernistické myšlení, které redukuje architekturu na soubor funkcí včetně té nadhodnocené estetické, přičemž se vytrácí vlastní smysl domů. A potom je ve společnosti velmi rozšířený falešný hodnotový systém, který pohrdá penězi a vším, co souvisí s komerční výstavbou domů. Slovo developer je vnímáno jako nadávka, ale málokdo si v Čechách uvědomuje, jak důležitý profesionální developer pro město je. A tak výsledkem je celkem průměrná produkce domů, a pokud se vyskytne odvážnější projekt, politikové ani společnost ho nejsou schopni přijmout. To svědčí nejen o nepříliš dobrém stavu současné české architektury, ale daleko více o naprosté absenci schopných politiků, jakými byli Karel IV. nebo TGM, kteří by dokázali vtisknout společnosti nějaký smysluplný řád.

Kdybychom to zúžili – řekněme na Prahu – co jí z architektonického hlediska chybí?

IB: A to jsme zase u toho: z architektonického hlediska nechybí Praze nic. Co se postavilo a staví je prostě odrazem společnosti. Je potřeba se spíš ptát, co chybí ve společnosti. V tom smyslu opravdu chybí vize! Kde chce být Česko v rámci Evropy a v rámci celého světa? Jak se my sami na sebe díváme a jak se vnímáme ve vztahu k ostatním zemím a národům? Podle mého názoru se Česko jako národ chová jako nedospělý teenager. Máchá kolem sebe rukama bez nějaké strategie, má o sobě zkreslené představy a neví, kde jsou jeho skutečné přednosti a hodnoty. Ono je prostě potřeba zažít jiné konce světa, abychom mohli pochopit, že mnohé z těch „českých“ problémů jsou doslova žabomyší války ve sklenici vody, na které se zcela nesmyslně plýtvá energií a přitom by bylo potřeba ji vrhnout na mnohem podstatnější věci. Takže otázkou by opravdu mělo být, co chybí v české společnosti. Pokud znáte odpověď, je možno na to reagovat adekvátní architekturou.

JB: Praha je nádherné město. Ale je otázka, zda jsme po předcích zdědili obrovské kulturní bohatství, nebo břemeno. Praha se v době komunistického režimu bohužel dostala z centra evropské pozornosti až za okraj okraje. Bylo by dobré začít hledat cestu zpět. Milan Kundera říká: „Co odlišuje malý národ od velkého, není fyzický rozměr jeho teritoria, ani počet obyvatel, ale skutečnost, že pro malé národy není jejich historie a kultura samozřejmou součástí jejich existence.“ Pokud se současné české architektuře upírá právo na její vlastní soudobou existenci a očekává se od ní, že bude stát ve stínu minulosti, můžeme říct, že se jedná o architekturu provinční. Architekturu společnosti, která stojí mimo jakékoli historické souvislosti a která sama sebe vyřazuje z centra pozornosti světového dění. Narážíme na problém české identity v rámci evropského společenství. Svébytná architektura je klíčem k návratu do Evropy. Praze chybí směřování, vytýčení cesty, kudy dál. Vize nejsou tužby a přání, ale definice série konkrétních kroků ke konkrétnímu cíli. Je třeba hledat důvod, proč by lidé měli do Prahy vůbec jezdit. Žít z historie a turistů není dobrá strategie. Řecko, Egypt a jiné země závislé na turistech jsou toho dokladem. Je třeba vybudovat něco podstatnějšího. Že to není snadné? Kdyby to snadné bylo, může to dělat každý. Chybí především politická i architektonická osobnost, která by vtiskla historickému městu nový smysl. Krása města se nevyčerpává v jeho estetických a historických hodnotách, ale tkví v autentickém životě lidí, kteří v něm dnes žijí. A autentický život by se měl odehrávat na autentickém pozadí. Pokud naše generace nebude mít šanci zasáhnout do horizontu města, udělat nesmazatelnou stopu do jeho panoramatu, která by reflektovala náš demokratický hodnotový systém, jako by ani neexistovala.

Ivana Bendová (1952), rodačka z Vysokého Mýta, ukončila studium Fakulty architektury ČVUT v Praze v roce 1976. V roce 2007 získala na stejné fakultě doktorát. V letech 1988−2001 pracovala jako architektka a projektová manažerka v Kanadě, kde se začala v roce 1991 věnovat projektům do Číny. V období 2002−2003 zastávala pozici předsedkyně organizace šanghajské Expatriate Professional Women Society, která mimo jiné poskytovala finanční podporu na zlepšování životního standardu v nejchudších částech Číny, posilování zájmu o životní prostředí mezi mládeží nebo zvyšování úrovně lékařské pomoci v Tibetu. Od roku 2006 do roku 2008 působila v porotě každoroční soutěže o nejlepší projekt mezinárodní organizace Urban Land Institute v oblasti Asie a Austrálie.Sami jste si teď zařizovali v Praze a Torontu byty „na stáří“. V čem jsou jiné?

IB: Zažili jsme, jak to bylo s našimi rodiči a také s Honzovým bratrem, když před svou smrtí procházeli obdobím několika let, kdy se postupně snižovala jejich fyzická i mentální kapacita kvůli nevyléčitelným nemocem. Proto jsme se v Torontu rozhodli přestěhovat z malého domku se třemi podlažími do bytu, kde je vše na jedné rovině. Jak v Praze, tak v Torontu chceme užívat neustále celý prostor, protože už nechodíme do práce a náš domov je místo, kde teď trávíme většinu času. Neméně podstatnou věcí je i to, že za jeho pořízení platíme hodně peněz a nechceme skončit tím, že opravdu intenzívně využíváme třeba jen třetinu. Takže jsme všude, kde to bylo možné, zrušili pevné příčky. Nemáme obývák a samostatné ložnice. Vše je propojené, ale prostory se dají oddělit posuvnými stěnami podle potřeby, aby měl každý potřebné soukromí. V Torontu jsme naši vlastní ložnici minimalizovali na postel s uličkou na každé straně. Kromě toho je postel oddělena od obytného prostoru jen policovou stěnou. V případě, že by byl jeden z nás dlouhodobě upoutaný na lůžko, je možné stěnu odsunout, aby se nemobilní osoba necítila odříznutá od světa a byla pořád spojena s děním v obytném prostoru. Pocit velkého prostoru umocňujeme používáním celoplošných zrcadel a jednotného materiálového a barevného řešení ve všech prostorách.

Jan Benda (1950) se narodil v Jičíně ve stavitelské rodině. V roce 1976 ukončil studium na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde byl posléze zaměstnán jako vědecký pracovník a kde v roce 2007 získal doktorát. Po práci pro největší kanadské architektonické kanceláře začal v roce 1993 pracovat na projektech do Číny. Je členem České komory architektů a Obce architektů v Praze. V roce 2006 byl členem poroty Grand Prix českých architektů. V letech 2011 a 2012 navrhl a realizoval první hotel značky Tonino Lamborghini ve městě Suzhou včetně interiéru a zahradních úprav. Spolu s Ivanou Bendovou byli těmi, kdo přivedli tuto hotelovou značku do Číny a položili základ jejímu charakteru.

JB: Dotkněme se pouze základních problémů, kterés tímto tématem souvisí. Předně jsme potomci moderní doby a jejích názorů. Z našeho světa ve jménu šťastného života mladých lidí zmizely vícegenerační byty. Moderní společnost zatím nenalezla odpověď na otázky spojené s důstojným stářím a odchodem z tohoto světa. Medicína se více stará o fungování našeho těla než o smysl naší existence v pozdním věku. Silné poválečné ročníky odcházejí do důchodu a v penzijních fondech není dost peněz, které by pokryly náklady na život po šedesátce nebo pětašedesátce. Není, kdo by se o staré lidi staral – tradiční koncept domovů důchodců už neodpovídá současnému společenskému standardu. Sebebohatší společnost nebude schopna se o „baby boomers“ postarat, nezbývá, než se o sebe postarat sami tak moc a tak dlouho, jak to jenom jde. Spoléhat se na stát je pošetilé. A i když jsme se ženou prozatím ještě v celkem dobrém fyzickém stavu, je nám jasné, že bude hůř. Snažíme si proto život zjednodušit. Našli jsme si byt v domě, kde můžeme obstarat většinu našich každodenních potřeb pěšky. Nechceme být závislí na autě. Také jsou oba naše byty v blízkosti veřejné dopravy. V Torontu se snažíme se sousedy v domě aktivně vytvořit společenství, komunitu, abychom měli přátele a nezůstali na stará kolena sami. Nechceme žít ve skladišti věcí, které nepotřebujeme a snažíme se udělat místo pro věci, které potřebovat budeme. Chceme mít pohodlnou sprchu, ve které si můžeme sednout na stoličku. Místo zahrady máme balkon, kde je prostor i pro zeleň a některé bylinky. Můžeme sedět a jíst venku.

Jak se vám povedlo skloubit náročnou profesi architekta s rodinným životem?

IB: Otázkou je, jestli se nám to opravdu podařilo. Na to byste se musel zeptat našich dětí. Jisté je, že jsme oba tak trochu blázni a svou profesi bereme jako poslání. Pro mě to asi bylo těžší, protože rodina si žádala své a já nechtěla vzdát ani práci. Mužský má vždycky blíž k tomu, aby dal přednost práci. Takže to bylo mnohdy docela tvrdé. Myslím, že pro děti to bylo nejhorší, když jsme odjeli do Kanady a ztratili zázemí rodiny, která by pomohla se o ně starat. Určitě ne všechno jsme zvládli.

Jak dnes vypadá váš běžný den?

IB: Vstáváme mezi sedmou až osmou, Honza většinou dřív. Já potřebuji hodně spát, tak si užívám toho, že mě po těch mnoha letech nikdo nehoní z postele. Honza se většinou rovnou vrhá na iPad a kouká na e-mail nebo si „cvičí mozek“, jak on sám říká, hraním sudoku. K normální rutině se snažím přidat i deset minut meditace a cvičení jógy, ale ne vždy se mi to daří. Zatím jsem se nestala nadšencem kurzů a klubů, i když jsme několikrát v životě i to dělali. Mám za to, že nejlepší je „mít“ cvičení pořád s sebou a mít možnost si zacvičit ať jsem, kde jsem, bez nutnosti návštěvy speciálního centra. Obvykle se snažíme mít aspoň jedno teplé jídlo za den. Pokud to není oběd, necháme to na večeři, oběd v tom případě dost často řešíme jen polévkou, salátem nebo sendvičem. Odpoledne se snažíme každý den vyrazit takzvaně „na kafe“. Nechceme strávit celý den doma. To považujeme z hlediska psychiky za dost podstatné. Honza propaguje hodně chození. Takže i v Šanghaji byl schopen nachodit třeba padesát kilometrů za týden. Naše čtvrť v Torontu je v tom směru moc příjemná. Všechno jsme schopni zařídit pěšky – nákupy, banku, doktory, máme to pět minut k jezeru a na hlavní ulici je spousta míst, kde si to kafe člověk může dát. Večer dost často končíme u televize, ale vybíráme si filmy a pořady na internetu. Spát jdeme kolem jedenácté.

JB: Myslím, že náš běžný den se podobá dnům našich vrstevníků. Ale snažíme se, jak to jenom jde, aby žádný z těch dnů, které nám ještě zbývají, běžný nebyl.